электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 7. Překonání citového štěstí


Объем:
220 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-3482-5

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Úvod

Léto roku 1999. Odpočívám se svojí rodinou na jihu. Dnes jsem se probudil brzy, okolo sedmé hodiny ranní. Nacházíme se nedaleko od moře. Jeden z mých oblíbených zvyků je vstát brzy ráno a jít se vykoupat do klidné a studené vody. Všechno kolem je uvolněné a nehybné, je slyšet jen zpěv ptáků. Beze spěchu se spouštím k vodě a najednou slyším neznámý zvuk. Křupe mi v kolenou. «Léčitel je na dovolené, — pomyslím si ironicky. — Kdo by mě teď vyléčil?» Beze spěchu jdu do vody, potápím se a všechno ostatní je druhořadé. Asi 15 minut pomalu plavu v tyrkysové vodě, potom vycházím na břeh a nechávám se hýčkat ranními paprsky štědrého slunce.

«Tedy, shrňme si výsledky, — pomyslím si, kdyţ hledím na bezbřehou mořskou hladinu. — Zabývám se výzkumy asi 10 let, ale zatím jsem se nedokázal změnit.» Stejně jako ostatní lidé i já mám zdravotní problémy. Dříve jsem si myslel, ţe zkušený závodník nemůţe mít problémy v porovnání se začínajícím řidičem. Potom jsem pochopil, ţe problémy budou přetrvávat pořád, protoţe zkušený závodník má tomu odpovídající rychlost. Moje přetěţování škodí mému zdraví, ale zato mi je umoţněno dostávat se na novou úroveň vědomí.

Dva problémy jsem dosud nevyřešil: odsuzování lidí, nepřijetí traumatizujících situací, nespokojenost s osudem, tj. pýcha; téma ţárlivosti.

Co to všechno znamená? Kameny v ledvinách — to je odsuzování lidí, nepřijetí traumatizujících situací, uráţka na osud, tj. pýcha. Všechno ostatní je tématem ţárlivosti. Tyto dva problémy jsem dosud nevyřešil. To, ţe jsem ţárlivý, vím. Dříve to bylo na hranici patologie. Nyní jsem jiný člověk. Ale strach z moţné zrady nebo nevěry mě dosud pronásleduje. I uráţky nedokáţu překonat hned. V mém charakteru zůstaly podráţděnost, zvýšená náročnost vůči lidem. Periodicky mě přepadávají záchvaty sklíčenosti. Část jich přichází od dětí, ale existují určité vnitřní, tj. moje problémy. Určité základy lidského štěstí jsou srostlé s mým já.

K tomu, abych se od nich mohl oprostit, musím přijmout jejich otřes nebo ztrátu a udrţet Boţskou lásku v duši. Pouze tehdy probíhá separace vědomí: toto je moje Boţské já a toto je lidská vrstva. To je první krok ke svobodě a nezávislosti. Pokud jsme nezachovali lásku, pak se jako dříve ztotoţňujeme se svým ţivotem, se svou vůlí, se svou touhou, se svým vědomím. Pak jakýkoliv otřes rodí nenávist, sklíčenost, strach a lítost a potom rozpad toho, s čím srostlo naše Boţské já. Stárnutí je, podle všeho, nejrozsáhlejší schéma odpoutání se od lidského. Je špatné, kdyţ si zvykáme na stárnutí. Se stárnutím je potřeba bojovat a zároveň je nutné ho přijímat. Přijímat — to znamená zachovat Boţskou lásku v průběhu rozpadu. Vnitřním zříkáním se lidského, soustředěním se na své kořeny, na Boţskou lásku, se musíme zvenčí starat o lidské, neboť rozvíjející se lidské nám umoţňuje více směřovat k Boţskému.

Čím větší jsou stvol a koruna, tím silnější musí být kořeny. Stáří — to je postupné seřezávání větví, a smrt — to je seřezávání kmene aţ na pařez. Kdyţ kořeny slábnou, je tato procedura nezbytná. Jak je moţné zvětšit sílu kořenů? Pravidelné odřezávání větví, tj. zkrocení svých tuţeb, ţivota, vymezení osudu způsobují vzplanutí ţivotních sil, ale celkově problémy nevyřeší. Proč kořeny vyčerpávají své zásoby? Na tuto otázku nemám odpověď. Zatím vím jen jedno: mám problémy na fyzické úrovni a existuje něco, co je způsobuje, — nedokonalost jiných lidí, podráţděnost, strach, sklíčenost, odsuzování. Mohu se několik měsíců věnovat absolutní práci na sobě a snaţit se změnit své emoce. Ale pak to bude stejné jako v lidovém léčitelství, — něco mě zabolelo, vypil jsem odvar nějaké byliny a bolest ustoupila. Protoţe příčina vyvolání bolesti je neznámá, coţ znamená, ţe není odstraněna, můţe se všechno zopakovat v jinou dobu a na jiném místě. Můj systém se v první řadě neorientuje na vyléčení, ale na pochopení příčin nemoci. Agresivní emoce nejsou příčinou, ale

přechodným článkem, kdy naše Boţské já je zastiňováno lidským štěstím a začíná srůstat s jeho určitými aspekty, a tak se objevuje agrese, coţ znamená, ţe skutečně se vyléčit je moţné jen tehdy, kdyţ projdeme všemi stupni lidského, a pak, kdyţ ho na nějakou dobu ztratíme, pocítíme své Boţské já jako jedinou a věčnou skutečnost. Potom se vrátíme k našemu lidskému, ale jiţ k němu nebudeme lnout a nebudeme na něm závislí.

Tedy, téma ţárlivosti, které jsem ještě neuzavřel, je i neschopnost chovat se správně k lidem, je to závislost na vztazích. Ţárlivost přetéká v pýchu a naopak. Kdesi v jemném plánu se spojují v jediný celek. Jedním z nejnebezpečnějších příznaků je mé nesprávné chování během příjmu pacientů. Zde pronikám do nejhlubších úrovní, abych pomohl uzavřít zdroje agrese. Pokud ke mně přijde pacient s pochybami, nebo podléhá ambicím, nebo se uráţí, musí být příjem ihned přerušen, neboť je to pro něj nebezpečné. Při těch zrychleních, která probíhají, se desetkrát aţ stokrát zesiluje změna, a to jak kladně, tak i záporně. Ukázalo se, ţe jsem rukojmím vlastního systému. Nejen zrychlení všech procesů, ale i jiné efekty probíhají bez mé vůle. To znamená, ţe jakékoliv negativum se u mě stejně tak stokrát zrychluje.

Rozčiluje mě, kdyţ mě lidé nechápou, kdyţ si člověk neuvědomuje, jaké mu hrozí nebezpečí, a tak nevyuţije svých moţností. Během příjmu pacientů musím zapomenout na lidské, ale to se mi nedaří. Závislost na principech je zřejmá.

A pak, základy lidského štěstí musí být nějak harmonicky propojeny, ale u mě je jakási motanice: vědomí, vůle, touha, ţivot. Toto všechno musí být také spojeno do čehosi jediného: do matérie, prostoru, času. Krásy zatím není dosahováno. Je sice pravdou, ţe jiţ existuje chápání tří vrstev lidského štěstí, tří úrovní. Materiální úroveň je spojena s tělem. Duchovní — s naším vědomím a prostorem. Poslední úroveň je spojena s duší, tady je zjevné propojení s časem.

Tedy, tělo je matérie, duch — prostor, duše — čas. Při výzkumech jsem se přesvědčil, ţe mysl se rodí z emoce. Bez emoce je její existence prostě nemoţná. Emoce se zobecňuje, transformuje a objevuje se mysl.

