Бесплатный фрагмент - Válka s Mloky

KNIHA PRVNÍ

ANDRIAS SCHEUCHZERI

KAPITOLA 1

PODIVÍNSTVÍ KAPITÁNA VAN TOCHA

Kdybyste hledali ostrůvek Tana Masa na mapě, našli byste jej právě na rovníku kousek na západ od Sumatry; ale kdybyste se zeptali na palubě lodi Kandong Bandoeng kapitána J. van Tocha, co to je tahle Tana Masa, před kterou právě zakotvil, nadával by chvíli a pak by vám řekl, že to je ta nejšpinavější díra v celých Sundských ostrovech, ještě mizernější než Tana Bala a přinejmenším tak zatracená jako Pini nebo Banjak; že jediný s odpuštěním člověk, který tam žije — nepočítáme-li ovšem tyhle všivé Bataky –, je opilý obchodní agent, kříženec mezi Kubu a Portugalcem a ještě větší zloděj, pohan a prase než celý Kubu a celý běloch dohromady; a že je-li na světě něco zatraceného, pak je to zatracený život na téhle zatracené Tana Masa, pane. Načež byste se ho patrně zeptali, proč tu tedy spustil ty zatracené kotvy, jako by tu chtěl zůstat zatracené tři dny; i zafuněl by podrážděně a bručel by něco v tom smyslu, že Kandong Bandoeng by sem neplula jenom pro tu zatracenou kopru nebo palmový olej, to dá rozum, a ostatně po tom vám nic není, pane, já mám své zatracené rozkazy, pane, a vy buďte tak laskav, pane, a hleďte si svého. A nadával by tak rozsáhle a hojně, jak se sluší na staršího, ale na svůj věk stále ještě svěžího lodního kapitána.

Ale kdybyste místo všetečných otázek nechali kapitána J. van Tocha, aby si bručel a proklínal pro sebe, mohli byste se dovědět víc. Což není na něm vidět, že si potřebuje ulevit? Jen ho nechte, jeho roztrpčenost si najde cestu sama. «Tak se podívejte, pane,» vyhrkne kapitán, «ti chlapi u nás v Amsterodamu, ti zatracení židi tam nahoře si vzpomenou, prý perly, člověče, ohlídněte se po nějakých perlách. Prý jsou teď lidi blázni po perlách a vůbec.» Tu si kapitán rozhořčeně odplivne. «To se ví, ukládat tititi v perlách! To je z toho, že vy lidé pořád chcete nějaké války nebo co. Strach o peníze, to je to celé. A tomu se říká krize, pane.» Kapitán J. van Toch maličko zaváhá, nemá-li se dát s vámi do řeči o národohospodářských otázkách; dnes se totiž o jiném nemluví. Jenže tady před Tana Masou je na to příliš horko a lenivo; i mávne kapitán van Toch rukou a brumlá: «Ono se řekne, perly! Pane, na Cejloně je mají vybrakované na pět let, na Formose je zakázali lovit — A tož prý, koukejte, kapitáne van Tochu, abyste našel nová loviště. Zajeďte na ty zatracené ostrůvky, třeba se na nich najdou celé lavice škeblí — –” Kapitán pohrdavě zatroubí do blankytně modrého kapesníku. «Ty krysy v Evropě si představují, že se tady dá ještě něco najít, o čem nikdo neví! Ježíšmarjá, jsou to moulové! Ještě že na mně nechtějí, abych se díval tady těm Batakům do rypáků, nesmrkají-li perly. Nová loviště! V Padangu je nový bordel, to ano, ale nová loviště? Pane, já tady ty všechny ostrovy znám jako své kalhoty… od Cejlonu až po ten zatracený Clipperton Island… Jestli si někdo myslí, že tu ještě něco najde, na čem by se dalo vydělat, tak šťastnou cestu, pane! Třicet let tady jezdím, a teď na mně ti pitomci chtějí, abych tu něco objevil!» Kapitán van Toch se přímo dusí tímto urážejícím nárokem. «Ať sem pošlou nějakého zelenáče, ten jim toho objeví, že budou mrkat; ale žádat to na někom, kdo to tady zná jako kapitán J. van Toch… To račte uznat, pane. V Evropě, tam by se dalo ještě ledacos objevit; ale tady — Sem přece lidé přijdou jen proto, aby čenichali, co se dá sežrat, a ani sežrat ne: co se dá kupovat a prodávat. Pane, kdyby v celých zatracených tropech bylo ještě něco, co by mělo dubbeltje ceny, tak budou u toho stát tři agenti a mávat usmrkaným kapesníkem na lodi sedmi států, aby zastavily. Tak je to, pane. Já to tu znám líp než koloniální úřad Jejího Veličenstva královny, račte prominout.» Kapitán van Toch usilovně přemáhá svůj spravedlivý hněv, což se mu po delším burácení podaří. «Vidíte tamhle ty dva mizerné lenochy? To jsou lovci perel z Cejlonu, bůh mě netrestej, Singhalesové, jak je Hospodin stvořil; ale proč to dělal, to nevím. Tohle teď vozím s sebou, pane, a když někde najdu kousek pobřeží, na kterém není napsáno Agency nebo Baťa nebo Celní úřad, pouštím to do vody, aby to hledalo škeble. Ten menší darebák se potápí až osmdesát metrů hluboko; tuhle na Princových ostrovech vylovil z hloubky devadesáti metrů kliku od kinematografického aparátu, pane, ale perly, kdepak! Ani zdání! Ničemná chamraď, tihle Singhalesové. Tak takovouhle zatracenou práci já mám, pane: dělat, jako bych nakupoval palmový olej, a přitom hledat nová loviště perlorodek. Snad ještě budou chtít, abych objevil nějakou panenskou pevninu, ne? To přece není práce pro poctivého obchodního kapitána, pane. J. van Toch není žádny prokletý dobrodruh, pane. Ne, pane.» A tak dále; moře je veliké a oceán času nemá hranic; plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím; a tak po mnoha přípravách a okolcích jsme konečně u toho, že kapitán holandské lodi Kandong Bandoeng J. van Toch vzdychaje a klna slézá do člunu, aby vystoupil v kampongu na Tana Masa a jednal s opilým křížencem mezi Kubu a Portugalcem o některých obchodních záležitostech.

«Sorry, Captain,» řekl konečně kříženec mezi Kubu a Portugalcem, «ale tady, na Tana Masa, žádné mušle nerostou. Ti špinaví Batakové,» děl s nesmírnou ošklivostí, «žerou i medúzy; jsou víc ve vodě než na zemi, ženské tu smrdí rybinou, to si nemůžete představit — co jsem to chtěl říci? Aha, vy jste se ptal na ženské.»

«A není tu někde kousek břehu,» ptal se kapitán, «kde tihle Batakové nelezou do vody?»

Kříženec mezi Kubu a Portugalcem vrtěl hlavou. «Není, pane. Leda Devil Bay, ale to pro vás nic není.»

«Proč?»

«Protože… tam nikdo nesmí, pane. Mám vám nalít, kapitáne?»

«Thanks. Jsou tam žraloci?»

«Žraloci a vůbec,» mumlal kříženec. «Špatné místo, pane. Batakové by neradi viděli, kdyby tam někdo lezl.»

«Proč?»

«… Jsou tam čerti, pane. Mořští čerti.»

«Co je to mořský čert? Ryba?»

«Žádná ryba,» namítal vyhýbavě kříženec. «Prostě čert, pane. Podmořský čert. Batakové mu říkají tapa. Tapa. Oni tam prý mají své město, ti čerti. Mám vám nalít?»

«A jak vypadá… ten mořský čert?»

Kříženec mezi Kubu a Portugalcem pokrčil rameny. «Jako čert, pane. Já ho jednou viděl… totiž jenom jeho hlavu. Vracel jsem se po člunu od Cape Haarlem… a najednou to přede mnou vystrčilo z vody takovou palici.»

«No a? Čemu je to podobné?»

«Kotrbu to má… jako Batak, pane, ale docela holou.»

«Nebyl to opravdu Batak?»

«Nebyl, pane. Na tom místě žádný Batak přece nevleze do vody. A pak… ono to na mne mrkalo spodními víčky, pane.» Kříženec se otřásl hrůzou. «Spodními víčky, která sahají přes celé oko. To je tapa.»

Kapitán J. van Toch otáčel tlustými prsty sklenici s palmovým vínem. «A nebyl jste opilý, co? Ožralý jste nebyl?»

«Byl, pane. Jinak bych tamtudy nevesloval. Batakové to nemají rádi, když někdo ty… čerty vyruší.»

Kapitán van Toch potřásl hlavou. «Člověče, žádní čerti nejsou. A kdyby byli, museli by vypadat jak Evropani. To byla snad nějaká ryba či co.»

«Ryba,» koktal kříženec mezi Kubu a Portugalcem, «ryba nemá ruce, pane. Já nejsem žádný Batak, pane, já jsem chodil do školy v Badjoengu… možná že ještě umím desatero a jiné vědecky dokázané nauky; vzdělaný člověk přece pozná, co je čert a co je zvíře. Zeptejte se Bataků, pane.»

«To jsou černošské pověry,» prohlásil kapitán s žoviální převahou vzdělaného muže. «Vědecky je to nesmysl. Čert přece nemůže žít ve vodě. Co by tam dělal? Nesmíš dát na tlachy domorodců, hochu. Někdo dal tomu zálivu jméno Čertův záliv, a od té doby se ho Batakové bojí. Tak je to,» děl kapitán a uhodil tlustou dlaní do stolu. «Nic tam není, chlapče, to je přece vědecky jasné.»

«Je, pane,» souhlasil kříženec, který chodil do školy v Badjoengu. «Ale žádný rozumný člověk nemá co hledat v Devil Bay.»

Kapitán J. van Toch zrudl. «Co?» rozkřikl se. «Ty špinavý Kubu, ty si myslíš, že se budu bát tvých čertů? A to se podíváme,» řekl, vstávaje v celé mohutnosti svých poctivých dvou set liber. «Já tady s tebou nebudu mařit svůj čas, když mám na starosti business. Ale to si pamatuj: v holandských koloniích žádní čerti nejsou; jsou-li nějací, tedy ve francouzských. Tam by mohli být. A teď mně zavolej starostu tady toho zatraceného kampongu.»

Řečeného hodnostáře nebylo nutno dlouho hledat; seděl na bobku vedle míšencova krámu a žvýkal cukrovou třtinu. Byl to nahý starší pán, ale daleko hubenější, než bývají starostové v Evropě. Kousek za ním, se zachováním náležité distance, seděla na bobku celá vesnice i s ženami a dětmi, zřejmě čekajíc, že bude filmována.

«Tak poslyš, hochu,» oslovil ho kapitán van Toch malajsky (mohl jej oslovit také holandsky nebo anglicky, neboť ctihodný. starý Batak neuměl slovo malajsky a celou řeč kapitánovu musel tlumočit do batačtiny kříženec mezi Kubu a Portugalcem; ale z nějakých důvodů považoval kapitán malajštinu za vhodnější). «Tak poslyš, hochu, já bych potřeboval několik velkých, silných, statečných chlapíků, aby šli se mnou na lov. Rozumíš, na lov.»

Míšenec to přeložil a starosta kýval hlavou, že jako rozumí; načež se obrátil k širšímu auditoriu a měl k němu řeč provázenou zřejmým úspěchem.

«Náčelník říká,» tlumočil míšenec, «že celá vesnice půjde s tuanem kapitánem na lov, kam bude tuan chtít.»

«Tak vidíš. Řekni jim teda, že půjdeme lovit škeble do Devil Bay.»

Následovalo asi čtvrthodinné rozčilené rokování, na kterém měla podíl celá vesnice, zejména staré ženy. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. «Říkají, pane, že do Devil Bay se nemůže jít.»

Kapitán počal rudnout. «A proč ne?»

Míšenec krčil rameny. «Protože tam jsou tapa-tapa. Čerti, pane.»

Kapitán počal nabíhat do fialova. «Tak jim řekni, když nepůjdou… že jim vyrazím všechny zuby… že jim utrhám uši… že je pověsím… a že jim spálím ten zavšivený kampong, rozumíš?»

Míšenec to poctivě přeložil, načež opět následovala delší živá porada. Konečně se míšenec obrátil ke kapitánovi. «Říkají, pane, že si půjdou stěžovat do Padangu na policii, že jim tuan vyhrožoval. Na to prý jsou paragrafy. Starosta říká, že to tak nenechá.»

Kapitán J. van Toch počal modrat. «Tak mu řekni,» zařval, «že je…» A mluvil bez oddechu dobrých jedenáct minut.

Míšenec to přeložil, pokud mu stačila zásoba slov; a po nové, dlouhé sice, ale věcné úradě Bataků tlumočil kapitánovi. «Říkají, pane, že by tedy byli ochotni upustit od soudního stíhání, zaplatí-li tuan kapitán pokutu do rukou místních úřadů. Prý,» zaváhal, «dvě stě rupií; ale to je trochu mnoho, pane. Nabídněte jim pět.»

Barva kapitána van Tocha se počala rozpadat v brunátné skvrny. Nejprve nabízel vyvraždění všech Bataků na světě, potom slevil na tři sta kopanců a konečně by se byl spokojil s tím, že vycpe starostu pro koloniální muzeum v Amsterodamu; naproti tomu Batakové šli ze dvou set rupií na železnou pumpu s kolem a nakonec setrvali na tom, aby kapitán dal starostovi z titulu pokuty benzínový zapalovač. («Dejte jim to, pane,» domlouval kříženec mezi Kubu a Portugalcem, «já mám tři zapalovače na skladě, ale bez knotu.») Takto byl obnoven mír na Tana Masa; ale kapitán J. van Toch věděl, že nyní je v sázce prestiž bílé rasy.

Odpoledne odrazil od holandské lodi Kandong Bandoeng člun, ve kterém byli přítomni zvláště: kapitán J. van Toch, Švéd Jensen, Islanďan Gudmundson, Fin Gillemainen a dva sinhálští lovci perel. Člun zamířil rovnou k zátoce Devil Bay. — Ve tři hodiny, když nastával vrchol odlivu, stál kapitán na břehu, člun křižoval asi sto metrů od pobřeží, aby dával pozor na žraloky, a oba sinhálští potápěči čekali s noži v ruce na znamení, aby skočili do vody.

«Tak, teď ty,» kázal kapitán tomu delšímu naháči. Sinhálec skočil do vody, brodil se několik kroků a pak se propadl. Kapitán se díval na hodinky.

Za čtyři minuty a dvacet vteřin se vynořila asi šedesát metrů vlevo hnědá hlava; s podivným, zoufalým a přitom paralyzovaným chvatem se drápal Sinhálec na balvany, v jedné ruce nůž na odřezávání škeblí, v druhé ruce škebli perlorodky.

Kapitán se zamračil. «No, co je?» řekl ostře.

Sinhálec ještě pořád klouzal po balvanech, hlasitě se zajíkaje hrůzou.

«Co se stalo?» křičel kapitán.

«Sáhib, sáhib,» vypravil ze sebe Sinhálec a klesl na břehu sípavě vydechuje. «Sáhib… sáhib…»

«Žraloci?»

«Djins,» zaúpěl Sinhálec. «Čerti, pane. Tisíce, tisíce čertů!» Zarýval si pěsti do očí. «Samí čerti, pane!»

«Ukaž tu škebli,» kázal kapitán a otevřel ji nožem. Byla v ní malá, čistá perlička. «A víc jsi toho nenašel?»

Sinhálec vyňal ještě tři škeble z pytlíku, který měl pověšen na krku. «Jsou tam škeble, pane, ale ti čerti je hlídají… Dívali se na mne, když jsem je odřezával…» Jeho chundelaté vlasy se naježily úděsem. «Sáhib, tady ne!»

Kapitán otevřel škeble; dvě byly prázdné a ve třetí byla perla jako hrách, kulatá jako kapka rtuti. Kapitán van Toch se díval střídavě na perlu a na Sinhálce zhrouceného na zemi.

«Ty,» řekl váhavě, «nechtěl bys tam skočit ještě jednou?»

Sinhálec beze slova zavrtěl hlavou.

Kapitán J. van Toch pocítil na jazyku silnou chuť láteřit; ale k svému překvapení shledal, že mluví tiše a téměř měkce: «Neboj se, chlapče. A jak vypadají ti… čerti?»

