электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 7. Překonání citového štěstí


Объем:
220 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-3482-5

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Úvod

Léto roku 1999. Odpočívám se svojí rodinou na jihu. Dnes jsem se probudil brzy, okolo sedmé hodiny ranní. Nacházíme se nedaleko od moře. Jeden z mých oblíbených zvyků je vstát brzy ráno a jít se vykoupat do klidné a studené vody. Všechno kolem je uvolněné a nehybné, je slyšet jen zpěv ptáků. Beze spěchu se spouštím k vodě a najednou slyším neznámý zvuk. Křupe mi v kolenou. «Léčitel je na dovolené, — pomyslím si ironicky. — Kdo by mě teď vyléčil?» Beze spěchu jdu do vody, potápím se a všechno ostatní je druhořadé. Asi 15 minut pomalu plavu v tyrkysové vodě, potom vycházím na břeh a nechávám se hýčkat ranními paprsky štědrého slunce.

«Tedy, shrňme si výsledky, — pomyslím si, kdyţ hledím na bezbřehou mořskou hladinu. — Zabývám se výzkumy asi 10 let, ale zatím jsem se nedokázal změnit.» Stejně jako ostatní lidé i já mám zdravotní problémy. Dříve jsem si myslel, ţe zkušený závodník nemůţe mít problémy v porovnání se začínajícím řidičem. Potom jsem pochopil, ţe problémy budou přetrvávat pořád, protoţe zkušený závodník má tomu odpovídající rychlost. Moje přetěţování škodí mému zdraví, ale zato mi je umoţněno dostávat se na novou úroveň vědomí.

Dva problémy jsem dosud nevyřešil: odsuzování lidí, nepřijetí traumatizujících situací, nespokojenost s osudem, tj. pýcha; téma ţárlivosti.

Co to všechno znamená? Kameny v ledvinách — to je odsuzování lidí, nepřijetí traumatizujících situací, uráţka na osud, tj. pýcha. Všechno ostatní je tématem ţárlivosti. Tyto dva problémy jsem dosud nevyřešil. To, ţe jsem ţárlivý, vím. Dříve to bylo na hranici patologie. Nyní jsem jiný člověk. Ale strach z moţné zrady nebo nevěry mě dosud pronásleduje. I uráţky nedokáţu překonat hned. V mém charakteru zůstaly podráţděnost, zvýšená náročnost vůči lidem. Periodicky mě přepadávají záchvaty sklíčenosti. Část jich přichází od dětí, ale existují určité vnitřní, tj. moje problémy. Určité základy lidského štěstí jsou srostlé s mým já.

K tomu, abych se od nich mohl oprostit, musím přijmout jejich otřes nebo ztrátu a udrţet Boţskou lásku v duši. Pouze tehdy probíhá separace vědomí: toto je moje Boţské já a toto je lidská vrstva. To je první krok ke svobodě a nezávislosti. Pokud jsme nezachovali lásku, pak se jako dříve ztotoţňujeme se svým ţivotem, se svou vůlí, se svou touhou, se svým vědomím. Pak jakýkoliv otřes rodí nenávist, sklíčenost, strach a lítost a potom rozpad toho, s čím srostlo naše Boţské já. Stárnutí je, podle všeho, nejrozsáhlejší schéma odpoutání se od lidského. Je špatné, kdyţ si zvykáme na stárnutí. Se stárnutím je potřeba bojovat a zároveň je nutné ho přijímat. Přijímat — to znamená zachovat Boţskou lásku v průběhu rozpadu. Vnitřním zříkáním se lidského, soustředěním se na své kořeny, na Boţskou lásku, se musíme zvenčí starat o lidské, neboť rozvíjející se lidské nám umoţňuje více směřovat k Boţskému.

Čím větší jsou stvol a koruna, tím silnější musí být kořeny. Stáří — to je postupné seřezávání větví, a smrt — to je seřezávání kmene aţ na pařez. Kdyţ kořeny slábnou, je tato procedura nezbytná. Jak je moţné zvětšit sílu kořenů? Pravidelné odřezávání větví, tj. zkrocení svých tuţeb, ţivota, vymezení osudu způsobují vzplanutí ţivotních sil, ale celkově problémy nevyřeší. Proč kořeny vyčerpávají své zásoby? Na tuto otázku nemám odpověď. Zatím vím jen jedno: mám problémy na fyzické úrovni a existuje něco, co je způsobuje, — nedokonalost jiných lidí, podráţděnost, strach, sklíčenost, odsuzování. Mohu se několik měsíců věnovat absolutní práci na sobě a snaţit se změnit své emoce. Ale pak to bude stejné jako v lidovém léčitelství, — něco mě zabolelo, vypil jsem odvar nějaké byliny a bolest ustoupila. Protoţe příčina vyvolání bolesti je neznámá, coţ znamená, ţe není odstraněna, můţe se všechno zopakovat v jinou dobu a na jiném místě. Můj systém se v první řadě neorientuje na vyléčení, ale na pochopení příčin nemoci. Agresivní emoce nejsou příčinou, ale