To, co nazývám hodnotami duše, je spjato s našimi city, a tady je ještě mnoho nejasností. Závislost na materiálních, tělesných poţitcích — to je pochopitelné, závislost na duchovních aspektech, tj. na schopnostech, intelektu, zde je také všechno jasné. Jak popsat závislost na duši, vţdyť na duši je také potřeba lpět. S čím jsou spojeny naše emoce, jak se projevují? V jejich základu leţí základní emoce, tj. instinkty. Všechny instinkty se v podstatě omezují na dva: první — vznik, udrţování a pokračování ţivota a druhý instinkt — řízení; závislost na jednom způsobuje ţárlivost, závislost na druhém — pýchu. Řízení, v podstatě, také směřuje k chránění ţivota, obzvláště ve strategických aspektech. Vypadá to, ţe touha prodlouţit ţivot je jednou z našich základních emocí. Co jsou to emoce? Ohledně nich existují desítky teorií. Ale dodnes neexistuje jednotný názor vědců. Proč? Emoce jsou bezprostředně pevně spojovány s tělem a mozkem člověka. Kdyţ jsme se včas nenajedli, vzniká emoce hladu. Kdyţ jsme se silně udeřili, vzniká emoce bolesti. Kdyţ jsme unikli nebezpečí a najedli se, vzniká emoce spokojenosti. Do mozku byly «vraţeny» elektrody a začaly dráţdit jednotlivé části — vznikají střídavé emoce strachu, hněvu, nebo spokojenosti. Závěr je jednoduchý a jasný: jakákoliv emoce je vyvolávána materiálním předmětem a závisí na něm. Sama o sobě není emoce materiální. Je podobná světlu. Existuje-li objekt, existuje i emoce. Mizí-li objekt, mizí i emoce. Ale na rozdíl od světla mizí emoce ihned. Ale východní filozofie svědčí o opaku. Emoce můţe existovat po rozpadu objektu. Celý emocionální komplex, nazývaný duší, existuje po smrti. To znamená, ţe veškerá současná věda, která nás přesvědčuje, ţe emoce je druhotná, krachuje, kdyţ naráţí na východní mystická učení a náboţenství. Tělo je druhotné a duše je prvotní. Ale pokud se tělo rodí z duše, pokud emoce utvářejí tělo, znamená to, ţe duch vytváří matérii, coţ znamená, ţe všechny předpoklady východních filozofií jsou pravdivé. Pravdivé v tom případě, jestliţe budou potvrzovány skutečnými událostmi. A nejzajímavější je, ţe jsou potvrzovány. A přestoţe se věda snaţila zamlčovat a přehlíţet tisíce faktů, skutečnost bere úporně za své. Takţe přece jen, co je prvotní — tělo nebo emoce, duch nebo matérie?

Vycházím ze své zkušenosti. Kdyţ jsem se učil základy lékařské diagnostiky s pomocí senzibilství, naše skupina vycházela z následující teoretické teze:

«Kolem kaţdého orgánu je individuální pole a existuje obecné pole kolem těla člověka. Jakékoliv změny na fyzické úrovni vlečou za sebou změny struktur pole. Navíc, nemoc orgánu se můţe projevit dlouho před tím, neţ ji objeví ultrazvuk nebo počítačová tomografie. Pole samozřejmě reaguje mnohem dříve. Včasnější objevení nemoci znamená moţnost vyléčit nemoc na samém začátku, kdy ještě nenabrala nebezpečnou inercii.»

Dostatečně dlouho jsem byl trénován v oblasti diagnostiky a dosáhl jsem slušných výsledků. Mám takovou zvláštnost — nikdy se nezastavím v půli cesty. Pokud se zabývám nějakým problémem, musím dojít do konce, časový termín je přitom neomezen. To je první věc. Druhá — nepochyboval jsem, ţe musí existovat opačná závislost: tělo musí být závislé na emocích. Dostával jsem se k jemnějším vrstvám polí a po několika letech bádání byl tento přechod završen.

Přesvědčil jsem se, ţe existují struktury pole, které jsou závislé na těle, ţe existují jemnější vrstvy, kde tělo zase závisí na poli. Potom jsem uviděl, ţe polní deformace, které způsobovaly nemoci, byly nerozlučně spjaty s agresivními emocemi. Potom jsem pochopil: to, co nazýváme emocí, a to, co nazýváme strukturou pole, je jedno a totéţ. Ukázalo se, ţe naše emoce jsou skutečně spjaty s tělem a jsou na něm závislé. Ale nejsou spojeny přímo, to za prvé, a za druhé — jsou spojeny s povrchovou úrovní. Hlubinnější rozsáhlé vrstvy emocí, které vědci zpočátku nazvali podvědomím a pak nadvědomím, naopak ovládají tělo. Ale je mezi nimi zřetelně vyjádřená vazba a vzájemné působení. Kdyţ se tělo rozpadá, základní jemnohmotné struktury pole zůstávají a vedou nezávislou existenci.

Otázka zní — proč? Odpověď je jednoduchá — ţivot zpočátku vznikl na úrovni pole jako jediná podstata v celém Vesmíru. Proto emoce, které zaţívá jakákoliv lidská bytost, mají vnější vrstvu, spojenou bezprostředně s jejím obalem, a hlubinnou vrstvu, která je spojena jiţ se ţivotem jako jedinou ţivou bytostí ve Vesmíru. Při veškeré mnohotvárnosti ţivých bytostí ve Vesmíru všechny v nejjemnějším plánu zůstávají jedinou bytostí. Proč, kdyţ tato bytost byla jiţ v minulosti, její emoce, tj. pole, pokračují v existenci i nyní? Odpověď je následující. Vesmír je holografickou podstatou nejen v prostoru, ale i v čase. Pole se rozprostírá kolem objektu nejen v prostoru, ale i v čase. Ve větší vzdálenosti od objektu můţeme pociťovat jeho pole, přestoţe samotné není vidět. To samé probíhá i v časové eliminaci. To znamená, ţe výroky západní materialistické vědy i výroky náboţenských, mystických a filozofických proudů jsou pravdivé ve stejné míře. Emoce závisí na objektu, objekt závisí na emoci. Všechny jevy hypnózy jsou pro západní vědu nevysvětlitelné, protoţe pokud v hypnóze pronikne vnucené nastavení do dostatečně hluboké vrstvy emocí, je očividné, ţe emoce se vymkla kontrole a závislosti na těle a začíná ovládat tělo a s ním spojené vědomí. Jestliţe je emoce prostorově-polní strukturou, znamená to, ţe určuje všechny události, které v tomto prostoru probíhají. Přirozená emoce není povrchová, ale extra hlubinná. A jako specialista na extra hlubinné emoce vidím, jak vše, co se děje s člověkem, zcela závisí na jeho hlubinném emocionálním stavu.

To znamená, ţe abychom změnili okolní svět a to, co se v něm děje, je potřeba změnit sebe, nejprve zvnějšku a potom uvnitř. K tomu, abychom působili na své extra hlubinné emoce a skrze ně na celý svět, je potřeba vědět, jak působit, na základě čeho. K tomu je potřeba mít správný náhled na svět, který je, v první řadě, určován našimi cíly. Nesprávný náhled na svět vytváří nesprávné emoce. Vnější vrstva emocí ovlivňuje extra hlubinné a dále následuje buď rozpad, nebo rozvoj. Ale nebudu unavovat čtenáře svými úvahami, přejdeme opět k základům lidského štěstí.

Takţe, základní hodnoty můţeme shrnout do několika skupin. Kdyţ se přibliţuji k určité hranici, obvykle se začíná jeden z elementů rozhoupávat a vymykat kontrole. V dané situaci se přihodilo to samé. Při pravidelném prozkoumávání závislosti na vůli, touze, ţivotě, vědomí jsem si všiml, ţe během diagnostikování se jeden z parametrů začal chovat nepředvídatelně. Byla to část, která se týkala tuţeb. Všude byla závislost minimální, ale zde docházelo k nepředvídatelným výlevům závislosti, tedy docházelo k tomu, ţe touhy závisely na ţivotě, vůli a vědomí. Ale touhy u mě byly zvláštním tématem. Jiţ jsem psal, ţe kdyţ jsem něco chtěl, ihned má přání krachovala. Při tom jsem si všiml zvláštní tendence. Blokace probíhala nezávisle na rozsahu. Pokud jsem chtěl sbírat houby, pak mizely z celé oblasti. Jestliţe jsem někam jel a počítal s dobrým počasím, bylo tam deštivo. Tyto řádky diktuji v roce 2001. Dnes je 31. květen, poslední jarní den třetího tisíciletí a téma tuţeb jsem ještě zjevně neuzavřel.

Na konci dubna jsme se domluvili, ţe bychom si mohli zarybařit v Astrachani. Kdyţ se mi tam chce, přesně vím, ţe se vyskytnou problémy. V Astrachani je uţ zamluvený motorový člun, na kterém můţeme vyrazit na moře, kde budeme rybařit. Jsou připravena auta na výlety ke vzdáleným jezerům, kde je spousta ryb. Trasy jsou vypracované, lidé jsou připraveni. Cítím, ţe jsem závislý na svém přání, ale snaţím se utěšit — přece nezmizí všechny ryby v Astrachani. Zajímá mě, jak se z toho příroda vykroutí, aby oblomila má přání. Nejspíš se z nějakého důvodu nebudu moct dostat k rybaření. Bylo by dobré, kdybych to aspoň přeţil, protoţe kdo ví, s jakou silou budu brzděn. Všechno se vyřešilo jednoduše a krásně. Kdyţ jsme přijeli do Astrachaně, ti, co nás vítali, rozhazovali rukama: «Před Vaším příjezdem byl dva dny liják, skutečná potopa. Člun to stáhlo do moře a někde uvízl, všechny silnice jsou zatopené a k jezerům se nedá jet.» Takţe nakonec jsme hlavně pili pivo a jedli sušené ryby. Ale kdyţ jsem nad tím vším zlomil hůl, přece jenom se nám podařilo zarybařit si. Městem protékala jakási říčka a v ní se zrovna třely ryby. Celý břeh byl obsazen rybáři. Svítilo slunce, počasí bylo nádherné. Chytil jsem asi 20 rybiček a byl jsem z toho nadšený.