«Jako malé děti,» vydechl Sinhálec. «Mají ocas, pane, a jsou takhle vysocí,» ukázal asi metr dvacet od země. «Stáli kolem mne a dívali se, co tam dělám… byl jich takový kruh…» Sinhálec se roztřásl. «Sáhib, sáhib, tady ne!»

Kapitán van Toch přemýšlel. «A co, mrkají spodními víčky nebo jak?»

«Nevím, pane,» chraptěl Sinhálec. «Je jich tam… deset tisíc!»

Kapitán se ohlédl po druhém Sinhálci; stál asi sto padesát metrů dál a lhostejně čekal s rukama založenýma na ramenou; pravda, když je člověk nahý, nemá kam jinam dát ruce než na svá vlastní ramena. Kapitán mu mlčky pokynul, a drobný Sinhálec skočil do vody. Za tři minuty a padesát vteřin se vynořil, drápaje se na balvany klouzajícíma rukama.

«Tak polez,» křikl kapitán, ale pak se podíval pozorněji a už skákal po balvanech k těm zoufale tápajícím rukám; člověk by nevěřil, že takové těleso dovede tak skákat. V posledním okamžiku zachytil jednu ruku a supě tahal Sinhálce z vody. Potom ho položil na balvan a utíral si pot. Sinhálec ležel bez hnutí; měl jeden bérec odřený na kost, patrně o kámen, ale jinak byl celý. Kapitán mu nadzvedl víčko; bylo vidět jenom bělmo očí zvrácených v sloup. Neměl škeblí ani nože.

V tu chvíli zarejdoval člun s posádkou blíž ke břehu. «Pane,» volal Švéd Jensen, «jsou tu žraloci. Budete lovit dál?»

«Ne,» řekl kapitán. «Pojeďte sem sebrat ty dva.»

«Podívejte se, pane,» upozorňoval Jensen, když se vraceli k lodi, «jak je tady najednou mělko. To jde odtud rovně až ke břehu,» ukazoval šťouchaje veslem do vody. «Jako by tu byla pod vodou nějaká hráz.»

Teprve na lodi přišel malý Sinhálec k sobě; seděl s koleny pod bradou a třásl se na celém těle. Kapitán poslal lidi pryč a sedl si zeširoka rozkročen.

«Tak ven s tím,» řekl. «Cos tam viděl?»

«Džiny, sáhib,» šeptal malý Sinhálec; nyní se mu počala chvět i oční víčka a po celém těle mu vyrazily krupičky husí kůže.

Kapitán van Toch zachrchlal. «A… jak vypadají?»

«Jako… jako…» V očích Sinhálcových se zase začal ukazovat proužek bělma. Kapitán J. van Toch mu s neočekávanou hbitostí zpolíčkoval obě tváře dlaní i hřbetem ruky, aby ho přivedl k sobě.

«Thanks, sáhib,» vydechl malý Sinhálec a v bělmu jeho očí zase vypluly panenky.

«Už je dobře?»

«Ano, sáhib.»

«Byly tam škeble?»

«Ano, sáhib.»

Kapitán J. van Toch pokračoval v křížovém výslechu s nemalou trpělivostí a důkladností. Ano, jsou tam čerti. Kolik? Tisíce a tisíce. Jsou velcí asi jako desetileté dítě, pane, a skoro černí. Plovou ve vodě a na dně chodí po dvou. Po dvou, sáhib, jako vy nebo já, ale přitom kývají tělem, tak tak, pořád tak tak… Ano, pane, mají také ruce, jako lidé; ne, nemají žádné drápy, spíš je to jako dětské ruce. Ne, sáhib, nemají rohy ani chlupy. Ano, ocas mají, trochu jako ryba, ale bez ocasní ploutve. A velikou hlavu, kulatou jako Batakové. Ne, neříkali nic, pane, jenom to bylo, jako by mlaskali. Když Sinhálec odřezával mušle v hloubce asi šestnácti metrů, pocítil na zádech dotek jako malých studených prstů. Ohlédl se, a bylo jich kolem sta a sta. Sta a sta, pane, plovoucích i stojících na kamenech, a všichni se dívali, co tam Sinhálec dělá. Tu upustil nůž i škeble a snažil se vyplout nahoru. Přitom narazil na několik čertů, kteří pluli nad ním, a co bylo potom, to už neví, pane.

Kapitán J. van Toch se díval zamyšleně na třesoucího se malého potápěče. Ten hoch už nikdy nebude k ničemu, řekl si, pošlu ho z Padangu domů na Cejlon. Bruče a funě šel do své kabiny. Tam vysypal z papírového sáčku na stůl dvě perly. Jedna byla maličká jako zrnko písku a druhá jako hrách, lesknoucí se stříbřitě a do růžova. A kapitán holandské lodi zafrkal a vyňal ze skřínky svou irskou whisky.

K šesté hodině se dal znovu dovézt člunem do kampongu a rovnou k tomu kříženci mezi Kubu a Portugalcem. «Toddy,» řekl, a to bylo jediné slovo, které promluvil; seděl na verandě z vlnitého plechu, držel v tlustých prstech sklenku z tlustého skla a pil a odplivoval a vejřil zpod huňatého obočí na žluté hubené slípky, které bůhvíco zobaly na špinavém a udupaném dvorku mezi palmami. Míšenec se chránil něco promluvit a jenom naléval. Pomalu se kapitánovy oči podlévaly krví a jeho prsty se začaly špatně ohýbat. Byl skoro soumrak, když vstal a povytáhl si kalhoty.

«Už jdete spat, kapitáne?» ptal se zdvořile kříženec mezi čertem a ďáblem.

Kapitán zabodl do vzduchu prst. «A to bych se podíval,» řekl, «že by byli na světě nějací čerti, které bych ještě neznal. Ty, kde je tady ten zatracený severozápad?»

«Tady,» ukázal míšenec. «Kam jdete, pane?»

«Do pekla,» zachrochtal kapitán J. van Toch. «Podívat se na Devil Bay.»

Tímto večerem se počalo podivínství kapitána J. van Tocha. Do kampongu se vrátil až s úsvitem; nepromluvil slova a dal se odvézt na loď, kde se zamkl ve své kabině až do večera. To ještě nebylo nikomu nápadné, neboť Kandong Bandoeng měla co nakládat z požehnání ostrova Tana Masa (kopra, pepř, kafr, gutaperča, palmový olej, tabák a pracovní síly); ale když dostal večer hlášení, že všechno zboží je uskladněno, zafuněl jenom a řekl: «Člun. Do kampongu.» A vrátil se zase až s úsvitem. Švéd Jensen, který mu pomáhal na palubu, se ho jen tak ze zdvořilosti zeptal: «Tak dnes se jede dál, kapitáne?» Kapitán se otočil, jako by ho píchl do zadnice. «Co ti je po tom?» utrhl se. «Hleď si svých zatracených věcí!» Po celý den ležela Kandong Bandoeng na kotvách ve vzdálenosti jednoho uzlu od pobřeží Tana Masa a nedělala nic. S večerem se vyvalil kapitán ze své kabiny a kázal: «Člun. Do kampongu.» Malý Řek Zapatis se za ním díval jedním okem slepým a druhým šilhavým. «Mládenci,» kokrhal, «buď tam má náš starý holku, nebo se dočista zbláznil.» Švéd Jensen se zamračil. «Co ti je po tom?» utrhl se na Zapatise. «Hleď si svých zatracených věcí!» Potom s Islanďanem Gudmundsonem vzal malý člun a vesloval směrem k Devil Bay. Zůstali s člunem za balvany a čekali, co bude dál. V zátoce přecházel kapitán a zdálo se, že na někoho čeká; časem se zastavil a volal něco jako ts-ts-ts. «Koukej,» řekl Gudmundson a ukazoval na moře, nyní oslnivě rudé a zlaté západem slunce. Jensen napočítal dvě, tři, čtyři, šest ploutví ostrých jako kosinka, které se táhly do Devil Bay. «Hergot,» bručel Jensen, «tady je těch žraloků!» Co chvíli se taková kosinka ponořila, nad vodou sebou švihl ocas a ve vodě to prudce zavířilo. Tu začal kapitán J. van Toch na břehu zuřivě poskakovat, chrlil ze sebe kletby a hrozil žralokům pěstí. Potom se udělal krátký tropicky soumrak a nad ostrovem vyplul měsíc; Jensen zabral vesly a přiblížil se s člunem ke břehu až na jeden furlong. Kapitán nyní seděl na balvanu a dělal ts-ts-ts. Něco se kolem něho hýbalo, ale co, to se nedalo dobře rozeznat. Vypadá to jako tuleni, myslel si Jensen, ale tuleni lezou jinak. Vynořovalo se to z vody mezi balvany a ťapalo to po břehu kolébavě jako pingvíni. Jensen tiše zavesloval a zastavil na půl furlongu od kapitána. Ano, kapitán něco povídá, ale co, tomu aby čert rozuměl; nejspíš je to malajsky nebo tamilsky. Rozkládá rukama, jako by něco házel těm tuleňům (ale nejsou to tuleni, ujišťoval se Jensen), a přitom brebentí čínsky nebo malajsky. V tu chvíli vyklouzlo Jensenovi z ruky zdvižené veslo a plesklo do vody. Kapitán zvedl hlavu, vstal a šel asi třicet kroků k vodě; najednou to začalo blýskat a práskat; kapitán pálil z browningu směrem ke člunu. Skoro současně to v zálivu zašumělo, zavířilo, zapleskalo, jako kdyby tisíc tuleňů skákalo do vody; ale to už se Jensen a Gudmundson opřeli do vesel a hnali svůj člun za nejbližší roh, až to svištělo. Když se vrátili na loď, neřekli nikomu ani slova. Tihle Seveřani dovedou přece jen mlčet. K ránu se vrátil kapitán; byl zachmuřený a rozlícený, ale neřekl ani slovo. Jen když mu Jensen pomáhal na palubu, setkaly se dva páry modrých očí chladným a zkoumavým pohledem.

«Jensene,» řekl kapitán.

«Ano, pane.»

«Dnes jedeme.»

«Ano, pane.»

«V Surabaji dostanete svou knížku.»

«Ano, pane.»

A dost. Toho dne Kandong Bandoeng odplula do Padangu. Z Padangu poslal kapitán J. van Toch své společnosti v Amsterodamu balíček pojištěný na tisíc dvě stě liber sterlingů. A současně telegrafickou žádost o roční dovolenou. Naléhavé zdravotní důvody a tak dále. Potom se potloukal po Padangu, až našel osobu, kterou hledal. Byl to divoch z Bornea, Dajak, kterého si občas najímali angličtí cestující jako lovce žraloků, pro tu podívanou; neboť Dajak pracoval ještě postaru, ozbrojen jenom dlouhým nožem. Byl to patrně lidožrout, ale měl svou pevnou taxu: pět liber za žraloka, krom stravy. Ostatně byl na něho hrozný pohled, neboť měl na obou rukou, na prsou i stehnech kůži sedřenou od žraločí kůže a nos i uši vyzdobené žraločími zuby. Říkalo se mu Shark.

S tímto Dajakem se kapitán J. van Toch odstěhoval na ostrov Tana Masa.

KAPITOLA 2

PAN GOLOMBEK A PAN VALENTA

Bylo horké redakční léto, kdy se nic, ale zhola nic neděje, kdy se nedělá politika a kdy není ani žádná evropská situace; a přece i v tuto dobu čtenáři novin, ležící v agónii nudy na březích vod nebo v řídkém stínu stromů, zdemoralizovaní vedrem, přírodou, venkovským klidem a vůbec zdravým a prostým životem na dovolené, čekají s denně zklamávanou nadějí, že aspoň v těch novinách bude něco nového a osvěžujícího, nějaká vražda nebo válka nebo zemětřesení, zkrátka Něco; a když to tam není, tlukou novinami a roztrpčeně prohlašují, že v těch novinách nic, ale docela Nic není a že to vůbec nestojí za čtení a že už to nebudou odebírat.

A zatím v redakci sedí pět nebo šest opuštěných lidí, neboť ostatní kolegové jsou také na dovolené, kde tlukou rozhořčeně novinami a stěžují se, že teď v těch novinách nic, ale docela Nic není. A ze sazárny vyjde pan metér a povídá vyčítavě: «Páni, páni, ještě nemáme na zítřek úvodník.»

«Tak tam třeba dejte… ten článek… o hospodářské situaci v Bulharsku,» míní jeden z opuštěných pánů.

Pan metér těžce vzdychne: «Ale kdo to má číst, pane redaktore? Už zase v celém listě nebude Nic ke Čtení.»

Šest opuštěných pánů zvedne oči ke stropu, jako by tam bylo možno objevit Něco ke Čtení.

«Kdyby se takhle Něco stalo,» navrhuje jeden neurčitě.

«Nebo mít… nějakou… zajímavou reportáž,» nadhazuje druhý.

«O čem?»

«To nevím.»

«Nebo vymyslet… nějaký nový vitamin,» bručí třetí.

«Teď v létě?» namítá čtvrtý. «Člověče, vitaminy, to jsou vzdělané věci, to se hodí spíš na podzim –»

«Ježíši, to je horko,» zívne pátý. «Mělo by to být něco z polárních končin.»

«Ale co?»

«Tak. Něco jako byl ten Eskymo Welzl. Umrzlé prsty, věčný led a takové věci.»

«To se řekne,» povídá šestý. «Ale kde to vzít?»

V redakci se rozhostilo beznadějné ticho.

«Já byl v neděli v Jevíčku…,» ozval se váhavě pan metér.

«No a?»

«On prý tam je na dovolené nějaký kapitán Vantoch. Prý se tam narodil, v tom Jevíčku.»

«Jaký Vantoch?»

«Takový tlustý. Prý má být námořním kapitánem, ten Vantoch. Říkali, že tam někde lovil perly.»

Pan Golombek se podíval na pana Valentu.

«A kde je lovil?»

«Na Sumatře… a na Celebesu… vůbec tam někde. Prý tam měl být živ třicet let.»

«Člověče, to je nápad,» řekl pan Valenta. «To by mohla být prima reportáž. Golombku, pojedeme?»

«No, můžeme to zkusit,» mínil pan Golombek a slezl se stolu, na němž seděl.

«Tamten pán to je,» řekl hostinsky v Jevíčku.

V zahradě u stolu seděl tlustý, široce rozkročený pán v bílé čepici, pil pivo a zamyšleně čmáral tlustým ukazovákem po stole. Oba páni k němu zamířili.

«Redaktor Valenta.»

«Redaktor Golombek.»

Tlustý pán zvedl oči. «What? Co?»

«Já jsem redaktor Valenta.»

«A já redaktor Golombek.»

Tlustý pán důstojně povstal. «Captain van Toch. Very glad. Sedněte si, chlapci.»

Oba páni ochotně přisedli a položili před sebe psací bloky.

«A co si dáte pít, hoši?»

«Malinovku,» řekl pan Valenta.

«Malinovku?» opakoval kapitán nedůvěřivě. «A proč? Hospodo, přineste jim pivo. — Tak co vy vlastně chcete,» řekl a opřel se lokty o stůl.

«Je to pravda, pane Vantochu, že jste se tady narodil?»

«Ja. Narodil.»

«Prosím vás, jak jste se dostal na moře?»

«Tož, via Hamburg.»

«A jak dlouho už jste kapitánem?»

«Dvacet let, chlapče. Papíry mám tady,» řekl důtklivě klepaje na svou náprsní kapsu. «Možu ukázat.»

Pan Golombek měl chuť podívat se, jak vypadají kapitánské papíry, ale potlačil ji. «A to jste, pane kapitáne, za těch dvacet let poznal pořádný kus světa, že?»

«Ja. Tož kus. Ja.»

«A co všechno?»

«Jáva. Borneo. Philippines. Fidji Islands. Solomon Islands. Carolines. Samoa. Damned Clipperton Island. A lot of damned islands, chlapče. Proč?»

«Jen tak, že je to zajímavé. My bychom od vás rádi slyšeli víc, víte?»

«Ja. Tož jen tak, že?» Kapitán na ně upřel své bledě modré oči. «Tak vy jste od p’lís, jako od policie, ne?»

«Nejsme, pane kapitáne. My jsme od novin.»

«A tak, od novin. Reporters, co? Tož pište: Captain J. van Toch, kapitán lodi Kandong Bandoeng –»

«Jak?»

«Kandong Bandoeng, přístav Surabaja. Účel cesty: vacances — jak se to řekne?»

«Dovolená.»

«Ja, sakra, dovolená. Tož tak to dejte do těch novinek, kdo připlul. A teď už schovejte ten notes, mládenci. Your health.»

