электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 11. Završení dialogu


Объем:
180 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-3596-9

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Úvod

Svět je nádherný. Je nádherný v kaţdém svém projevu, je nádherný ze své podstaty, neboť je Boţský. A protoţe jakákoliv situace vede k lásce a Bohu, v ţádné situaci nemáme právo zříkat se lásky, úsměvu, radosti a optimismu.

A pokud zachováváme takový pohled na svět, pak začínáme správně hodnotit to, co se děje, a snadněji uvidíme, jak se propojují příčiny s důsledky. Správný náhled na svět rozšiřuje i naše moţnosti jak změnit okolní svět. V této knize, odpovídaje na dotazy, které mě znepokojují, jsem se to pokoušel dělat zejména z takové pozice. Pochopil jsem, ţe nemohu poskytovat přesné, strohé akademické odpovědi, aby čtenář mohl jednoduše splňovat moje doporučení, aniţ by o něčem přemýšlel. Naopak, chtěl bych, aby čtenář přemýšlel a snaţil se pochopit svět společně se mnou. Doufám, ţe se mi to podařilo.

Část 1

— V knihách píšete, ţe podle vaší diagnostiky se lidstvo nyní nachází v určité krizi a ţe vidíte velké perspektivy v překonání této krize ve spojení vědy a náboţenství. Prosím, můţete se podrobněji zastavit u toho, jaký uţitek můţe získat lidstvo ze spojení náboţenství s vědou?


— Myslím si, ţe nejde ani tak o uţitek, jako o přeţití lidstva jako celku.

Na konci prosince roku 2004 byl v televizi pořad o náboţenských konfliktech v Evropě. Mluvilo se tam o tom, ţe v Anglii byla vláda vynucena zrušit divadelní představení z obavy z náboţenských nepokojů ze strany komunity sikhů, kteří byli pohoršeni tím, ţe v dekoracích k pornografickému představení byl v pozadí namalován indický chrám. Ukázalo se, ţe náboţenští představitelé Indie jsou ochotni dost agresivně bránit své představy o mravnosti.

Ve Francii zavedli zákon zakazující zdůrazňovat v oblečení náboţenskou příslušnost. Byl zahájen boj, který pokračuje i nyní, — s vládou se přou muslimové arabské národnosti. Šátek na hlavě arabské ţeny — to je jeden ze symbolů potlačování sexuální nevázanosti, ale jestli se jí ve Francii dnes nepyšní, tak se jí kaţdopádně nebrání. Televizní hlasatel pronesl zajímavou frázi: «Ani jeden křesťan nevystoupil proti, ale muslimové se vzepřeli všichni do jednoho. Fakticky ţijí jako stát ve státě.»

V podstatě, právě proti nim byl tento francouzský zákon zaměřen. Francouzský stát se pokouší «rozpustit» muslimy, asimilovat je, ale oni to kategoricky odmítají.

Křesťanství umírá, ve všech pozicích ustupuje jiným náboţenstvím, — takový závěr učinil autor pořadu.


Myslím si, ţe hlavní problém nespočívá v tom, ţe v Evropě umírá křesťanství. Hlavní problém je v tom, ţe přestalo chránit mravní hodnoty. Proč? Začněme popořádku. V první řadě to je krize katolictví. Ruské pravoslaví zaujímá v otázkách víry a mravnosti důslednější pozici. Ale stejně, proč v Evropě začali ztrácet to, co je základem jakékoliv kultury, — náboţenství a mravnost? Odpověď se nabízí sama sebou. Křesťanství je jiţ několik desetiletí odděleno od státu. Společně s náboţenstvím se stát zřekl pojmu nezištné lásky, sexuální zdrţenlivosti, omezení v povrchních touhách. Logika, vědomí, tělo zvítězily. Otázky lásky a mravnosti začal regulovat občanský a trestní zákoník. Stát nevedl dialog s náboţenstvím a náboţenství začalo postupně uhasínat. Většina Evropanů, byť jsou formálně věřící, je ve skutečnosti ateistická A jen nevelká část lidí, kteří zůstávají být křesťany, ještě chápe, ţe bez lásky a mravnosti se náboţenství mění v mýtus, mýdlovou bublinu. Pro vysvětlení uvedu krátký článek.


Cudné děti nepatří do školy

V německém městě Hessen se na lavici obţalovaných ocitli rodiče osmi dětí, kteří nepouštějí své chlapce a dívky do školy, ale učí je doma.

37-letý Michael a 36-letá Sigrid jsou hluboce věřící lidé. Tvrdí, ţe učební osnovy německých škol obsahují příliš mnoho informací o sexu. První poznatky o něm získávají děti jiţ ve třetí třídě. U soudu manţelé uvedli příklady, které je prostě šokovaly. Takţe, jejich dvanáctiletá dcera musela říct, které z předloţených slov se jí víc líbí: «souloţit», «provozovat sex», «zabývat se láskou», «pohlavní styk» nebo «dělat to». Rodiče usoudili, ţe takovou zkušenost jejich děti nepotřebují, a vzali je ze školy. Vedení školského zařízení je zaţalovalo, obvinili je z vyhýbání se povinné školní docházce. K překvapení všech soud první instance zprostil rodiče viny. Nyní je čeká soud druhé instance.


V čem spočívá smysl tohoto článku? V tom, ţe lidé, nazývajíce se křesťany, se ve skutečnosti chovají opačně k tomu, co je podstatou křesťanství.

Často se lidé nazývají věřícími jen proto, aby se připojili k nějakému náboţenskému klanu a takovým způsobem se bránili. V průběhu mnoha století lidé vyuţívali náboţenství nejen k ochraně svých osobních zájmů, ale i k řešení ekonomických a politických otázek. Jakmile náboţenství nabývá formy organizace, objevují se u něho ekonomické a politické zájmy, které mohou zvítězit nad zájmy duchovními. Dogmatičnost náboţenství, absence zpětné vazby, tj. nepřijetí kritiky, pochybnosti se předávají i státu, který se stává dogmatickým a agresivním.

Pevné spojení náboţenství se státem mění takový stát v agresivní strukturu, nepřipouštějící ţádné kompromisy, čímţ odsuzuje lidstvo k stále závaţnějším konfliktům, aţ k vzájemnému sebezničení.

Celý svět dnes vidí agresivitu islámských fanatiků. Tato agresivita je připisována i celému islámu. Síla a slabost islámu je v tom, ţe usiluje o spojení se státem, coţ i existuje v arabských zemích. Z jedné strany to hájí mravnost, z druhé — zvyšuje agresivitu. A v křesťanských zemích, kde je náboţenství odděleno od státu, je agresivita nevysoká, ale přitom jsou tam evidentní příznaky úpadku společnosti. A to není jen homosexualita, ztráta víry, absence normálních rodin, posun mravních zásad na stranu obrany těla a ţivota na úkor duše — přestávají přicházet na svět děti. Neplodnost zasahuje stále větší část západní civilizace, která se ze setrvačnosti nepřestává povaţovat za křesťanskou.

Závěr je takový: stát umírá, pokud se zříká náboţenství, ale stejně tak umírá, pokud se s ním spojuje. Východisko je, pravděpodobně, jediné: musí se změnit stát, a musí se i změnit náboţenství.

Nedávno jsem četl knihu jednoho pravoslavného kněze a zalíbila se mi, podle mého názoru, velmi přesná poznámka autora. Píše, ţe kdyţ se pravoslavný člověk snaţí přejímat obřady a náhled na svět z jiného náboţenství, vytváří se v jeho hlavě guláš, takţe se jiţ nestává pravoslavným, ani muslimem, ani ţidem, ale kdoví kým. Skutečně, vezměme si několik barev. Kaţdá má své jasné, čisté a zářivé zabarvení, ale pokud bychom je smíchali — vznikne špína. Stejné je to i s náboţenským náhledem na svět.

Závěr je jeden a je nezvratný. Náboţenství se nemohou spojit, a tedy, zostření náboţenských konfliktů je nevyhnutelné. Ale pokud se obrátíme k událostem, které proběhly před několika tisíci lety a jsou popsány ve Starém Zákoně, dospějeme k těm samým závěrům.

Ţidovskému lidu je shora přikazováno vstoupit do města obsazeného pohany a zlikvidovat tam nejen všechny muţe, ale i všechny ţeny, starce a děti. Navíc, je potřeba tam zlikvidovat všechna zvířata — všechno, co dýchá a hýbe se. Jaký je závěr? Vysvětlit tento a jiné podobné syţety ve Starém Zákoně dodnes představitelé náboţenství, a natoţ vědy, nemohou. Ale pokud budeme vycházet z energeticky-informačních pojmů, pak toto právě znamená neslučitelnost dvou náboţenství. Zvíře přebírá karmu hospodáře svého pána. Tedy, i zvířata, která patří pohanům, mají pohanskou energetiku. A ţidovský lid, jehoţ ţivot je určován ohromným mnoţstvím přikázání, má velmi silnou informační obranu, tj. nachází se na mnohem vyšší úrovni. A představitelé nejpokrokovějšího náboţenství se nemohou spojovat s těmi, kdo vyznává slabé a neperspektivní náboţenství, — musí je zlikvidovat.

A tedy, pokud je toto vysvětlení správné, pak blaho na současné Zemi můţe být dosaţeno jen jedinou cestou — na úkor vypuzení nebo přímé likvidace lidí s «nesprávným», podle názoru jednotlivých náboţenských nebo nenáboţenských společenství, náhledem na svět.

V takové roli vystupuje nyní islám. Ale v takové roli se snaţí vystupovat i Amerika. Popravdě řečeno, hraje roli pohanského společenství uctívajícího jen sebe a své zájmy. Ale jestli by neexistoval islám, objevilo by se jiné náboţenství, které by se snaţilo zachránit lidstvo tím, ţe by mu předsouvalo svoje názory, a tak likvidovalo jinak smýšlející lidi. Socialismus jako druh pohanského náboţenství se také pokoušel rozšířit po celé planetě a zlikvidovat jinak smýšlející lidi. Proto byl Lenin nazýván vůdcem a byl pochován podle pohanského obřadu, coţ mimochodem ovlivnilo a nepřestává negativně ovlivňovat energetiku Ruska.

Ale vraťme se k náboţenstvím. Pokus zlikvidovat všechny špinavé duše a ponechat na Zemi jen čisté bylo nejvíce demonstrováno fašismem. Myslím si, ţe zopakování něčeho takového lidstvo nevydrţí. Konkurující si náboţenství se navzájem pozabíjejí společně se svými představiteli. Poloţme si znovu otázku: je-li moţné, aby se náboţenství spojila? Začněme zdaleka, od zákonů fyziky. Vezměme bílý kruh a nanesme na něj sedm barev duhy. Uţ chápete, o čem hovořím, — barvy duhy při rychlém otáčení kruhu vytvářejí bílou barvu. Ale k tomu musí být úroveň energie vyšší.

To samé je s náboţenstvími. Povrchní, fyzické míšení obřadů, oděvu, myšlení můţe přinést jen špínu. Ale pokud se obrátíme k podstatě jakéhokoliv náboţenství, pak uvidíme stejný počátek, harmonii leţící v jejich základu, a pak v judaismu, křesťanství, islámu nebo buddhismu budeme vidět jen různé způsoby projevu Boţského. A tím, ţe přijmeme a připustíme odlišnost forem, se budeme v první řadě orientovat na Boţskou podstatu, která je spojuje.

Nesprávně vnímáme mechanismus evoluce. Materialistický náhled na svět ji představoval jako souhrn fyzických změn. Odsud pramení i Darwinova teorie s jejím bojem, konkurencí a přeţitím druhů. Darwin měl pravdu, ale jen z 20—30 procent. Nad tím, ţe hlavní cíl jakékoliv evoluce je vývoj emocionálních a duchovních struktur, se nikdo dosud nijak zvlášť nezamýšlel. Vidíme to, co jsme ochotni uvidět, a zobecňujeme to, co jsme ochotni pochopit. Naše vědomí ţije podle principu jednoty. To, co nemůţe být zahrnuto do obecné struktury, je odhazováno a opomíjeno. Proto bylo náboţenství mnohé stovky let proti uznání existence duše a vědomí u zvířat.

Věda, která je dcerou náboţenství, zdědila tento náhled na svět, čímţ ochudila o pojem duše zároveň i člověka. Ale ohromné mnoţství faktů hovoří o opaku: zvířata mají pojem mravnosti, mají duši a vědomí. A zákony karmy platí pro zvířata stejně jako pro člověka. Například akupunkturou je moţné léčit nejen člověka, ale i koně, psa, kočku.

Jakékoliv náboţenství nevytváří pojem mravnosti. Jen odhaluje a systémově představuje tento pojem. Podstata jakékoliv mravnosti je zachování jednoty se Stvořitelem, a jakýkoliv objekt Vesmíru, včetně neţivé přírody, se rozvíjí a ţije podle těchto zákonů.

Čím dále se posouváme v chápání Boţích zákonů, tím jasněji vidíme jejich stejnou spravedlnost jak pro člověka, tak i pro zvířata. Materiální podstata se musí proměnit v duchovní, duchovní — v emocionální. A nejvyšší emoce, proměňujíce se v cit lásky, směřují k Bohu a spojují se s Ním. Tedy, i rostliny také směřují k duchovnosti a emocionálnosti, jen mají jiný rytmus poznání světa.