přechodným článkem, kdy naše Boţské já je zastiňováno lidským štěstím a začíná srůstat s jeho určitými aspekty, a tak se objevuje agrese, coţ znamená, ţe skutečně se vyléčit je moţné jen tehdy, kdyţ projdeme všemi stupni lidského, a pak, kdyţ ho na nějakou dobu ztratíme, pocítíme své Boţské já jako jedinou a věčnou skutečnost. Potom se vrátíme k našemu lidskému, ale jiţ k němu nebudeme lnout a nebudeme na něm závislí.

Tedy, téma ţárlivosti, které jsem ještě neuzavřel, je i neschopnost chovat se správně k lidem, je to závislost na vztazích. Ţárlivost přetéká v pýchu a naopak. Kdesi v jemném plánu se spojují v jediný celek. Jedním z nejnebezpečnějších příznaků je mé nesprávné chování během příjmu pacientů. Zde pronikám do nejhlubších úrovní, abych pomohl uzavřít zdroje agrese. Pokud ke mně přijde pacient s pochybami, nebo podléhá ambicím, nebo se uráţí, musí být příjem ihned přerušen, neboť je to pro něj nebezpečné. Při těch zrychleních, která probíhají, se desetkrát aţ stokrát zesiluje změna, a to jak kladně, tak i záporně. Ukázalo se, ţe jsem rukojmím vlastního systému. Nejen zrychlení všech procesů, ale i jiné efekty probíhají bez mé vůle. To znamená, ţe jakékoliv negativum se u mě stejně tak stokrát zrychluje.

Rozčiluje mě, kdyţ mě lidé nechápou, kdyţ si člověk neuvědomuje, jaké mu hrozí nebezpečí, a tak nevyuţije svých moţností. Během příjmu pacientů musím zapomenout na lidské, ale to se mi nedaří. Závislost na principech je zřejmá.

A pak, základy lidského štěstí musí být nějak harmonicky propojeny, ale u mě je jakási motanice: vědomí, vůle, touha, ţivot. Toto všechno musí být také spojeno do čehosi jediného: do matérie, prostoru, času. Krásy zatím není dosahováno. Je sice pravdou, ţe jiţ existuje chápání tří vrstev lidského štěstí, tří úrovní. Materiální úroveň je spojena s tělem. Duchovní — s naším vědomím a prostorem. Poslední úroveň je spojena s duší, tady je zjevné propojení s časem.

Tedy, tělo je matérie, duch — prostor, duše — čas. Při výzkumech jsem se přesvědčil, ţe mysl se rodí z emoce. Bez emoce je její existence prostě nemoţná. Emoce se zobecňuje, transformuje a objevuje se mysl.

To, co nazývám hodnotami duše, je spjato s našimi city, a tady je ještě mnoho nejasností. Závislost na materiálních, tělesných poţitcích — to je pochopitelné, závislost na duchovních aspektech, tj. na schopnostech, intelektu, zde je také všechno jasné. Jak popsat závislost na duši, vţdyť na duši je také potřeba lpět. S čím jsou spojeny naše emoce, jak se projevují? V jejich základu leţí základní emoce, tj. instinkty. Všechny instinkty se v podstatě omezují na dva: první — vznik, udrţování a pokračování ţivota a druhý instinkt — řízení; závislost na jednom způsobuje ţárlivost, závislost na druhém — pýchu. Řízení, v podstatě, také směřuje k chránění ţivota, obzvláště ve strategických aspektech. Vypadá to, ţe touha prodlouţit ţivot je jednou z našich základních emocí. Co jsou to emoce? Ohledně nich existují desítky teorií. Ale dodnes neexistuje jednotný názor vědců. Proč? Emoce jsou bezprostředně pevně spojovány s tělem a mozkem člověka. Kdyţ jsme se včas nenajedli, vzniká emoce hladu. Kdyţ jsme se silně udeřili, vzniká emoce bolesti. Kdyţ jsme unikli nebezpečí a najedli se, vzniká emoce spokojenosti. Do mozku byly «vraţeny» elektrody a začaly dráţdit jednotlivé části — vznikají střídavé emoce strachu, hněvu, nebo spokojenosti. Závěr je jednoduchý a jasný: jakákoliv emoce je vyvolávána materiálním předmětem a závisí na něm. Sama o sobě není emoce materiální. Je podobná světlu. Existuje-li objekt, existuje i emoce. Mizí-li objekt, mizí i emoce. Ale na rozdíl od světla mizí emoce ihned. Ale východní filozofie svědčí o opaku. Emoce můţe existovat po rozpadu objektu. Celý emocionální komplex, nazývaný duší, existuje po smrti. To znamená, ţe veškerá současná věda, která nás přesvědčuje, ţe emoce je druhotná, krachuje, kdyţ naráţí na východní mystická učení a náboţenství. Tělo je druhotné a duše je prvotní. Ale pokud se tělo rodí z duše, pokud emoce utvářejí tělo, znamená to, ţe duch vytváří matérii, coţ znamená, ţe všechny předpoklady východních filozofií jsou pravdivé. Pravdivé v tom případě, jestliţe budou potvrzovány skutečnými událostmi. A nejzajímavější je, ţe jsou potvrzovány. A přestoţe se věda snaţila zamlčovat a přehlíţet tisíce faktů, skutečnost bere úporně za své. Takţe přece jen, co je prvotní — tělo nebo emoce, duch nebo matérie?