Ale vraťme se k událostem z roku 1999. Byly pro mě velmi poučné. A především to bylo spjaté s mou cestou do Paříţe. Oslavy příchodu druhého tisíciletí. Jeden z největších svátků v historii lidstva. Všechny spojuje stejný elán nezávisle na národnosti. S ţenou jsme se rozhodli oslavit katolické Vánoce v Paříţi a před Novým rokem letět zpátky. Čím lépe si člověk představuje budoucnost, tím silněji se mu tam chce co nejrychleji přemístit z přítomnosti. Tehdy jsem nevěděl, ţe sen o budoucnosti přecházející v touhu přemístit se tam, je narušení vyšších zákonů, program zničení přítomnosti. V čem spočívá smysl ţivota? V získání Boţského. K tomu je potřeba stlačit čas a ten se stlačuje emocí. V kaţdé emoci se příčina stlačuje s následkem, budoucnost s přítomností. Proto je člověk ve skutečnosti šťastný v těch okamţicích, kdy směřuje k cíli, a ne kdyţ ho dosahuje. Cíl je dosaţen, vrstva času je stlačena. Probíhá pulsace, výtrysk nových cílů, vzdálenějších, a opět směřování k nim.

Kdyţ se zříkáme současnosti ve prospěch budoucnosti, pak se narušuje jak budoucnost, tak i přítomnost. Narušení začalo od prvních okamţiků cesty. Nejprve se ukázalo, ţe létá letecká linka jenom jedné společnosti, ne mojí oblíbené LKM. Potom následoval přestup v Amsterodamu. Tam jsme seděli v průvanu, chytili australskou chřipku a do Paříţe jsme uţ přiletěli nemocní. Chřipka narušuje zejména naše plány. Je čas prohlédnout si město, ale nikam se nám nechce. Sotva jsme to vydrţeli dva dny. Před Štědrým dnem jsme se šli projít po Paříţi, vystoupali jsme na Montmartre; vál studený, pronikavý vítr. Procházeli jsme se po Montmartru a můj slabý plášť vůbec nechránil před zimou. Abychom se zahřáli, zašli jsme do chrámu Sacre Coeur. Uprostřed chrámu seděli modlící se, takţe se tam nedoporučovalo vstupovat. Měl jsem otřesnou náladu. Myslel jsem na to, ţe musíme zase ven, do chladných ulic, a začalo mě z toho mrazit. «Vůbec by nebylo špatné umřít tady, — pomyslel jsem si, přičemţ jsem pokyvoval hlavou a prohlíţel si zdi chrámu. Nebo teď vyjdu, dostanu zápal plic atd.» Všechny moje sny a touhy se zdály být v tomto okamţiku směšné a nicotné.

Nepřitahoval jsem je, ale naopak jsem všechny mé myšlenky, plány a přání odráţel. Pomalu se má špatná nálada vytrácela. Vyšel jsem na ulici a najednou jsem zaznamenal překvapující změnu. Šli jsme v ledovém větru, ale vůbec mi nebyla zima. A potom jsme se procházeli uličkami Montmartru a já se cítil, jako bych měl na sobě péřovou bundu. Moje sny, strachy, nespokojenosti, sklíčenost kamsi zmizely! Abychom získali Boţské, je potřeba na nějakou dobu ztratit lidské. A kdyţ nebráníme naší duši, aby pocítila Boţskou lásku, naplňuje nás energií, ţivotem i vším ostatním.

Tento stav jsem zformuloval takto: nebraň se být šťastným. Svými strachy, sklíčeností, uráţkami neustále dusíme svoje štěstí a pak se divíme, proč ho nemáme. Potom jsem našel slova, která jsem mohl říct pacientce, která neúspěšně bojovala s ţárlivostí.

Pro ţenu je jednou z hlavních součástí štěstí kontakt s milovaným člověkem. Smrt blízkého člověka, nevěra, zrada nebo uráţka jsou prakticky nepřekonatelné, pokud neexistuje jiný opěrný bod. Ale opíráme se emocionálně. Aby se emoce utvořila, musí se prvotní pocity opakovat více neţ stokrát. Jestliţe jste zjistili, ţe vám byl milovaný člověk nevěrný, nebo vás zradil, a v tomto okamţiku se začínáte modlit a odpouštět, můţete si být jisti, ţe se vám nic nepodaří a vaše duše bude setrvačně vysílat nenávist, odsouzení nebo sklíčenost. Ale jestliţe v okamţiku jakékoliv, dokonce i sebemenší uráţky, jiţ jste zaţili od manţela, budete na něho a jeho uráţky zapomínat, a přitom směřovat k Bohu, a stejně tak v okamţiku jakýchkoliv znepokojivých myšlenek, strachu a sklíčenosti, pak uběhne určitá doba a vy ve skutečnosti pocítíte, nakolik je pro nás důleţitá ta věčná láska, kterou v sobě nosíme, a bez které je nemoţné ţít. A pak jste chráněni uţ navţdy. A toto štěstí vám nikdo nevezme. Je potřeba neztrácet čas a vyuţít kaţdé situace.

Tedy, v okamţiku uráţky je potřeba přestat se vnitřně bránit, bát se a litovat. Je potřeba na všechno zapomenout a snaţit se pocítit lásku k Bohu. Paříţ roku 1999 byla neobvyklá. Před Štědrým dnem nebylo špatné počasí. Ale následující den, jako mávnutím kouzelné hůlky, se počasí pokazilo. Přičemţ se zhoršovalo kaţdým dnem. Potom jsem pochopil, v čem je problém. Emoce velkých skupin lidí ovlivňují i počasí a vše, co se děje. Před Štědrým dnem se všichni Paříţané a turisté podvědomě soustředili na Boţské. Potom směřování všech prudce přešlo k lidskému: radost, veselí, jídlo, svátek. Pošpinění duše způsobilo změnu okolního světa a začala blokace zvyšující se závislosti na lidském. Nakolik jsem snil o příjezdu do Paříţe, natolik jsem uţ po několika dnech snil o tom, jak odsud odletím. Tyto dny jsme měli leţet, ale to se nám nedařilo. Manţelka nevycházela z pokoje a já jsem se motal po Paříţi a zařizoval jakési věci. «To nám tak ještě scházelo, abychom byli nemocní a leţeli tady na Nový rok,» — pomyslel jsem si. Moc jsme si uţ přáli letět zpět. 28. prosince jsme ráno vstali a jeli na letiště. A tady nastal skutečný konec světa. Vítr ohýbal silné stromy a lámal je. Největší nárazy větru začaly právě tehdy, kdyţ jsme vstoupili do budovy letiště. Nárazový vítr otevíral dokořán dveře a uvnitř, v budově letiště, padaly předměty. Několikrát zhaslo světlo. Chodil jsem sem a tam, očekával informace o letu a bylo mi jasné, ţe letadlo dnes neodletí. Byl jsem ve stavu silné slabosti, začala se mi zvedat teplota, po zádech mi stékal studený pot. «Kdybych si teď mohl lehnout a nic nedělat,» — zasnil jsem se. Náš let zrušili, jeli jsme nazpátek. Jeli jsme a objíţděli povalené stromy, převrţené reklamní tabule. Na silnici se válely nějaké rozházené předměty a odpadky. Další ráno jsme přece jen odletěli. Před odjezdem jsem se chtěl osprchovat, ale věděl jsem, ţe bych neměl, protoţe by se mi zvedla teplota, takţe jen stěţí bych byl schopný cesty. Po příjezdu do Petrohradu jsem se osprchoval a uţ za půl hodiny se mi teplota zvedla na více neţ 40 stupňů. Můj stav byl zvláštní. Jakékoliv přání způsobovalo bolest a nechuť. Bylo kolem druhé hodiny po půlnoci. Leţel jsem a nemohl nic dělat: ani přemýšlet, ani chtít, ani leţet, ani spát. «Tomu se říká projít se v Paříţi,» — pomyslel jsem si.

Od tohoto stavu mě odpoutalo zvonění telefonu. Nějaký muţ mi volal z Kyjeva. Není mi jasné, jak sehnal moje domácí telefonní číslo, ale z jakéhosi důvodu se rozhodl zavolat mi uprostřed noci.

— Je pravda, ţe Lazarev umřel? — ptal se mě.

— Nepospíchejte, — odpověděl jsem, — zatím je nemocný. Muţ se zaradoval:

— Díky Bohu, protoţe všichni říkají, ţe umřel.