Nedávno jsem se díval na pořad, potvrzující emocionálnost rostlin. Dva stromy spojovali mezi sebou elektrickými kabely a připojovali je ke snímačům. Úder sekyrou do jednoho stromu — je u něho pozorován elektrický výboj, tj. změna emocionálně-energetického stavu. S určitým opoţděním je podobný výboj pozorován i u druhého stromu. Rychlost šíření informace — 5 metrů za sekundu. Tedy, není to rychlost zvuku ani světla, ale svá vlastní frekvence, na které stromy komunikují mezi sebou.

Otázka: proč stromy potřebují vědět o vzájemném stavu? Odpověď můţe být jen jediná: aby se připravily na budoucnost. Čím silněji je rozvinuta vědomě-emocionální vazba mezi ţivými tvory, tím větší jsou jejich moţnosti a tím různorodější jsou modely chování v budoucnosti, a tedy, tím větší jsou moţnosti přeţití. To znamená, pokud se kdesi na Zemi někdo pomátl z touhy po penězích a v závisti k druhému ho zabil, můţe se to brzy stát i s námi, pokud nepřijmeme odpovídající opatření.

Jestliţe někomu mravnost brání vydělávat peníze nebo uspokojovat své sexuální touhy, a svým chováním zabíjí lásku a mravnost, znamená to, ţe to samé se brzy můţe stát i nám a našim potomkům. Jakýkoliv informační systém se vyvíjí směrem k nahromadění a kompresi informace. Vědomí a emoce — to je stlačená informace. Nejdůleţitější, nejrozšířenější informace je ukryta v citu lásky. Tedy je nezbytné, aby tento cit pociťoval jakýkoliv ţivý tvor, a neţivý také.

Vraťme se znovu k náboţenstvím. Zvnějšku jsou zcela nepodobná, dokonce morálka je u všech náboţenství různá. Je morálka pravoslavná, katolická, muslimská atd. A vţdyť mravnost — to je jediné, v čem se mohou náboţenství spojit. Proč se tady nesjednocují? Mravnost brání lásku, ale v lásce jsou vţdy dva aspekty: Boţský, který nutí přijmout zničení lidského, a aspekt bránící ţivot, tj. emoce, vědomí, tělo. Pokud je orientace na obranu lidského silnější neţ orientace na obranu Boţského, pak se energetika mravnosti prudce sniţuje, takţe taková mravnost jiţ hájí zájmy a ţivot věřících lidí, příslušejících jen ke konkrétním skupinám a národnostem.

Ve světové praxi to probíhalo zejména takto. Shora se spouštěla dávka Boţské informace, proměňovala se v náboţenství, které vytvářelo stěţejní zákony spojující lidské zájmy s Boţskými, a potom se rozšiřovalo o tradice, dogmata a rituály. A čím slabší se stávala energetika, obsah náboţenství, tím agresivněji se bránila jeho forma. Náboţenství se také rodí a umírají, stejně jako civilizace. Podstata náboţenství, pomáhající nám zachovat spojení se Stvořitelem, zůstává, ale obsah upadává a narušuje se. Proto se náboţenství nikdy nemůţou formálně spojit. A aby se spojila obsahově, musí být směřování k Bohu větší neţ k ţivotu a touhám.

V Boţském jsme všichni jednotní, ale na povrchní úrovni nikdy jednotní nebudeme. Vnější jednotu se snaţily zabezpečit socialismus a fašismus. Výsledky toho jsou všem známy. Pokud lidstvo nedosáhne vyšší úrovně jednoty, civilizace nejspíše zahyne. Ale pokus jen o vnější sjednocení — to je také zkáza. Lidé se mohou sjednotit skrze jednotu všech náboţenství. A náboţenství se mohou sjednotit v silnějším impulsu směřování k Bohu. Jak můţe vypadat takový impuls?

Pokud má člověk málo sil, málo energie, pak aby pocítil lásku k Bohu, musí se zříct aktivity těla, vědomí, emocí, které překrývají jemný, slabý kontakt s Boţským. Proto, aby člověk pocítil takový kontakt, vzdaloval se od všech pokušení, přestával komunikovat, myslet, prakticky přestal jíst, zříkal se rodiny a moţnosti přivést na svět potomstvo. Skutečností nazýváme to, čeho se naše emoce dotýkají několikrát za vteřinu. A aby člověk skutečně pocítil Boţské, musel se zříct kontaktů s vnějším světem.

Podle míry realizace Boţského v našich duších se objevila moţnost souběţné existence Boţského a lidského. A to lidské, které dříve zcela potlačovalo Boţskou jiskru, nevědomky začalo pracovat na posílení Boţského. Čím těţší jsou závaţí, tím silnější musí být křídla, aby je zvedla. Věda, pocházející z náboţenství, se stala právě takovým závaţím, bez jehoţ nepřítomnosti se křídla nerozvíjejí. Ale pokud jsou závaţí příliš těţká, je moţný pád a zánik.

Věda se odlišuje demokratičností, neustálým hledáním, ale zároveň je zištná a příliš se stará o tělo. Náboţenství zabezpečuje strategické přeţití, stará se o duši, ale zároveň trpí absencí zpětné vazby a dogmatismem. Prostě spojit vědu a náboţenství je nemoţné. Abychom spojili dva protiklady, je potřeba proniknout na mnohem vyšší, nebo jemnější úroveň, která je spojuje. Všechny protiklady se spojují láskou.

Tedy, aby současná civilizace přeţila, je pro ni nezbytné mnohem intenzivnější směřování k Bohu neţ dříve. Reálnost Boţského pro kaţdého z nás se musí stát stále zřetelnější. Potom vrchní, vědecká vrstva a hlubší, náboţenská, byť zůstávají protikladné, začnou pracovat ne na likvidaci, ale na vzájemné podpoře, záchraně a rozvoji celého lidstva.


Dopis čtenářky

Dobrý den. Moţná, ţe řeknete, ţe jsem na špatné adrese, ale prostě vám chci povědět svůj příběh. Jiţ jsou to asi tři roky, co se neustále snaţím pracovat podle vašich knih. Leţely u nás doma dávno, ale nezajímala jsem se o ně, dokud je nezačal číst můj bratr. Řekl, ţe to, co je napsané ve vašich knihách, je skutečně velmi důleţité. A já jsem takový člověk, pro kterého existují autoritativní názory, kterým důvěřuji. Názor mého bratra je pro mě zrovna takový. Od té doby jsem se také začala zajímat o vaše výzkumy. Celkově mě vaše knihy ovlivnily. Vím to, jsem si jistá: to, co píšete, je správné. Vám také velmi důvěřuji.

Ale v poslední době se mi staly události, kvůli kterým jsem přestala věřit, ţe se něco můţe změnit. Nyní si myslím, ţe člověk můţe bít hlavou o zeď, jak chce, vyskočit z kůţe, měnit se, ale kdyţ mu není shora něco dovoleno, pak, ač by se sebevíc snaţil, nedostane to. A ţádné vnitřní změny nepomůţou. Přesněji, prostě se nedokáţe změnit.

Je mi 21 let. V létě jsem se seznámila s člověkem, do kterého jsem se nejspíš zamilovala. Přestoţe jsem dosud nepochopila, co to vlastně bylo. Je to moje první láska. Náš vztah trval jen měsíc nebo ještě méně. Tohle se nikdy dříve nestalo. Dříve se mi buď někdo hodně líbil, ale ten člověk si mě vůbec nevšímal, nebo tomu bylo naopak — všímala jsem si, ţe se líbím nějakému mladému muţi, ale neprojevila jsem o něj ţádný zájem. Myslela jsem si, ţe tomu tak bude pokaţdé.

A najednou jsem potkala člověka, kterému se líbím a který se líbí mně. Samozřejmě jsem si pomyslela, ţe je to on, přesně ten člověk, na kterého jsem tak čekala. Ze začátku byl z jeho strany také zájem, ale potom jsem si všimla, ţe začal pohasínat. Řekl mi, ţe se s ním před půl rokem rozešla dívka, kterou velmi miloval, a ţe ho to dosud ještě trochu trápí. Ale mně jakoby dovolil být s ním. A já se domnívala, ţe voda kámen vymílá. Jednou jste psal, ţe pokud jsou si lidé navzájem předurčeni shora, pak mezi sebou tak nějak snadno navazují vztah. Mezi námi to bylo přesně tak. Ještě nikdy mi s nikým nebylo tak lehko. Téměř od prvního dne jsme se s ním bavili tak, jako bychom se znali uţ století. A ještě jednou jste řekl, ţe za svou lásku je potřeba vţdy bojovat. Tak jsem se i snaţila. Vţdy jsem jako první přistoupila na usmíření, poniţovala se. Bála jsem se, ţe zítra se můţe něco stát a já mu kvůli hloupé hádce nestačím říct, ţe ho miluji. Ale tou dobou k němu přijeli přátelé (chlapec s dívkou) z jiného města a ubytovali se u něho. A jak se dalo očekávat, on se do ní zamiloval. Uţ mě nepotřeboval. Jí řekl ta touţebná slova, která jsem tak očekávala já. Oběma jsem jim věřila. Kdyţ jsem se to dozvěděla, snaţila jsem přesvědčit sebe sama, ţe taková je vůle shora. A vůbec, je potřeba říci, ţe jsem si to neustále opakovala. Nikdy jsem nevěděla, co bude dál, prostě jsem se snaţila dělat všechno, abych ho zaujala, a neustále jsem si opakovala, ţe vše je vůle Boţí. Bylo to pro mě velmi bolestivé, kdyţ jsem se dozvěděla, ţe miluje jinou.

Poprvé jsem uvěřila, ţe jsem hodna vzájemné lásky, ale ukázalo se, ţe tomu tak není. Prostě si se mnou zahráli a odhodili mě. Ale to, co se stalo dále, jsem si ani nedokázala představit. Předpokládala jsem, ţe můţe mít problémy, vycházejíc alespoň z toho, ţe nijak nemohl odpustit své první lásce, která ho podvedla s jeho kamarádem. Kromě toho, jiţ čtyři roky uţíval drogy, v posledních měsících neustále pil. Neustále u něho docházelo k situacím, kdy riskoval ţivot.

Nejdřív mi sliboval, ţe mě neopustí. Ale kdyţ řekl, ţe nemůţe být s dívkou, kterou nemiluje, zřekla jsem se ho. Pochopila jsem, ţe uţ není o co bojovat. Zůstávala jen slabá naděje, ţe někdy najednou pochopí, jak jsem ho milovala, a ţe on mě, jak se ukazuje, také miloval. Ale nebylo souzeno, aby se tak stalo — zemřel. Přestaly mu fungovat ledviny, prostě se uţ neprobudil.

Pochopila jsem, ţe dokonce to, co bylo mezi námi dobré, byla leţ. Milionkrát jsem se mýlila. Je mi neustále zima. Tento chlad mě pronásleduje jiţ tři měsíce, ode dne jeho smrti. Unavila jsem se. Uţ nechci dál ţít. Jaký to má smysl? Milovat Boha? Nemohu. Nevidím v tom smysl. Velmi mě trápí to, ţe ač bych se teď sebevíc změnila, ač bych se stala sebelepší, jiţ nikdy ho nebudu hodna. Chápete mě? Nejspíše ne.

Neprosím vás, abyste mě diagnostikoval. I tak vím, ţe mám velké problémy. Tři měsíce neustálých myšlenek na sebevraţdu (aţ do bolesti hlavy) pro mě nezůstanou bez následků. To mě děsí ještě více a stále méně se mi chce ţít. Nechci zemřít, ale stejně tak nemám víc sil ţít, a něco změnit nemůţu. Snaţila jsem se, opravdu, snaţila. Víte, jak bych chtěla, aby mě objal milovaný člověk a řekl, ţe všechno bude v pořádku. Ale to se nikdy nestane.

Pochopila jsem, ţe láska jako taková není. Je to buď vášeň, nebo jen přátelství. Přátelit se je moţné s mnohými. Ale při tom necítím nějaké uspokojení, něco tu chybí. A jen s těmi, ke komu pociťuji vášeň (vůbec to nemusí být za kaţdou cenu sex), mi je dobře. Ale nejsem pro ně zajímavá. Uţ jsem z toho unavená. Duše bolí, souţí se.

Nechtěla jsem vás okrádat o čas. Prostě se mi chtělo, nevím proč, o tom všem říct právě vám.


Nedávno v televizi vysílali televizní seriál pod názvem «Miluji tě». Ve zkratce popíši jednu z hlavních scén filmu. Hrdinka se zamilovává do námořního důstojníka. Ten se dlouho domáhá její lásky. Nevyšel mu osobní ţivot. Manţelka s dítětem ho opustila, nevydrţela samotu a nedostatek peněz. A hrdinku zradil manţel. Objevila se u něho jiná ţena, a ne proto, ţe měl dost sil na dvě, ale proto, ţe v té druhé objevil něco přitaţlivějšího. Pochopila, ţe manţel se bude pokaţdé zříkat lásky k ní, pokud bude potkávat ţenu s hezčí postavou, mladší, sympatičtější, chytřejší atd.