«Pane Vantochu, my jsme za vámi přišli, abyste nám vypravoval něco ze svého života.»

«A proč?»

«Napíšeme to do novin. To lidi moc zajímá, číst o dalekých ostrovech a co tam všechno viděl a zažil jejich krajan, Čech, rodák z Jevíčka –»

Kapitán zakýval hlavou. «To je pravda. Chlapče, já jsem jediný Captain z celého Jevíčka. Tož to ano. Prý je odtud taky jeden kapitán od… od… od houpaček, ale já myslím,» dodával důvěrně, «že to není pravý Captain. To se měří podle tonáže, víš?»

«A jakou tonáž měla ta vaše loď?»

«Dvanáct tisíc tons, mládenče.»

«To jste byl veliký kapitán, že?»

«Ja, veliký,» řekl kapitán důstojně. «Hoši, máte peníze?»

Oba páni se na sebe podívali trochu nejistě. «Máme, ale málo. Potřebujete snad, kapitáne?»

«Ja. Tož to bych potřeboval.»

«Tak vidíte. Budete-li nám hodně vypravovat, my to napíšeme pro noviny, a vy za to dostanete peníze.»

«Kolik?»

«Třeba i… nějaký tisíc,» řekl štědře pan Golombek.

«V pounds of sterling?»

«Ne, jenom v korunách.»

Kapitán van Toch zavrtěl hlavou. «Tož to ne. To já mám sám, mládenče,» vylovil z kapsy u kalhot tlustý svazek bankovek. «See?» Potom se opřel lokty o stůl a naklonil se k oběma pánům. «Páni, já bych měl pro vás big business. Jak se to řekne?»

«Veliký kšeft.»

«Ja. Veliké kšeft. A to byste mně museli dát patnáct… tož počkejte, patnáct šestnáct millions korun. Tak co?»

Oba páni se na sebe znovu nejistě podívali. Redaktoři totiž mají své zkušenosti s nejpodivnějšími druhy bláznů, podvodníků a vynálezců.

«Počkat,» řekl kapitán, «něco vám možu ukázat.» Lovil tlustými prsty v kapsičce u vesty, vytáhl něco a položil to na stůl. Bylo to pět růžových perel ve velikosti třešňových pecek. «Rozumíte vy perlám?»

«Co to může stát?» vydechl pan Valenta.

«Ja, lots of money, chlapče. Ale já to nosím jen… na ukázku, jako vzorek. Tak co, šli byste s sebou?» ptal se podávaje přes stůl svou širokou dlaň.

Pan Golombek vzdychl. «Pane Vantochu, tolik peněz –»

«Halt,» přerušil ho kapitán. «Já vím, ty mě neznáš; ale zeptej se na Captain van Tocha v Surabaja, v Batavia, v Padang nebo kde chceš. Jdi a zeptej se, a každý ti řekne, ja, Captain van Toch, he is as good as his word.»

«Pane Vantochu, my vám věříme,» protestoval pan Golombek, «ale –»

«Počkej,» kázal kapitán. «Já vím, ty nechceš dát svy krásny peníze jen tak; to já tě chválím, hochu. Ale ty je dáš na loď, see? Ty koupíš tu loď, ty budeš ten ship-owner a možeš jet s sebou; ja, to možeš, abys viděl, jak tě na ní hospodařím. Ale ty peníze, co tam uděláme, ty budou fifty-fifty. To je poctivé business, ne?»

«Ale pane Vantochu,» vyhrkl konečně pan Golombek trochu stísněně, «vždyť my tolik peněz nemáme!»

«Ja, to teda je jiná,» řekl kapitán. «Sorry. Tož já nevím, páni, proč jste za mnou přišli.»

«Abyste nám vypravoval, kapitáne. Vy přece musíte mít tolik zkušeností –»

«Ja, to mám, chlapče. Zatraceny zkušenosti já mám.»

«Prožil jste někdy ztroskotání lodi?»

«What? Jako ship-wrecking? A to ne. Co ty si myslíš! Když mně dáš dobrou loď, tak se jí nemože nic stát. Však se možeš zeptat v Amsterdam na moje references. Jdi a zeptej se.»

«A co takhle domorodci — poznal jste tam domorodce?»

Kapitán van Toch potřásl hlavou. «To není nic pro vzdělany lidi. To já nebudu povídat.»

«Tak nám vypravujte něco jiného.»

«Ja, vypravovat,» bručel kapitán nedůvěřivě. «A vy to potom prodáte nějaký Company a ta tam pošle svy lodě. Já tě řeknu, my lad, lidi jsou veliky zloději. A největší zloději jsou ty bankers v Colombo.»

«Býval jste často v Kolombu?»

«Ja, často. A v Bangkok taky, a v Manila — Mládenci,» děl náhle, «já bych věděl o jedny lodi. Moc šikovná loď, a za ty peníze laciná. Ona leží v Rotterdam. Pojďte se na ni podívat. Tož Rotterdam, to je hned tady,» ukazoval palcem přes rameno. «Teď jsou lodě hrozně laciny, hoši. Jako stary železo. Ona je stará jenom šest let a je na Diesel motor. Chcete se na ni podívat?»

«Nemůžeme, pane Vantochu.»

«Tož vy jste divny lidi,» vzdychl kapitán a hlučně se vysmrkal do blankytně modrého kapesníku. «A nevíte vy tady o někom, kdo by chcel koupit nějakou loď?»

«Tady v Jevíčku?»

«Ja, tady, nebo někde kolem. Já bych chcel, aby ten veliké kšeft přišel sem, do my country.»

«To je od vás hezké, kapitáne –»

«Ja. Oni ti druzí jsou moc velky zloději. A nemají peníze. Vy jako od newspapers musíte znát ty velky lidi tady, takovy ty bankers a ship-owners, jak se řekne, loděpány, ne?»

«Loďaře. To neznáme, pane Vantochu.»

«Tož to je škoda,» zasmušil se kapitán.

Pan Golombek si na něco vzpomněl. «Neznáte snad pana Bondyho?»

«Bondy? Bondy?» přemítal kapitán van Toch. «Počkej, to jméno bych jako měl znát. Bondy. Ja, v London je nějaké Bond Street, a tam jsou živí tuze bohaty lidi. Nemá on nějaké kšeft na tom Bond Street, ten pan Bondy?»

«Ne, on je v Praze, ale narodil se myslím tady v Jevíčku.»

«A sakra,» zahlaholil kapitán radostně, «to máš pravdu, chlapče. Ten, co měl na rynku střižné krám. Ja, Bondy — jak on se jmenoval? Max. Max Bondy. Tak on má teď kšeft v Praze?»

«Ne, to asi byl jeho otec. Tenhle Bondy se jmenuje G. H. Prezident G. H. Bondy, kapitáne.»

«G. H.,» kroutil hlavou kapitán. «G. H., tady nebyl žádné G. H. Ledaže by to byl Gustl Bondy, — ale to nebyl žádné prezident. Gustl byl takové pihaté židáček. Tož to nemože být on.»

«To bude on, pane Vantochu. Vždyť to jsou leta, co jste ho neviděl.»

«Ja, to máš pravdu. To jsou leta,» souhlasil kapitán. «Čtyřicet let, hochu. To može byt, že ten Gustl už bude veliké. A co on je?»

«On je prezident správní rady MEAS, víte, co je ta veliká továrna na kotle a takové věci, no, a předseda asi dvaceti společností a kartelů — Moc velký pán, pane Vantochu. Říkají mu kapitán našeho průmyslu.»

«Kapitán?» podivil se Captain van Toch. «Tož to já nejsem jediné kapitán z Jevíčka! Sakra, tak on Gustl je taky Captain. To bych se s ním měl sejít. A má on peníze?»

«No jej. Hrůzu peněz, pane Vantochu. Ten bude mít svých pár set miliónů. Nejbohatší člověk u nás.»

Kapitán van Toch hluboce zvážněl. «A taky Captain. To tě děkuju, chlapče. Tož to já za ním popluju, za tym Bondy. Ja, Gustl Bondy, I know. Takové židáček to byl. A teď je to Captain G. H. Bondy. Jaja, to to utíká,» vzdychl melancholicky.

«Pane kapitáne, my už budeme muset jít, aby nám neujel večerní vlak –»

«Tož to já vás doprovodím do přístavu,» děl kapitán a počal zvedat kotvy. «Moc rád, že jste přijeli, páni. Já znám jednoho redaktora v Surabaja, dobré hoch, ja, a good friend of mine. Ohromné ožrala, mládenci. Kdybyste chtěli, já bych vám našel místo u novin v Surabaja. Ne? No, jak chcete.»

A když už se vlak rozjížděl, mával kapitán van Toch pomalu a slavnostně ohromným modrým kapesníkem. Přitom mu vypadla jedna veliká, nepravidelná perla do písku. Perla, kterou nikdo nikdy nenašel.

KAPITOLA 3

G. H. BONDY A JEHO KRAJAN

Jak známo, čím větší pán, tím míň toho má napsáno na tabulce u svých dveří. Takový starý pan Max Bondy v Jevíčku musel mít nad krámem, po stranách dveří i na oknech velkými písmeny vymalováno, že tu je Max Bondy, obchod všeho druhu střižným zbožím, výbavy pro nevěsty, véby, ručníky, utěrky, ubrusy a povlaky, kartouny a grádly, Ia sukna, hedvábí, záclony, lambrekýny, pozamentérie a veškeré šicí potřeby. Založeno roku 1885. — Jeho syn, G. H. Bondy, kapitán průmyslu, prezident společnosti MEAS, komerční rada, burzovní rada, místopředseda Svazu průmyslníků, Consulado de la República Ecuador, člen mnoha správních rad atd. atd., má na svém domě už jenom malou černou skleněnou tabulku se zlatým nápisem

BONDY

Nic víc. Jenom Bondy. Ať jiní píší na svá vrata Julius Bondy, zástupce firmy General Motors, nebo MUDr. Ervín Bondy, nebo S. Bondy a spol.; ale je jen jediný Bondy, který je prostě Bondy beze všech bližších podrobností. (Myslím, že papež má na svých vratech napsáno prostě Pius, a žádný titul ani číslo. A Bůh nemá žádnou tabulku na nebi ani na zemi. To už musíš, člověče, poznat sám, že On tu bydlí. Ale to sem teď nepatří a budiž to dotčeno jen mimochodem.)

Před tou skleněnou tabulkou se jednoho žhoucího dne zastavil pán v bílé námořnické čapce a utíral si modrým kapesníkem mohutný zával šíje. Zatraceně vznešený dům, myslel si a poněkud nejistě zatáhl za mosazný knoflík zvonku.

Ve dveřích se objevil vrátný Povondra, změřil očima tlustého pána od bot až po zlaté prýmky čepice a řekl rezervovaně: «Prosím?»

«Tož, chlapče,» hlaholil pán, «bydlí tady nějaké pan Bondy?»

«Přejete si?» ptal se mrazivě pan Povondra.

«Řeknite mu, že by s ním chcel mluvit Captain van Toch ze Surabaja. Ja,» vzpomněl si, «tady je kartička.» A podal panu Povondrovi vizitku, na níž byla vyražena kotva a tištěno jméno:

CAPTAIN J. VAN TOCH

E. I. & P. L. Co S. Kandong Bandoeng

Surabaya Naval Club

Pan Povondra naklonil hlavu a váhal. Mám mu říci, že pan Bondy není doma? Nebo že lituju, ale pan Bondy má zrovna důležitou konferenci? Jsou návštěvy, které je třeba ohlásit, a jiné, jež správný portýr vyřizuje sám. Pan Povondra cítil trapné selhání instinktu, jímž se v takových případech řídil; ten tlustý pán jaksi nezapadal do obvyklých tříd neohlášených návštěv, nezdál se být ani obchodním zástupcem, ani funkcionářem dobročinného spolku. Zatím kapitán van Toch funí a utírá si kapesníkem pleš; přitom tak bezelstně mrká bledě modrýma očima — Pan Povondra se náhle rozhodl vzít na sebe celou odpovědnost. «Račte dál,» řekl, «já vás u pana rady ohlásím.»

Captain J. van Toch si utírá modrým kapesníkem čelo a dívá se po předsíni. Sakra, má to ten Gustl zařízeno; vždyť je to jako saloon na těch shipech, co plujou z Rotterdam do Batavia. Hrůzu peněz to muselo stát. A takové to byl pihaté židáček, diví se kapitán.

Zatím G. H. Bondy prohlíží ve své pracovně zamyšleně vizitku kapitánovu. «Co tu chce?» ptá se podezíravě.

«Nevím prosím,» mumlá uctivě pan Povondra.

Pan Bondy ještě pořád drží v ruce tu vizitku. Vyražená lodní kotva. Captain J. van Toch, Surabaya — kde vlastně je Surabaja? Není to někde na Jávě? Na pana Bondyho to zadýchlo dálkou. Kandong Bandoeng, to zní jako údery gongu. Surabaja. A zrovna dnes je takový tropický den. Surabaja. «Tak ho sem přiveďte,» káže pan Bondy.

Ve dveřích stojí mohutný muž v kapitánské čepici a salutuje. G. H. Bondymu jde v ústrety. «Very glad to meet you, Captain. Please, come in.»

«Nazdar, nazdárek, pane Bondy,» provolává radostně Captain.

«Vy jste Čech?» diví se pan Bondy.

«Ja, Čech. Dyť my se známe, pane Bondy. Z Jevíčka. Krupař Vantoch, do you remember?»

«Pravda, pravda,» raduje se hlučně G. H. Bondy, ale přitom pociťuje cosi jako zklamání. (Tak on to není Holanďan!) «Krupař Vantoch, na rynku, že? Ani jste se nezměnil, pane Vantochu! Pořád ten starý! Tak co, jak vám jde krupařství?»

«Thanks,» děl kapitán zdvořile. «Tatík už dávno šel, jak se to řekne –»

«Zemřel? Ale ale! Pravda, vy musíte být jeho syn…» Oči pana Bondyho oživly náhlou vzpomínkou. «Člověče drahá, nejste vy ten Vantoch, co se se mnou v Jevíčku prával, když jsme byli kluci?»

«Ja, to budu já, pane Bondy,» souhlasil kapitán vážně. «Však mě proto dali z domu do Moravsky Ostravy.»

«Často jsme se prali. Ale vy jste býval silnější než já,» uznával pan Bondy sportovně.

«Ja, to jsem byl. Tož vy jste býval takové slabé židáček, pane Bondy. A moc jste dostával na prdel. Moc.»

«Dostával, to je pravda,» rozpomínal se G. H. Bondy pohnutě. «A posaďte se, krajane! To jste hodný, že jste si na mne vzpomněl! Kde jste se tu vzal?»

Kapitán van Toch se důstojně usadil do koženého křesla a čepici položil na zem. «Já tu beru svy prázdniny, pane Bondy. Tož tak, že. That’s so.»

«Pamatujete se,» nořil se do vzpomínek pan Bondy, «jak jste za mnou křičel: Žide, žide, čert si pro tě přijde –?»

«Ja,» děl kapitán a zatroubil dojatě do modrého kapesníku. «Ach ja. To byly krásny časy, chlapče. Tož co je to platny, utíká to. Teď jsme obá stary lidi a oba Captains.»

«Pravda, vy jste kapitán,» připomněl si pan Bondy. «Kdo by si to byl pomyslel! Captain of Long Distances — říká se to tak, že?»

«Yah, sir. A highseaer. East India and Pacific Lines, sir.»

«Krásné povolání,» vzdychl pan Bondy. «Hned bych s vámi měnil, kapitáne. Musíte mi o sobě vypravovat.»

«Tož to ja,» ožil kapitán. «Já bych vám chcel něco vypravovat, pane Bondy. Moc zajímavá věc, mládenče.» Kapitán van Toch se neklidně rozhlížel.

«Hledáte něco, kapitáne?»

«Ja. Ty nepiješ žádny pivo, pane Bondy? Já ti dostal takovou žízeň cestou ze Surabaja.» Kapitán se počal hrabat v rozsáhlé kapse kalhot a vyndal modrý kapesník, plátěný pytlík s něčím, pytlík s tabákem, nůž, kompas a svazek bankovek. «Já bych si poslal někoho pro pivo. Třeba toho stewarda, co mě vedl tady do ty kabiny.»