Leţel jsem a vzpomínal na události v Paříţi. Byla tam jakási záhada. Nebyl to nejsilnější uragán, ale právě on vyrval ve Versailles i s kořeny 4000 stromů. Nejsilnější náraz větru se prohnal bohatými oblastmi. Předtím uragány prakticky nepoškodily ani jeden strom. Vzpomněl jsem si na svá slova, kdyţ jsme jezdili po Paříţi. Nyní se lidstvo podobá stromu se silným kmenem, bohatou korunou a velmi slabými kořeny. Nemáme čas o nich přemýšlet. A večer, před uragánem, kdyţ jsem byl ve společnosti, jsem říkal: «Opíjíme se svým blahobytem a myslíme si, ţe jsme chráněni. To je iluze. Jsme jen malí broučci v porovnání s přírodou, obzvláště kdyţ zapomínáme na své kořeny.»

Proč ale uragán cíleně zasáhl ta místa, kde se nejhonosněji oslavoval příchod třetího tisíciletí, obzvláště Paříţ? Mimochodem, hodiny, které odpočítávaly čas, jenţ zbývá do nového tisíciletí, se rozbily, a poslední zbývající hodiny nic neukazovaly. To také asi nebude náhoda.

Snaţil jsem se diagnostikovat nejen sebe, ale i skupiny lidí, a postupně vznikl zajímavý model. V jemném plánu se lidstvo nyní stává jediným celkem. Tento proces jiţ probíhá asi 30 let. Reálným by se měl stát do roku 2002. To znamená, ţe jestliţe byly dříve emoce všech lidí v jejich vzájemných vztazích chaotické, pak od roku 2002 budou seřazeny v jednom směru. A jestliţe bude tento směr nesprávný, tedy bude protiřečit zákonům přírody, můţe začít blokace, která se projeví jako série kataklyzmat, epidemií, konfliktů atd. A první zvonek, varující před moţnými blíţícími se událostmi, jak se zdá, zazvonil v Paříţi. Pro mě osobně to bylo znamení, ţe téma tuţeb je mnohem závaţnější, neţ jsem očekával, a ţe vyřešení tohoto problému pomůţe mnohým lidem.

Takţe, jak je moţné překonat závislost na tuţbách? Po ničem netouţit, zříci se přání? Jako v buddhismu. To není východisko. Mimo to existuje strašně moc tuţeb. Které z nich jsou hlavní a které druhořadé? Je potřeba je všechny zobecnit, proniknout k jejich základům a snaţit se překonat závislost na těchto základech. Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, jak určit, které přání je důleţitější. A postupně se všechno vyjasnilo. Ukazuje se, ţe všechna naše přání směřují ke vzniku a prodlouţení ţivota. A to je spjato se sexuálními touhami. Sexuální pud v sobě skrývá přání prodlouţení ţivota, tj. mít děti, kontakt s milovaným člověkem, vytvoření rodiny a všechny následující články rozvoje a posílení ţivota. To znamená, ţe závislost na sexuální touze způsobuje závislost na jakýchkoliv touhách vůbec. Jeden z hlavních elementů citového štěstí je sexuální touha, mající cíl a pokračování ţivota. V jemném plánu vypadají jídlo a sex stejně. To znamená, ţe závislost na jídle také způsobuje následující řetězec závislosti a problémů. Schopnost ovládat se v jídle a sexu umoţňuje člověku odstraňovat kořeny agrese. Dochází k tomu, ţe všechny naše touhy jsou ve své podstatě sexuální. A hlavní energie se skrývá v prvotní sexuální touze. Mimochodem, v indické filozofii to je stejné.

Ukazuje se, ţe Freud měl pravdu, kdyţ všechno spojoval se sexuálními instinkty. Biblická přikázání se teď stávají srozumitelnými. Opojení sexem a jídlem způsobuje podvědomou závislost na základech lidského štěstí a za nějakou dobu z toho vznikají nemoci, homosexualita, narkomanie, schizofrenie, neplodnost atd.

Cizoloţství, tj. jednání, které se staví nad lásku. Kdyţ se naše touhy stávají cílem a jsou kladeny nad lásku, zaséváme tím v daném okamţiku zárodky budoucích neštěstí, nemocí a ztrát. A je potřeba říci, ţe pro západní svět se zboţšťování sexu a jídla stalo prioritním, přestoţe v Bibli se hovoří o přísném omezování jak v sexu, tak i v jídle.

Pokračoval jsem ve zkoumáních a za několik měsíců jsem došel k nevelkému objevu. Pochopil jsem, ţe prvotní hřích Adama a Evy je zboţštěním přání. Proč se začali stydět? Protoţe si uvědomili svou sexualitu. Proč byl pokušitelem zrovna had? Had byl pro člověka vţdycky neviditelným nebezpečím. Bibli nelze číst doslovně. Podobenství o Adamovi a Evě nám alegoricky připomíná to, ţe nebezpečí zveličování sexuálních tuţeb je neviditelné a přichází nepozorovaně, a proto je ještě více nebezpečné. Kaţdý z nás v sobě nese tento prvotní hřích — pokušení stavit touhu a ţivot nad lásku k Bohu. Dlouho jsem nechápal podstatu té pasáţe v Bibli, kdy Bůh hovoří o tom, ţe děti se budou rodit v mukách. Ukazuje se, ţe v okamţiku narození dítěte se u ţeny objevuje obrovská koncentrace na ţivot a jeho pokračování. A pokud má ţena silnou závislost na přáních, pak se zesílení této závislosti předává dítěti a to můţe být potom nemocné, nebo můţe zemřít, tj. ztratit touhy a ţivot. A proto musí být radost z narození potlačována bolestí. To zachraňuje dítěti zdraví a ţivot, obzvláště pokud se matka správně staví k očištění skrze bolest.

Dříve pro mě bylo záhadou, proč měly děti narozené ve vodě nebo pod anestézií, při vnějším blahobytu, deformaci struktur, spjatou s ţivotem a přáními. Nyní mi je všechno jasné. Anestetika můţe brát zdravý člověk, u nemocného způsobují kontraindikace. Podíval jsem se na vztahy mezi muţem a ţenou novým způsobem. K tomu, aby se nám narodilo zdravé dítě, musíme v sobě všichni překonat prvotní hřích, tj. pocítit, ţe láska k Bohu je důleţitější neţ ţivot, touha a pokračování rodiny, coţ obzvláště musí pocítit ţena, která má rodit. A nakolik můţe jakákoliv ţena zachovat lásku k Bohu v okamţiku poníţení tuţeb a ţivota, nakolik je připravena odpouštět a zachovávat lásku vůči tomu, kdo ji urazil, s pochopením, ţe dotyčný za nic nemůţe, ţe jeho prostřednictvím se jí pomáhá překonat prvotní hřích a pocítit lásku k Bohu jako nejvyšší štěstí, natolik bude umoţněno jejím dětem mít zdraví a štěstí.

Tyto řádky diktuji jiţ 1. června roku 2001. První den prvního léta třetího tisíciletí. Mimochodem, za okny je pěkné počasí a svítí slunce. Vzpomínám si na nedávný rozhovor s jedním mým pacientem.

— Moje známá, — vyprávěl, — si začala románek. Myslela, ţe je to láska, ale ve skutečnosti to byla vášeň. Asi ne náhodou se ukázalo, ţe dotyčný muţ je narkoman. Je moţné, ţe se potkali uţ dávno v jemném plánu, a její zboţšťování přání se mu předalo a udělalo z něj narkomana. Ale to není podstatné. Za nějakou dobu u něj objevili hepatitidu C, která se přenáší pohlavně. Moje známá ke mně přišla, řekl mladý muţ, a zeptala se: «Co mám dělat?» Protoţe četla Vaše knihy a byla na Vašich vystoupeních, řekl jsem jí, ţe její jediná šance je modlit se a snaţit se změnit. Začala se modlit, a druhý den se narkoman dostal na oddělení ARO. Opět ke mně přišla v naprostém rozrušení. A já, kdyţ jsem si vzpomínal na Vaše přednášky, jsem jí řekl, ţe uţ není cesty zpět, ať se modlí, jak jste říkal na přednášce. Ţe sexuální rozkoš je pro ni prostředkem jak získat Boţské v sobě. A vztah k druhému člověku a láska k němu je pro něj i pro ni jen moţnost pocítit lásku k Bohu. Za tři dny narkoman procitl z bezvědomí a z oddělení ARO ho přeloţili na normální oddělení. A za týden ho z nemocnice propustili. Před tím ho vyšetřili. Hepatitida C kamsi zmizela. Uběhlo půl druhého měsíce. Opět šel na vyšetření. Lékaři rozhazují rukama: «Nevíme proč, ale hepatitidu C nemáte.»

«Mnohé ţeny ani netuší, — pomyslel jsem si, — jaké následky má jejich zvýšená sexualita a neschopnost krotit své touhy.» Kdyţ jsem jen tak-tak došel k tomuto tématu, diagnostikoval jsem jednu pacientku, která jen zázrakem zůstala mezi ţivými. Předtím jsem často viděl milostné trojúhelníky, které byly výsledkem očištění duší, protoţe přece jen to je očištění a poníţení všech. V tomto případě šlo u ţeny čistě o sexuální chtíč.