Hrdinka se nerozešla s manţelem kvůli pocitu uráţky. Prostě pochopila, ţe on neumí milovat. Musela přijmout ztroskotání lidské lásky a přijala ho bez nenávisti, odsuzování a sklíčenosti. Následující kavalír — a opět poníţení nejsvětějších citů. Ţena odjíţdí na jih, v naději, ţe zapomene, a tam se zamiluje do námořního důstojníka. I přes jeho nesmělost, dokonce plachost, v něm vidí silného člověka. On se neustále snaţí získat její přízeň, můţe na ni hodiny čekat na ulici s kyticí. Nakonec ho zve domů, přesněji, do domu přítelkyně, u které ţila a která byla na cestách. Pijí šampaňské, a nehledě na veškerou její zdrţenlivost, je vidět, ţe je šťastná. Vysoké city jí brání vrhnout se hned do postele. Chce, aby jejich první noc byla krásná, nechce ji poniţovat sexualitou. V noci se z nepochopitelného důvodu probouzí a vidí, jak její milovaný odtahuje z domu jím ukradené věci. Námořní důstojník zmizel, zůstal zloděj, krutý a neoblomný. Ţena nevolá policii. A ráno se ukazuje, ţe ho stejně chytli. Na policii ji prosí, aby ohlásila krádeţ. Ona to odmítá:

— Všechny ty věci jsem darovala.

— Ale vţdyť jsou to věci vaší kamarádky.

— Vyřídíme to s ní.

— Ale v tom případě budete muset sloţit velkou zálohu na osvobození vašeho známého.

— Souhlasím, — odpovídá hrdinka.

A kdyţ zloděj vychází na ulici a vidí ji, ptá se:

— Proč jsi to udělala?

Ona jednoduše odpovídá:

Na památku neuskutečněné lásky.

A nyní se pokusíme pochopit, co se stalo. Začneme tím, ţe toto chování je netypické pro současné ţeny. Pojem spravedlnosti tady chybí. Zamilovaná ţena nejen ţe nehledá spravedlnost, ona se jí dokonce několikrát zříká. Podstata lidské logiky — to je pojem spravedlnosti. To znamená, ţe tady byla odhozena i logika. Proč? Protoţe pocítila lásku a nechce se jí zříct. Odhazuje vše, co jí brání milovat. Boţské «já» člověka se skládá z lásky a zasahovat proti němu nelze pod ţádnou záminkou.

Přiznat, ţe ji okradli, znamená spustit mechanismus odsuzování a narušení vnitřní jednoty. Hrdinka to prostě nemůţe udělat. Její láska je neovladatelná. Pak tedy vzniká otázka: v čem je nezbytnost takové situace? Proč je potřetí u mladé ţeny poníţen cit lásky?

Ale pokud se zamyslíme, pak v tomto neštěstí uvidíme záchranu, a v narušení — budování. U hrdinky vidíme skvělý přechod ţivočišné sexuální energie v duchovnost a vysokou smyslnost. To odhaluje její tvůrčí moţnosti — stává se talentovanou spisovatelkou. Dále se musí vysoká duchovnost a lidská láska přeměnit v Boţské. Abychom pocítili vysoké city, musíme potlačit sexuální pud, odpoutat se od něj. Abychom pocítili lásku Boţskou, je potřeba se odpoutat od milovaného člověka, odpoutat se od lidského štěstí, potlačit nejvyšší city a zkoncentrovat se na Boţské. Ale hrdinka to neumí, protoţe její city a náhled na svět se vytvořily v Sovětském Svazu.

Postsovětské Rusko, přes zjevnou převahu pragmatické psychologie, nese v zastoupení svých nejlepších představitelů ohromný duchovní potenciál. To je nejen ohromné bohatství, ale i ohromné nebezpečí. Vědci se nějak nezabývali otázkou, proč je v Rusku tak rozšířen alkoholismus. A to je právě spjato s duchovností. Pokud má člověk vnitřní kontakt s Bohem, pak se jeho duchovnost proměňuje v Boţskou lásku. Alkohol tomuto procesu brání. Pokud je člověk závislý na duchovnosti a vysoké city k jinému člověku jsou pro něho nejvyšším štěstím, pak alkoholismus poniţuje nejvyšší emoce, pomáhá pocítit jejich druhotnost a intuitivně udělat krok k Bohu.

A pokud náboţenství a stát nepomáhají získat Boţské, člověk toho dosahuje sebezničením. Jestliţe se ţena nemůţe vnitřně odpoutat od milovaného člověka, spouští se vynucený mechanismus očištění a odpoutání. Jsou poníţeny nejsvětější city. Zhroutil se pojem spravedlnosti. Jsou přerušeny vztahy s blízkým člověkem. A ţena nepřestává milovat. To je jiţ Boţská láska. Nejsou očekávání, nejsou naděje, není milovaný člověk. Ale ona ani ve svých myšlenkách nedá dopustit na svou lásku. A to, co se jí stalo, je ohromné štěstí. Je to pochopení věčnosti skrze narušení okamţitého. A to je moţnost přeţití civilizace jako celku prostřednictvím takových jejích představitelů.

Kdyţ naši lásku vztahujeme k penězům, vztahům, ţivotu jiného člověka — je to vnitřní otroctví. Můţeš neustále tvrdit, ţe jsi pán a dělat ze sebe pána, ale pokud se cítíš otrokem a chováš se jako otrok, ţádný prospěch z toho mít nebudeš. Je potřeba se měnit.

Zájem o moje knihy je u mnohých vysvětlován především moţností změny. Ale ke skutečným změnám nedojde, pokud budeme zabíjet cit lásky tím, ţe ho budeme stavět do závislosti na něčem nebo někom. Láska musí být slepá, hluchá a mlčenlivá. Nesmí záviset na vědomí, touhách, těle.

Kdyţ dáváme jen z touhy v důsledku něco dostat — je to pochopitelné a přípustné na fyzické úrovni. Na vnější úrovni je energie málo, a pokud ji vydáváme, pak je potřeba ji i

doplňovat. Ale pokud, kdyţ jsme projevili cit lásky, očekáváme vrácení v jemném plánu, dochází k brzdění a potlačení tohoto citu. Čím více touţíme dostat a čím více se na to soustředíme, tím silněji potlačujeme svou ochotu a moţnost dávat. Zejména brzdění lásky, a tedy i energie, je příčinou degenerace a nemocí.

Neopětovaná láska — to je škola Boţské lásky. A pokud chybí skutečné směřování k Bohu, neopětovaná láska přináší jen trápení a ničení. Takţe připusťme, ţe se člověk naučil nezabíjet lásku. Jak je moţné urychlit další proces? Láska — to je výdej energie. Zištnost lásku zabíjí. Vnitřně zištný člověk neumí milovat. A kdyţ uţ se zamiluje, pak ho tento cit činí nešťastným. A čím silnější je tento cit, tím rychleji můţe onemocnět a zemřít. Ale přece lidská láska předpokládá pokračování rodu, tedy vzájemnou lásku, odevzdání, zištnost. Ale z lidské lásky vzniká jen tělo. Aby se ţivočišný princip stal lidským, je potřeba Boţské lásky. A na této úrovni je nezbytné nepřetrţité odevzdávání, vylučující spotřebu, tj. závislost. Čím více člověk můţe vydávat energie na všech úrovních, tím snadněji pocítí cit lásky. Proto člověk dobrosrdečný, tvůrčí, pracovitý zachová lásku snadněji neţ člověk lakomý, líný a závistivý.

Mnozí čtou moje knihy spotřebitelsky. Často dostávám vzkazy s následujícím obsahem:

«Přečetla jsem všechny vaše knihy, ale výsledky nevidím a zdraví jsem také nezískala.» Podobá se to podobenství o starém rabínovi, který celý ţivot prosil Boha o peníze. Nakonec se Všemohoucí Bůh obrací k jeho příteli: «Poslyš, rabín mě umořil prosbami o výhře v loterii, tak ať si aspoň jednou koupí los.» Ruské slovo «chaljava» (zadarmo) pochází z ţidovského

«chalaf», tj. mléko. Mateřské mléko dostává dítě bez jakýchkoliv poţadavků a podmínek. Pro matku je krmení kojence nezbytností, je to realizace její lásky, je to radost a štěstí. A my se dávat neučíme, ale dostávat chceme. O jakém zdraví tady můţe být řeč? Štěstí musí být zabezpečeno vysokou energií.

Nedávno jsem přečetl knihu jednoho amerického autora, který zkoumal osud více neţ sedmi set milionářů. Ukázalo se, ţe hlavním ukazatelem pro ně — není inteligence, dobré vzdělání, bohatství rodičů ani úspěch. V první řadě to jsou určité rysy charakteru a jeden z hlavních — to je umění vydávat energii, překonávat problémy, nepřestávat se snaţit. Absolutní většina milionářů měla v začátcích mnohem více potíţí neţ průměrný člověk. Právě překonáváním těchto potíţí a nepřetrţitým výdejem energie na všech úrovních intuitivně směřovali k citu lásky, který byl hlavním zdrojem sil. Tedy, abychom něčeho dosáhli, je potřeba se naučit dávat.

Jestliţe ses do někoho zamilovala — daruj mu něco, obětuj něco, starej se o něho. Modelování vnitřního stavu člověka — to je nepřetrţitá spotřeba energie, a to pomáhá pocítit lásku. V indické filozofii je za jednu z hlavních podmínek zdraví a štěstí povaţována nepřipoutanost k výsledkům své činnosti. To umoţňuje přejít na vyšší energetické úrovně, otevírající větší moţnosti pro lásku. Nyní ve světě probíhá proces spojení východního a západního myšlení. Věda se musí spojit s náboţenstvím. Můţeme říci, ţe musí dojít ke svéráznému návratu ztraceného syna. Věda, která se zrodila z náboţenství, podvědomí, se jich zřekla, na základě vědomí se přetvořila v něco samostatného a nyní se připravuje na návrat.

Aby se takový návrat uskutečnil, musí se otec i syn chovat jeden k druhému laskavěji. Tj. moţnost milovat a úroveň výdeje energie u lidí se musí stát mnohem vyššími. Fanatici budou kvůli náboţenství a vědě trpět více neţ jiní. Protoţe věda, západní vědomí, nyní vede, takţe musí v první řadě trpět oni. Čím ulpíváme na vědomí? Uráţkami, lakomostí, závistí, ţárlivostí. Skrblit, závidět, ţárlit, uctívat své touhy bude v nejbliţší době stále nebezpečnější.

Milióny let lidé pracovali od úsvitu do úsvitu, aby měli co k jídlu. Práce — to je výdej energie. Chuť k jídlu, pocit hladu — to je také výdej energie. A teprve v posledních několika desetiletích se lidé začali velmi málo hýbat, přejídat se, a tedy se i moţnosti milovat se u nich zmenšily. V rozvinutých státech jsou negativní důsledky tohoto procesu obzvláště viditelné.

Dříve jsem nechápal jednu věc. Na vesnicích je čistý vzduch, výborná ekologie, lidé hodně pracují, ale stárnou velmi rychle. Proč? Protoţe výdej energie probíhá jen ve fyzickém plánu. Láska, víra, kreativita — to prakticky chybí. Proto vnější výdej energie nerozvíjí, ale oslabuje organismus. Jedna z nejlepších moţností nepřetrţitého odevzdávání lásky a energie — to je víra. Kdyţ v něco doufáte, jste závislí na výsledku. A víra umoţňuje osvobodit se od takovéto závislosti. Víra v Boha — to je nepřetrţité odevzdávání energie Stvořiteli. Postupně se přeměňuje v nepřetrţité vidění a pociťování Boţského ve všem. A tehdy se ptát člověka, zda v Boha věří, či ne, je nesmysl. Tak třeba přede mnou stojí stůl; jak je moţné ptát se, věřím-li v jeho existenci nebo ne. Vidím ho, ohmatávám ho. Optimismus — to je druh víry. Čím méně je lásky a víry, tím silnější je připoutanost k milovanému člověku. A tehdy jsou moţné jen vášeň nebo přátelství. Pokud se ţena nenaučila milovat, je pro ni lepší, aby se orientovala na přátelství, protoţe přátelství předpokládá obětavost, odevzdání a starostlivost, a vášeň — to je konzum. Vášní nazýváme nepřekonatelnou touhu. Ale duševní otroctví zdraví a štěstí nepřináší.

Kdyţ budeme hovořit o technikách přeměny, pak je moţné to ve zkratce popsat takto: podvědomé extra hlubinné emoce člověka určují jeho zdraví, charakter a osud. Abychom se změnili, je potřeba změnit své podvědomí. K tomu je potřeba energie. Ta přichází od lásky k Bohu. Pokud je lásky nedostatek, je potřeba zmenšit její spotřebu. Ohromné mnoţství energie je vynakládáno na potřeby těla, vědomí, realizaci tuţeb. Nejvíce energie je spotřebováno na pokračování ţivota. Proto bylo ve starověké Indii jednou z hlavních podmínek pochopení Boţského zřeknutí se rodiny, sexu, početí dětí. Zříkaje se rodiny a práce, člověk získává moţnost proniknutí do jemných plánů. Dále. Abychom mohli pracovat s podvědomím, je potřeba zastavit vědomí. Vědomí — to je komunikace s jinými lidmi, je to jakýkoliv myšlenkový proces, v první řadě plánování budoucnosti. Je to pojem spravedlnosti a s ním spojené uráţky, odsuzování, sklíčenost. Tím, ţe se zbavovali všech nároků a vzdali se komunikace odchodem do jeskyně, kde se prakticky ničím nestravovali a nacházeli se ve tmě, porozuměli staří indičtí svatí Boţskému a zcela se měnili vnitřně, emocionálně.