Vycházím ze své zkušenosti. Kdyţ jsem se učil základy lékařské diagnostiky s pomocí senzibilství, naše skupina vycházela z následující teoretické teze:

«Kolem kaţdého orgánu je individuální pole a existuje obecné pole kolem těla člověka. Jakékoliv změny na fyzické úrovni vlečou za sebou změny struktur pole. Navíc, nemoc orgánu se můţe projevit dlouho před tím, neţ ji objeví ultrazvuk nebo počítačová tomografie. Pole samozřejmě reaguje mnohem dříve. Včasnější objevení nemoci znamená moţnost vyléčit nemoc na samém začátku, kdy ještě nenabrala nebezpečnou inercii.»

Dostatečně dlouho jsem byl trénován v oblasti diagnostiky a dosáhl jsem slušných výsledků. Mám takovou zvláštnost — nikdy se nezastavím v půli cesty. Pokud se zabývám nějakým problémem, musím dojít do konce, časový termín je přitom neomezen. To je první věc. Druhá — nepochyboval jsem, ţe musí existovat opačná závislost: tělo musí být závislé na emocích. Dostával jsem se k jemnějším vrstvám polí a po několika letech bádání byl tento přechod završen.

Přesvědčil jsem se, ţe existují struktury pole, které jsou závislé na těle, ţe existují jemnější vrstvy, kde tělo zase závisí na poli. Potom jsem uviděl, ţe polní deformace, které způsobovaly nemoci, byly nerozlučně spjaty s agresivními emocemi. Potom jsem pochopil: to, co nazýváme emocí, a to, co nazýváme strukturou pole, je jedno a totéţ. Ukázalo se, ţe naše emoce jsou skutečně spjaty s tělem a jsou na něm závislé. Ale nejsou spojeny přímo, to za prvé, a za druhé — jsou spojeny s povrchovou úrovní. Hlubinnější rozsáhlé vrstvy emocí, které vědci zpočátku nazvali podvědomím a pak nadvědomím, naopak ovládají tělo. Ale je mezi nimi zřetelně vyjádřená vazba a vzájemné působení. Kdyţ se tělo rozpadá, základní jemnohmotné struktury pole zůstávají a vedou nezávislou existenci.

Otázka zní — proč? Odpověď je jednoduchá — ţivot zpočátku vznikl na úrovni pole jako jediná podstata v celém Vesmíru. Proto emoce, které zaţívá jakákoliv lidská bytost, mají vnější vrstvu, spojenou bezprostředně s jejím obalem, a hlubinnou vrstvu, která je spojena jiţ se ţivotem jako jedinou ţivou bytostí ve Vesmíru. Při veškeré mnohotvárnosti ţivých bytostí ve Vesmíru všechny v nejjemnějším plánu zůstávají jedinou bytostí. Proč, kdyţ tato bytost byla jiţ v minulosti, její emoce, tj. pole, pokračují v existenci i nyní? Odpověď je následující. Vesmír je holografickou podstatou nejen v prostoru, ale i v čase. Pole se rozprostírá kolem objektu nejen v prostoru, ale i v čase. Ve větší vzdálenosti od objektu můţeme pociťovat jeho pole, přestoţe samotné není vidět. To samé probíhá i v časové eliminaci. To znamená, ţe výroky západní materialistické vědy i výroky náboţenských, mystických a filozofických proudů jsou pravdivé ve stejné míře. Emoce závisí na objektu, objekt závisí na emoci. Všechny jevy hypnózy jsou pro západní vědu nevysvětlitelné, protoţe pokud v hypnóze pronikne vnucené nastavení do dostatečně hluboké vrstvy emocí, je očividné, ţe emoce se vymkla kontrole a závislosti na těle a začíná ovládat tělo a s ním spojené vědomí. Jestliţe je emoce prostorově-polní strukturou, znamená to, ţe určuje všechny události, které v tomto prostoru probíhají. Přirozená emoce není povrchová, ale extra hlubinná. A jako specialista na extra hlubinné emoce vidím, jak vše, co se děje s člověkem, zcela závisí na jeho hlubinném emocionálním stavu.