Pan Bondy zazvonil. «Nechte to, kapitáne. Zapalte si zatím nějaký doutník –»

Kapitán vzal doutník s červenou a zlatou páskou a čichl k němu. «To je tabák z Lombok. Tam jsou velky zloději, co je to platny.» Načež k zděšení pana Bondyho rozmačkal drahocenný doutník v mohutné hrsti a nasypal si tabákovou drť do lulky. «Ja, Lombok. Nebo Sumba.»

Zatím se ve dveřích nehlasně zjevil pan Povondra.

«Přineste nějaké pivo,» kázal pan Bondy.

Pan Povondra zvedl obočí. «Pivo? A kolik?»

«A gallon,» broukl kapitán a zašlápl ohořelou sirku do koberce. «V Aden bylo hrozně horko, chlapče. — Tož já mám takovy novinky, pane Bondy. Ze Sunda Islands, see? Tam by se dal dělat báječné kšeft, pane. A big business. Ale to by se musela povídat celá, jak se to řekne, story, ne?»

«Povídka.»

«Ja. Tož taková povídačka, pane. Počkat.» Kapitán obrátil k stropu své pomněnkové oči. «Já teď nevím, kde vzít ten začátek.»

(Zase nějaký obchod, pomyslel si G. H. Bondy. Bože, jaká otrava! Bude mně povídat, že by mohl dovážet šicí stroje na Tasmánii nebo parní kotle a špendlíky na Fidži. Báječný obchod, já vím. Na to jsem vám dobrý. U čerta, já přece nejsem žádný kramář. Já jsem fantasta. Já jsem svým způsobem básník. Povídej mi, námořníku Sindibáde, o Surabaji nebo o Fénixových ostrovech. Nepřitáhla tě Magnetová hora, neunesl tě do svého hnízda pták Noh? Nevracíš se s nákladem perel, skořice a bezoáru? Nu tak, člověče, začni lhát!)

«Tak já bych začal s tym šcórem,» ohlásil kapitán.

«S jakým ščórem?» podivil se komerční rada Bondy.

«No, s tema štírama. Jak se to řekne, lizards.»

«Ještěrky?»

«Ja, sakra, ještěrkove. Takovy ještěrkove jsou tam, pane Bondy.»

«Kde?»

«Na jednom takovym ostrově. To já nemůžu jmenovat, chlapče. To je moc veliké secret, worth of millions.» Kapitán van Toch si utřel kapesníkem čelo. «Tak sakra, kde je to pivo?»

«Hned přijde, kapitáne.»

«Ja. Tož dobrá. Abyste věděl, pane Bondy, to jsou moc mily a hodny zvířata, ty ještěrkove. Já je znám, chlapče.» Kapitán plácl prudce do stolu. «A že by to byli čerti, to je lež. A damned lie, sir. To spíš vy jste čert a já jsem čert, já, Captain van Toch, pane. To mně možete věřit.»

G. H. Bondy se lekl. Delirium, řekl si. Kde je ten zatracený Povondra?

«Ono jich tam je několik tisíc, tech ještěrků, ale oni je moc žrali ty — sakra, ty, jak se jim tady říká, sharks.»

«Žraloci?»

«Ja, žraloci. Proto jsou ty ještěrkove tak vzácny, pane, a jenom na tom jednom místě, v tom zálivu, co já nemožu jmenovat.»

«To tedy ty ještěrky žijí v moři?»

«Ja, v moři. Jenom v noci lezou na břeh, ale za chvílu zase musijou do vody.»

«A jak vypadají?» (Pan Bondy se snažil získat čas, než se vrátí ten zatracený Povondra.)

«No, velky by byly jako tuleně, ale když ťapkají po zadních tlapičkách, tak jsou tak vysoky,» ukazoval kapitán. «Že by byly hezky, to nejsou. Oni nemají na sobě žádny ty šlupky.»

«Šupiny?»

«Ja, šlupiny. Dočista jsou holy, pane Bondy, jako nějaké žaby nebo takové ty salamanders. A ty jejich přední tlapičky, to ti je jako pracičky od děcek, ale prsty mají jenom čtyři. Tož takovy ubožáčkove,» dodával kapitán soucitně. «Ale moc chytry a mily zvířata, pane Bondy.» Kapitán se svezl na bobek a jal se v této pozici kolébavě přešlapovat. «Takhle oni ťapkají, ty ještěrkove.»

Kapitán se namáhal uvést své mohutné tělo v dřepu do vlnivého pohybu; přitom držel ruce před sebou jako panáčkující a prosící pes a upíral na pana Bondyho pomněnkové oči, které se zdály žadonit o sympatii. G. H. Bondy byl tím prudce dojat a jaksi lidsky zahanben. Ke všemu se objevil ve dveřích tichý pan Povondra se džbánem piva a zvedl pohoršeně obočí, pohlížeje na nedůstojné počínání kapitánovo.

«Dejte sem to pivo a jděte pryč,» vyhrkl pan Bondy honem.

Kapitán se zvedl a supěl. «Tož takovy to jsou zvířátka, pane Bondy. Your health,» řekl a napil se. «Pivo tu máš dobry, chlapče. Tož pravda, takový dům, jako máš ty –” Kapitán si utřel kníry.

«A jak jste ty ještěrky našel, kapitáne?»

«To je právě ta povídačka, pane Bondy. Tož to přišlo tak, že jsem lovil perle na Tana Masa –” Kapitán se zarazil. «Nebo tam někde. Ja, to byl nějaké jiné ostrov, ale to je zatím můj secret, mládenče. Lidi jsou veliky zloději, pane Bondy, a člověk si musí dat pozor na hubu. A když tam ty dva zatraceny Singhales řezali pod vodou ty shells od těch perel –»

«Škeble?»

«Ja. Takovy ty škeble, co se drží na kamenech fest jako židovská víra a musejí se odříznout nožem. Tož při tom se ty ještěrkove na ty Singhales koukali, a ty Singhales si mysleli, že to jsou mořsky čerti. To je moc nevzdělany lid, ty Singhales a Bataks. Tož prý, že tam jsou čerti. Ja.» Kapitán zatroubil mocně do kapesníku. «To víš, chlapče, to člověku nedá. Já nevím, jestli jsme jen my Češi takové zvědavé národ, ale kde jsem potkal našeho krajana, tak všude musel do všeho strčit svůj nos, aby jako poznal, co za tým je. Já myslím, že to je tím, že my Češi nechceme v nic věřit. Tož jsem si vzal do svy stary hloupy hlavy, že se na ty čerty musím podívat blíž. Taky jsem byl ožhralé, pravda, ale to bylo proto, že jsem měl pořád ve svy hlavě ty hloupy čerty. Ono tam dole na equator je ledacos možny, člověče. Tak jsem se šel večer podívat na ten Devil Bay –»

Pan Bondy se pokusil představit si tropickou zátoku vroubenou skalami a pralesem. «No a?»

«Tož tam sedím a dělám ts-ts-ts, aby jako ty čerti přišli. A chlapče, za chvílu vylezl z moře jeden takové ještěrka, postavil se na zadní nožičky a kroutil celým tělem. A dělá na mě ts-ts-ts. Kdybych nebyl ožhralé, tak bych třeba po tom střelil; ale já byl, kamaráde, nalité jako Angličan, a tož říkám, pocem, ty, pocem, tapa-boy, já tě nechcu ublížit.»

«To jste s ním mluvil česky?»

«Ne, malajsky. Tam se nejvíce mluví malayan, chlapče. On nic, jen tak přešlapuje a kroutí se, jako když se děcko stydí. A kolem ve vodě bylo pár set těch ještěrků a vystrkovali z vody svy tlamičky a koukali po mně. A já, tož pravda, byl jsem ožhralé, tož jsem si sedl na bobek a začal jsem se kroutit jako ten ještěrka, aby se mě jako nebáli. A pak vylezl z vody druhé ještěrka, velké asi jako desetileté kluk, a začal taky tak ťapkat. A v přední tlapičce držel takovou tu perlovou škeblu.» Kapitán se napil. «Nazdar, pane Bondy. Pravda, já byl dočista nalité, a tož mu povídám, ty chytráku, ty jako chceš, abych ti tu škeblu otevřel, ja? Tak pocem, já ti to možu svym nožem otevřít. Ale on nic, furt si netroufal. Tak jsem se začal znovu tak kroutit, jako bych byl malá holčička, když se před někým stydí. Tož on přiťapkal blíž, a já k němu pomalu natahuju ruku a vemu tu škeblu z jeho nožičky. Tož pravda, strach jsme měli obá, to si možeš myslet, pane Bondy; ale já byl opilé, pravda. Tak jsem vzal svůj nůž a tu škeblu jsem otevřel; hmátnu prstem, není-li tam perla, ale nebyla tam, jenom ten škaredé sopel, jako ten slizovaté mollusc, co v těch škeblách žije. Tak na, povídám, ts-ts-ts, sežer si to, když chceš. A hodím mu tu otevřenou škeblu. To bys koukal, chlapče, jak on ji vylízal. To musí být pro ty ještěrky náramné titbit, jak se to řekne?»

«Lahůdka.»

«Ja, lahůdka. Jenomže se, chudáčkove maly, nemožou do těch tvrdych škvořápek těma prstičkama dostat. To je těžké život, ja.» Kapitán se napil. «Já jsem si to potom rozložil ve svy hlavě, mládenče. Když ty ještěrkove viděli, jak ty Singhales řežou ty škeble, tak oni si asi řekli, aha, to oni je žerou, a chceli se podívat, jak je ty Singhales budou otvírat. On takové Singhales vypadá ve vodě dost podobně jako ještěrka, ale takové ještěrka je chytřejší než Singhales nebo Batak, protože se chce něco naučit. A Batak se nikdy nenaučí nic než samy zlodějství,» dodal kapitán J. van Toch rozhořčeně. «A když jsem na tom břehu dělal ts-ts-ts a kroutil se jako ještěrka, tak si mysleli, že jsem třeba nějaké veliké salamander. Proto se ani moc nebáli a přišli ke mně, abych jim otevřel tu škeblu. Takovy to jsou moudry a důvěřivy zvířata.» Kapitán van Toch se začervenal. «Když jsem se s nima víc seznámil, pane Bondy, tak jsem se svlíkal do naha, abych byl víc jako oni, takové holé abych byl; ale jim bylo pořád divny, že mám takovy chlupaty prsa a takovy ty věci. Ja.» Kapitán si přejel kapesníkem zbrunátnělou šíji. «Ale já nevím, jestli ti to není moc dlouhy, pane Bondy.»

G. H. Bondy byl okouzlen. «Ne, není. Jen povídejte dál, kapitáne.»

«Tož ja, to já možu. Když ten ještěrka vylízal tu škeblu, tak na to ty druhy koukali a lezli na břeh. Některy taky měli škeble v tlapičkách — to je dost divny, chlapče, že je dovedli od těch cliffs utrhnout takovýma dětenčíma pracičkama bez palců. Chvílu se styděli, a pak si ty škeble nechali z tlapiček vzít. Tož pravda, nebyly to samy škeble od perel, takovy všelijaky neřád to byl, ty plany ústřice a tak, ale ty jsem házel do vody a povídám, to ne, děti, tohle nemá žádnou cenu, to já vám svym nožem otvírat nebudu. Ale když to byla perlová škebla, tak jsem ji svym nožem otevřel a máknul jsem, jestli tam není perla. A tu škeblu jsem jim dal k vylízání. To už kolem dokola sedělo pár set těch lizards a koukali se, jak já to otvírám. A některy to zkoušeli sami, jako rozundat tu škeblu nějakou takovou škvořepinkou, co tam ležela. Tož to mně bylo divny, chlapče. Žádny zvíře neumí zacházet s instruments; co je to platny, zvíře, to je halt jenom příroda. Pravda, v Buitenzorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin, tu škatuli s konzervou; ale opice, to už není žádny pořádny zvíře, pane. Pravda, divny mně to bylo.» Kapitán se napil. «Za tu noc, pane Bondy, jsem našel v těch shells nějakých osumnáct perel. Byly tam maličky i větší, a tři byly jako pecka, pane Bondy. Jako pecka.» Kapitán van Toch kýval vážně hlavou. «Když jsem se ráno vracel na tu svou loď, tak jsem si říkal, Captain van Toch, vždyť se ti to jen zdálo, sir, byl jsi ožhralé, pane, a tak; ale co je to platny, tady v ty kapsičce jsem měl těch osumnáct perel. Ja.»

«To je nejlepší povídka,» vydechl pan Bondy, «kterou jsem kdy slyšel.»

«Tak vidíš, chlapče,» děl kapitán potěšeně. «Přes den jsem si to rozložil ve svy hlavě. Já budu ty ještěrky — ochočit, ne? ja, ochočit a cvičit, a oni mně budou nosit ty pearl-shells. Tam jich musí být hrůza, těch škeblí v tom Devil Bay. Tak jsem tam ten večer šel znovu, ale o něco dřív. Když začne zapadat slunce, tak ty ještěrkove vystrkují z vody svy papule, tuhle, tamhle, až jich je plno. Já sedím na břehu a dělám ts-ts-ts. Najednou koukám, žralok, jen jeho ploutev mu kouká z vody. Pak to tak ve vodě zaplácalo, a jeden ještěrka byl pryč. Já jsem těch žraloků napočítal dvanáct, jak se při tom západu slunce táhli do toho Devil Bay. Pane Bondy, ty potvory mně za jeden večer sežraly přes dvacet mých ještěrků,» vyhrkl kapitán a zuřivě se vysmrkal. «Ja, přes dvacet! To dá rozum, takové nahé ještěrka s těma tlapičkama se jim neubrání. Člověk by byl brečel, když na to koukal. To bys musel vidět, chlapče…»

Kapitán se zamyslil. «Já mám totiž moc rád zvířata, člověče,» řekl konečně a zvedl blankytné oči ke G. H. Bondymu. «Já nevím, jak vy se na to koukáte, Captain Bondy –»

Pan Bondy pokývl na znamení souhlasu.

«Tož to je dobře,» potěšil se kapitán van Toch. «Oni jsou moc hodny a moudry, ty tapa-boys; když jim člověk něco povídá, tak dávají pozor, jako když poslouchá pes svyho pána. A nejvíc ty jejich dětinsky ručičky — víš, chlapče, já jsem stary chlap a rodinu žádnou nemám… Ja, stary člověk je tuze sám,» bručel kapitán přemáhaje své pohnutí. «Hrozně mily jsou ty ještěrkove, co je to platny. Jen kdyby ty žraloci je tak nežrali! Když jsem po nich, jako po těch sharks, házel kamínkama, tak oni taky začali házet, ty tapa-boys. Ty tomu nebudeš věřit, pane Bondy. Tož pravda, daleko nedohodili, protože mají ručičky tuze krátky. Ale divny je to, člověče. Když jste tak šikovny, hoši, povídám, tak zkuste tady tím mym nožem otevřít nějakou tu škeblu. A položím ten nůž na zem. Oni se chvílu ostýchali, a pak jeden to zkusí a strká špičku nože mezi ty škvořápky. To musíš páčit, povídám, páčit, see? takhle tím nožem zakroutit, a je to. A on to pořád prubuje, chudáček, až to ruplo a ta škebla se otevřela. Tak vidíš, povídám. Vždyť ono to není tak těžky. Když to dovede takové pohan Batak nebo Singhales, tak aby to neuměl tapa-boy, no ne? — Já těm ještěrkům přece nebudu povídat, pane Bondy, že je to báječné marvel a div, když takovy zvíře tohle dokáže. Ale teď to možu říct, já byl — já byl — no, dočista thunderstruck.»

«Jako u vidění,» napověděl pan Bondy.

«Ja, richtik. Jako u vidění. Tož to mně tak vrtalo hlavou, že jsem tam s tou mou lodí zůstal ležet ještě jeden den. A večer zas do toho Devil Bay a zas jsem se koukal, jak ty sharks žerou ty my ještěrky. Tu noc jsem přisahal, chlapce, že to tak nenechám. Taky jim jsem dal svy čestny slovo, pane Bondy. Tapa-boys, Captain J. van Toch vám tady pod tema strašnejma hvězdama slibuje, že vám pomože.»

KAPITOLA 4

OBCHODNÍ PODNIK KAPITÁNA VAN TOCHA

Když kapitán van Toch toto vypravoval, zježily se mu vlasy v týle úchvatem a vzrušením.