Potom to samé dělali představitelé jiných náboţenství. Křesťanští mnichové také brzdili vědomí a touhy, a to tak, ţe se nepřetrţitě modlili. Noční bdění, tj. modlitby a dlouhodobý nedostatek spánku, brzdily vědomí a pomáhaly odpoutat se od něj. Vyloučení sexu, jednostranná strava, poslušnost, tj. zkrocení osobních tuţeb, odmítání obohacení, neustále těţká práce — to všechno vytvářelo podmínky pro silný výdej energie v jemném plánu a pomáhalo naučit se milovat.

Techniky zastavení vědomí a tuţeb — to jsou hladovění, polévání studenou vodou nebo naopak, pobyt v lázni, dlouhá monotónní práce, nedostatek spánku, dlouhý pobyt v temné místnosti, narušení vnějších logických vazeb. Takových metod je dostatečné mnoţství. Všechny umoţňují zpřetrhat obvyklé vazby a nahromadit velké mnoţství energie, coţ velmi rychle vede k fyzickému uzdravení.

Obzvláště efektivní je technika zadrţování dechu. V čem spočívá podstata tohoto mechanismu? Vysvětlení je následující. Organismus získává energii z jídla, a duše získává energii z jemných plánů, a tato výţiva je nejdůleţitější. Pokud člověk hladoví se strachem, sklíčeností, tj. bez lásky, energie do jeho duše nepřichází a nastupuje rychlé vyčerpání nebo smrt. Pokud je vnitřní stav člověka harmonický, pak chybějící fyzickou energii můţe organismus nahradit jemnou, duchovní. Zesiluje se podvědomá koncentrace na Boţské. Silně začíná cirkulovat energie jemných plánů nezbytná pro všechny ţivotní procesy. V případě nutnosti se můţe transformovat v tělesnou energii, a tehdy člověk mnohem méně jí nebo přestává jíst úplně — «duchem svatým se stravuje», jak se dříve říkalo.

Jednotvárná nízkokalorická strava, včetně rostlinné, pomáhá k získání jemné energie. Avšak pokud se člověk chce stát vegetariánem, ale při tom se uráţí, závidí, provozuje sex bez lásky, můţe takové stravování vést k vyčerpání a nemoci. Dále. Člověk se stravuje několikrát za den, ale dýchat potřebuje kaţdých několik vteřin. V souladu s tím sníţení dýchání přináší mnohem větší intenzitu přepojení na jemnou energetiku. Probíhá mnohem silnější odtrţení od připoutaností. V podvědomí probíhají při zadrţení dechu stejné procesy jako při umírání. Intuitivně se prudce zesiluje víra v Boha.

Proč jsem nikdy nevěnoval pozornost technikám? Protoţe jakákoliv technika — to je jen hybná síla. Pokud má člověk v duši pocit nadřazenosti, závisti, uráţky, pokud se nenaučil milovat, pak jakákoliv technika, značně zlepšující jeho fyzický a dokonce emocionální stav, můţe překáţet jeho vědomému směřování k Bohu. Podvědomé, ţivelné směřování k lásce, přinášející ze začátku skvělý účinek, bude časem slábnout a další úţasná metoda bude přinášet stále více komplikací, v první řadě pro duši. Tedy, hladovět a zabývat se dýchacími technikami je potřeba v situaci nezúčastněnosti, emocionálního klidu a modlitby. A co je nejdůleţitější, — cílem takových technik nesmí být zdraví těla, ale očištění duše skrze nezúčastněnost a velkou moţnost pocítit v sobě Boţské. Tj. techniky je moţné vyuţívat a mohou skutečně urychlit naše blahodárné změny, ale je potřeba to dělat správně.

Nedávno mi pacient vyprávěl následující historku. Začal drţet hladovku, potom ji doplnil suchou hladovkou: pět dní nejen bez jídla, ale i bez vody. Lehkost byla neuvěřitelná, vyprávěl pacient. Výrazně se mu zlepšily zrak a schopnosti. Kůţe se očistila, byla jako u kojence. Omládl tak o deset let. Výsledky ho nadchly. Příště, kdyţ začal hladovět, jiţ věděl, co získá, naladil se na zdraví a omlazení. Výsledek ţádný. Naopak, málem dokonce onemocněl. Víckrát nic takového nepraktikoval.

Nedávno jsem se díval na videozáznam, věnovaný výzkumům talentovaného lékaře Butejka. Podstata jeho metody — variace pránájámy, které vznikly v indické filozofii a byly praktikovány před 5—7 tisíci lety. Ale bylo-li tam potlačování tuţeb, takových jako je sex, jídlo, dýchání a jakékoliv brzdění biologických funkcí povaţováno za prostředek k pochopení Absolutna, spojení se Stvořitelem, pak v současném západním náhledu na svět jsou spojovány s čistě fyzickými výsledky. A jejich vysvětlení z materialistických pozic, z pohledu moderní medicíny, vypadá, podle mého názoru, naivně. Podíval jsem se, jaké je v jemném plánu pole u lidí, kteří překonali nejtěţší nemoci za pouţití technik dýchání. Pole bylo vyrovnané a čisté jako u zdravých lidí, ale vnitřní problémy a energetická špína nikam nezmizely. Odešly do periferních plánů a jako by se schoulily do klubka.

Dříve bych řekl: «No a co je na tom. Člověk je přece zdráv.» Ale jestli se obrátíme nejen ke stavu těla, ale i duše, obraz bude vypadat jinak. U všech bývalých nemocných, kteří se vyléčili takovou metodou, byla připravenost přijmout traumatizující situaci uzavřena. Tedy, odsuzování, krutost, kategoričnost v hodnocení lidí a okolního světa mohly nejen neodejít, ale naopak zesílit. Takţe energie byla přijata ne z lásky, ale ze strategických zásob člověka, tj. od jeho potomků nebo z jeho budoucích ţivotů.

Objevil se ještě jeden zajímavý okamţik. Ve Starém Zákoně je často zmiňováno to, ţe Bůh trestá hříchy nemocemi a neštěstími do třetího a čtvrtého pokolení, a za správný způsob ţivota odměňuje tisíce pokolení potomků. Tady je v podstatě vyloţen mechanismus rozvoje Vesmíru a vyjevena podstata jakékoliv pedagogiky a jakékoliv výchovy. Za správné chování je potřeba chválit a odměňovat mnohem více neţ trestat za chování nesprávné, pak se vše ţivé bude pohybovat jen ve správném směru. Je to pochopitelné. Proč tedy trest směřuje jen do čtvrtého pokolení? Proč ne do pátého, desátého, sedmnáctého? Pochopil jsem, v čem spočívá příčina, kdyţ jsem se podíval na práci léčitelů vysoké úrovně. Jestli není víra v Boha u člověka upevňována, jestli se jeho duše nemění, pak uzdravení je buď záloha, nebo shození problémů na potomky. Moderní medicína přesunuje nemoc z jednoho orgánu na druhý. Slabí léčitelé také. Silní léčitelé přesouvají problém na osud nebo deformují duši člověka. Ještě silnější léčitelé shazují problémy na potomky.

Kdyţ jsem pozoroval práci léčitelů velmi vysoké úrovně, viděl jsem, ţe zátěţ nepřechází na děti ani dokonce na vnuky, ale na potomky v třetím-čtvrtém pokolení. Budeme uvaţovat logicky, řekl jsem si. Neţ se tito pravnuci objeví, člověk se ještě můţe stokrát změnit k lepšímu, tedy ţádnou zvláštní škodu takové léčení nezpůsobí. Ale potom jsem pochopil, ţe ty jemné vrstvy, které jsem viděl, jsou hlubiny naší duše. Tedy, čím lépe nás budou léčit, tím menší bude naše potřeba lásky. No dobře, a pokud člověk spáchal zločin proti lásce takového rozsahu, ţe je pro něj nedostatečné potrestání potomků do třetího a čtvrtého pokolení? Viděl jsem, ţe v takovém případě mohou umírat příbuzní. A je zajímavé, na jaké úrovni tvoří pokrevní příbuzní jediný celek. Ukazuje se, ţe je to právě na úrovni čtvrtého pokolení. A co je dále? Tak dále, jak se ukázalo, přechází trest na rod a celé lidstvo.

Proč pak osobně člověk za všechno pyká jen do čtvrtého pokolení? Vţdyť je to nespravedlivé, je to špatné. Uplynula nějaká doba a já jsem došel poznání: k tomu, abychom pochopili, co se děje ve světě, je nesmyslné povaţovat něco za dobré a něco za špatné. Neexistuje špatné a neexistuje dobré — existuje zákonité. Neexistuje spravedlivé a nespravedlivé — existuje zákonité. Takţe, za čtvrtou úrovní člověk jako osobnost prakticky neexistuje. Rozplývá se v lidstvu. Jeho chování je určováno celkovou energetikou lidstva, takţe lidstvo především bude pykat za chyby kaţdého člověka. Závěr je zákonitý. Stát, který se nestará se o duševní zdraví svých občanů a umoţňuje jim zabíjet lásku v duši, bude potrestán shora. A ţádná technika, věda, vojenská i ekonomická síla ho neuchrání před rozpadem a zánikem.

A nyní si vzpomeneme na něco jiného. Pokud člověk zachraňuje lásku v duši a podřizuje se jí za účelem jejího rozkvětu, můţe zachránit nejen sebe a příbuzné, nejen svůj národ a celé lidstvo, ale i všechno ţivé ve Vesmíru. Zbývá to nejen pochopit a přijmout, ale i začít se reálně pohybovat v tomto směru.


— Ve 44 letech se mi objevil adenom prostaty. Kromě toho zánět ţaludku, zvýšený cholesterol, faryngitida. Medicína tvrdí, ţe mnohé nemoci jsou způsobovány hormonálním výkyvem. A v čem spočívá příčina samotných hormonálních poruch? (Je mi 48 let, jsem ředitel firmy.)


— Nejsilnější hormonální změny probíhají v období pohlavního dospívání a v období muţského a ţenského klimaktéria. V tomto období je energie intenzivně spotřebovávána na potřeby těla. V dětství a ve stáří probíhá přepojení na jemné strategické plány. Začínající procesy stárnutí jsou organismem vnímány stejně jako bolest, ztráta, uráţka, zrada.

Pokud se člověk nenaučil přijímat traumatizující situaci, pak místo koncentrace na lásku vyjadřuje podráţdění, lítost, nespokojenost s okolním světem, a tehdy začínající stárnutí způsobuje závaţné onemocnění a můţe vést ke smrti. Podobné procesy začínají, kdyţ člověk odchází do důchodu. Prudký pokles výdeje energie potlačuje lásku v duši a zesiluje agresivitu. Brzdění energetické výměny se projevuje na celkovém metabolismu a hormonálním systému. Proto lidé, kteří si nenašli po důchodu nějakou činnost, často rychle umírají. Hormonální výkyv můţe probíhat, kdyţ si člověk na sebe bere úkol, který je nad jeho síly. Například, mnozí byznysmeni dlouho pracují v reţimu přetíţení, a kdyţ se limit jemných energií vyčerpá, začínají mít potíţe v osudu a se zdravím.

Je ještě jedna příčina. Předpokládejme, ţe vznikla kritická, nepřekonatelná bolestná situace: zradila, podvedla, odešla nebo zemřela milovaná ţena, zemřel někdo z blízkých, načatá práce zkrachovala. Podvědomé nepřijetí situace — to je boj s minulostí. V takovém případě dochází k neviditelnému uvolnění ohromného mnoţství energie, a abychom přeţili, organismus musí přejít do reţimu její šetrné spotřeby. A to je předčasné stárnutí, tj. celkové brzdění všech funkcí, nebo pokles funkcí hlavních ţláz: prostaty, štítné ţlázy, v oblasti ţaludku. Říkám: v oblasti, protoţe samotné ţlázy jsou spjaty s energetickými útvary. V indickém učení se nazývají čakry. Nejdříve problémy vznikají u energetického orgánu a potom u fyzického. Jídlo je tráveno pomocí energetického celku ţlučníku, slinivky břišní, dvanácterníku a samotného ţaludku. Náhlou ztrátu energie pociťují krk a srdce. Dlouhotrvající — ţaludek. Dlouhou, nepřetrţitou — urogenitální systém. Vyčerpávajícím a k nemocem vedoucím faktorem se můţe jevit problémové dítě. Pokud ho rodič nenaučil přizpůsobovat se ţivotu, pak v období sloţitých, dlouhých bolestivých situacích bude rodič neustále vydávat energii na záchranu dítěte, a to můţe vést k hormonálním poruchám. Vzkaz byl napsán ručně a z diagnostiky vyplývá právě poslední varianta.