To znamená, ţe abychom změnili okolní svět a to, co se v něm děje, je potřeba změnit sebe, nejprve zvnějšku a potom uvnitř. K tomu, abychom působili na své extra hlubinné emoce a skrze ně na celý svět, je potřeba vědět, jak působit, na základě čeho. K tomu je potřeba mít správný náhled na svět, který je, v první řadě, určován našimi cíly. Nesprávný náhled na svět vytváří nesprávné emoce. Vnější vrstva emocí ovlivňuje extra hlubinné a dále následuje buď rozpad, nebo rozvoj. Ale nebudu unavovat čtenáře svými úvahami, přejdeme opět k základům lidského štěstí.

Takţe, základní hodnoty můţeme shrnout do několika skupin. Kdyţ se přibliţuji k určité hranici, obvykle se začíná jeden z elementů rozhoupávat a vymykat kontrole. V dané situaci se přihodilo to samé. Při pravidelném prozkoumávání závislosti na vůli, touze, ţivotě, vědomí jsem si všiml, ţe během diagnostikování se jeden z parametrů začal chovat nepředvídatelně. Byla to část, která se týkala tuţeb. Všude byla závislost minimální, ale zde docházelo k nepředvídatelným výlevům závislosti, tedy docházelo k tomu, ţe touhy závisely na ţivotě, vůli a vědomí. Ale touhy u mě byly zvláštním tématem. Jiţ jsem psal, ţe kdyţ jsem něco chtěl, ihned má přání krachovala. Při tom jsem si všiml zvláštní tendence. Blokace probíhala nezávisle na rozsahu. Pokud jsem chtěl sbírat houby, pak mizely z celé oblasti. Jestliţe jsem někam jel a počítal s dobrým počasím, bylo tam deštivo. Tyto řádky diktuji v roce 2001. Dnes je 31. květen, poslední jarní den třetího tisíciletí a téma tuţeb jsem ještě zjevně neuzavřel.

Na konci dubna jsme se domluvili, ţe bychom si mohli zarybařit v Astrachani. Kdyţ se mi tam chce, přesně vím, ţe se vyskytnou problémy. V Astrachani je uţ zamluvený motorový člun, na kterém můţeme vyrazit na moře, kde budeme rybařit. Jsou připravena auta na výlety ke vzdáleným jezerům, kde je spousta ryb. Trasy jsou vypracované, lidé jsou připraveni. Cítím, ţe jsem závislý na svém přání, ale snaţím se utěšit — přece nezmizí všechny ryby v Astrachani. Zajímá mě, jak se z toho příroda vykroutí, aby oblomila má přání. Nejspíš se z nějakého důvodu nebudu moct dostat k rybaření. Bylo by dobré, kdybych to aspoň přeţil, protoţe kdo ví, s jakou silou budu brzděn. Všechno se vyřešilo jednoduše a krásně. Kdyţ jsme přijeli do Astrachaně, ti, co nás vítali, rozhazovali rukama: «Před Vaším příjezdem byl dva dny liják, skutečná potopa. Člun to stáhlo do moře a někde uvízl, všechny silnice jsou zatopené a k jezerům se nedá jet.» Takţe nakonec jsme hlavně pili pivo a jedli sušené ryby. Ale kdyţ jsem nad tím vším zlomil hůl, přece jenom se nám podařilo zarybařit si. Městem protékala jakási říčka a v ní se zrovna třely ryby. Celý břeh byl obsazen rybáři. Svítilo slunce, počasí bylo nádherné. Chytil jsem asi 20 rybiček a byl jsem z toho nadšený.