«Ja, pane, to teda jsem přisahal. Od ty doby, chlapče, jsem neměl chvílu pokoje. V Padang jsem vzal svy prázdniny a poslal jsem tem židům v Amsterdam sto padesát sedum perel, všecko, co mně ty my zvířátka donesly. Potom jsem našel takovyho jednoho chlapa, on to byl Dajak a shark-killer, co zabíjí ty žraloky nožem ve vodě. Hrozné zloděj a vrah, ten Dajak. A s ním po takovy maly tramp-lodi zpátky na Tana Masa, a teď, fella, tu budeš tym svym nožem zabíjet ty žraloky. Já chcel, aby tam ty sharks vybil, aby dali pokoj mým ještěrkům. On byl takové vrah a pohan, ten Dajak, že si nic nedělal ani z těch tapa-boys. Čert nečert, jemu to bylo jedno. A já jsem zatím dělal na těch lizards svy observations a experiments, — tož počkat, já o tom mám takovou lodní knihu, do ktery jsem to každé den psal.» Kapitán vytáhl z náprsní kapsy objemný notes, ve kterém počal listovat.

«Tož kteryho dnes máme? Pravda, dvacátyho pátyho června. Tak například dvacáty páty červen, to bylo teda loni. Ja, tady. Dajak zabil žraloka. Lizards mají ohromné interest o tu mrchu. Toby — to byl teda jeden takové menší ještěrka, ale tuze chytré,» vysvětloval kapitán. «Já jim musel dát všelijaky jmena, víš? abych o nich mohl psát tu knihu. — Tož Toby strkal prsty do ty díry od toho nože. Večer nosili suchy větve na můj oheň. — To nic není,» bručel kapitán. «Já najdu nějaké jiné den. Třeba dvacátyho června, ne? — Lizards stavěli dál ten — ten — jak se řekne jetty?»

«Hráz, ne?»

«Ja, hráz. Takové dam. Teda stavěli dál ten nové hráz na severozápadním konci Devil Bay. — Člověče,» vysvětloval, «to ti bylo báječny dílo. Hotové breakwater.»

«Vlnolam?»

«Ja. Oni na ty straně snášeli svy vajíčka a chceli tam mít tichou vodu, víš? To oni si sami vymysleli, že tam udělají takové ten dam; ale já tě řeknu, že by žádné úředník nebo inžinýr od Waterstaat v Amsterdam neudělal lepší plán na takové podvodní hráz. Náramně šikovny dílo, jenomže jim to brala voda. Oni si vyhrabávají pod vodou aji takovy hluboky díry do břehů, a v těch dírách oni ve dne žijou. Hrozně chytry zvířata, pane, docela jako beavers.»

«Bobři.»

«Ja, ty veliky myši, co dovedou stavět ty přehrady na řece. Oni tam měli spoustu těch hrází a hráziček, v tom Devil Bay, takovy krásně rovny dams, že to vypadalo jako nějaky město. A nakonec chceli postavit ten hráz přes cely ten Devil Bay. Tož tak. — Už dovedou odvalovat kameny heverama,» četl dále. «Albertovi — to byl jeden tapa-boy — to rozmačkalo dva prsty. — Dvacátyho prvního: Dajak sežral Alberta! Ale bylo mu po něm špatně. Patnáct kapek opia. Slíbil, že už to neudělá. Pršelo celé den. — Třicátyho června: Lizards stavěli ten hráz. Toby nechce dělat. — Pane, ten byl chytré,» vysvětloval kapitán s obdivem. «Ty chytry nikdy nechcou nic dělat. On furt něco kutil, ten Toby. Co je to platny, i mezi ještěrkama jsou tuze velky rozdíly. — Třetího července: Sergeant dostal nůž. — To byl takové veliké, silné ještěrka, ten Sergeant. A moc šikovné, pane. — Sedmyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden cuttle-fish — to je taková ryba, co má v sobě ty hnědy sračky, víš?»

«Sépie?»

«Ja, to bude ona. — Desátyho července: Sergeant zabil tym nožem jeden veliké jelly-fish — to je taková potvora jako sulc, a pálí jako kopřiva. Šeredny zvíře to je. — A teď pozor, pane Bondy. Třináctyho července. Já to tu mám podtrženo. Sergeant zabil tym nožem malyho žraloka. Váha sedumdesát liber. — Tak tady to je, pane Bondy,» prohlásil kapitán J. van Toch slavnostně. «Tady to stojí černy na bílym. To je ten veliké den, chlapče. Akorát třináctyho července loni.» Kapitán zavřel notes. «Já se za to nestydím, pane Bondy: já jsem tam na břehu toho Devil Bay klek na kolena a brečel od samy čisty radosti. Teď už jsem věděl, že se ty my tapa-boys nedají. Ten Sergeant za to dostal krásny novy harpun — harpun máš to nejlepší, chlapče, když budeš lovit žraloky –, a já mu povídám, be a man, Sergeant, a ukaž tem tapa-boys, že se možou bránit. Člověče,» křikl kapitán, vyskočil a bouchal nadšením do stolu, «víš, že tam za tři dny plaval ohromné chcíplé žralok, full of gashes, jak se to řekne?»

«Plný ran?»

«Ja, samá díra od toho harpunu.» Kapitán se napil, až to klokotalo. «Tož tak je to, pane Bondy. Teď teprve jsem udělal s tema tapa-boys… takové jako kontrakt. Totiž dal jsem jako svy slovo, že když mně donesou ty perlovy škeble, že já jim za to dám ty harpoons a knives, jako ty nože, aby se mohli bránit, see? To je poctivé business, pane. Co je to platny, člověk má byt poctivé i k tem zvířatům. A taky nějaky dřevo jsem jim dal. A dva železny wheelbarrows –»

«Trakaře. Kolečka.»

«Ja. Takovy kolečka. Aby mohli vozit ty kameny na ten hráz. Oni to, chudáci, museli všechno tahat v tech svych tlapičkách, víš? No, hrůzu věcí dostali. Já bych je nechcel ošidit, to zase ne. Počkej, chlapče, něco ti ukážu.»

Kapitán van Toch si nadzvedl jednou rukou břicho a druhou vylovil z kapsy u kalhot plátěný pytlík. «Tož tady to mám,» řekl a vysypal jeho obsah na stůl. Bylo to na tisíc perel všech velikostí: drobné jako semenec, větší, veliké jako hrách, několik ve velikosti třešně; dokonalé perly kapkovité, hrbolaté perly barokní, perly stříbřité, modré, pleťově nažloutlé, naběhlé do černa i růžové. G. H. Bondy byl jako u vidění; nemohl si pomoci, musel se v nich přehrabovat, válet je konečky prstů, přikrývat oběma dlaněmi —

«To je krása,» vydechl s úžasem, «kapitáne, to je jako sen!»

«Ja,» děl kapitán nevzrušeně. «Pěkny je to. A tech žraloků zabili asi třicet za ten rok, co jsem tam s nima byl. Mám to tady napsany,» řekl ťukaje na náprsní kapsu. «Však co tech nožů jsem já jim dal, a pět tech harpoons — Mně přijdou ty nože skoro na dva americky dollars apiece, tož teda za kus. Moc dobry nože, chlapce, z takovy ty ocele, co nechytá žádné rust.»

«Rez.»

«Ja. Protože to mají byt podvodní nože, jako do moře. A ty Batakové taky stáli hrůzu peněz.»

«Jací Batakové?»

«Tož ty domorodci na tom ostrově. Oni mají takovou víru, že ty tapa-boys jsou jako čerti, a hrozně se jich bojí. A když viděli, že já s tema jejich čerty mluvím, tak mě chceli dočista zabít. Po cely noci tloukli do takovych zvonů, aby ty čerty jako zahnali od toho svyho kampongu. Hrozné rámus dělali, pane. A pak vždycky ráno na mně chceli, abych jim za to zvonění zaplatil. Za tu prácu, co s tím měli, víš? Tož co je to platny, ty Batakove jsou moc veliky zloději. Ale s tema tapa-boys, sir, s tema ještěrkama by se dal dělat poctivé business. Tož tak. Moc dobré kšeft, pane Bondy.»

G. H. Bondy si připadal jako v pohádce. «Kupovat od nich perly?»

«Ja. Jenže v Devil Bay už žádny perly nejsou, a na jinych ostrovech nejsou žádny tapa-boys. To je ta celá věc, mládenče.» Kapitán J. van Toch vítězně nadul tváře. «To je právě ten veliké kšeft, co já jsem vymyslel ve svy hlavě. Chlapče,» řekl bodaje do vzduchu tlustým prstem, «vždyť ono tech ještěrků náramně přibylo od tý doby, co já jsem se jich ujal! Oni se teď možou bránit, you see? Eh? A furt jich bude víc! No tak, pane Bondy? Nebyl by to báječné podnik?»

«Já pořád nevidím,» děl G. H. Bondy nejistě, «… jak to vlastně myslíte, kapitáne?»

«Tož vozit ty tapa-boys na jiny perlovy ostrovy,» vyrazilo to konečně z kapitána. «Já jsem vypozoroval, že ty ještěrkove se nemožou sami dostat přes volny a hluboky moře. Oni dovedou chvílu plavat a chvílu ťapkat po dně, ale ve veliky hloubce, tam je na ně moc veliké tlak; oni jsou tuze měkký, víš? Ale kdybych já měl takovou loď, co by se v ní dal pro ně udělat takové tank, takové nádrž na vodu, tož bych já je mohl rozvážet, kam bych chcel, see? A oni by tam hledali perle, a já bych za nima jezdil a dovážel jim ty nože a harpoons a jiny takovy věci, co oni potřebujou. Ty chudáčkove se v tom Devil Bay tak roz — rozprasili, ne?»

«Rozmnožili.»

«Ja, rozmnožili, že už tam nebudou mět co žrát. Oni žerou, co jsou ty menší rybičky a molluscs a takové ten vodní hmyz; ale aji brambory oni možou žrat a suchary a takovy obyčejny věci. Tož to by šlo je krmit v takovych tanks na lodi. A já bych je na šikovnych místech, kde není moc lidí, pustil zase do vody a udělal tam takovy — takovy farms pro ty my ještěrky. Tož já bych chcel, aby se mohli uživit, ty zvířátka. Oni jsou moc mily a chytry, pane Bondy. Však až je uvidíš, chlapče, tak řekneš Hullo, Captain, to máš užitečny zvířátka. Ja. On: teď jsou lidi cely blázni po perlách, pane Bondy. Tož to je ten veliké business, co jsem já vymyslel.»

G. H. Bondy byl na rozpacích. «Je mně hrozně líto, kapitáne,» začal váhavě, «ale — já opravdu nevím –»

Blankytné oči kapitána J. van Tocha se zalily slzami. «Tož to je špatny, chlapče. Já bych ti tady nechal ty všecky perly jako… jako guaranty na tu loď, ale tu loď já sám koupit nemožu. Já bych věděl o moc šikovny lodi tuhle v Rotterdam… ona je na Diesel motor –»

«Proč jste ten obchod nenavrhl někomu v Holandsku?»

Kapitán zavrtěl hlavou. «Ty lidi já znám, chlapče. S tema já o tom mluvit nemožu. Tož já bych třeba,» řekl zamyšleně, «vozil s tou lodí aji jiny věci, všechny možny goods, pane, a prodával bych je po tech ostrovech. Ja, to bych já mohl. Já tam mám hrozně moc známostí, pane Bondy. Přitom bych mohl mět v ty my lodi takové tanks na ty my ještěrky –»

«O tom by se dalo spíš uvažovat,» přemítal G. H. Bondy. «Náhodou totiž… Nu ano, musíme hledat nové trhy pro náš průmysl. Náhodou jsem o tom mluvil nedávno s několika lidmi — Já bych chtěl koupit jednu nebo dvě lodi, jednu pro Jižní Ameriku a druhou pro ty východní končiny –»

Kapitán ožil. «To tě chválím, pane Bondy, sir. Lodě jsou teď hrozně laciny, možeš jich koupit plné přístav –” Kapitán van Toch se pustil do technického výkladu, kde a zač jsou na prodej jaké vessels a boats a tank-steamers; G. H. Bondy ho neposlouchal a jen ho pozoroval; G. H. Bondy se vyznal v lidech. Ani na okamžik nebral vážně ještěrky kapitána van Tocha; ale kapitán mu stál za úvahu. Poctivý, ano. A zná tam dole poměry. Blázen, ovšem. Ale zatraceně sympatický. V srdci G. H. Bondyho zazněla jakási fantastická struna. Lodě s perlami a kávou, lodě s kořením a všemi vůněmi Arábie. G. H. Bondy měl roztržitý pocit, který se u něho obyčejně dostavoval před každým velikým a úspěšným rozhodnutím; pocit, který by se dal vyjádřit slovy: Nevím sice proč, ale asi se do toho dám. Zatím Captain van Toch rýsoval mohutnými prackami ve vzduchu lodi s awning-decks nebo quarter-decks, báječny lodi, chlapče —

«Tak víte co, kapitáne Vantochu,» řekl náhle G. H. Bondy, «přijďte sem za čtrnáct dní. Budeme o té lodi mluvit znovu.»

Captain van Toch pochopil, jak mnoho takové slovo znamená. Zrudl radostí a vypravil ze sebe: «A tož ty ještěrky, — možu je na ty my lodi taky vozit?»

«Ale ano. Jenom se o nich, prosím vás, nikomu nezmiňujte. Lidé by si mysleli, že jste se zbláznil — a já taky.»

«A ty perly tu možu nechat?»

«Můžete.»

«Ja, tak to já musím dvě moc pěkny perle vybrat, já bych je měl někomu poslat.»

«Komu?»

«Takovým dvěma redactors, chlapče. Ja sakra, počkej.»

«Co?»

«Sakra, jak oni se jmenovali.» Kapitán van Toch mrkal zamyšleně blankytnýma očima. «Já mám takovou hloupou hlavu, člověče. Já už nevím, jak se ty dva boys vlastně jmenovali.»

KAPITOLA 5

KAPITÁN J. VAN TOCH A JEHO CVIČENÍ JEŠTĚŘI

«Ať se propadnu,» řekl člověk v Marseille, «není-li tohle Jensen.»

Švéd Jensen zvedl oči. «Počkej,» řekl, «a nemluv, pokud tě nenajdu.» Položil si ruku na čelo. «Sea-gull, ne. Empress of India, ne. Pernambuco, ne. Už to mám. Vancouver. Před pěti roky na Vancouver, Osaka-Line, Frisco. A jmenuješ se Dingle, ty rošťáku, a jsi Irčan.»

Člověk vycenil žluté zuby a přisedl. «Right, Jensene. A piju každou kořalku, která je. Kde se tu bereš?»

Jensen ukázal hlavou. «Já teď jezdím Marseille — Saigon. A ty?»

«Já mám dovolenou,» naparoval se Dingle. «Tak jedu domů, podívat se, kolik mně přibylo dětí.»

Jensen vážně pokýval. «To už tě zase vylili, viď? Ožralství ve službě a podobně. Kdybys chodil do Ymky jako já, člověče, tak –»

Dingle se potěšeně zacenil. «Tady je Ymca?»

«Dnes je přece sobota,» bručel Jensen. «A kde jsi jezdil?»

«Na takovém trampu,» děl Dingle vyhýbavě. «Všechny možné ostrovy, tam dole.»

«Kapitán?»

«Nějaký van Toch, Holanďan nebo co.»

Švéd Jensen se zamyslil. «Kapitán van Toch. S tím jsem už taky před lety jezdil, bratře. Loď: Kandong Bandoeng. Line: od čerta k ďáblu. Tlustý, pleš, a nadává i malajsky, aby toho bylo víc. Znám dobře.»

«Byl už tehdy takový blázen?»

Švéd potřásl hlavou. «Starý Toch je all right, člověče.»

«Vozil už tehdy s sebou ty své ještěry?»

«Ne.» Jensen maličko váhal. «Něco jsem o tom slyšel… v Singapuru. Jeden žvanil tam o tom mlel hubou.»

Irčan se poněkud urazil. «To není žádné žvanění, Jensene. To je svatá pravda s těmi ještěry.»

«Ten v Singapuru taky říkal, že to je pravda,» brumlal Švéd. «A přece dostal po držce,» dodal vítězně.

«Tak si nech povědět,» bránil se Dingle, «co na tom je. Já to přece musím vědět, kamaráde. Já jsem ty mrchy viděl na vlastní oči.»

«Já taky,» mumlal Jensen. «Skoro černí, s ocasem asi metr šedesát a běhají po dvou. Já vím.»

«Hnusní,» otřásl se Dingle. «Samá bradavice, člověče. Panno Maria, já bych na to nesáhl! Vždyť to musí být jedovaté!»