Skrze nepřijaté bolestné situace ve vztazích s ţenami jste zatíţil děti, k tomu se přidala přetíţení v práci. V důsledku toho začaly procesy pohasínání o deset let dříve. Pokud se orgán nevypořádává se zátěţí, pak se zátěţ přeměňuje v přetíţení a vede k degradaci orgánu. Tedy první, co je potřeba udělat — zastavit ztrátu energie. Vypnout od veškeré práce, vzít si dovolenou. Kromě toho dieta, mírné tělesné cvičení, modlitba, vnitřní osvobození od všech problémů. Procházení všemi bolestnými, léčícími situacemi, které Vám byly dány prostřednictvím ţen. Modlitba za potomky. Jakýkoliv byznysmen se liší od obyčejného zaměstnance větší intenzitou práce. To předpokládá intenzivnější emocionálnost, a tedy, pokud nemáte dostatek kontaktu s Bohem, je překonání bolesti, způsobené ţenou, těţší. Proto se často lidé se zvýšenou energetikou a emocionálností naplno věnují byznysu, aby opora na rodinu, vztahy s ţenou byla minimální. Podle schématu: ať ţena podvádí, ale hlavně ţe kvete byznys.

Ale nepřekonané stresy dříve či později dají o sobě znát, proto je lepší před nimi neutíkat, ale správně je překonat. Často bolestná situace, zvenčí nepřekonatelná, se časem ponořuje do našeho podvědomí a jiţ nezpůsobuje silnou bolest. Říkáme: čas léčí. A ve skutečnosti podvědomí prostě necítí bolest, ale energie přitom nepřestává vyvěrat. A kdyţ se tato situace spouští do vrstev fyzického zdraví, psychiky nebo osudu, začínáme se bezbolestně hroutit nebo, abychom se zachránili, těţce onemocníme. Čas neléčí. Léčí láska. Čas narušuje situaci a vytváří iluzi vyléčení. Ale v jemných plánech není promlčecí doba, a to, co jsme kdysi učinili, je neviditelně přítomno vedle nás. Nikam to neodchází. Mění se to nebo mizí, kdyţ se měníme my. Myslím si, ţe v tomto směru je i potřeba pracovat.


— Proč při práci na sobě podle vaší metodiky nastupuje určité ochlazení vůči ţivotu?


— Po silném tříměsíčním stresu jsem ztratila schopnost cítit srdcem. Uplynul více neţ rok od toho, co stres zmizel, ale city se neobnovují. Na stav bez citů je těţké si zvyknout, ale snaţím se drţet se a nehroutit se z toho. Poraďte, prosím, co mám dělat? Jak dlouho se můţou obnovovat city?


Vesmír je jednotný organismus. Na úrovni podvědomí jsme s ním všichni jednotní. Tam se cítíme jako celý Vesmír. Nepatrná část podvědomí, spojená s tělem, se nazývá vědomí. Pokud začíná pracovat jen na sobě, celistvost se narušuje. Je to agrese vůči Vesmíru. Takový proces se zastavuje ničením těla a vědomí. Skutečný obraz Vesmíru spočívá v citu lásky. A pokud existence našeho těla neomezuje cit lásky v duši, pokud v bolestné situaci — při ztrátách, narušeních je zachovávána láska, znamená to, ţe zachováváme harmonii. To, co nazýváme zájmem o ţivot — to je pouze energetický tok, nasměrovaný na jednu z nepatrných součástí. Stres nás odtrhává od této součásti. Láska k Bohu dělá to samé. Kdyţ se obnoví harmonie, opět se objeví zájem o ţivot. Člověk často stav apatie, absenci tuţeb, ztrátu zájmu o ţivot vnímá jako katastrofu. Propadá sklíčenosti, depresi nebo spáchá sebevraţdu — a mýlí se. To, co povaţoval za neštěstí, bylo ve skutečnosti obyčejné odpoutání od ţivota. Právě v tomto stavu probíhá odebrání nové energie. V takovém stavu je potřeba se radovat a modlit se. Kdyţ jsou vaše city naţhavené a zájem o ţivot maximální, těţko si vzpomenete na Boha. Pro východního člověka je ochlazení zájmu o ţivot štěstím a novými moţnostmi pro poznání světa. Pro západního člověka to znamená tragédii a ztrátu smyslu ţivota. Pokud bude ve vaší duši více lásky a směřování k Bohu, budete skutečně šťastná jak v okamţiku ztráty, tak i v okamţiku získávání.


— Můj přítel je čestný a aţ patologicky slušný. Ani jednou nejel načerno tramvají a nesnědl celý pomeranč! Přitom má nemocnou slinivku břišní. Souvisí to s tím nějak?

— Spořádanost byla odvozena od slova «pořádek». Ale pořádek — to není ustrnulá stabilita, je to rovnováha mezi ničením a tvořením. Lidské nemá být stabilní. Vůbec nic ve Vesmíru nemůţe být stabilní. Proto je ničení nezbytné. Proměňuje se v tvoření, kdyţ intenzita směřování k lásce převyšuje proces ničení. Urychlení rozvoje — to je urychlení ničivých procesů a zároveň stále větší koncentrace na lásku a jednotu s Bohem. Pravě směřování k lásce nám pomáhá starat se o druhé, brát v úvahu jejich zájmy, chovat se morálně. Formálně je to zafixováno v obecně uznávaných pravidlech chování. Ale pokud všechna úsilí nesměřujeme na lásku, jevící se základem mravnosti, ale na stabilitu a bezpodmínečné splnění všech pravidel, pak neuctíváme Stvořitele, ale vztahy mezi lidmi. A tehdy, čím přísnější je disciplína, tím větší je koncentrace na stabilitu vztahů a tím větší je stres, pokud jsou vztahy narušovány. A to je jiţ klasická varianta ţárlivosti, která způsobuje problém se slinivkou břišní.

Před patnácti lety mě zaujala taková otázka: co se děje s naší energetikou, kdyţ myslíme na blízkého člověka? Zkusil jsem se zcela od všeho odpoutat a ze strany pozorovat tento proces. Ukazuje se, ţe ze začátku nemyslíme. Nejprve vzniká pocit milovaného člověka, touha ho vidět, spojit se s ním. Teprve potom se pocit přemění v myšlenku. Tj. myšlenka se nikdy neobjeví, pokud není cit. Je protikladem citu, ale rodí se z něj. Jakýkoliv myšlenkový proces je předpřipravován a doprovázen hlubinnými emocemi. Mysl a emoce jsou v jemném plánu nerozdělitelné. Zejména tím je zatím vysvětlován vědou neobjasnitelný fakt, ţe ve stavu klinické smrti lidé «vidí ušima» a «slyší očima». Tj. sluchem přijímají tu informaci, kterou my obvykle vidíme, a vidí to, co obvykle slyšíme.

Takţe, kdyţ chceme vidět milovaného člověka, v první řadě se u nás zapojují slinné ţlázy. Nejprve jsem nechápal, proč. Potom se všechno postupně vysvětlilo. Funguje mechanismus, prověřený miliardami let. Kdyţ jsme ještě byli jednobuněční, hlavní fyzický, informační kontakt s okolím byl uskutečňován skrze potravu. Proto dokonce nyní, po miliardách let, při jakémkoliv pokusu o kontakt s vnějším světem probíhá aktivizace slinných ţláz. A čím je pro nás kontakt důleţitější, tím intenzivněji se zapojují slinné ţlázy. Víte, existuje triviální výrok:

«Tak se mu chce, aţ by brečel». Přesto se v něm odráţejí základní zákony evoluce. Dříve jsem nechápal, proč u ţárlivých lidí trpí buď zuby, nebo zrak a sluch, a najednou jsem pochopil: jak zrak, tak i sluch a zuby — to všechno je důsledek evoluce slinných ţláz. Mimochodem, mozek také. O tom, jak ţivot vznikl v mém chápání, povyprávím později.

Takţe, za kontakt s vnějším okolím nejprve zodpovídají slinné ţlázy, potom štítná ţláza, pak slinivka. Jestli mě nečekaně začne bolet, souţit a tlačit v levém podţebří, vím: někdo mě v tom okamţiku chce velmi vidět, má o mě starost, bojí se, ţe mě ztratí. Nejednou jsem to prověřoval. Mimochodem, proč ve stáří vypadávají zuby, slábne zrak a sluch? Protoţe se sniţuje energetika slinných ţláz. Sniţuje se proto, aby byly sníţeny náklady na komunikaci s vnějším světem. Zvýšená připoutanost k světu způsobuje ztrátu energie, agresi a nemoci. Jaký je závěr? Hladovění, samota, sexuální zdrţenlivost musí zlepšovat zrak, sluch a zdraví zubů. Coţ je i v podstatě pozorováno.

Vraťme se ke slinivce. Čím slabší je láska, tím rychleji kostnatí vnější formy. Čím více se člověk snaţí zachovat formu, čím přísněji se hlídá v dodrţování pravidel a rituálů, tím rychleji slábne láska. Je zaměňována připoutaností, ţárlivostí a potom vede k nemocem a degeneraci.

Ptali se mě, proč právě Berlín je hlavním městem homosexuálů? Proč v Německu probíhají tyto procesy rychleji neţ v jiných státech? Protoţe Němci jsou obzvlášť disciplinovaným národem. Pořádek je pro ně nade vše. Formální, obřadní vztah k náboţenství, přísné vnější dodrţování pravidel a opovrhování podstatou se jim dostalo aţ pod kůţi a realizovalo se ve státních systémech. Podle statistiky sní kaţdý čtvrtý Němec o tom, ţe odjede z Německa. Hlavní příčinou toho je neuvěřitelný byrokratismus ve státě.

Čím více učíme disciplíně tělo, tím slabší se stává naše duše. Podvědomá nemoţnost přijmout stres ve vztazích nás posunuje k homosexualitě. Kdyţ člověk lpí na stabilitě vztahů, hájí jejich stálost, můţe trpět jeho zrak, sluch, můţe se objevit cukrovka. Kdyţ se takovým stává stát, onemocní celá společnost. Rozvody, neplodnost, homosexualita — to jsou jiţ nemoci společnosti.

V Rusku, stejně jako v Německu, je nedostatek Boţské lásky. Tento problém řeší Rusko po svém: ne skrze utuţení disciplíny, ale pitkami, rvačkami a krádeţemi. Důsledky jsou přibliţně stejné. I kdyţ v Rusku je pravděpodobně na úkor rozvíjejícího se dvoupólového myšlení směřování k lásce silnější.

Mimochodem to, ţe se na celém světě prudce zvýšil počet diabetiků, také svědčí o celkové krizi.


— Mnozí lidé se stávají věřícími po uvědomění si toho, ţe tento svět je nedokonalý. Lidé se obracejí k Bohu v naději, ţe naleznou štěstí v záhrobním světě, kdyţ pozorují utrpení, nemoci, neštěstí, stáří a smrt. Hlavní věcí, jak se domnívají, je dostat se do ráje. Kde bude ţivot klidný a šťastný a jak se říká: «U Krista se má člověk jako v bavlnce». Ale po přečtení vaší knihy je moţné tuto naději ztratit! Z vašich výzkumů vyplývá, ţe duše se nekonečně vyvíjí od ţivota k ţivotu. A kdy se dostaví vyrovnanost? Kam je potřeba směřovat, abychom nakonec dosáhli klidu?

— Smysl jakéhokoliv štěstí spočívá v lásce. Ta spojuje s Bohem. Lidé se kvůli tomu na Něho obracejí. Nemoci, neštěstí, utrpení nás přibliţují k lásce a Bohu. Přibliţují nás vynuceně, pokud to nechceme dělat dobrovolně. A svět je nedokonalý proto, ţe v jeho vnějších projevech je nedostatek lásky. Láska dodává energii. Nutí všechno ve Vesmíru k pohybu a rozvoji. A kdyţ chce člověk dosáhnout klidu a vyrovnanosti, je moţné jít a procházet se po hřbitově — je to velmi uklidňující.

Nedávno jsem se bavil s jedním byznysmenem.

— Děje se mi něco podivného, — vyprávěl. — Poměrně snadno vydělávám peníze, přičemţ slušné. A zcela nevysvětlitelně, nelogicky o ně přicházím.

Zaujalo mě to a začal jsem se ho vyptávat:

— A na co potřebujete peníze — na rozvoj byznysu?

— Ne, ne, nelpím na penězích, — odpověděl. — Kdysi jsem si řekl: potřebuji asi tři sta tisíc dolarů, abych dosáhl vyrovnanosti, abych na nic nemusel myslet a mohl odpočívat. A co je zajímavé, sotva se přibliţují k této částce, peníze nějak mysticky mizí.

— Dobrý systém sebeobrany, — odpověděl jsem.

— To jsem nepochopil, — tázavě se na mě byznysmen podíval.

— Jakmile je dosaţeno hlavního snu, a to je sen o zastavení energie, klidu, tedy, odmítání lásky, musí nastoupit fyzická smrt. Vědomí se pokouší dosáhnout smrti, ale podvědomí ho klame. Pokud se snahy získat takové «štěstí» stanou příliš vytrvalými, musí se objevit fyzická nemoc, překáţka k úspěšnému byznysu, brzdící sebevraţda.