Přemýšlela — má být manţelovi nevěrná nebo ne? Z mé diagnostiky vyplývalo, ţe tato nevěra můţe vést ke smrti jejích dětí. Pro mě byl takový obrat naprosto nečekaný. Ve všech knihách, časopisech a anekdotách se píše jen o nevěrách. Ukazuje se, ţe pokud má ţena v podvědomí zvýšenou závislost na sexuálních tuţbách, můţe častá sexuální rozkoš takovou závislost zvýšit aţ desetinásobně. A v dětech začínají touhy aktivně pohlcovat lásku. Načeţ se pro záchranu duše zapojují obranné mechanismy. Aby byl zachován obsah, začíná se narušovat forma. A pak se dětem hroutí zdraví, osobní ţivot, ne všechna přání se mohou vyplnit, slábnou sexuální funkce, objevuje se frigidita a impotence, můţe se objevit neplodnost. Nakolik nám umoţňuje energie přání rozvíjet se, natolik nás začíná závislost na nich ubíjet.

Nejčastěji vychováváme sebe i své děti nesprávně: buď vyhovíme jakýmkoliv přáním, nebo naopak, kaţdé přání se snaţíme potlačit. Správná výchova spočívá v tom, abychom pomohli dítěti pocítit Boţskou lásku, z které se rodí všechna přání. Musíme jim pomáhat i v rozvoji přání tím, ţe neustále zdůrazňujeme jejich druhořadost, pravidelně je omezujeme. Tj., sexualita sama o sobě není hříchem. Hřích — to je čin, uskutečněný ne pod vedením Boţské lásky, ale kvůli nějaké lidské hodnotě. Získání Boţského se nedosahuje zničením sexuality, ale jejím vyuţitím pro nahromadění Boţské lásky a nepřetrţité překonávání závislosti na ní. Pokud je moţné lásku srovnávat s jezdcem, pak touha je podobná koni. Jezdec musí sedět na koni a ovládat ho. Pokud se kůň snaţí sednout si na jezdce, nebo začne cválat s udidly v hubě, nic dobrého z toho nevzejde.

Ve svých výzkumech jsem se ubíral následující cestou. Dostávám se na určitý stupeň, potom začínám mít problémy. Musím si projít všechny situace a naučit se překonat závislost na daném aspektu. Pouze tehdy mám právo dostat se na další stupeň. Šel jsem stále dál a stále vznikaly nové úrovně závislosti. Nyní, kdyţ jsem se váţně zabýval tématem tuţeb jako jedním ze základů lidského štěstí, s radostí jsem uviděl, ţe jsem se jiţ přiblíţil k základům lidského, které bylo v Bibli nazýváno prvotním hříchem Adama a Evy. To znamená, ţe je moţné doufat v určité završení systému. Mnoholetá práce, neustále odhalující další nové články, se začala kvalitativně završovat, coţ znamená, ţe je moţné dostat se k novějším, zajímavým, rozsáhlým úrovním.

Příjem pacientů

Začínal jsem včasnou diagnostikou. Nemoc je potřeba uvidět před tím, neţ nabrala inercii, je potřeba ji rozpoznat v tom okamţiku, kdy se teprve utváří. Ultrazvuk, počítačová tomografie poskytovaly jen organiku. Byla to příliš přibliţná úroveň. Čínská diagnostika — vyšetřování podle Volla umoţňovaly určit narušení funkce. Ale i toto pro mě byla vnější úroveň, poměrně pozdní. Proniknutí do karmických struktur umoţňovalo určit budoucí nemoc několik let před jejím propuknutím. Analýza pole umoţňovala předvídat budoucí onemocnění, samotnou moţnost jeho vzniku. Kdyţ jsem uviděl, jak nerozlučně jsou spojeny karmické struktury s osudem, charakterem a náhledem člověka na svět, pochopil jsem, ţe je moţné udělat přesnou prognózu, a přitom vycházet z chování, náhledu na svět a charakteru člověka. Podle toho, jak se vyvíjíme, roste význam správného náhledu na svět. Protoţe u mě samotného je rychlost všech procesů vysoká, čas mezi nesprávným náhledem na svět a jeho následky se zkracuje na minimum. I kdyby byl člověk sebeharmoničtější, nesprávný světonázor dříve či později zabije jeho nebo jeho děti. Proto je v současnosti tak důleţitý rozvoj strategického myšlení, které bylo člověku vštěpováno světovými náboţenstvími. Správný vztah ke světu se vytváří dost mučivě, obzvláště kdyţ nás naše emoce táhnou na jinou stranu. Nyní přede mnou sedí pacient, který má, jak se zdá, banální dotaz. Navrhl své přítelkyni, ţe by mohli jet na zahraniční zájezd. Začali projednávat detaily tohoto zájezdu. Za nějakou dobu tomuto muţi onemocněly ledviny.

— Protoţe jsem četl Vaše knihy a byl jsem u Vás v ordinaci, pochopil jsem, ţe tyto dva momenty mají něco společného, a já se nemohu zbavit pocitu nebezpečí.

— Prohlédnu Vás a postupně Vám budu všechno říkat, — navrhuji. — Závislost Vaší přítelkyně na citové úrovni je ohromná. Pamatujete si?

— Ano, říkal jste mi to minule.

— Závislost na přáních způsobuje ţárlivost. Příčina takové závislosti se skrývá v minulých ţivotech. Svou přítelkyni neznáte jen v tomto ţivotě, tehdy pro Vás bylo uspokojení tuţeb cílem, ale ne prostředkem. Sex — to je jedna z moţností, jak zaţít cit lásky. Je prostředkem, ale pro Vás byl vţdy cílem, zdrojem rozkoše, stejně jako pro Vaši přítelkyni. Proto je na podvědomé úrovni pro Vás oba sex cílem, a ne prostředkem. Rodina, narození dětí jsou pro Vás cílem, ale ne prostředkem. Samotný ţivot a jeho pokračování — to je cíl, ne prostředek. Proto destabilizace ţivota, ohroţení tuţeb ve Vás rodí agresi, tj. oba jste v nitru neskutečně ţárliví. Pokud své přítelkyni předáváte jen kladné emoce, její ţárlivost, nároky a podvědomá agrese se budou zesilovat. Co se stalo v daném případě? Začínáte hovořit o zajímavém zájezdu, který se stane zdrojem spokojenosti. Tento zájezd je symbolem posílení ţivota, jeho pokračováním. To znamená, ţe dále musí následovat úplná nebo částečná ztráta ţivota a tuţeb.

Jak to vypadá v obyčejném ţivotě: buď se zájezd neuskuteční, nebo v jeho průběhu onemocníte a budete mít nepříjemnosti, nebo se pohádáte se svou přítelkyní před nebo během zájezdu, nebo onemocníte po návratu ze zájezdu a budete mít nepříjemnosti. Podíváme se, jak to můţe vypadat.

Před rozhovorem byla koncentrace Vaší přítelkyně na ţivotě a na jeho pokračování na kritické úrovni, během rozhovoru uţ třikrát převyšovala nebezpečnou úroveň. Pokud by se zájezd uskutečnil, převyšovala by patnáctkrát smrtelnou úroveň. Vydrţet můţete jen čtyřnásobné zvýšení úrovně. To znamená, ţe po takovém zájezdu byste nejspíše zahynul.

— A proč já, a ne moje přítelkyně?

— Vţdyť ji přece uvádíte v pokušení. A potom, k tomu, aby ţena porodila, se musí soustředit na pokračování ţivota, a proto u ní z biologického hlediska aktivněji fungují systémy obrany, poniţující ţivot. Měsíčky jsou u ţeny periodickým rozpadem ţivota, jeho pokračováním, potlačováním tuţeb. Zřetelnější a aktivnější stárnutí oproti muţům je také potlačením tuţeb. Protoţe má ţena útlejší tělesnou konstituci, je častěji podrobována poníţením. Příroda nutí ţenu, aby se častěji obracela k lásce tím, ţe poniţuje její základní ţivotní funkce, a činí ji více ţivotaschopnou.

Mladý muţ soustředěně přemýšlí.

— Dobře, jestliţe zemřu v případě úspěšného zájezdu, neměli bychom se raději rozejít?

— Nepotěším Vás. Kdyţ se s ní rozejdete, zemřete také.

— Takţe to znamená, ţe nemám šanci přeţít?

— Za obvyklé situace ano: buď přijde těţké onemocnění, nebo smrt. Nedávno jsem hovořil s jednou známou ţenou, zamilovala se, ale potom se objevily problémy s jejím milovaným. Rozhodla se, ţe se s ním rozejde, div nezahynul. Jde za ním, mluví s ním, on ji poniţuje a dělá jí ze ţivota peklo. «Umírám s ním, ale umírám i bez něj, — říká, — Co mám dělat?» V takovém případě existuje jediné východisko — skutečně se obracet k Bohu a začít se měnit.