«Proč,» bručel Švéd. «Člověče, já jsem už sloužil na lodi, kde bylo plno lidí. Na over- i lowerdecku samý člověk, samá ženská a takové věci, a tancovali a hráli karty — Já tam byl topičem, víš? A teď mně řekni, ty troubo, co je jedovatější.»

Dingle si odplivl. «Kdyby to byli kajmani, člověče, tak neřeknu nic. Já už jsem taky jednou vezl hady do zvěřince, tamhle z Bandžermasinu, a jak smrděli, pane! Ale tihle ještěři — Jensene, to jsou tuze divná zvířata. Copak ve dne, ve dne jsou v těch nádržkách s vodou; ale v noci to leze ven, ťap — ťap, ťap — ťap… Celá loď se tím hemžila. Stálo to na zadních nohou a točilo to po člověku hlavou…» Irčan se pokřižoval. «Dělají na člověka ts-ts-ts, jako ty kurvy v Hongkongu. Bůh mě netrestej, ale já myslím, že to s nimi není v pořádku. Kdyby nebylo tak zle o místo, tak bych tam nebyl ani hodinu, Jensi. Ani hodinu.»

«Aha,» děl Jensen. «Tak proto ty se vracíš k mamince, že?»

«Částečně. Člověk musel děsně chlastat, aby tam vůbec vydržel, a to víš, na to je kapitán pes. To ti byl randál, že prý jsem jednu tu potvoru kopnul. Inu, kopnul, a s jakým gustem, člověče; až jsem jí hřbet přerazil. Koukal bys, jak starý vyváděl; zmodral, zdvihl mě za krk a byl by mě hodil do vody, nebýt tam mate Gregoryho. Znáš?»

Švéd jenom pokývl.

«Už má dost, pane, povídal mate a nalil mi na hlavu štoudev vody. A v Kokopo jsem šel na zem.» Pan Dingle odplivl dlouhým a zploštělým obloukem. «Starému víc záleželo na těch mrchách než na lidech. Víš, že je učil mluvit? Namouduši, zavíral se s nimi a hodiny na ně mluvil. Já myslím, že je nějak cvičí jako pro cirkus. Ale nejdivnější je, že je potom pouští do vody. Zastaví u nějakého pitomého ostrůvku, jezdí člunem u břehu a měří hloubky; potom se zamkne u těch tanků, otevře hatch v boku lodi a pouští ty mrchy do vody. Člověče, to ti skáče tím okénkem jedno po druhém jako cvičení tuleni, vždycky deset nebo dvanáct — A v noci pak jede starý Toch na břeh s nějakými bedničkami. Co v nich má, to nesmí nikdo vědět. Potom se zase jede dál. Teda tak je to se starým Tochem, Jensi. Divné. Tuze divné.» Oči pana Dingla ustrnuly. «Všemohoucí Bože, Jensi, mně z toho bylo úzko! Já pil, člověče, já pil jako blázen; a když to v noci ťapalo po celé lodi a panáčkovalo… a dělalo ts-ts-ts, tak jsem si někdy myslel, oho, mládenče, to bude od toho chlastu. Já to měl už jednou ve Frisku, však víš, Jensene; ale tehdy jsem viděl samé pavouky. De-li-rium, říkali doktoři v Sailor-hospital. Tak já nevím. Ale pak jsem se ptal Big Binga, viděl-li to v noci taky, a on říkal, prý viděl. Prý zahlíd na vlastní oči, jak jeden ještěr bere za kliku a jde ke kapitánovi do kabiny. Tak já nevím; on Joe taky strašně chlastal. Myslíš, Jensi, že měl Bing to de-lirium? Co myslíš?»

Švéd Jensen jen krčil rameny.

«A ten Němec Peters povídal, že se na Manihiki Islands, když vezl kapitána na břeh, schoval za kameny a koukal, co tam starý Toch dělá s těmi bedničkami. Člověče, prý si je ti ještěři otevřeli sami, když jim starý dal dláto. A víš, co v těch bedničkách bylo? Prý nože, kamaráde. Takhle dlouhé nože a harpuny a takové věci. Člověče, já sic Petersovi nevěřím, protože má na nose brejle, ale je to divné. Co myslíš?»

Jensi Jensenovi naběhly na cele žíly. «Tak já ti řeknu,» vrčel, «že ten tvůj Němec strká nos do věcí, po kterých mu nic není, rozumíš? A já ti řeknu, že mu to neradím.»

«Tak mu to napiš,» posmíval se Irčan. «Nejjistější adresa je do pekla, tam to asi dostane. A víš, co mně je divné? Že starý Toch chodí ty své ještěry občas navštěvovat na těch místech, kde je nasadil. Namouduši, Jensi. Nechá se v noci vylodit na břehu a vrací se až ráno. Tak mně řekni, Jensene, za kým by tam chodil. A řekni mně, co je v těch balíčkách, co posílá do Evropy. Koukej, takhle veliký balíček, a on to pojistí třebas na tisíc liber.»

«Jak to víš?» zamračil se Švéd ještě temněji.

«Člověk ví, co ví,» děl pan Dingle vyhýbavě. «A víš, odkud starý Toch ty ještěry vozí? Z Devil Bay. Z Čertovy zátoky, Jensi. Já tam mám jednoho známého, on je to agent a vzdělaný člověk, a ten mně říkal, člověče, to nejsou žádní cvičení ještěři. Kdepak! To ať někdo povídá malým dětem, že to jsou jenom zvířata. Nenech si nic namluvit, chlapče.» Pan Dingle významně mrkal očima. «Teda tak je to, Jensene, abys věděl. Mně budeš povídat, že Captain van Toch je all right.»

«Řekni to ještě jednou,» chroptěl veliký Švéd hrozivě.

«Kdyby starý Toch byl all right, tak by nevozil po světě čerty… a nenasazoval by je všude po ostrovech jako vši do kožicha. Jensi, za tu dobu, co jsem byl s ním, jich rozvezl pěkných pár tisíc. Starý Toch prodal svou duši, člověče. A já vím, co mu za to ti čerti dávají. Rubíny, perly a takové věci. To si můžeš myslet, zadarmo by to nedělal.»

Jens Jensen zbrunátněl. «A co je ti po tom?» zařval a bouchl do stolu. «Hleď si svých zatracených věcí!»

Malý Dingle leknutím poskočil. «Prosím tě,» zabrebtal zmateně, «co ty tak najednou… Já jenom říkám, co jsem viděl. A jestli chceš, tak se mně to jenom zdálo. Že to jsi ty, Jensene. Chceš-li, tak já řeknu, že to je delirium. Nesmíš se na mne zlobit, Jensene. Vždyť víš, že už jsem to měl jednou ve Frisku. Těžký případ, říkali doktoři v Sailor-hospital. Člověče, mně se namouduši zdálo, že jsem viděl ty ještěry nebo čerty nebo co. Ale nebyli žádní.»

«Byli, Pate,» řekl pochmurně Švéd. «Já jsem je viděl.»

«Ne, Jensi,» domlouval Dingle. «Tos měl jenom delirium. Starý Toch je all right, ale neměl by rozvážet ty čerty po světě. Víš co, až já budu doma, tak dám sloužit mši za jeho duši. Ať se propadnu, Jensene, když to neudělám.»

«V naší konfesi,» hučel Jensen těžkomyslně, «se to nedělá. A co myslíš, Pate, pomůže to, když se za někoho dá sloužit mše?»

«Člověče, ohromně,» vyhrkl Irčan. «Já jsem slyšel u nás případy, kdy to pomohlo… no, i v nejtěžších případech. Vůbec proti čertům a podobně, víš?»

«To já dám taky sloužit katolickou mši,» rozhodl se Jens Jensen. «Za Captaina van Tocha. Ale já ji dám sloužit tady v Marseille. Já myslím, že tady v tom velkém kostele to dají laciněji, jako za tovární cenu.»

«Možná; ale irská mše je lepší. U nás jsou, člověče, čertovští flanďáci, kteří dovedou zrovna čarovat. Docela jako fakíři nebo pohani.»

«Koukej, Pate,» řekl Jensen, «já bych ti dal dvanáct franků na tu mši. Ale ty jsi neřád, bratře; ty to prochlastáš.»

«Jensi, takový hřích bych na sebe nevzal. Ale počkej, abys mně věřil, tak já ti dám na těch dvanáct franků dlužní úpis, nechceš?»

«To by šlo,» mínil pořádkumilovný Švéd. Pan Dingle si vypůjčil kus papíru a tužku a široce se s tím rozložil po stole. «Tak co tam mám napsat?»

Jens Jensen se mu díval přes rameno. «Tak napiš nahoru, že to je jako stvrzenka.»

A pan Dingle pomalu, vyplazuje námahou jazyk a slině tužku, psal:

Stvrzenka

stvrzuju timto žesem ot

Jen Jensena přijal

namši za Duši Captna

Tocha dva 12 franku

Pat Dingle

«Je to tak dobře?» ptal se pan Dingle nejistě. «A kdo z nás má tu listinu nechat u sebe?»

«Přece ty, ty vole,» řekl Švéd samozřejmě. «To je proto, aby člověk nezapomněl, že dostal peníze.»

Těch dvanáct franků pan Dingle propil v Havru a mimoto místo do Irska jel do Džibuti; zkrátka ta mše sloužena nebyla, následkem čehož do přirozeného průběhu věcí nezasáhla žádná vyšší moc.

KAPITOLA 6

JACHTA NA LAGUNĚ

Mr Abe Loeb mhouřil oči do zapadajícího slunce; chtěl by nějak vyslovit, jak je to krásné, ale jeho drahoušek Li, alias Miss Lily Valley, vlastním jménem slečna Lilian Nowak, zkrátka zlatovlasá Li, White Lily, ta nohatá Lilian a jak se jí ještě do jejích sedmnácti let říkalo, spala na teplém písku, zachumlána do huňatého koupacího pláště a stočena jako spící pes. Proto neřekl Abe nic o kráse světa a jenom vzdychl, hýbaje prsty na bosých nohou, neboť měl mezi nimi zrnka písku. Tamhle na moři leží jachta jménem Gloria Pickford; tu jachtu dostal Abe od papa Loeba za to, že udělal zkoušky na univerzitě. Papa Loeb je pašák. Jesse Loeb, filmový magnát a tak dále. Abe, pozvi si pár přátel nebo přítelkyň a hleď poznat kus světa, řekl starý pán. Papa Jesse je ohromný pašák. Tamhle tedy leží na perleťové hladině Gloria Pickford a tady v teplém písku spí drahoušek Li. Abe vzdychl štěstím. Spí jako malé dítě, chudinka. Mr Abe pocítil nesmírnou touhu ji nějak chránit. Vlastně bych se s ní měl opravdu oženit, myslí si mladý pan Loeb a cítí přitom v srdci krásný a mučivý tlak, složený z pevného odhodlání a strachu. Mamma Loeb s tím asi nebude souhlasit a papa Loeb rozhodí rukama: Ty jsi blázen, Abe. Prostě rodiče to nemohou pochopit, to je to celé. A Mr Abe, vzdychaje něhou, přikryl cípem koupacího pláště běloučký kotník drahouška Li. To je hloupé, myslel si rozpačitě, že mám tak děsně chlupaté nohy!

Bože, jak je tu krásně, jak je tu krásně! Škoda že Li to nevidí. Mr Abe se zadíval na pěknou linii jejího boku a v jakési nejasné souvislosti počal myslet na umění. Drahoušek Li je totiž umělkyně. Filmová umělkyně. Ještě sic nehrála, ale pevně si umínila, že bude největší filmovou herečkou všech století; a co si Li umíní, to také provede. To je právě to, co matka Loeb nechápe; umělkyně je prostě — umělkyně, a nemůže být jako jiná děvčata. A ostatně jiná děvčata nejsou o nic lepší, rozhodl se Mr Abe; například ta Judy na jachtě, taková bohatá holka — já přece vím, že Fred chodí do její kabiny. Každou noc, prosím, kdežto já a Li… Prostě Li není taková. Já to Baseball Fredovi přeju, řekl si Abe velkodušně, je to kamarád z univerzity; ale každou noc — to by tak bohaté děvče nemělo dělat. Míním, děvče z takové rodiny jako Judy. A Judy ani není umělkyně. (O čem si ta děvčata někdy šuškají, vzpomněl si Abe; jak jim přitom svítí oči, a chichtají se — Já s Fredem o takových věcech nikdy nemluvím.) (Li by neměla pít tolik koktailů, neví potom, co mluví.) (Jako například dnes odpoledne, to bylo zbytečné –) (Já míním, jak se ona a Judy pohádaly, která z nich má hezčí nohy. To se přece rozumí, že Li. Já to vím.) (A Fred nemusel mít ten pitomý nápad, že uděláme soutěž krásy nohou. To se může dělat někde na Palm Beach, ale v soukromé společnosti ne. A ta děvčata snad nemusela tak vysoko zvedat sukně. To už přece nebyly jenom nohy. Aspoň Li nemusela. A zrovna před Fredem! A takové bohaté děvče jako Judy by to taky nemuselo dělat.) (Já jsem myslím neměl volat kapitána, aby byl soudcem. To bylo ode mne hloupé. Jak ten kapitán zrudl a naježil kníry, a prý promiňte, pane, a práskl dveřmi. Trapné. Děsně trapné. Kapitán by neměl být tak hrubý. Ostatně je to má jachta, ne?) (Pravda, kapitán nemá s sebou žádného drahouška; jak k tomu, chudák, přijde, aby se díval na takové věci? Já míním, když musí být sám.) (A proč Li plakala, když Fred řekl, že Judy má hezčí nohy? Potom říkala, že Fred je tak nevychovaný; prý jí kazí radost z celé cesty… Chudáček Li!) (A teď ta děvčata spolu nemluví. A když jsem chtěl hovořit s Fredem, zavolala ho Judy k sobě jako psa. Fred je přece můj nejlepší kamarád. To se rozumí, když je Judiným milencem, musí říci, že ona má pěknější nohy! Pravda, nemusel to tvrdit tak rozhodně. To nebylo taktní k chudáčkovi Li; Li má pravdu, že Fred je samolibý klacek. Děsný klacek.) (Vlastně jsem si tu cestu představoval jinak. Čert mně byl dlužen toho Freda!)

Mr Abe shledal, že už se nedívá opojeně na perleťové moře, nýbrž že se velmi, velmi mračí, prosívaje v ruce písek s mušličkami. Bylo mu těžko a rozladěně. Papa Loeb řekl, hleď, abys viděl kus světa. Viděli jsme už kus světa? Mr Abe si hleděl vyvzpomenout, co vlastně viděl, ale nedovedl si představit nic, než jak Judy a drahoušek Li ukazují nohy a Fred, ramenatý Fred, klečí před nimi v dřepu. Abe se zamračil ještě víc. Jakže se jmenuje tenhle korálový ostrov? Taraiva, řekl kapitán. Taraiva nebo Tahuara nebo Taraihatuara-ta-huara. Což abychom se už vrátili, a já řeknu old Jessemu, dad, byli jsme až na Taraihatuara-ta-huara. (Kdybych aspoň toho kapitána nebyl volal, mrzel se Mr Abe.) (Musím s Li promluvit, aby takové věci nedělala. Bože, jak to přijde, že ji mám tak děsně rád! Až se probudí, promluvím s ní. Řeknu jí, že bychom se mohli vzít –) Mr Abe měl oči plné slz; bože, je to láska nebo bolest, nebo patří ta nesmírná bolest k tomu, že ji miluju?

Modře nalíčená, lesklá víčka drahouška Li, podobná něžným škebličkám, se zachvěla. «Abe,» ozvalo se ospale, «víš, nač myslím? Že by se tady na tom ostrově dal dělat bá-ječ-ný film.»

Mr Abe zasypával své nešťastné chlupaté nohy jemným pískem. «Výtečná myšlenka, drahoušku. A jaký film?»

Drahoušek Li otevřel své nesmírné modré oči. «Třeba tak — Představ si, že já bych na tom ostrově byla robinzonka. Ženská robinzonka. Že to je ohromně nová myšlenka?»

«Ano,» řekl Mr Abe nejistě. «A jak by ses na ten ostrov dostala?»

«Skvěle,» děl sladký hlásek. «Víš, prostě naše jachta by v bouři ztroskotala, a vy všichni byste utonuli, ty, Judy, kapitán a všichni.»

«A Fred taky? Fred totiž umí ohromně plavat.»