Ale vraťme se k událostem z roku 1999. Byly pro mě velmi poučné. A především to bylo spjaté s mou cestou do Paříţe. Oslavy příchodu druhého tisíciletí. Jeden z největších svátků v historii lidstva. Všechny spojuje stejný elán nezávisle na národnosti. S ţenou jsme se rozhodli oslavit katolické Vánoce v Paříţi a před Novým rokem letět zpátky. Čím lépe si člověk představuje budoucnost, tím silněji se mu tam chce co nejrychleji přemístit z přítomnosti. Tehdy jsem nevěděl, ţe sen o budoucnosti přecházející v touhu přemístit se tam, je narušení vyšších zákonů, program zničení přítomnosti. V čem spočívá smysl ţivota? V získání Boţského. K tomu je potřeba stlačit čas a ten se stlačuje emocí. V kaţdé emoci se příčina stlačuje s následkem, budoucnost s přítomností. Proto je člověk ve skutečnosti šťastný v těch okamţicích, kdy směřuje k cíli, a ne kdyţ ho dosahuje. Cíl je dosaţen, vrstva času je stlačena. Probíhá pulsace, výtrysk nových cílů, vzdálenějších, a opět směřování k nim.

Kdyţ se zříkáme současnosti ve prospěch budoucnosti, pak se narušuje jak budoucnost, tak i přítomnost. Narušení začalo od prvních okamţiků cesty. Nejprve se ukázalo, ţe létá letecká linka jenom jedné společnosti, ne mojí oblíbené LKM. Potom následoval přestup v Amsterodamu. Tam jsme seděli v průvanu, chytili australskou chřipku a do Paříţe jsme uţ přiletěli nemocní. Chřipka narušuje zejména naše plány. Je čas prohlédnout si město, ale nikam se nám nechce. Sotva jsme to vydrţeli dva dny. Před Štědrým dnem jsme se šli projít po Paříţi, vystoupali jsme na Montmartre; vál studený, pronikavý vítr. Procházeli jsme se po Montmartru a můj slabý plášť vůbec nechránil před zimou. Abychom se zahřáli, zašli jsme do chrámu Sacre Coeur. Uprostřed chrámu seděli modlící se, takţe se tam nedoporučovalo vstupovat. Měl jsem otřesnou náladu. Myslel jsem na to, ţe musíme zase ven, do chladných ulic, a začalo mě z toho mrazit. «Vůbec by nebylo špatné umřít tady, — pomyslel jsem si, přičemţ jsem pokyvoval hlavou a prohlíţel si zdi chrámu. Nebo teď vyjdu, dostanu zápal plic atd.» Všechny moje sny a touhy se zdály být v tomto okamţiku směšné a nicotné.

Nepřitahoval jsem je, ale naopak jsem všechny mé myšlenky, plány a přání odráţel. Pomalu se má špatná nálada vytrácela. Vyšel jsem na ulici a najednou jsem zaznamenal překvapující změnu. Šli jsme v ledovém větru, ale vůbec mi nebyla zima. A potom jsme se procházeli uličkami Montmartru a já se cítil, jako bych měl na sobě péřovou bundu. Moje sny, strachy, nespokojenosti, sklíčenost kamsi zmizely! Abychom získali Boţské, je potřeba na nějakou dobu ztratit lidské. A kdyţ nebráníme naší duši, aby pocítila Boţskou lásku, naplňuje nás energií, ţivotem i vším ostatním.

Tento stav jsem zformuloval takto: nebraň se být šťastným. Svými strachy, sklíčeností, uráţkami neustále dusíme svoje štěstí a pak se divíme, proč ho nemáme. Potom jsem našel slova, která jsem mohl říct pacientce, která neúspěšně bojovala s ţárlivostí.

Pro ţenu je jednou z hlavních součástí štěstí kontakt s milovaným člověkem. Smrt blízkého člověka, nevěra, zrada nebo uráţka jsou prakticky nepřekonatelné, pokud neexistuje jiný opěrný bod. Ale opíráme se emocionálně. Aby se emoce utvořila, musí se prvotní pocity opakovat více neţ stokrát. Jestliţe jste zjistili, ţe vám byl milovaný člověk nevěrný, nebo vás zradil, a v tomto okamţiku se začínáte modlit a odpouštět, můţete si být jisti, ţe se vám nic nepodaří a vaše duše bude setrvačně vysílat nenávist, odsouzení nebo sklíčenost. Ale jestliţe v okamţiku jakékoliv, dokonce i sebemenší uráţky, jiţ jste zaţili od manţela, budete na něho a jeho uráţky zapomínat, a přitom směřovat k Bohu, a stejně tak v okamţiku jakýchkoliv znepokojivých myšlenek, strachu a sklíčenosti, pak uběhne určitá doba a vy ve skutečnosti pocítíte, nakolik je pro nás důleţitá ta věčná láska, kterou v sobě nosíme, a bez které je nemoţné ţít. A pak jste chráněni uţ navţdy. A toto štěstí vám nikdo nevezme. Je potřeba neztrácet čas a vyuţít kaţdé situace.