Tehdy vzniká otázka, proč chce člověk klid? A všechno je velmi jednoduché. Pokud se člověk bez lásky zabývá prací, povinnostmi, pak dochází k oslabení duše a těla a vzniká pocit neštěstí. Na vnější úrovni vědomě sníme o klidu proto, ţe se pokoušíme zachovat zbývající energii. Dříve jsem neustále hovořil o zachování lásky, vysvětloval jsem, co se nemá dělat. Ale pokud byl učiněn první krok a člověk se naučil nezabíjet lásku v duši, je potřeba učinit druhý krok — naučit se milovat a rozdávat energii lásky. Tedy, skutečné štěstí nespočívá v tom, aby člověk měl klid, ale v umění milovat. A bez neustálého směřování k Stvořiteli a umocnění jednoty s Ním to je nemoţné.


— Mám rakovinu mléčné ţlázy. Během počítačové diagnostiky mi lékař řekl, ţe v mojí DNA je zapsána informace o tom, ţe v našem rodu byly pohlavní choroby, a to se stalo jedním z dispozičních faktorů vzniku rakoviny. Jaká je spojitost mezi pohlavními chorobami a rakovinou ve vašem systému? A jak mám teď pracovat? Mám odmodlovat celý rod?

— Zvýšená orientace na sexualitu sniţuje moţnost procházení stresem v této sféře. Čím více se soustředíme na cíl, tím bolestivější je pro nás jeho ztráta. Agresivita k sexuální sféře sniţuje lokální imunitu v oblasti genitálií. Jednoduše řečeno, slábne energetika a okamţitě se aktivizuje infekce. Virové infekce, takové jako opar, chlamydie, trichomoniáza; gynekologická onemocnění: zánět děloţních přívěsků, endometrióza, cysty vaječníků, spontánní potraty, neplodnost — to všechno je důsledek sníţené energetiky urogenitální oblasti. Pokud jsou nepřijetí stresu a samotná bolestná situace rozsáhlé, pak není program sebezničení brzděn infekcí, ale těţkým onemocněním.

No, a jak pracovat, jsem jiţ říkal. Informace o vašich předcích a potomcích se nyní nachází ve vašich citech. Nakolik hlubinně se změníte vnitřně, natolik se očistí i všechno kolem vás.

Dříve jsem říkal, ţe je potřeba odmodlovat předky a potomky. Ale to je na povrchní úrovni. Čím hlubinnější a tenčí je úroveň, tím vyšší je tam stupeň jednoty, a vaše čistota na této úrovni automaticky vyrovnává všechny, kdo je s vámi spojen.


— Říkal jste, ţe informaci vnímáme skrze střeva. Proč tedy ve stáří často dochází k přerušení funkce střev? Copak staří lidé jiţ nepotřebují novou informaci?

— Nová informace — to je narušení, změna staré informace. Spojit se se starou můţe nová informace jen skrze lásku. Pokud je lásky nedostatek, dojde buď k zničení staré struktury, tj. nemoc nebo rychlá smrt, nebo dojde k blokaci struktury nové. A tehdy základní, novou informaci přestáváme vnímat, a povrchní, zvnějšku různorodou, ale nevýznamnou si nepřestáváme osvojovat vědomím a smyslovými orgány.


— Moje sestra čeká na příchod antikrista. Rozhodla se odjet do pravoslavné komunity na vesnici, opustit manţela, děti, vnuky. Odevzdala občanský průkaz, bojí se, ţe jí bude implantován do ruky čip a budou ji ovládat. Poraďte, prosím, co máme dělat?

— Nedávno jsem slyšel o tom, ţe elektronický průkaz v podobě čipu, implantovaného pod kůţi, musí získávat energii díky rozdílu teplot, pak bude aktivován. Maximální rozdíly u člověka jsou pozorovány na pravé ruce a na čele. Chtě nechtě si člověk vzpomene na Apokalypsu s jejím varováním. Kdyţ jsem uslyšel v televizním pořadu o tom, ţe šikovní řemeslníci změřili výšku dolarové bankovky, vzal jsem pravítko a osobně jsem to přeměřil. Skutečně, výška je 66,6 mm. Tento i jiné příznaky pro mě znamenají vítězství lidské logiky nad Boţskou. Šestka, jak to chápu já, to není šest dní, v jejichţ průběhu Bůh tvořil Vesmír, je to symbol stvořeného lidského. Tři šestky — to je symbol času, prostoru a matérie, tj. reálného druhotného světa.

Všímal jsem si, ţe kdyţ začínám často vidět kolem sebe šestky, znamená to, ţe moje připoutanost k světu zesílila. V jednom vzkazu mi poloţili zajímavou otázku: Kdyţ jeden z prvních izraelských vládců nechal provést sčítání lidu, Bůh ho za to přísně potrestal, proč? Myslím si, ţe tady smysl spočívá v následujícím. Sčítání lidu — to je jakoby symbol státní kontroly a evidence. Tj. řízení kaţdého člověka jiţ jakoby nevychází od Boha, ale od státu, vycházejícího z materiálních, fyzických potřeb člověka.

Co je to stát? Je to organizace, regulující materiální aspekty existence lidí. Stát existuje díky daním. Pojmy moc a stát jsou nerozlučně spjaty. Bez zákonodárné, soudní a výkonné moci nemůţe stát existovat. Všechny tyto tři druhy moci jsou nerozlučně spojeny s lidským vědomím.

Srůstání státu s náboţenstvím, tj. pokus pevně spojit vědomí a podvědomí vedlo k omezení vědomí. Náboţenská dogmata přenesená do materiálního a ekonomického ţivota vedla k jeho degeneraci. Jestliţe stát srůstal s vědou, pak rozvoj jiţ neprobíhal na úkor těla, ale na úkor duše. A to je proces mnohem nebezpečnější. Kdyţ stát kontroloval fyzickou činnost člověka, bylo to do určité míry omezení duše, ale nebránilo to jejímu rozvoji. Nyní stát nepozorovaně přechází od kontroly nad tělem člověka ke kontrole nad vědomím a city kaţdého občana. A to jiţ zavání katastrofou.

Pokud se vědomí snaţí zcela nahradit podvědomí, musí zahynout, neboť se začíná podobat rakovinné buňce v těle Vesmíru. A to se teď děje po celém světě. Vezměme si například USA. Jeden z hlavních problémů, který vznikl v posledních letech, je boj s terorismem.

Bojovat je čím dál tím těţší. Terorismus se stává stále nebezpečnějším. Stát si uvědomuje, ţe prohrává. Jediným východiskem je pracovat s předstihem. Nejprve tento předstih probíhá na fyzické úrovni: není potřeba čekat na útok teroristů, je nutné bombardovat jejich základny; nemusíme spoléhat na bombardování základen, je potřeba zabránit jejich vytvoření, tj. zbavit teroristické organizace jejich peněz a zlikvidovat jejich členy. Ale proč čekat, neţ terorista

«uzraje», zformuje se? Moţná, ţe je moţné ho určit ještě v dětství? Na terorismus je nahlíţeno jako na absolutní zlo, od prvopočátku nemající právo na existenci. A tedy, je potřeba ho ničit v jeho zárodku.

A zárodek — to jsou lidské city a vědomí. Tedy, pro úspěšný boj s terorismem je potřeba naučit se ovládat vědomí i touhy člověka a předem odhalovat mladistvé pachatele. A v ideálním případě — určovat je podle genetických parametrů a likvidovat ještě v mateřském lůně.

Jakýkoliv stát tíhne k amorálním činům a nemravnosti, protoţe moc je pro něj prvotní a duše druhotná. Stanovit hranice, které stát nesmí překročit, musí věda, starající se o nedotčenost duše a vědomí. Náboţenství můţe vystoupit jen proti smrtelně nebezpečné expanzi státu. Ale zakázat sčítání lidu, zavedení daňových identifikačních čísel, nové pasy náboţenství nemůţe. Zastavit technický pokrok je nemoţné. Ale řídit tento pokrok a omezovat ho je nezbytné. Bude to moţné tehdy, aţ se náboţenství spojí s vědou. Stále více zdokonalující se metody kontroly a řízení kaţdého člověka ze strany státu mohou být kompenzovány mnohem větší péčí o obranu vědomí a duše člověka, rozvojem náboţenského náhledu na svět, jasně nastaveným systémem priorit.

Jeden náboţenský přístup světových tradičních náboţenství se stává pro obranu a záchranu duše nedostatečným. Intenzita pomoci duši v jejím rozvoji a záchraně musí být mnohem vyšší. A v tomto procesu musí věda začít pomáhat náboţenství. Zatím je ve světě všeobecně přijímaný pohled na zločinnost takový: zločinnost — to je absolutní zlo a podléhá likvidaci. Nad tím, ţe samotný stát způsobuje agresi, zločinnost nesprávným systémem hodnot, vlastní vnitřní degradací, lidé nepřemýšlejí. Vzpomeňme si, ţe v historii lidstva jiţ byly pokusy výběru dokonalých lidí a boje s nedokonalými.

Nyní se tento boj začíná rozvíjet ve světovém měřítku. Asi před třiceti pěti lety se u mě objevil pocit, ţe brzy nastane čas, kdy jeden člověk — jakýkoliv z těch ţijících na Zemi, můţe zničit veškerou civilizaci. Tehdy nebude moţné ţádnými zákazy, tresty a odplatami zachránit lidstvo před zánikem. A jen správná výchova od dětství, jejíţ podstatou je naplnění duše láskou, můţe zachránit svět před jeho zánikem. Naprostá jednota s druhým člověkem, vnímání jeho jako sebe, a tedy nemoţnost ho zabít, je moţná, kdyţ je duše naplněna láskou. Pokud je lásky málo, pak je jí dostatek jen pro sebe, a tehdy nás smrt jiného člověka nechává lhostejnými. Ovšem nečekal jsem, ţe tato doba nastane tak brzy.

No a zatím neomylný americký stát odhaluje kořeny zločinnosti a terorismu. Před pár lety mi jedna ţena ţijící v Americe vyprávěla zvláštní příběh. Ve třídě, kde se učilo její dítě, dal učitel dětem takový úkol:

— Představte si, ţe jste sadisté, teroristé nebo vrazi a napište sloh, co byste udělaly, koho byste zabily a jak a co byste vyhodily do povětří.

Rozhořčená ţena šla za vedením školy. Tam jí řekli, ţe to byla osobní iniciativa učitele, a to náhodná, v podobě experimentu. Nejspíše to byl experiment s cílem odhalení patologických sklonů v dětském charakteru.

Fašisté snili o ideálním člověku. Současní bojovníci proti terorismu sní o ideálním vědomí. Rozsah nebezpečných následků zločinnosti a terorismu ve světě bude narůstat kaţdým dnem aţ do světové katastrofy. Tedy, bude růst moc státu a bude sloţitější systém kontroly aţ do nepozorované katastrofy — degenerace a zániku.

Bojovat není potřeba ani tak se zločinností, jako s jejími příčinami. A příčina vnitřní agresivity, která se potom mění ve zločinnost, — to je výrazná priorita lidské logiky nad Boţskou, státu — nad jednotlivým člověkem, nad jeho duší. A tedy, čím intenzivněji bude stát hájit logiku lidské spravedlnosti, tím více potenciálních vrahů a teroristů bude na svět produkovat.

Je tady ještě jeden skrytý a nebezpečný problém, přičemţ zcela nezpozorovaný současnými vědci, politiky a náboţenskými činiteli. Jakmile je zkreslován systém priorit a lidské zastiňuje Boţské, v duši člověka se objevuje podvědomá agrese a vytvářejí se zárodky budoucího zločinného chování. Ale člověk jako součást Vesmíru přeţívá a existuje podle zákonů jednoty. Kdyţ se hlubinná agrese projevuje v těle člověka, pozorujeme fyzická onemocnění, neštěstí a neúspěchy. Jestliţe se budeme pokoušet léčit tělo, pak agrese, jako ve spojovacích nádobách, můţe přejít v narušení ducha, tj. vědomí. Mohou se sniţovat schopnosti, slábnout zrak, paměť, mohou se objevit psychická onemocnění. Pokud bude narušení vědomí nedostatečné nebo se duše ukáţe být slabší, můţe hlavní impuls narušení přejít do duše. A tehdy se objevuje ten, koho nazýváme zločincem. Přičemţ jeho agresivní činy mohou být nasměrovány proti druhým, ale i proti sobě samému.

Zoofil, homosexuál a masochista, satanista, sektář touţící si podřídit své «učedníky», patologické individuum zabíjející jen proto, ţe mu to přináší uspokojení, a brilantně vzdělaný, vysoce inteligentní člověk touţící zabít veškeré lidstvo, protoţe mu nevyhovuje, — to jsou všichni zločinci proti své duši. A čím spolehlivěji bude stát chránit před zločiny proti tělu člověka, aniţ by bojoval s příčinami zločinnosti, tím větší vlna sebezničení bude připadat na duši. A tato nepozorovaná zločinnost bude předávána dědičně a přitom mrzačit a ničit duše dětí a vnuků.