Hladké čelo se zachmuřilo. «Tak by Freda musel sežrat žralok. To by byl báječný detail,» zatleskal drahoušek ručkama. «Fred má na to šíleně krásné tělo, nemyslíš?»

Mr Abe vzdychnul. «A jak dál?»

«A mne by v bezvědomí vyvrhla sem na břeh vlna. Měla bych na sobě to pyžama, to modře proužkované, co se ti tak líbilo předevčírem.» Mezi něžnými víčky vyplul úzký pohled vhodně znázorňující ženskou svůdnost. «Vlastně by to měl být barevný film, Abe. Každý říká, že mně jde modrá barva ohromně k vlasům.»

«A kdo by tě tady našel?» ptal se věcně Mr Abe.

Drahoušek se zamyslil. «Nikdo. To bych potom nebyla robinzon, kdyby tu byli lidi,» řekla s překvapující logičností. «Proto by to byla tak báječná role, Abe, že bych byla pořád sama. Představ si, Lily Valley v hlavní a vůbec jediné roli!»

«A co bys po celý film dělala?»

Li se opřela o loket. «To už mám vymyšleno. Koupala bych se a zpívala bych na skále.»

«V pyžama?»

«Bez,» řekl drahoušek. «Nemyslíš, že by to byl úžasný úspěch?»

«Přece bys nehrála celý film nahá,» bručel Abe s živým pocitem nesouhlasu.

«Proč ne?» divil se drahoušek nevinně. «Co by na tom bylo?»

Mr Abe pravil něco nesrozumitelného.

«A potom,» přemýšlela Li, “– počkej, už to mám. Potom by mě unesla gorila. Víš, taková hrozně chlupatá, černá gorila.»

Mr Abe se začervenal a snažil se ukrýt své zpropadené nohy ještě víc v písku. «Tady přece nejsou gorily,» namítal málo přesvědčivě.

«Jsou. Tady jsou vůbec všechna možná zvířata. Musíš se na to dívat umělecky, Abe. K mé pleti by šla gorila ohromně. Všiml sis, jaké má Judy vlasy na nohou?»

«Ne,» řekl Abe, nešťastný tímto tématem.

«Děsné nohy,» mínil drahoušek a díval se na svá lýtka. «A když by mě ta gorila nesla v náručí, vystoupil by z pralesa mladý, nádherný divoch a skolil by ji.»

«Jak by byl oblečen?»

«Měl by luk,» rozhodl drahoušek bez váhání. «A věnec na hlavě. Ten divoch by mě zajal a dovedl by mě do tábora kanibalů.»

«Tady žádní nejsou,» pokusil se Abe hájit ostrůvek Tahuara.

«Jsou. Ti lidožrouti by mě chtěli obětovat svým modlám a zpívali by k tomu havajské písně. Víš, takové, jako ti černoši v restaurantu Paradise. Ale ten mladý lidojed by se do mne zamiloval,» vydechl drahoušek s očima dokořán úžasem, «… a potom ještě jeden divoch by se do mne zamiloval, třeba náčelník těch kanibalů… a potom jeden běloch –»

«Kde by se tu vzal ten běloch?» ptal se pro jistotu Abe.

«Ten by byl jejich zajatcem. Třeba by to byl slavný tenorista, který upadl do rukou divochů. To je proto, aby v tom filmu mohl zpívat.»

«A jak by byl oblečen?»

Drahoušek se díval na palce svých nohou. «Měl by být… beze všeho, jako ti lidožrouti.»

Mr Abe vrtěl hlavou. «Drahoušku, to by nešlo. Všichni slavní tenoři jsou děsně tlustí.»

«To je škoda,» litoval drahoušek. «Tak by ho mohl hrát Fred a ten tenor by jenom zpíval. Víš, jak se dělá ta synchronizace ve filmu.»

«Ale Freda přece sežral žralok!»

Drahoušek se rozmrzel. «Nesmíš být tak hrozně realistický, Abe. S tebou se vůbec nedá mluvit o umění. A ten náčelník by mě celou ovinul šňůrami perel –»

«Kde by je vzal?»

«Tady je spousta perel,» tvrdila Li. «A Fred by s ním ze žárlivosti boxoval na skále nad mořským příbojem. Fred by byl báječný jako silueta proti nebi, nemyslíš? Že to je skvělá myšlenka? Přitom by oba spadli do moře –” Drahoušek se rozjasnil. «Teď by mohl přijít ten detail se žralokem. To by měla Judy vztek, kdyby Fred hrál se mnou ve filmu! A já bych si vzala toho krásného divocha.» Zlatovlasá Li vyskočila. «Stáli bychom tady na tom břehu… proti západu slunce… docela nazí… a film by se pomalu zavíral –” Li shodila koupací plášť. «A já jdu do vody.»

«… sis nevzala koupačky,» upozorňoval Abe zděšeně, ohlížeje se po jachtě, nedívá-li se někdo; ale drahoušek Li už tančila po písku k laguně.

…vlastně v šatech jí to sluší líp, ozval se náhle v mladém muži hlas brutálně chladný a kriticky. Abe byl zdrcen svým nedostatkem milostného úžasu, cítil se skoro provinilý; ale… well, když má Li na sobě šatičky a střevíce, je to… well, jaksi krásnější.

Snad chceš říci decentnější, bránil se Abe proti tomu chladnému hlasu.

Well, i to. A pěknější. Proč tak divně cape? Proč se jí tak třese maso na nohou? Proč to a ono…

Přestaň, bránil se Abe s hrůzou. Li je nejkrásnější děvče, které kdy vyrostlo! Já ji mám děsně rád…

…i když nemá nic na sobě? řekl hlas chladný a kritický.

Abe odvrátil oči a díval se na jachtu v laguně. Jak je krásná, jak je přesná v každé linii svých boků! Škoda že tu není Fred. S Fredem by se dalo mluvit o tom, jak je ta jachta pěkná.

Zatím drahoušek už stál po kolena ve vodě, vzpínal ruce k západu slunce a zpíval. Tak ať už se u čerta vykoupe, myslel si Abe podrážděně. Ale bylo to hezké, když tady ležela stočena v klubíčku a zachumlána v plášti, s očima zavřenýma. Drahoušek Li. A Abe s dojatým vzdechem políbil rukáv jejího koupacího pláště. Ano, má ji děsně rád. Tak rád, že to bolí.

Náhle se ozval z laguny pronikavý skřek. Abe se vztyčil na koleno, aby líp viděl. Drahoušek Li piští, mává rukama a brodí se úprkem ke břehu, klopýtá a stříká kolem sebe… Abe vyskočil a běžel k ní. «Co je, Li?»

(Koukej, jak divně běží, upozorňoval ho hlas chladný a kritický. Příliš odhazuje nohy. Příliš kolem sebe plácá rukama. Prostě není to hezké. A ještě k tomu kdáká, ano, kdáká.)

«Co se stalo, Li?» volá Abe a běží na pomoc.

«Abe, Abe,» jektá drahoušek a bums, už na něm visí mokře a studeně. «Abe, ono tam bylo nějaké zvíře!»

«To nic nebylo,» chlácholí Abe. «Nejspíš nějaká ryba.»

«Když to mělo takovou hroznou hlavu,» kvílí drahoušek a zarývá se mokrým nosem do Abeových prsou.

Abe ji chce otecky popleskat po rameni, ale ono to na mokrém těle příliš hlasitě plácá. «No, no,» bručí, «podívej se, už tam nic není.»

Li se ohlédla k laguně. «To ti bylo děsné,» vydechla, a náhle začala kvičet. «Tam… tam… vidíš?»

K břehu se pomalu blíží černá hlava, jejíž tlama se otvírá a zavírá. Drahoušek Li hystericky vyjekl a dal se do zoufalého běhu dál od vody.

Abe byl v rozpacích. Mám běžet za Li, aby se nebála? Nebo mám zůstat tady, abych ukázal, že se toho zvířete nebojím? Rozhodl se ovšem pro to druhé; pokročil blíž k moři, až stál po kotníky ve vodě, a se zaťatými pěstmi se díval zvířeti do očí. Černá hlava se přestala blížit, kolébala se divně a řekla: «Ts-ts-ts.»

Abeovi bylo trochu úzko, ale to se nesmí dát najevo. «Co je?» řekl ostře směrem k té hlavě.

«Ts-ts-ts,» udělala hlava.

«Abe, Abe, A-be,» vříská drahoušek Li.

«Už jdu,» volá Abe a pomalu (aby se neřeklo) kráčí k své dívce. Ještě se zastaví a obrátí se přísně k moři.

Na břehu, kde moře kreslí v písku svou věčnou a netrvalou krajku, stojí na zadních nohou jakési tmavé zvíře s kulatou hlavou a kroutí tělem. Abe zůstal stát s tlukoucím srdcem.

«Ts-ts-ts,» dělá zvíře.

«A-be,» úpí drahoušek napolo v mdlobách.

Abe couvá krok za krokem, nespouštěje zvíře z očí; to se nehýbe, jen za ním otáčí hlavu.

Konečně je Abe u svého drahouška, který leží tváří k zemi a jíkavě vzlyká hrůzou. «To je… nějaký tuleň,» povídá Abe nejistě. «Měli bychom se vrátit na loď, Li.» Ale Li se jenom třese.

«To vůbec není nic nebezpečného,» tvrdí Abe; chtěl by kleknout k Li, ale musí stát rytířsky mezi ní a zvířetem. Kdybych nebyl jen v plavkách, myslí si, a měl aspoň kapesní nůž; nebo kdybych našel nějakou hůl…

Začalo se smrákat. Zvíře se zase přiblížilo asi na třicet kroků a zůstalo stát. A za ním pět, šest, osm stejných zvířat se vynořuje z moře a váhavě, kolébavě ťapě k místu, kde Abe střeží drahouška Li.

«Nedívej se, Li,» vydechl Abe, ale bylo to zbytečné, neboť Li by se neohlédla za nic na světě.

Z moře se vynořují další stíny a postupují v širokém polokruhu. Už jich je asi šedesát, počítá Abe. Tam to světlé, to je koupací plášť drahouška Li. Plášť, ve kterém před chvílí spala. Zatím zvířata už došla k tomu světlému, co leželo široce rozhozeno v písku.

Tu Abe provedl něco samozřejmého a nesmyslného jako ten Schillerův rytíř, když šel do lví klece pro rukavičku své dámy. Nic platno, jsou samozřejmé a nesmyslné věci, které mužové budou dělat, pokud svět bude světem. Bez rozmyslu, se vztyčenou hlavou a zaťatými pěstmi šel Mr Abe Loeb mezi ta zvířata pro koupací plášť drahouška Li.

Zvířata maličko ustoupila, ale neutekla. Abe sebral plášť, přehodil jej přes ruku jako torero a zůstal stát.

«A-be,» bědovalo to za ním zoufale.

Mr Abe pocítil v sobě nesmírnou sílu a statečnost.

«Tak co?» řekl k těm zvířatům a udělal ještě krok blíž. «Co vlastně chcete?»

«Ts-ts,» zamlaskalo jedno zvíře, a pak jaksi skřehotavě a stařecky vyštěklo: «Najf!»

«Najf!» ozvalo se štěknutí kus dál. «Najf!» «Najf!»

«A-be!»

«Neboj se, Li!» zavolal Abe.

«Li,» štěklo to před ním. «Li.» «Li.» «A-be!»

Abe byl jako ve snu. «Co je?»

«Najf!»

«A-be,» kvílel drahoušek Li. «Pojď sem!»

«Hned. — Vy myslíte knife? Já nemám žádný nůž. Nic vám neudělám. Co ještě chcete?»

«Ts-ts,» mlaskalo zvíře a kolébalo se k němu.

Abe se rozkročil, plášť přes ruku, ale neustoupil. «Ts-ts,» řekl. «Co chceš?» Zdálo se, že mu zvíře podává přední tlapu, ale to se Abeovi nelíbilo. «Co?» řekl poněkud ostře.

«Najf,» štěklo zvíře a pustilo z tlapy něco bělavého, jako krůpěje. Ale nebyly to krůpěje, protože se to kutálelo.

«Abe,» zajíkala se Li. «Nenechávej mě tady!»

Mr Abe už necítil vůbec žádný strach. «Jdi z cesty,» řekl a mávl po zvířeti koupacím pláštěm. Zvíře kvapně a neobratně ustoupilo. Nyní se mohl Abe se ctí vzdálit, ale ať Li vidí, jak je statečný; shýbl se k tomu bělavému, co zvíře upustilo z tlapy, aby se na to podíval. Byly to tři tvrdé, hladké, matně lesklé kuličky. Mr Abe je pozvedl k očím, neboť se šeřilo.

«A-be,» ječel opuštěný drahoušek. «Abe!»

«Už jdu,» zavolal Mr Abe. «Li, já mám něco pro tebe! Li, Li, já ti něco nesu!» Toče nad hlavou koupacím pláštěm běžel Mr Abe Loeb po břehu jako mladý bůh.

Li seděla schoulena v dřepu a třásla se. «Abe,» vzlykala a drkotala zuby. «Jak můžeš… jak můžeš…»

Abe před ní slavnostně poklekl. «Lily Valley, bohové mořští čili tritóni ti přišli vzdát hold. Mám ti vyřídit, že od té doby, co se Venuše vynořila z pěn, na ně žádná umělkyně neudělala tak ohromný dojem jako ty. Na důkaz svého obdivu ti posílají» — Abe vztáhl ruku –«tady ty tři perly. Koukej.»

«Nežvaň, Abe,» fňukal drahoušek Li.

«Vážně, Li. Tak se podívej, že to jsou pravé perly!»

«Ukaž,» zakňourala Li a třesoucími se prsty sáhla po těch bělavých kuličkách. «Abe,» vydechla, «vždyť to jsou perly! Tos našel v písku?»

«Ale Li, drahoušku, perly přece nejsou v písku!»

«Jsou,» tvrdil drahoušek. «A rýžují se. Vidíš, já jsem ti říkala, že tady jsou spousty perel!»

«Perly rostou v takových mušlích pod vodou,» řekl Abe téměř s jistotou. «Namouduši, Li, to ti přinesli ti tritóni. Oni tě totiž viděli, jak ses koupala. Chtěli ti to dát osobně, ale když ses jich tak bála –»

«Když jsou tak oškliví,» vyhrkla Li. «Abe, to jsou báječné perly! Já mám děsně ráda perly!»

(Teď je hezká, řekl kritický hlas. Jak tu klečí s těmi perlami na dlani — nu, pěkná, to se jí musí nechat.)

«Abe, a to mně opravdu přinesli ti… ta zvířata?»

«To nejsou zvířata, drahoušku. To jsou mořští bohové. Jmenují se tritóni.»

Drahoušek se nijak nepodivil. «To je od nich hezké, že? Oni jsou ohromně milí. Co myslíš, Abe, mám se jim nějak poděkovat?»

«Už se jich nebojíš?»

Drahoušek se zachvěl. «Bojím. Abe, prosím tě, vem mě odtud!»

«Tak podívej se,» řekl Abe. «Musíme se dostat do našeho člunu. Pojď a neboj se.»

«Když… když oni nám stojí v cestě,» drkotala Li. «Abe, nechtěl bys k nim jít sám? Ale nesmíš mě tu nechat samotnou!»

«Já tě přenesu v náručí,» navrhl Mr Abe hrdinně.

«To by šlo,» vydechl drahoušek.

«Ale vem na sebe plášť,» bručel Abe.

«Hned.» Slečna Li si rovnala oběma rukama své slavné zlaté vlasy. «Nejsem děsně rozcuchaná? Abe, nemáš s sebou růž na rty?»

Abe jí položil na ramena plášť. «Pojď už raději, Li!»

«Já se bojím,» dýchl drahoušek. Mr Abe ji zvedl v náručí. Li si připadala lehká jako obláček. Hrome, to je těžší, než sis myslel, viď? řekl Abeovi hlas chladný a kritický. A teď máš obě ruce plné, člověče; kdyby ta zvířata na nás šla, — co potom?

«Nechtěl bys běžet poklusem?» navrhoval drahoušek.

«Ano,» supěl Mr Abe, stěží motaje nohama. V tu chvíli se už rychle šeřilo. Abe se blížil k tomu širokému polokruhu zvířat. «Honem, Abe, běž, běž,» šeptala Li. Zvířata začala zvláštním, vlnivým pohybem komíhat a kroužit hoření polovinou těla.