Tedy, v okamţiku uráţky je potřeba přestat se vnitřně bránit, bát se a litovat. Je potřeba na všechno zapomenout a snaţit se pocítit lásku k Bohu. Paříţ roku 1999 byla neobvyklá. Před Štědrým dnem nebylo špatné počasí. Ale následující den, jako mávnutím kouzelné hůlky, se počasí pokazilo. Přičemţ se zhoršovalo kaţdým dnem. Potom jsem pochopil, v čem je problém. Emoce velkých skupin lidí ovlivňují i počasí a vše, co se děje. Před Štědrým dnem se všichni Paříţané a turisté podvědomě soustředili na Boţské. Potom směřování všech prudce přešlo k lidskému: radost, veselí, jídlo, svátek. Pošpinění duše způsobilo změnu okolního světa a začala blokace zvyšující se závislosti na lidském. Nakolik jsem snil o příjezdu do Paříţe, natolik jsem uţ po několika dnech snil o tom, jak odsud odletím. Tyto dny jsme měli leţet, ale to se nám nedařilo. Manţelka nevycházela z pokoje a já jsem se motal po Paříţi a zařizoval jakési věci. «To nám tak ještě scházelo, abychom byli nemocní a leţeli tady na Nový rok,» — pomyslel jsem si. Moc jsme si uţ přáli letět zpět. 28. prosince jsme ráno vstali a jeli na letiště. A tady nastal skutečný konec světa. Vítr ohýbal silné stromy a lámal je. Největší nárazy větru začaly právě tehdy, kdyţ jsme vstoupili do budovy letiště. Nárazový vítr otevíral dokořán dveře a uvnitř, v budově letiště, padaly předměty. Několikrát zhaslo světlo. Chodil jsem sem a tam, očekával informace o letu a bylo mi jasné, ţe letadlo dnes neodletí. Byl jsem ve stavu silné slabosti, začala se mi zvedat teplota, po zádech mi stékal studený pot. «Kdybych si teď mohl lehnout a nic nedělat,» — zasnil jsem se. Náš let zrušili, jeli jsme nazpátek. Jeli jsme a objíţděli povalené stromy, převrţené reklamní tabule. Na silnici se válely nějaké rozházené předměty a odpadky. Další ráno jsme přece jen odletěli. Před odjezdem jsem se chtěl osprchovat, ale věděl jsem, ţe bych neměl, protoţe by se mi zvedla teplota, takţe jen stěţí bych byl schopný cesty. Po příjezdu do Petrohradu jsem se osprchoval a uţ za půl hodiny se mi teplota zvedla na více neţ 40 stupňů. Můj stav byl zvláštní. Jakékoliv přání způsobovalo bolest a nechuť. Bylo kolem druhé hodiny po půlnoci. Leţel jsem a nemohl nic dělat: ani přemýšlet, ani chtít, ani leţet, ani spát. «Tomu se říká projít se v Paříţi,» — pomyslel jsem si.

Od tohoto stavu mě odpoutalo zvonění telefonu. Nějaký muţ mi volal z Kyjeva. Není mi jasné, jak sehnal moje domácí telefonní číslo, ale z jakéhosi důvodu se rozhodl zavolat mi uprostřed noci.

— Je pravda, ţe Lazarev umřel? — ptal se mě.

— Nepospíchejte, — odpověděl jsem, — zatím je nemocný. Muţ se zaradoval:

— Díky Bohu, protoţe všichni říkají, ţe umřel.

Leţel jsem a vzpomínal na události v Paříţi. Byla tam jakási záhada. Nebyl to nejsilnější uragán, ale právě on vyrval ve Versailles i s kořeny 4000 stromů. Nejsilnější náraz větru se prohnal bohatými oblastmi. Předtím uragány prakticky nepoškodily ani jeden strom. Vzpomněl jsem si na svá slova, kdyţ jsme jezdili po Paříţi. Nyní se lidstvo podobá stromu se silným kmenem, bohatou korunou a velmi slabými kořeny. Nemáme čas o nich přemýšlet. A večer, před uragánem, kdyţ jsem byl ve společnosti, jsem říkal: «Opíjíme se svým blahobytem a myslíme si, ţe jsme chráněni. To je iluze. Jsme jen malí broučci v porovnání s přírodou, obzvláště kdyţ zapomínáme na své kořeny.»

Proč ale uragán cíleně zasáhl ta místa, kde se nejhonosněji oslavoval příchod třetího tisíciletí, obzvláště Paříţ? Mimochodem, hodiny, které odpočítávaly čas, jenţ zbývá do nového tisíciletí, se rozbily, a poslední zbývající hodiny nic neukazovaly. To také asi nebude náhoda.