Opět si vzpomínám na výrok z filmu «Apokalypsa» — pamatuji si ho přibliţně: «Tento člověk má jasné vědomí, jeho duše se zbláznila.» Myslím si, ţe Zjevení Janovo popisuje vnější příznaky toho procesu, který nyní začíná. S vnějšími příznaky je moţné a nutné bojovat, ale v tomto boji vţdy prohráváme, neboť zevnějšek, forma jsou důsledkem vnitřních procesů. Utéci před těmito procesy, skrýt se před nimi v odlehlé vesnici je nemoţné. Je potřeba s nimi bojovat. Ale reálně změnit situaci můţeme jen tehdy, kdyţ hlubinně změníme sebe. A na kaţdém z nás dnes mnohé závisí.

Část 2

— Rozšiřuji náboţenskou literaturu, vyprávím lidem o Bohu, snaţím se vést poboţný způsob ţivota a vţdy jsem se domníval, ţe není důleţité, jaký jsem, hlavní je — šířit slovo Boţí! Ale přečetl jsem vaše knihy a pochopil, ţe můj vnitřní stav má daleko k dokonalosti. Co si myslíte, můţe mi pomoct to, ţe přináším lidem poznatky o Bohu? Má pro karmu význam to, jestli se člověk zabývá bohulibou činností nebo vede obyčejný způsob ţivota?

— Pokud správně chápu, je u vás přítomna podvědomá naděje, ţe budete odměněn za správné chování. Ve Starém Zákoně se píše o tom, ţe dodrţování Boţích přikázání přináší zdraví, dlouhý ţivot, šťastný osud. A kdyţ je příčina zřetelně spojena s důsledkem, je to jiţ věda. Jak v judaismu, tak i v hinduismu jsou ukryty ohromné poznatky o zákonech Vesmíru a jeho rozvoji, o spojitosti duše a těla, o zákonech rozvoje duše. Původně byly náboţenství a věda jednotné. V indické tradici je tato tendence pozorována dosud.

Člověk, který se stará o své pole, včas ho osévá a mýtí plevel, bude mít samozřejmě větší moţnosti neţ ten, kdo je líný. To samé je i s duší. Správné činy, strava, myšlenky, emoce, způsob ţivota — to všechno jsou zrna, která klíčí mnohá léta a dávají úrodu nejen nám, ale i našim potomkům.

Zbývá vysvětlit, co je to bohulibá činnost. Tady máte jiţ na mysli pomoc nejen sobě, ale i druhým. Co si myslíte, zabývá se duchovní představitel bohulibou činností? Přirozené je odpovědět «ano». A teď se zamysleme. Duchovní má více zodpovědnosti neţ jiní, lidé mu více věří. Tedy, zesilují se nejen jeho plusy, ale i mínusy. Přitom jeho omyly mohou být ještě nebezpečnější neţ, například, jeho chamtivost nebo ambice.

Ve středověku existovala v katolické církvi praxe prodeje odpustků, tj. odpuštění budoucích hříchů za peníze. A mnoţství lidí se jednoduše začalo vykupovat od Boha tím, ţe si kupovali u církve odpuštění svých hříchů, které ještě nespáchali. Boţská logika zmizela, kdyţ se proměnila v lidskou. Náboţenské vztahy byly zaměněny ekonomickými. A jestliţe dříve spočíval hlavní cíl v pozitivní změně své duše a ve správném chování, pak po takových novotách se hlavním cílem staly peníze. Čím více peněz vyděláš, tím snadnější bude očistit duši. Takový postoj upevněný autoritou katolické církve, a později přijatý i protestantstvím, začal vzkvétat ve světském ţivotě. Existuje i nyní. Lidé se domnívají, ţe s Bohem je moţné domluvit se: někde si se kál, uronil slzu, někde jsi dal dobročinný příspěvek na chrám, a tak uţ jsi čistý jako nemluvně. Ale vzpomeňme si, ţe v řečtině je pokání vyjádřeno slovem «metanoia», coţ znamená «změna». Takţe pokání bez změny vlastní duše je planou řečí.

Vzpomínám si na scénu z filmu «Kmotr». Jeden člověk se zpovídá druhému. Kmotr se obrací k svatému otci. Jeden říká: «Zabil jsem někoho, podřezal, zradil,» a druhý vzápětí:

«Tvé hříchy ti jsou odpuštěny.» Ale vţdyť nejsou odpuštěny. Kmotr má závaţné nemoci, které po takovém pokání nikam nemizí. Tak to znamená, ţe křesťanství je fikce? Ale proč tedy milióny lidí v to všechno věří?

Jednou jsem měl přednášku v Izraeli. Hodně tam hovořili o judaismu. Kladli mi otázky o váţné krizi v současném křesťanství. Odpověděl jsem, ţe judaismus — to je škola, a křesťanství — univerzita. Podle mého názoru, většina těch, kdo se nazývá křesťany, pořádně nerozumí podstatě náboţenství. Představte si, ţe ţáci niţších tříd přišli na univerzitu a říkají:

«Jiţ jsme zakončili první třídu a teď jsme se rozhodli jít na univerzitu. Škola je pro nás absolvovanou etapou.» Nepochybuji, ţe něco se z univerzitního programu naučí, ale nemyslím si, ţe koktejl získaných útrţkovitých vědomostí bude kvalitní. Judaismus zavrhl křesťanství a to v odpověď nepřijalo judaismus. Přirozený proces rozvoje. Nové popírá staré. Ale podstata zákona negace negace spočívá v tom, ţe je odmítána forma, která je zastaralá. Starý obsah přechází v novou formu a dále se rozvíjí.

V hinduismu a judaismu se předpokládá, ţe na osudu a zdraví člověka se projevuje nejen chování, ale i všechny sféry jeho činorodosti. Ţivotně důleţité je všechno, co si člověk myslí, cítí, jak se stravuje, jak se staví k druhým lidem i k sobě. Mnozí lidé se domnívají, ţe křesťanství nic takového nevyţaduje. Obrátil ses k Bohu, učinil pokání — a jsi zdráv. A tedy vzniká zcela přirozená situace sebe sama přesvědčit, ţe všechny hříchy někam zmizely, kdyţ jsi dal peníze a uronil krokodýlí slzu, a tak je moţné dále vydělávat peníze, z nichţ malou sumou je moţné vykoupit následující hříchy.

Vzniká otázka: A je vůbec moţná taková situace, kdy jsou všechny hříchy snímány? Vţdyť pokud všechny hříchy mohou za krátkou dobu zmizet, pak nejsou potřeba roky správného chování, stravování, správné myšlenky, emoce. Zhřešil jsi — učinil jsi pokání — zbavil ses všech hříchů. Opět jsi zhřešil, opět jsi učinil pokání. A jiţ mnozí se usmívají a říkají: Kdyţ nehřešíš — není nutno se kát. Bůh potřebuje pokání, tedy Bůh potřebuje naše hříchy.

Člověk se můţe usmívat, kdyţ se učí nesprávná pravidla silničního provozu, ale kdyţ podle těchto pravidel bude řídit auto, usmívat se přestane.

Mnozí současní badatelé docházejí k zákonitému závěru: pokání a jednorázové zbavení se všech hříchů je klam. Všechny náboţenské mystické praktiky na Zemi vţdy předpokládaly dlouhé roky těţké práce na vlastním zdokonalování. Vzájemný poměr příčiny a důsledku odraţený v judaismu, buddhismu a jiných náboţenstvích nikam nezmizel. Pokud člověk mnohé roky záviděl, kradl, oddával se tělesným potěšením, pak mu ţádné krátkodobé rituály nepomohou. Hřešil jsi — buď nemocný a muč se. Nehřešil jsi — buď zdravý a raduj se, a tvoje děti a vnuci budou také zdraví. Boha neoklameš a objektivním zákonům neunikneš.

Snaţil jsem se pochopit tento fenomén. Opravdu křesťanství přitahovalo lidi snadností řešení problémů? A co první křesťané, které upalovali, ti se nezříkali své víry? A proč Kristus říkal: «Tvé hříchy jsou ti odpuštěny?» Vysvětlit to je moţné pouze takto: kdyţ lidé přicházeli ke Kristovi s vírou, stupeň transformace jejich osobnosti byl natolik rozsáhlý, ţe se skutečně stávali jinými lidmi. Uţ se nemohli chovat tak, jako dříve. Ale pro takovou transformaci osobnosti musí být intenzita všech procesů neuvěřitelně vysoká. Nejdůleţitější je, ţe transformace probíhala nejen na fyzické úrovni, tj. uzdravovalo se nejen tělo, ale i duše. A tento proces byl prvotní.

Nyní mnozí léčitelé, zejména v Indii, předvádějí zázraky vyléčení těla aţ po oţivení zemřelých. A lidé s nadšením vyprávějí o tom, ţe se zbavili všech nemocí. Ale ani jeden z nich při tom neřekl, ţe jeho duše se stala lepší a on začal vnímat svět novým způsobem. Kdyţ Kristus přišel do své vesnice, snaţil se tam pomoct lidem a vyléčit je. A nevyléčil nikoho. Prostě to nedokázal. Lidé mu nevěřili. Tedy, nebylo lásky a energie. Jiný léčitel by rychle předvedl své schopnosti vyléčení těla, a Kristus to nedokázal. Tělo zachraňoval jen skrze duši. A pokud se duše bránila změnám, tělo se nemohlo uzdravit. A kdyţ Kristus říkal:

«Tvé hříchy jsou ti odpuštěny», znamenalo to, ţe viděl stupeň transformace duše a osobnosti člověka. Viděl, ţe ta duše uţ nebude nenávidět, závidět, pomlouvat. Láska, která se tam usídlila, to nedovolí udělat.

Ale Kristus neříkal: «Tvé hříchy jsou odpuštěny» těm, kdo do někoho strkal prstem a usmíval se:

— Vţdyť je to syn tesaře Josefa.

— Jen ať mě zkusí vyléčit.

Nepochopení podstaty křesťanství a povrchní napodobování toho, co dělal Kristus, vedlo k opačnému výsledku. Koncentrace na směřování k Bohu slábla, energetika klesala. Vnitřní změny se stávaly minimálními. No a hříchy se jako dříve odpouštěly. A tato vnější snadnost mnohé oklamala.

Aby člověk mohl jezdit autem, musí neustále dávat pozor na cestu, dodrţovat pravidla, reagovat na dopravní značky, dbát na to, aby neucházely pneumatiky, neustále sledovat, zda někde nevyskočí nějaký chodec. A řidič, utahaný z řízení auta, unavený z nepřetrţité práce a neustálého pozorování, zakloní hlavu nahoru a zasněně říká:

— Ach, kéţ bych byl pilotem — nic bych nemusel dělat. Jen vzlétnout a posadit se.

Absolvovat tříměsíční kurz pro piloty a řídit airbus… Moţná, ţe se to nepodaří.

Nedávno jsem poslouchal rozhlasovou diskuzi o zákonu o monetizaci zvýhodnění. «Zákon to není špatný, — říkali moderátoři, — ale začali ho uskutečňovat tak toporně a neschopně, ţe to můţe pohřbít veškerou dobrou iniciativu.» Kdyţ v roce 1985 začala perestrojka, lid jásal. Bylo nezbytné socialismus reformovat, v první řadě ideologicky. Ale neschopné provedení těchto reforem vedlo ke zničení ekonomiky a rozpadu státu. Ne nadarmo se říká: dobré úmysly dláţdí cestu do pekel. Povrchní pojetí světových zákonů, koncentrace na vnější náboţenskou obřadnost mohou dokonce bohulibou činnost proměnit ve zcela opačnou. A tehdy bojovný ateista můţe nevědomky napomáhat víře mnohem více neţ mýlící se duchovní. Proto jakákoliv bohulibá činnost, ač by se zvnějšku zdála být sebeuţitečnější a nezbytnější, můţe být ve skutečnosti zcela bezboţná, pokud pojem lásky k Bohu pro toho, kdo tuto činnost provádí, přestane být hlavní oporou. Hovořil o tom uţ apoštol Pavel: «…kdyţ rozdám všechno svoje jmění a svoje tělo nechám spálit, ale chybí mi láska, nebudu mít z toho ţádný prospěch.»

Mnohočetné nynější sekty, neustále citující Písmo Svaté, slibují člověku všechna pozemská i nebeská blaha a jen trochu posunují priority: láska k Bohu jako nejvyšší hodnota, bolestná a mučivá vlastní transformace skrze lásku k Bohu — to vše je druhořadé. Člověku štědře slibují klid, útěchu, splnění přání, fyzické zdraví, absenci bolesti a nepříjemností, zmizení všech hříchů — člověk se téměř ocitá v ráji. Ale cesta k Bohu vypadá jinak. Mnozí současní věřící ztratili uvědomění si nezvratnosti potrestání a nenaučili se hlubinně měnit.

V čem, například, spočívá podstata pokání? V uznání nepřípustnosti spáchaného a ochotě skrze lásku k Bohu se změnit tak, aby se dříve uskutečněné činy staly nemoţnými. Pokud k hlubinným změnám nedochází, je potřeba s klidem přijímat trest nebo být na něj připraven. Zmenšit tento trest je moţné dodrţováním přikázání, tj. pravidel, která nám pomáhají pocítit v sobě Boţské. Jejich dodrţování předpokládá blahodárné změny duše. Ale pro mnohé se pokání změnilo v sebeuţírání, v lítost nad minulostí, tj. v pomalou sebevraţdu. Takový vztah k sobě zbavuje člověka moţnosti blahodárných změn. Člověk nenávidí sám sebe a myslí si, ţe dělá bohulibý čin. Tak i sektáři chodí od dveří ke dveřím, citují Bibli pro své zištné cíle a myslí si, ţe vykonávají bohulibou činnost.