Mladý muţ se na mě tázavě dívá.

— Řekněte mi, prosím, ještě jednou, co mám dělat?

— Za prvé: jakýkoliv zájezd pro Vás nesmí být cílem, ale prostředkem. Tj. zájezd není zdrojem rozkoše a odpočinku, ale moţnost, jak se odpoutat od problémů a zapracovat na

sobě. Toto musí vědět i Vaše přítelkyně. Potom pro Vás zájezd nebude představovat nebezpečí. Dále si musíte častěji opakovat, ţe sex je pro Vás jen moţnost, prostředek, jak nahromadit lásku k Bohu. A pokud nezaţíváte cit lásky, pak kategoricky nesmíte sex provozovat. Jsou pro Vás nezbytné pravidelná zdrţenlivost, půsty a hladovění. Motivujte své stáří a smrt a soustřeďte se v tomto okamţiku na lásku. Potřebujete zdiskreditovat význam ţivota a jeho pokračování ve srovnání s Boţskou láskou. Pravidelné potlačování ţivota, odpoutání se od tuţeb se pro Vás musejí stát normou.

— A co říkáte na západní světonázor, kde je úspěch hlavním cílem?

— Sotvaţe takový světonázor pronikne do podvědomí, začíná být jakákoliv společnost nemocná a umírá. Vezměte si socialismus. Hlavní cíl — blahobytná budoucnost, koncentrace na ţivot a jeho pokračování. Důsledek — smrt desítek miliónů lidí, narušení ţivotů a tuţeb. Společnost, která prohlašuje za svůj hlavní cíl lidské štěstí, je odsouzena k rychlé či pomalé degeneraci. Zákony Vesmíru fungují stejně jak v rozsahu lidstva, tak i jediného člověka. Jak si např. počíná zkušený podvodník? Slibuje Vám, ţe zítra budete mít spoustu vymoţeností, podněcuje ve Vás koncentraci na blahobyt, splnění přání, posílení ţivota, a nakolik se to všechno pro Vás stává cílem, natolik to všechno musíte ztratit. A pak podvodník, který Vás oklamal, činí dobrou věc, aniţ by odporoval zákonům Vesmíru. Proto si častěji opakujte, ţe jakékoliv plány do budoucnosti, jakékoliv lidské štěstí bude pro Vás vţdycky prostředkem, jak získat Boţské.

Pacient odchází a já se ponořuji do svých úvah. Je zajímavé, ţe ledviny byly vţdy tématem pýchy, vůle, schopností ovládat se. Kdyţ jsem se dostal k diagnostice amorfního času, koncentrace na ţivot a touhy se ukázala být spojená s ledvinami, zpozoroval jsem to na sobě a teď to vidím i v pacientovi. Dříve nebylo téma ţárlivosti a pýchy nijak spojováno. Dříve to bylo jednoduché: ledviny — pýcha, slinivka břišní — ţárlivost, játra — obojí. V amorfním čase začínají ţárlivost i pýcha působit jako celek, přestoţe je tam rozdělení.

Zmíním se o modelu světa v čínské filozofii. Muţský a ţenský princip — jing, jang.

Abychom pocítili jednotu těchto protikladů, musíme překročit hranice času.

Prozatím je proto nutné vnímat své Boţské já reálněji neţ lidské. Lidské kvůli tomu musí být pravidelně brzděno, je přerušováno a potom musí na nějakou dobu zaniknout. Pokud v tomto okamţiku nepocítíme své Boţské já, pak vede takové přerušení k obyčejné smrti. Je potřeba důkladně propracovat detaily takového přechodu. Ţivot a jeho pokračování jsou nerozlučně spjaty, ţena je pro muţe symbolem pokračování ţivota, proto nároky, kterých se nezbavíme, ţárlivost a uráţky způsobují, ţe lpíme na ţivotě, a tak nám neumoţňují překonat závislost na něm. Dříve jsem nemohl pochopit, jak vzniká ţárlivost, co je jejím prvním impulsem. Probíhá následující: řekněme to takto, ţena potřebuje od muţe určitou dávku lásky, a pokud ji muţ ţeně poskytuje, moc ji nezajímá, co muţ dělá. Ale pokud jí neposkytuje něţnost, pozornost a lásku, vzniká ţárlivost jako touha zachránit sebe a své potomky. Jestliţe je pro muţe sex moţností zaţít cit lásky, potom nebude muţ usilovat o jinou ţenu, pakliţe to omezí lásku v jeho duši, ale kdyţ se objeví jiná ţena, pak bude v jeho duši více lásky, protoţe láska — to je cíl a nikdo nebude trpět. Jestliţe je pro muţe ţenská krása zdrojem lásky, rozkoše a spokojenosti, pak po seznámení s přitaţlivou ţenou zapomene na první ţenu a jeho láska se vytratí. To znamená, ţe pokud muţův cit lásky závisí na kráse ţeny, jejím mládí, sexualitě, bude na něj ţena neustále ţárlit nezávisle na tom, zda ji bude či nebude podvádět. To znamená, ţe náš nesprávný vztah k základům lidského štěstí rodí agresi nejen v našich duších, ale i v duších jiných lidí, a odsuzuje nás k problémům.

Poslední dobou si stále častěji všímám následujícího. Dříve se ţárlivý člověk soustředil na kariéru, byznys a tím se uváděl do rovnováhy. A naopak technik, řídící pracovník se oddal rodině, umění — a také se zachránil. Kdyţ jsou naplněny obě varianty, je moţné

překonat jak ţárlivost, tak i pýchu. Jestliţe se v tomto okamţiku neobrátíme ke svému Boţskému já, všechno lidské se mechanicky prostě rozpadne. To samé se děje s lidstvem. Západní demokracie — to je cesta tuţeb a ţárlivosti. Východní despocie — to je cesta vůle, řízení a pýchy. Lidstvo se blíţí k tomu okamţiku, kdy čistě západní nebo čistě východní varianta hrozí rozpadem a zánikem, a jejich mechanické spojení je nemoţné. «Lidé budou jako andělé,» — říkal Jeţíš Kristus. Asi právě takovým lidem bude umoţněno vyřešit otázku přeţití a dalšího rozvoje lidstva.

Den příjmu pacientů

Momentálně se nacházím v pokoji a čekám, kdy přijde první pacient. Opět se budu snaţit přijímat v novém reţimu a opět se mi to stěţí podaří. Ale vím, kam jít, a proto dosáhnu svého. Během příjmu pacientů nesmím být vnímán jako člověk, protoţe jinak všechny problémy pacientů přejdou na mě. Sebemenší rozčilení, strach, lakomost, sebeuţírání — a uţ jsou ve mně zaseta semena budoucích nemocí. Kdybych to věděl dříve, nenadělal bych si tolik problémů, takţe nyní mi přerušení příjmu uţ moc nepomůţe. Protoţe jsem přijímal jakékoliv pacienty a téměř kaţdý druhý měl rakovinu, nahromadilo se mi v jemném plánu hodně problémů, a proto musím pokračovat ve svých výzkumech a jít dál. Příjem umoţňuje zasvětit lidi do Boţského, stejně tak to umoţňuje i mně. Ještě jednou se snaţím si představit stav, ve kterém se stane mé lidské průzračným a téměř zmizí. Opravdu je moţné představit si své já, neomezeně nekonečnou lásku? Ať uţ si to budeme, nebo nebudeme představovat, stejně je potřeba k tomu jít. Jiţ půl roku se snaţím pozvolna přerušit nepotřebné kontakty, snahy zabývat se byznysem, organizačními záleţitostmi ze mě vysávají všechny síly a brání hlubinným změnám.

Vzpomínám si, jak před několika lety ke mně do ordinace přišla léčitelka.

— Léčím bylinami, modlitbami, slovy, — vyprávěla. — Podařilo se mi, ţe za týden lidem zmizely těţké nádory. Pacienty jsem přijímala v komůrce bez jakéhokoliv komfortu, ale neodradilo je to. Začali mě přesvědčovat, ţe můj dar je potřeba rozvíjet. Odjela jsem do Moskvy, studovala tam na akademii, získala mezinárodní diplom léčitele. Vlivní lidé mi pomohli, abych si zařídila vlastní kancelář. Nyní mám všechno: věhlas, diplom, kancelář a cítím se ještě lépe neţ předtím, ale vytratili se všichni moji pacienti, načeţ potkávám svou známou a ptám se jí: proč ke mně nezajdeš? Vysvětluje mi, ţe nemohla najít mou kancelář, a potom ztratila můj telefon. S lidmi se něco děje a já nechápu, v čem je problém.