Snaţil jsem se diagnostikovat nejen sebe, ale i skupiny lidí, a postupně vznikl zajímavý model. V jemném plánu se lidstvo nyní stává jediným celkem. Tento proces jiţ probíhá asi 30 let. Reálným by se měl stát do roku 2002. To znamená, ţe jestliţe byly dříve emoce všech lidí v jejich vzájemných vztazích chaotické, pak od roku 2002 budou seřazeny v jednom směru. A jestliţe bude tento směr nesprávný, tedy bude protiřečit zákonům přírody, můţe začít blokace, která se projeví jako série kataklyzmat, epidemií, konfliktů atd. A první zvonek, varující před moţnými blíţícími se událostmi, jak se zdá, zazvonil v Paříţi. Pro mě osobně to bylo znamení, ţe téma tuţeb je mnohem závaţnější, neţ jsem očekával, a ţe vyřešení tohoto problému pomůţe mnohým lidem.

Takţe, jak je moţné překonat závislost na tuţbách? Po ničem netouţit, zříci se přání? Jako v buddhismu. To není východisko. Mimo to existuje strašně moc tuţeb. Které z nich jsou hlavní a které druhořadé? Je potřeba je všechny zobecnit, proniknout k jejich základům a snaţit se překonat závislost na těchto základech. Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, jak určit, které přání je důleţitější. A postupně se všechno vyjasnilo. Ukazuje se, ţe všechna naše přání směřují ke vzniku a prodlouţení ţivota. A to je spjato se sexuálními touhami. Sexuální pud v sobě skrývá přání prodlouţení ţivota, tj. mít děti, kontakt s milovaným člověkem, vytvoření rodiny a všechny následující články rozvoje a posílení ţivota. To znamená, ţe závislost na sexuální touze způsobuje závislost na jakýchkoliv touhách vůbec. Jeden z hlavních elementů citového štěstí je sexuální touha, mající cíl a pokračování ţivota. V jemném plánu vypadají jídlo a sex stejně. To znamená, ţe závislost na jídle také způsobuje následující řetězec závislosti a problémů. Schopnost ovládat se v jídle a sexu umoţňuje člověku odstraňovat kořeny agrese. Dochází k tomu, ţe všechny naše touhy jsou ve své podstatě sexuální. A hlavní energie se skrývá v prvotní sexuální touze. Mimochodem, v indické filozofii to je stejné.

Ukazuje se, ţe Freud měl pravdu, kdyţ všechno spojoval se sexuálními instinkty. Biblická přikázání se teď stávají srozumitelnými. Opojení sexem a jídlem způsobuje podvědomou závislost na základech lidského štěstí a za nějakou dobu z toho vznikají nemoci, homosexualita, narkomanie, schizofrenie, neplodnost atd.

Cizoloţství, tj. jednání, které se staví nad lásku. Kdyţ se naše touhy stávají cílem a jsou kladeny nad lásku, zaséváme tím v daném okamţiku zárodky budoucích neštěstí, nemocí a ztrát. A je potřeba říci, ţe pro západní svět se zboţšťování sexu a jídla stalo prioritním, přestoţe v Bibli se hovoří o přísném omezování jak v sexu, tak i v jídle.

Pokračoval jsem ve zkoumáních a za několik měsíců jsem došel k nevelkému objevu. Pochopil jsem, ţe prvotní hřích Adama a Evy je zboţštěním přání. Proč se začali stydět? Protoţe si uvědomili svou sexualitu. Proč byl pokušitelem zrovna had? Had byl pro člověka vţdycky neviditelným nebezpečím. Bibli nelze číst doslovně. Podobenství o Adamovi a Evě nám alegoricky připomíná to, ţe nebezpečí zveličování sexuálních tuţeb je neviditelné a přichází nepozorovaně, a proto je ještě více nebezpečné. Kaţdý z nás v sobě nese tento prvotní hřích — pokušení stavit touhu a ţivot nad lásku k Bohu. Dlouho jsem nechápal podstatu té pasáţe v Bibli, kdy Bůh hovoří o tom, ţe děti se budou rodit v mukách. Ukazuje se, ţe v okamţiku narození dítěte se u ţeny objevuje obrovská koncentrace na ţivot a jeho pokračování. A pokud má ţena silnou závislost na přáních, pak se zesílení této závislosti předává dítěti a to můţe být potom nemocné, nebo můţe zemřít, tj. ztratit touhy a ţivot. A proto musí být radost z narození potlačována bolestí. To zachraňuje dítěti zdraví a ţivot, obzvláště pokud se matka správně staví k očištění skrze bolest.