Nyní je velmi mnoho spekulací spjato s indickou filozofií a náboţenstvím. Tak například výrok jednoho ze současných guru, o kterém se říká, ţe je velmi dobrý a na peníze nemyslící člověk. Ten výrok zní takto: Všichni, kdo přijmou mistra, očistí svou karmu. Myslím si, ţe je o tom upřímně přesvědčen. Asi se domnívá, ţe lidé, kteří ho vnitřně přijali, přijmou jeho postoj k ţivotu a náhled na svět a očistí svou duši. Co de-facto probíhá? Je to další moţnost, jak nic nedělat, neměnit se a tím shodit na někoho všechny svoje hříchy. Kaţdý člověk má osobní zodpovědnost vůči Bohu a nikdo jí nás nikdy nezbaví. Kdyţ budeme brát v úvahu to, ţe něco takového je moţné, pak se objevují ti, kteří podobně jako Hitler prohlašují: «Zabíjejte v klidu, zabíjejte co moţná nejvíce, zodpovídám za vás, všechny vaše hříchy beru na sebe.»

Proč jedno z hlavních biblických přikázání připomíná opatrnost při zmínce o Bohu? Lehkováţný vztah ke Stvořiteli můţe vést k nesprávnému chápání Boţích zákonů a tehdy místo bílého člověk vidí černé. Mnozí vidí v tom, co Kristus učinil, jen jedno: moţnost zbavit se hříchů na něčí úkor. Smysl vykupitelské oběti Krista, jak se mi zdá, nelze vykládat povrchně. Ukřiţování bylo potřeba k tomu, aby se všichni naučili překonávat hříchy. Hlavní hřích ve Vesmíru — to je zřeknutí se lásky k Bohu. Zříkáme se jí tehdy, kdyţ pro nás existují důleţitější věci. I Kristus nám ukázal, ţe neexistují taková blaha, která by nás mohla donutit zříct se lásky k Bohu. On o tom nejen hovořil, ale potvrdil to i svým chováním.

Avšak nerozvinuté konzumní vědomí tento kolosální průlom v lidském náhledu na svět změnilo v další moţnost získání snadno dostupných blah. A tak jiţ v protestantství lidské začíná překrývat Boţské. Čím více máš peněz, pohodlí a blahobytu na zemi, tím lépe ti bude v záhrobním světě. Dochází k nepozorovanému posunu cílů. Pokud duše závisí na těle, znamená to, ţe veškerou energii je potřeba dávat právě tělu a pak bude duši lehčeji.

A dále začíná uctívání «zlatého telete», vţdyť právě peníze umoţňují tělu, aby se cítilo pohodlně. Tedy, všechny touhy těla jsou svaté. Pokud jsou nezkrotný sex, zoofilie, homosexualita přijaty tělem, znamená to, ţe je to normální. Hovoříme o těţké krizi západní civilizace. Ale neslyšel jsem ani o jednom badateli, který by se snaţil objasnit příčiny blíţícího se nebezpečí. S největší pravděpodobností je příčina následující: rozklad západní civilizace — to je důsledek té krize, která začala v náboţenství. Krize náboţenského evropského náhledu na svět, která nepozorovaně změnila priority, vedla k nynějšímu stavu. Čím se pohanství liší od světového náboţenství? Konzumem, očekáváním okamţitého pozitivního výsledku. Člověk se modlí, aby zlepšil svou pozemskou existenci. Příznaky degenerace jakéhokoliv náboţenství jsou zesílené konzumní tendence. A nyní se mnozí nazývají věřícími, aniţ by pochopili, ţe jsou ve skutečnosti pohané.

Jeden známý mi nedávno vyprávěl o zajímavém setkání.

— Představte si, jdu po ulici a vidím svého spoluţáka. Od dětství ho to táhlo k byznysu. Potom začala perestrojka a všechno ostatní. Dokonale se přizpůsobil této situaci. Ateista,

pragmatik do morku kostí. A teď, představte si to, vidím jeho luxusní mercedes vedle kostela. A po nějaké době vychází z kostela i on sám. Nemohl jsem se ho nezeptat: «Co tě sem přivádí?» Trošku se zastyděl a potom povídá: «No, chápeš, uţ jsem všude všechny svoje záleţitosti dal do pořádku, zbývá mi to ještě tady!»

Je dobře, kdyţ člověk začíná přemýšlet o Bohu. Ale bohulibost spočívá v neustálém překonávání svých tuţeb, ve zmenšení závislosti na tomto světě, v uvědomění si a realizaci své Boţskosti. Abychom na této cestě nezbloudili, je potřeba stále více se soustředit na Boţskou lásku. Je potřeba naučit se přijímat bolest, potlačovat své ţivočišné touhy a pomáhat realizovat se vyšším touhám.


— Proč současná mládeţ upřednostňuje partnerské souţití?

— Rusko zaujímá jedno z prvních míst na světě nejen v počtu sebevraţd, ale i rozvodů. Ty tvoří asi 80 procent z počtu uzavřených sňatků.

Základem státu je rodina. Pevná rodina — to je silný stát. A je přirozené, ţe normální stát přijímá opatření pro upevnění rodiny. Jsou podporovány rodiny, kde je mnoho dětí. Komplikuje se procedura rozvodu — stojí stále více, tj. ekonomicky se stává méně výhodnou. Jsou podporovány náboţenské, společenské tradice, udrţující a upevňující rodinu. I kdyţ je pravda, ţe snaha zabezpečit to vnějšími, formálními opatřeními můţe způsobovat opačný efekt jako v některých západních státech.

Socialismus odmítal rodinu stejně jako individuální vědomí. Morální, vědecké, politické hodnocení toho, co se stalo s rodinou za socialismu, nebylo provedeno. Proto se tradice zničení rodiny v současném Rusku udrţela. Nárůst obyvatelstva u nás vţdy probíhal díky vesnici. Myslím si, ţe říkat, v jakém stavu se nacházejí obyvatelé vesnic v Rusku, není potřeba. Dochází k vymírání. Stát nemá koncepci zachování, upevnění, rozvoje rodiny. Proto vypadá obraz vymírání Ruska jako celku zcela zákonitě. Ale myslím si, ţe krize státu neschopného stanovit systém priorit, je jen jedna z příčin. Rodina předpokládá příchod dětí na svět, jejich podporu a rozvoj. K tomu je potřeba se umět starat jeden o druhého, naučit se ovládat své návaly agrese, potlačit svůj egoismus, umět milovat a odpouštět. A to je nemoţné bez takových pojmů jako mravnost a náboţenství. Rusko se v tomto ohledu jako stát nachází na primitivní úrovni. Je přirozené, ţe mládeţ se nechce ţenit, protoţe chápe, ţe šancí na udrţení rodiny je velmi málo.

Je tu ještě jeden aspekt. Celková krize současných náboţenství a civilizací. Lidé ztrácejí správný vztah k světu i sobě a to se nemůţe neprojevit na rodině. Uvedu příklad. Mladá ţena, která nedávno porodila, se obrací na noviny. Její prosba je neobvyklá. Chce změnit náboţenství, opustit pravoslaví. A co se stalo. Ţena šla ke zpovědi a přiznala se, ţe měla sex během těhotenství. Kněz jí vynadal a málem ji vyhnal. A tak se ta ţena ptá: existují náboţenství, která mají k této otázce mírnější přístup? Redakce odpovídá, ţe taková náboţenství existují. A vůbec, věda se domnívá, ţe sex má kladný vliv na zdraví, je nezbytný a čím více ho máme, tím lépe.

Co se ve skutečnosti děje, kdyţ má těhotná ţena sex? Je to škodlivé nebo prospěšné? Odpovědět «ano» nebo «ne» je moţné jen na velmi primitivní úrovni. Jaký sex, v jakou dobu? Velmi moc záleţí na situaci. Problém spočívá v tom, ţe pravdu má pravoslavný kněz a věda se mýlí. Ale kněz nemůţe nic vysvětlit a dokázat, a věda dokazuje a vysvětluje velmi přesvědčivě: jsou uváděna fakta, statistika a všechno moţné. Dokonce i místa působení jsou různá. Pro vědu je hlavní tělo a pro náboţenství — duše. Smysl existence jakéhokoliv ţivého tvora na vnější úrovni — je rozvoj a pokračování ţivota. Ale tento aspekt je ve skutečnosti druhotný. Sexuální touhy je jakoby zapotřebí jen k tomu, aby byl prodlouţen ţivot. A ve skutečnosti — k vydání energie. Jakákoliv touha — to je energie. Skutečným ukazatelem rozvoje není realizace touhy ani její existence, ale její kvalita. Kdyţ mnoţství energie v touze převyšuje určitou hranici, musí se buď okamţitě realizovat, nebo zhoustnout, tj. proměnit se v informaci.

Vesmír pochází od Stvořitele a musí se k Němu vrátit. K tomu musí jakýkoliv objekt umocňovat svoji energetickou sílu a informační hustotu aţ do té úrovně, kdy se hmota, prostor a čas sevřou do jednoho bodu. Prosté, mechanické, vnější nahromadění energie není rozvojem. Energie musí směřovat k přeměně v informaci. Ţivočišné touhy a city musí směřovat k přeměně v lidské a potom v Boţské.

Co je pro ţenu sex? Je to nejen moţnost prodlouţit svůj ţivot, je to podvědomá touha zhuštění informace, je to zabezpečení přeţití budoucího potomstva, a tedy vyšší a ambicióznější city jejího dítěte. Před početím se energie dělí na dva proudy: přesněji na sexuální, působící na utváření těla a silných energetických vrstev, a hlavní, strategický, který se více neasociuje se sexem, ale s citem lásky. Energie tohoto proudu se musí přeměňovat v Boţskou energii. Závěr je jednoduchý. Čím více se budeme modlit a čím méně budeme mít sexu, tím ţivotaschopnější bude dítě. Nemluvím o úplném zákazu sexuální energie a zříkání se jí, ale o její transformaci v energii důleţitějších jemných úrovní.

Kaţdý člověk má svůj temperament. Hlavní je systém priorit. Kdyţ uţ je dítě počato, potřeba přímé sexuální energie se začíná pozvolna sniţovat, a to je zcela přirozené. Proto mnohé ţeny během těhotenství ztrácejí zájem o sex. Čím více chtějí manţelé získat sexuální potěšení během těhotenství, tím více energie vezmou duši dítěte a přitom ji nedodají ani tělu, protoţe k početí uţ došlo.

Je tu ještě jedna nuance. Duše dítěte před početím stále silněji závisí na energetice matky, přechází v její podřízení. Během těhotenství se tato závislost zesiluje. To, o co matka usiluje, po čem touţí, utváří charakter dítěte. Nejsilněji na základech lidského štěstí ţena ulpí skrze sex. Tedy, unášejíc se tělesnými potěšeními, můţe ţena zmrzačit charakter dítěte. A potom kdoví proč v rodině začnou hádky, které vedou k rozvodu. Nepříznivá energetika dítěte naruší vztahy v rodině a nakonec rozbije rodinu jako takovou.

Mnohé ţeny pochopí moje slova jako výzvu k zřeknutí se všech radostí ţivota a nebudou mít pravdu. Těhotná ţena potřebuje pozitivní emoce, prostě v první řadě musí být nasměrovány na lásku k Bohu, na duševní, a ne tělesné štěstí.

Krize současné civilizace a problémy rodiny mají společné kořeny. Je to absence správného pohledu na ţivot. Náboţenství má pravdu, ale nemůţe svou správnost dokázat. Věda s úspěchem dokazuje své nesprávné názory a posouvá nás k jejich realizaci.

Jaký je jeden z hlavních faktorů rozpadu rodiny? Manţelské nevěry. Proč vznikají a proč vedou k rozpadu rodiny? Náboţenství říká, ţe nevěra je špatná, ale nevysvětluje proč. Podíváme se, co se při tom děje v jemném plánu. Muţ má uráţlivou, dotěrnou, ţárlivou manţelku. Snaţí se dodrţovat náboţenská přikázání a být jí věrný. Ţena na něm ještě silněji lpí, ještě více ţárlí a muţ začíná pociťovat, ţe onemocní a brzy zemře. «Uţ bylo dost dodrţování přikázání, — myslí si muţ, — potřebuji přeţít.» Nachází si milenku a cítí, ţe se mu hodně ulevilo. Méně závisí na manţelce a ta ho jiţ neprobíjí svojí agresí. Naše podvědomí vidí kaţdou vteřinu všechno, co se děje s našimi blízkými. Podvědomě manţelka o milence ví, ale je vynucena přijmout situaci, protoţe nemá důkazy. Vzniklý milostný trojúhelník zachraňuje muţe před nemocí a smrtí a rodinu před rozpadem. Jakoby všechno bylo v pořádku.

Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.