— Všechno se to děje s Vámi, a ne s nimi, — vysvětluji. — Dříve jste léčila láskou, ale nyní svým věhlasem, diplomem, pocitem domova atd. Vnější energetika se zachovala, ale ta vnitřní se začala vytrácet. V okamţiku příjmu pacientů musíte zapomenout na své diplomy, kanceláře, profesionalismus a dokonce i na přání pomoct pacientovi. Sláva, blahobyt léčitele velmi rychle pohltí, pokud se včas nevzpamatuje. Jen šarlatáni se za takových okolností cítí dobře. Pro ně nejsou peníze a slova nebezpečnými. A profesionálové jsou nemocní, umírají, ztrácejí své blízké.

Toto jsem vysvětloval té ţeně před několika lety a nedávno jsem se ze strany podíval na sebe a uviděl jsem tytéţ problémy, ale to je jen část těch úkolů, které musím vyřešit. Jeden z nejtěţších úkolů je zformulovat veškeré získané informace do jednoduchých frází. Kromě toho musím pacienta připravit na to, aby tyto fráze pochopil. Všechno mi to připomíná výstup na vrchol hory, u jejíhoţ úpatí jsou statisíce různých situací. Kaţdá se rozvíjí na určitém území a má svůj smysl. Kdyţ stoupáme ke středu hory a díváme se dolů,

probíhá zobecnění a vidíme stovky situací. Kousek od vrcholu jich jsou desítky, a kdyţ stojíme na vrcholu, vše, co probíhá dole, vnímáme jako jedinou situaci. Existují problémy, které je nemoţné vyřešit, kdyţ se nacházíme na úpatí hory. Existují i takové, které nelze vyřešit, kdyţ se nacházíme uprostřed nebo dokonce na vrcholu hory. Jak pomoci člověku, který se nachází dole, aby dosáhl pocitu vrcholu? Řešení je v podstatě jednoduché. Vesmír je holografický nejen v prostoru, ale i v čase, a tato holografie je určována tím, ţe nafukováním, rozšiřováním se Vesmír stává bodem. Kaţdý z nás zná celou minulost Vesmíru i celou jeho budoucnost. Kaţdý z nás musí vystoupat na vrchol hory, ale určitou svou částí jsme vţdy na vrcholu.

Náboţenství — to je informace toho, kdo stojí na vrcholu. Věda — to je informace těch, kdo pobíhá u úpatí hory. Nyní nastal čas stoupání na vrchol. Proto nesmí zrak směřovat dolu, ale nahoru. Ve svých výzkumech jsem vystoupal po celé hoře aţ k jejímu vrcholu. Vím, co zakouší člověk, stojící na vrcholu. Po části hory jsem stoupal reálně a to vidím na svých změnách. Teď mi zbývá, abych se sám reálně změnil. Jestliţe jsem měl dříve silné záchvaty, kdy se mi nechtělo ţít, pak časem se tyto záchvaty změnily na sebeuţírání, sklíčenost a apatii. Potom místo toho přišlo nepřijetí situace a nevíra v sebe sama. Nyní překonávám i tento stupeň a jakákoliv nepříjemnost není pro mě narušením minulosti, ale utvářením nové budoucnosti.

Poslední dobou s údivem i radostí pozoruji, ţe místo sklíčenosti přichází radost a optimismus. Ale tato radost uţ není taková, jako ta dřívější. Sklíčenost — to je emoce ztráty, radost — emoce získávání. Kdyţ se cit lásky udrţuje v duši více méně stabilně, vznikají emoce, které se kvalitativně liší od smutku a radosti. Je to to, co je na Východě nazýváno samatha, a na Západě katarze, nebo osvícení. Nejprve přináší Bůh očištění skrze neštěstí a ztráty, pokud člověk zachová lásku v okamţiku narušování toho, co je mu drahé, pak místo prvního stupně přichází stupeň druhý, těţší. Je potřeba se naučit zachovávat lásku tehdy, kdyţ nám není lidské štěstí bráno, ale dáváno. Přičemţ můţe být jakékoliv, co hrdlo ráčí. Mnozí, kteří snadno prošli ohněm i vodou, snadno ztroskotají, kdyţ jsou na vrcholu. Projít zkouškou lidského štěstí je moţné tehdy, kdyţ je nahromaděna inercie lásky, a na to je potřeba na sobě dlouho a pořádně pracovat. Jak tomu bývá v obyčejném ţivotě? Člověku se dějí nepříjemnosti, má nemoci, problémy, začíná věřit v Boha a modlit se. A postupně se všechno mění, jeho ţivot vzkvétá, přání se začínají vyplňovat, nemoci mizí. «A proč bych se tedy modlil, kdyţ je všechno v pořádku?» — začíná si myslet člověk a přestává směřovat k lásce a postupně sklouzává zpět k nemocím, neštěstí a problémům. A nakolik je člověk připraven zříci se lásky během lidské rozkoše, natolik nesmí tuto rozkoš zaţívat. Takový člověk je odsouzen k neštěstí, nemocem a brzdění v rozvoji. Bez světových náboţenství by nebylo moţné dostat se na současnou úroveň.

Vraťme se k inercii lásky. Poslední dobou, potom, co jsem zformuloval téma citového štěstí, lidé, kteří přečetli mou knihu a podívali se na videokazetu, přicházejí čistí. Přesněji, jejich úroveň je čistá. Hlubinné vrstvy, spojené s dětmi, vnuky, jsou z jakéhosi důvodu prakticky u kaţdého nedotčeny. Pouze při osobním příjmu, kdy jsem musel zjišťovat, co konkrétně brání tomu, aby byly děti dány do pořádku, došlo ke změnám. Moje výzkumy neumoţňovaly očistit potomky. Byla to jakási záhada. Hlubinné struktury nepodléhaly změnám. Vysvětloval jsem pacientům: jestliţe jste se vydali správným směrem, dříve či později pomůţete svým dětem a vnukům. Ale do takových hlubinných úrovní proniká jen ta informace, která je velmi důleţitá a je podporována veškerým úsilím v tomto směru. Aby se Vaše emoce dostala k dětem a vnukům, musí nabrat značnou inercii. Okamţité emoce do takových úrovní nepronikají. Najednou mě napadla jednoduchá myšlenka. Pokud si pomůţeme, abychom umocnili inercii lásky, pak se duše potomků mohou očistit mnohem rychleji. Nyní říkám pacientům: jestliţe chcete pomoct svým dětem a vnukům, musíte se zbavit všeho, co Vám brání v lásce. Kdyţ se obracíte k Bohu, prosíte, aby se

Vaše děti nikdy nezříkaly lásky, aby nikdy nepotlačovaly tento cit, aby ho nediskreditovaly. Prosíte, aby mohly zachovat cit lásky k Bohu, kdyţ se hroutí jejich ţivot, touhy, osud. Modlíte se, aby vţdy a ve všem viděli Boţí vůli a uměly odpouštět druhým i sobě. Abyste pomohli potomkům, je potřeba se zbavit minimálně 5 forem agrese vůči lásce:

1. Sebemenší nároky vůči rodičům počínaje dětstvím.

2. Vícekrát si projít všechny okamţiky uráţek od milovaných a blízkých lidí, odpustit jim, obzvláště v období pohlavního dospívání, první lásky, v období zakládání rodiny a příchodu dětí na svět.

3. Nespokojenost se sebou, sklíčenost, touha neţít. U ţen tento program, v první řadě, zasahuje děti a vnuky. Odpustit sobě je často mnohem těţší neţ odpustit někomu jinému.

4. Veškerá lítost nad minulostí.

5. Jakýkoliv strach a obavy z budoucnosti.

Pokud jste se nějakého z těchto pěti momentů nezbavili, budete pracovat, ale výsledků prakticky nedosáhnete. Abychom mohli odpustit lidskému, je potřeba v sobě pocítit Boţské a vycházet z něj; abychom v sobě pocítili Boţské, je potřeba naučit se nezříkat se lásky, nepotlačovat ji a v kaţdé situaci se starat především o zachování lásky, a aţ po tom o všechno ostatní. Obracíte se k Bohu a prosíte o zachování lásky v jakékoliv situaci, prosíte o odpuštění za to, ţe jste se zříkali lásky, uráţeli se, odsuzovali, zaţívali sklíčenost, obavy a lítost.

Kdyţ se přibliţujeme k Bohu, čas a prostor se smršťují do jediného bodu, a my zaţíváme pocit jednoty se vším ţivým. Co nám brání zakusit pocit jednoty? Ty okamţiky, kdy se zříkáme lásky k jiným lidem i k sobě. Kdyţ se děsíme budoucnosti — znamená to, ţe ji nechceme přijmout. Snaţíme se odtrhnout přítomnost od budoucnosti, které se bojíme, snaţíme se odpoutat od minulosti, se kterou jsme nespokojeni, snaţíme se odpoutat od člověka, který nás urazil, — toto odpoutání je zříkání se Boha, a proto schopnost přijmout svět ve všech jeho projevech, schopnost přijmout minulost a budoucnost nám umoţňuje pochopit, ţe vše se děje z Boţí lásky a vše se k ní vrátí. To je umění pociťovat v sobě stále reálněji Boţské.