Dříve pro mě bylo záhadou, proč měly děti narozené ve vodě nebo pod anestézií, při vnějším blahobytu, deformaci struktur, spjatou s ţivotem a přáními. Nyní mi je všechno jasné. Anestetika můţe brát zdravý člověk, u nemocného způsobují kontraindikace. Podíval jsem se na vztahy mezi muţem a ţenou novým způsobem. K tomu, aby se nám narodilo zdravé dítě, musíme v sobě všichni překonat prvotní hřích, tj. pocítit, ţe láska k Bohu je důleţitější neţ ţivot, touha a pokračování rodiny, coţ obzvláště musí pocítit ţena, která má rodit. A nakolik můţe jakákoliv ţena zachovat lásku k Bohu v okamţiku poníţení tuţeb a ţivota, nakolik je připravena odpouštět a zachovávat lásku vůči tomu, kdo ji urazil, s pochopením, ţe dotyčný za nic nemůţe, ţe jeho prostřednictvím se jí pomáhá překonat prvotní hřích a pocítit lásku k Bohu jako nejvyšší štěstí, natolik bude umoţněno jejím dětem mít zdraví a štěstí.

Tyto řádky diktuji jiţ 1. června roku 2001. První den prvního léta třetího tisíciletí. Mimochodem, za okny je pěkné počasí a svítí slunce. Vzpomínám si na nedávný rozhovor s jedním mým pacientem.

— Moje známá, — vyprávěl, — si začala románek. Myslela, ţe je to láska, ale ve skutečnosti to byla vášeň. Asi ne náhodou se ukázalo, ţe dotyčný muţ je narkoman. Je moţné, ţe se potkali uţ dávno v jemném plánu, a její zboţšťování přání se mu předalo a udělalo z něj narkomana. Ale to není podstatné. Za nějakou dobu u něj objevili hepatitidu C, která se přenáší pohlavně. Moje známá ke mně přišla, řekl mladý muţ, a zeptala se: «Co mám dělat?» Protoţe četla Vaše knihy a byla na Vašich vystoupeních, řekl jsem jí, ţe její jediná šance je modlit se a snaţit se změnit. Začala se modlit, a druhý den se narkoman dostal na oddělení ARO. Opět ke mně přišla v naprostém rozrušení. A já, kdyţ jsem si vzpomínal na Vaše přednášky, jsem jí řekl, ţe uţ není cesty zpět, ať se modlí, jak jste říkal na přednášce. Ţe sexuální rozkoš je pro ni prostředkem jak získat Boţské v sobě. A vztah k druhému člověku a láska k němu je pro něj i pro ni jen moţnost pocítit lásku k Bohu. Za tři dny narkoman procitl z bezvědomí a z oddělení ARO ho přeloţili na normální oddělení. A za týden ho z nemocnice propustili. Před tím ho vyšetřili. Hepatitida C kamsi zmizela. Uběhlo půl druhého měsíce. Opět šel na vyšetření. Lékaři rozhazují rukama: «Nevíme proč, ale hepatitidu C nemáte.»

«Mnohé ţeny ani netuší, — pomyslel jsem si, — jaké následky má jejich zvýšená sexualita a neschopnost krotit své touhy.» Kdyţ jsem jen tak-tak došel k tomuto tématu, diagnostikoval jsem jednu pacientku, která jen zázrakem zůstala mezi ţivými. Předtím jsem často viděl milostné trojúhelníky, které byly výsledkem očištění duší, protoţe přece jen to je očištění a poníţení všech. V tomto případě šlo u ţeny čistě o sexuální chtíč.

Přemýšlela — má být manţelovi nevěrná nebo ne? Z mé diagnostiky vyplývalo, ţe tato nevěra můţe vést ke smrti jejích dětí. Pro mě byl takový obrat naprosto nečekaný. Ve všech knihách, časopisech a anekdotách se píše jen o nevěrách. Ukazuje se, ţe pokud má ţena v podvědomí zvýšenou závislost na sexuálních tuţbách, můţe častá sexuální rozkoš takovou závislost zvýšit aţ desetinásobně. A v dětech začínají touhy aktivně pohlcovat lásku. Načeţ se pro záchranu duše zapojují obranné mechanismy. Aby byl zachován obsah, začíná se narušovat forma. A pak se dětem hroutí zdraví, osobní ţivot, ne všechna přání se mohou vyplnit, slábnou sexuální funkce, objevuje se frigidita a impotence, můţe se objevit neplodnost. Nakolik nám umoţňuje energie přání rozvíjet se, natolik nás začíná závislost na nich ubíjet.

Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.