«Tak běž, běž honem,» zaúpěl drahoušek, kopaje hystericky nohama, a do krku Abeova se zaryly nehty stříbřitě lakované.

«Sakra, Li, dej pokoj,» zahučel Abe.

«Najf,» zaštěklo to vedle něho. «Ts-ts-ts.» «Najf.» «Li.» «Najf.» «Najf.» «Najf.» «Li.»

To už byli z toho polokruhu venku a Abe cítil, že se boří nohama do vlhkého písku. «Můžeš mě postavit,» zadechl drahoušek právě ve chvíli, kdy Abeovi povolily ruce i nohy.

Abe těžce oddychoval, utíraje si předloktím pot na čele. «Jdi k člunu, honem,» kázal drahoušek Li. Polokruh tmavých stínů se nyní obrátil čelem k Li a postupoval blíž. «Ts-ts-ts.» «Najf.» «Najf.» «Li.»

Ale Li nekřičela. Li nezačala utíkat. Li zvedla paže k nebi, a koupací plášť sklouzl s jejích ramen. Nahá Li kynula oběma rukama komíhavým stínům a posílala jim polibky. Na jejích třesoucích se rtech se objevilo něco, co by každý musel nazvat okouzlujícím úsměvem. «Vy jste tak sladcí,» řekl drkotavý hlásek. A bílé ruce se znovu vztáhly k těm komíhavým stínům.

«Pojď mi pomoci, Li,» bručel Abe trochu hrubě, strkaje člun dál do vody.

Drahoušek Li zvedl svůj koupací plášť. «Sbohem, vy drahoušci!» Bylo slyšet, jak ty stíny už čvachtají ve vodě. «Tak dělej honem, Abe,» sykl drahoušek brodě se ke člunu. «Už jsou zase tady!» Mr Abe Loeb se zoufale namáhal dostat člun na vodu. Tak, a teď ještě do něho vlezla slečna Li a třepetala rukou na pozdrav. «Jdi na druhou stranu, Abe, není mě vidět.»

«Najf.» «Ts-ts-ts.» «A-be!»

«Najf, ts najf.»

«Ts-ts.»

«Najf!»

Konečně se člun zahoupal na vlnách. Mr Abe se do něho vydrápal a opřel se ze vší síly do vesel. Jedno veslo uhodilo do nějakého kluzkého těla.

Drahoušek Li si zhluboka oddechl. «Že jsou hrozně milí? A že jsem to udělala dokonale?»

Mr Abe vesloval ze všech sil k jachtě. «Vem si na sebe ten plášť, Li,» řekl poněkud suše.

«Já myslím, že to byl ohromný úspěch,» konstatovala slečna Li. «A ty perly, Abe! Co myslíš, jakou mají cenu?»

Mr Abe přestal na okamžik veslovat. «Já myslím, že ses jim nemusela tak ukazovat, drahoušku.»

Slečna Li se trochu urazila. «Co na tom bylo? Je vidět, Abe, že nejsi umělec. Prosím tě, vesluj, mně je v tom plášti zima!»

KAPITOLA 7

POKRAČOVÁNÍ JACHTY NA LAGUNĚ

Toho večera nebylo na jachtě Gloria Pickford osobních sporů; jenom vědecké názory se hlučně rozcházely. Fred (loajálně podporovaný Abem) soudil, že to určitě museli být nějací ještěři, kdežto kapitán hádal na savce. V moři žádní ještěři nejsou, tvrdil kapitán horkokrevně; ale mladí páni z univerzity na jeho námitky nedali; ještěři jsou jaksi větší senzace. Drahoušek Li se spokojil s tím, že to byli tritóni, že byli prostě rozkošní a vůbec že to byl takový úspěch; a Li (v modře proužkovaném pyžama, které se Abeovi tak líbilo) snila se zářícíma očima o perlách a mořských bozích. Judy byla ovšem přesvědčena, že to všechno je švanda a humbuk a že si to Li s Abem vymysleli, a mrkala zuřivě na Freda, aby toho už nechal. Abe si myslel, že by se Li mohla zmínit o tom, jak on, Abe, šel bez bázně mezi ty ještěry pro její koupací plášť; proto třikrát vypravoval, jak jim Li ohromně čelila, zatímco on, Abe, odstrkoval člun do vody, a právě to začínal lícit počtvrté; ale Fred a kapitán vůbec neposlouchali, vášnivě se hádajíce o ještěry a savce. (Jako by na tom tak moc záleželo, co to bylo, myslel si Abe.) Konečně Judy zívla a řekla, že jde spat; podívala se významně na Freda, ale Fred si právě vzpomněl, že před potopou světa žili takoví staří legrační ještěři, jak se hrome jmenovali, diplosauři, bigosauři nebo tak nějak, a ti se procházeli po zadních nohách, pane; Fred to sám viděl na jednom legračním učeném obrázku, pane, v takhle tlusté knize. Ohromná kniha, pane, tu byste měl znát.

«Abe,» ozval se drahoušek Li. «Já mám báječnou myšlenku na film.»

«Jakou?»

«Něco úžasně nového. Víš, naše jachta by se třeba potopila a jenom já bych se zachránila na ten ostrov. A tam bych žila jako robinzonka.»

«Co byste si tam počala?» namítal kapitán skepticky.

«Koupala bych se a tak,» řekl drahoušek prostě. «A přitom by se do mne zamilovali ti mořští tritóni… a nosili by mně samé perly. Víš, docela podle skutečnosti. Mohl by to být třeba přírodní a vzdělávací film, nemyslíš? Něco jako Trader Horn.»

«Li má pravdu,» prohlásil najednou Fred. «Měli bychom ty ještěry zítra večer nafilmovat.»

«Totiž ty savce,» opravil kapitán.

«Totiž mne,» řekl drahoušek, «jak stojím mezi těmi mořskými tritóny.»

«Ale v koupacím plášti,» vyhrkl Abe.

«Já bych si vzala ty bílé koupačky,» řekla Li. «A musela by mně Greta udělat pořádný účes. Dnes jsem byla jednoduše hrrrozná.»

«A kdo by to filmoval?»

«Abe. Aby byl aspoň k něčemu. A Judy by musela něčím svítit, kdyby už byla tma.»

«A co Fred?»

«Fred by měl luk a věnec na hlavě, a kdyby mě ti tritóni chtěli unést, tak by je skolil, ne?»

«Děkuju uctivě,» zubil se Fred. «Ale mně bude revolver milejší. A kapitán myslím by tam měl taky být.»

Kapitán naježil bojovně kníry. «Neračte se starat. Já už udělám, čeho bude třeba.»

«A co to bude?»

«Tři lidé z posádky, pane. A dobře ozbrojení, pane.»

Drahoušek Li rozkošně užasl. «Myslíte, že to je tak nebezpečné, kapitáne?»

«Nemyslím nic, děťátko,» bručel kapitán. «Ale mám své rozkazy od Mr Jesse Loeba — aspoň pokud se týče pana Abe.»

Páni se náruživě vrhli do technických detailů podniku; Abe mrkl na drahouška, už bys měla jít spat, a takové věci. Li poslušně šla. «Víš, Abe,» řekla ve své kabině, «já myslím, že to bude úžasný film!»

«Bude, drahoušku,» souhlasil Mr Abe a chtěl ji políbit.

«Dnes ne, Abe,» bránil se drahoušek. «Musíš přece pochopit, že se musím děsně soustředit.»

Celý den nato se slečna Li intenzívně soustřeďovala; chudák komorná Greta s tím měla plné ruce práce. To byly koupele s důležitými solemi a esencemi, mytí vlasů Nurblond šamponem, masáže, pedikúra, manikúra, ondulace a česání, žehlení a zkoušení šatů, přešívání a líčení a patrně ještě mnoho jiných příprav; i Judy byla stržena tím chvatem a pomáhala drahouškovi Li. (Jsou těžké chvíle, kdy ženy dovedou být k sobě podivuhodně loajální, jako je například oblékání.) Zatímco v kabině slečny Li panoval tento horečný ruch, udělali se páni pro sebe, a rozestavujíce po stole popelníčky a sklenky s kořalkou, stanovili strategicky plán, kde bude kdo stát a co bude mít na starosti, kdyby k něčemu došlo; přitom byl kapitán několikrát těžce uražen v prestižní otázce komanda. Odpoledne dopravili na břeh laguny filmovací aparát, malý kulomet, koš s příbory a jídlem, pušky, gramofon a jiné válečné potřeby; to vše bylo výtečně maskováno palmovými listy. Ještě před západem slunce zaujali svá místa tři ozbrojení mužové z posádky a kapitán ve funkci vrchního velitele. Potom byl dovezen na břeh ohromný koš s několika drobnými potřebami slečny Lily Valley. Potom připlul Fred se slečnou Judy. Potom začalo zapadat slunce v celé tropické nádheře.

Zatím už Mr Abe ťuká podesáté na kabinu slečny Li. «Drahoušku, už je opravdu nejvyšší čas!»

«Hned, hned,» odpovídá drahouškův hlas, «prosím tě, nedělej mě nervózní! Musím se přece ustrojit, ne?»

Zatím kapitán obzírá situaci. Tamhle se na hladině zálivu třpytí rovný, dlouhý pás, který odděluje zvlněné moře od tiché tůně laguny. Jako by tam byla pod vodou nějaká hráz nebo vlnolam, myslí si kapitán; snad je to písek nebo korálový útes, ale vypadá to skoro jako umělé dílo. Divné místo. Nad pokojnou hladinou laguny se tu a tam vynořují černé hlavy a táhnou se ke břehu. Kapitán svírá rty a sahá neklidně po revolveru. Bylo by líp, myslí si, kdyby ty ženské zůstaly na lodi. Judy se počíná třást a drží se křečovitě Freda. Jak je silný, myslí si, bože, jak ho mám ráda!

Konečně odráží od jachty poslední člun. Je v něm slečna Lily Valley v bílém koupacím triku a v průsvitném dressing-gownu, v němž patrně bude vyvržena z moře jako trosečnice; dále Miss Greta a Mr Abe. «Proč tak pomalu vesluješ, Abe,» vytýká drahoušek. Mr Abe vidí ty černé hlavy postupující ke břehu a neříká nic.

«Ts-ts.»

«Ts.»

Mr Abe vytahuje člun na písek a pomáhá drahouškovi Li a slečně Gretě ven. «Běžte honem k aparátu,» šeptá umělkyně. «A až ti řeknu, teď», začni točit.»

«Vždyť už nebude vidět,» namítá Abe.

«Tak musí Judy svítit. Greto!»

Zatímco Mr Abe Loeb zaujal své místo u aparátu, klade se umělkyně na písek jako umírající labuť a slečna Greta upravuje záhyby jejího dressing-gownu. «Ať mně je vidět kus nohy,» šeptá trosečnice. «Už je to? Tak pryč! Abe, teď!»

Abe počal točit klikou. «Judy, světlo!» Ale žádné světlo se nerozsvítilo. Z moře se vynořují komíhavé stíny a blíží se k Li. Greta si zacpává rukou ústa, aby nekřičela.

«Li,» volá Mr Abe. «Li, utec!»

«Najf!» «Ts-ts-ts.» «Li.» «Li.» «A-be!»

Někdo odjišťuje revolver. «K čertu, nestřílet,» syčí kapitán.

«Li,» volá Abe a přestává točit. «Judy, světlo!»

Li pomalu, vláčně vstává a zvedá ruce k nebi. Lehýnký dressing-gown klouže s jejích ramen. Nyní tam stojí bělostná Lily, vzpínající ruce půvabně nad hlavou, jako činívají trosečníci, když procitají ze mdlob.

Mr Abe počal zuřivě točit klikou. «Sakra, Judy, tak sviť!»

«Ts-ts-ts!»

«Najf.»

«Najf.»

«A-be!»

Černé stíny se kolébají a krouží kolem bílé Li. Počkat, počkat, tohle už není hra. Li už nevzpíná ruce nad hlavou, nýbrž odstrkuje něco od sebe a piští: «Abe, Abe, ono to na mne sáhlo!» V tu chvíli se rozžalo oslňující světlo, Abe honem točí klikou, Fred a kapitán běží s revolvery k Li, která sedí na bobku a zajíká se hrůzou. Zároveň je v prudkém světle vidět desítky a sta těch dlouhých, tmavých stínů, jak úprkem klouzají do moře. Zároveň dva plavci vrhají síť na jeden prchající stín. Zároveň Greta omdlévá, padajíc jako pytel. Zároveň třeskly dva nebo tři výstřely, v moři to rozvířeně šplouná, dva plavci se sítí leží na něčem, co se pod nimi svíjí a zmítá, a světlo v rukou slečny Judy zhaslo.

Kapitán rozsvítil kapesní baterku. «Děťátko, nestalo se vám nic?»

«Ono mně to sáhlo na nohu,» kvílel drahoušek. «Frede, to bylo děsné!»

Nyní se dostavil i Mr Abe se svou baterkou. «Ohromně to šlo, Li,» hlaholil, «ale Judy měla dřív posvítit!»

«Ono to nechtělo svítit,» vyjekla Judy. «Že to nechtělo svítit, Frede?»

«Ona se Judy bála,» omlouval ji Fred. «Na mou čest, ona to neudělala naschvál, viď, Judy?»

Judy se urazila; ale zatím se přiblížili ti dva plavci, vlekouce v síti něco, co sebou házelo jako velká ryba. «Tak tady to je, kapitáne. A živé.»

«Potvora, stříkalo to ze sebe nějakou jedovatinu. Já mám plné ruce puchýřů, pane. A pálí to jako peklo.»

«Na mne to taky sáhlo,» kňourala slečna Li. «Posviť, Abe! Podívej se, nemám tady puchýř?»

«Ne, nemáš tam nic, drahoušku,» ujišťoval Abe; málem by políbil to místo nad kolenem, jež si drahoušek starostlivě mnul. «To ti bylo studené, brr,» stěžoval si drahoušek Li.

«Ztratila jste perlu, ma’am,» řekl jeden plavec a podával Li kuličku, kterou zvedl z písku.

«Ježíši, Abe,» vykřikla slečna Li, «oni mně zase přinesli perly! Děti, pojďte hledat perly! Tady budou spousty perel, co mně ti chudáčkové donesli! Že jsou rozkošní, Frede? Tady je taky perla!»

«A tady!»

Tři baterky obrátily svá světelná kola k zemi.

«Já jsem našel jednu ohromnou!»

«Ta patří mně,» vyhrkl drahoušek Li.

«Frede,» ozvala se mrazivě slečna Judy.

«Hned,» řekl pan Fred lezoucí v písku po kolenou.

«Frede, já se chci vrátit na loď!»

«Někdo tě tam doveze,» poradil Fred zaměstnaně. «Safra, tohle je ale švanda!»

Tři páni a slečna Li se pohybovali dál v písku jako veliké svatojánské mušky.

«Tady jsou tři perly,» hlásil kapitán.

«Ukažte, ukažte,» kvičela Li nadšeně a běžela po kolenou za kapitánem. V tu chvíli zazářilo magnéziové světlo a zarachotila klika filmového aparátu. «Tak, teď jste tam,» prohlásila mstivě Judy. «To bude ohromný snímek pro noviny. Americká Společnost Hledá Perly. Mořští Ještěři Házejí Perlami po Lidech.»

Fred si sedl. «Hergot, Judy má pravdu. Děti, to musíme dát do novin!»

Li si sedla. «Judy je drahoušek. Judy, vem nás ještě jednou, ale odpředu!»

«To bys mnoho ztratila, miláčku,» mínila Judy.

«Děti,» řekl Mr Abe, «měli bychom raději hledat. Dělá se příliv.»

Ve tmě na kraji moře se pohnul černý komíhavý stín. Li zavřískla: «Tam — tam –»

Tři baterky vrhly kruh světla v tu stranu. Byla to jenom Greta na kolenou, hledající potmě perly.

Li měla na klíně kapitánovu čepici s jedenadvaceti perlami. Abe naléval a Judy hrála na gramofon. Byla nesmírná hvězdná noc za věčného šumění moře.

«Tak jaký tomu dáme titul,» povykoval Fred. «Dcera průmyslníka z Milwaukee filmuje fosilní plazy.»

«Předpotopní ještěři holdují kráse a mládí,» navrhoval Abe poeticky.

«Jachta Gloria Pickford objevuje neznámé tvory,» radil kapitán. «Nebo Záhada ostrova Tahuara.»

«To by byl jenom podtitul,» řekl Fred. «Titul musí říkat něco víc.»