Láska k nám neustále přichází, musíme se naučit neodhánět ji, nebát se jí. «To je zajímavé, — pomyslel jsem si, — jestliţe bude někdo číst mé knihy povrchně, můţe nabýt dojmu, ţe se opakuji.» Často slyším, ţe první kniha je zajímavá, ale ty další uţ moc ne. Ale spirála, pokud se na ni díváme ze shora, také vypadá jako uzavřený kruh. Zajímavě vypadala diagnostika po šesté knize. Přichází ke mně člověk — celkové pole jiţ není špatné, závislost na materiální úrovni je téměř nulová, duchovní úroveň je také překonána, ale s citovou úrovní je to na zhroucení. Následují jakoby ta samá slova, situace je podobná, ale abychom překonali závislost na citové úrovni, je potřeba udělat ještě jeden krok k Bohu a začít se měnit nejen povrchně, ale i hlubinně. Kaţdá moje nová kniha se objevuje jako moţnost překonat ještě jednu vrstvu, která nám přehrazuje cestu k Boţskému. A zvláštnost nynější doby spočívá v tom, ţe kaţdý člověk na zemi musí absolvovat analogickou cestu ke svému Boţskému já. Na této cestě je moţné pomoci druhému člověku, ale hlavně — kaţdý si musí tuto cestu projít samostatně.

Nyní přichází první pacient. Řeknu několik frází a ty musí pomoct člověku, aby se naprosto změnil. Moje informace funguje jako klíč. Dveře a zámek — to je přečtení mých šesti knih a zhlédnutí videokazet. Bez dveří je zbytečné otáčet klíčem. Opakovat informaci, kterou jsem jiţ dříve vyloţil, nemohu, pokud mi pacient klade dotazy, ukazující jeho nepřipravenost; v takovém případě navrhuji, aby odešel z příjmu. Člověk čte knihy, dívá se na videokazety a potom začíná na sobě pracovat a měnit se. Kdyţ udělal všechno, co mohl, ale nedošlo k ţádné výrazné změně, pak musí jít na příjem. Musím pochopit, co se stalo, proč systém nefunguje. To mi pomáhá dále se rozvíjet a rozsáhleji vidět obraz

světa. K tomu, abych mohl vidět svět jinak, musím vytvořit své modely, nové způsoby vnímání, které překračují hranice stereotypního myšlení. K tomu je potřeba se naučit být vnitřně v naprosté samotě. Člověk — to je produkt kolektivního vědomí. Bez něj by nebyl moţný kontakt a výměna informací, tedy rozvoj, a čím více je v člověku rozvinuto směřování ke spojování, k pomoci druhým, tím bohatší je jeho duše. Ale má to i mínus. Kdyţ láska a touha po poznání postrkují člověka dopředu, stereotypy kolektivního myšlení mu neumoţňují odpoutat se od obvyklých představ, potlačují rodící se nový cit. Odstranění pupeční šňůry, která nás spojuje s kolektivním vědomím, probíhá mučivě, ale bez toho je nemoţné jít vpřed. Kdyţ jsem se dostal na novou úroveň, snaţil jsem se sem všechny vytáhnout a rozčiloval se, kdyţ to někdo odmítal. Později jsem pochopil: kaţdý člověk ţije ve své vrstvě vědomí. Přání, aby mě člověk zcela pochopil, to je podvědomá touha udělat z něj naprosto identickou osobu jako jsem já, coţ způsobuje agresi. Jsme jednotní v jemném plánu, ale zvnějšku můţe být jednota jen v hraniční vrstvě, kterou nazýváme kolektivním vědomím. Aby mě člověk pochopil, je nezbytné zvyšovat objem informací a naučit se přetlumočit své citové vnímání světa do obvyklých pojmů a frází.

Takový proces je vlastně nazýván poezií. A básník, malíř, hudebník musí předat druhým lidem své nové citové vnímání. Pokud tento nový cit neexistuje, pak neexistuje ani umění. Nejprve je potřeba lásku zaţít, potom se o ni opřít a tou láskou ţít, pak se odpoutat od všeho, co lásce brání, včetně toho, co bylo ţivotně nezbytné, bez čeho jsme nemohli ţít. V tomto okamţiku je moţné i zemřít, pokud je lásky málo. Proto jsou vţdy umělci připravení riskovat svůj ţivot více neţ jiní lidé. Pokud je lásky nedostatek, musíme zemřít, ale pokud jsme ji stačili nahromadit, objevuje se naše vidění světa a city se stávají mnohem hlubšími a barevnějšími.

Tedy, nové vidění je vytvořeno, nyní je potřeba vrátit se zpět ke kolektivnímu vědomí a vytvořit formy, umoţňující předat nové vidění světa. Poslední dobou postrádám samotu. Nemám energii na nové modely. Začínám být stále více závislý na obvyklých iluzích, které jsou nazývány lidským štěstím. Dobrá, zmíním se o tom aţ potom, pokračujme v příjmu.

Do pokoje vstupuje ţena s dcerou.

— Víte, máme problém. Můj muţ začíná být poslední dobou nemocný, přičemţ to na nás dělá takový dojem, ţe se na něj navalilo hned několik nemocí najednou. Začal mít problémy se slinivkou, cukr se mu zvedl na 18. Začali jsme ho léčit pomocí akupunktury a potom, díky Bohu, bylo všechno v pořádku. Po nějaké době mu začala klesat hladina trombocytů v krvi — z 200 na 30. Opět jsme ho léčili a hladina trombocytů stoupla na 160. Sotva se z toho vzpamatoval, opět začaly nové problémy. Tehdy jsme pochopili, ţe léčíme jednu nemoc, ale objevuje se nemoc druhá. Četli jsme Vaše knihy a viděli videokazety. Stav mého muţe se trochu zlepšil, ale ke kardinálním změnám nedošlo.

— Změny nenastaly, protoţe Vaše dcera můţe zemřít. Zkusme uvaţovat bez diagnostiky. Slinivka — to je orgán spojení s druhými lidmi, pokud je s ní něco v nepořádku, znamená to, ţe se objevuje téma ţárlivosti. Klesání trombocytů — to je tentýţ problém. Udělejme z toho závěr: Váš manţel má značnou závislost na přáních, která vede k uráţkám vůči blízkým lidem, k ţárlivosti, touze neţít atd. Odkud se to bere? Od ţeny a dětí. Závislost Vaší dcery na citové úrovni v aspektu přání 13krát převyšuje kritickou úroveň. Musí porodit děti, jejich duše se k ní přiblíţily. Musí se odpoutat od základů lidského štěstí, aby jim poskytla lásku. Odpoutání od ţivota a přání nevydrţí, jinými slovy: zachovat lásku, kdyţ ji milovaný člověk zradil, poníţil, podvedl, nedokáţe ani na minimální úrovni. Tady uţ není řeč o neplodnosti, ale o fyzickém přeţití Vaší dcery. Hlubinný stav ţeny přechází na manţela a otce a oni začínají být nemocní. V jemném plánu je Vaše dcera nyní uráţena, zrazována a poniţována. V její duši nepropuká láska, ale nenávist vůči muţům, a tento program začíná zabíjet otce. Nakolik dáte sebe a svou dceru do pořádku, a přitom více neţ desetkrát znovu proţijete svůj ţivot a správně projdete všemi situacemi, natolik pomůţete manţelovi, aby se uzdravil. Nyní je jeho stav nevalný, pole je deformováno uprostřed hrudníku. Aktivita imunity jeho pole je asi 10%, plus deformace pole v oblasti močového ústrojí. Imunita ve fyzickém plánu je nyní asi 70—80%, pokud klesne na 10%, jako imunita pole, můţe to vést ke smrti nebo nevyléčitelné nemoci. Jděte a převychovávejte svou duši.

Matka s dcerou odcházejí. Místo nich přichází mladý muţ.

— Nedávno jsem byl na Vašem vystoupení, — řekl. — Neustále mě provázelo téma pýchy, ovládání, jak jsem pochopil z Vašich knih a videokazet. Po Vaší přednášce mě začalo bolet srdce. Bolesti byly takové, ţe jsem málem ztratil vědomí. Dobelhal jsem se k lékaři, udělali mi kardiogram, všechno bylo ideální, lékař říkal, ţe mám naprosto zdravé srdce. Modlím se, ale nepomáhá to, beru prášky, ale nezabírají.

— Máte ţenu? — ptám se.

— Ano, — uvádí muţ její jméno.

Prohlíţím její pole, kladu mu následující dotaz:

— Máte děti?

— Ano, — pokračuje muţ a nazývá jejich jména. Provádím diagnostiku a kladu třetí otázku:

— Máte milenku?

— Ne.

— Brzy ji mít budete, — odpovídám. — Situace je v podstatě jednoduchá. Vaše ţena má vnitřně velmi vysokou koncentraci na ţivot, jeho pokračování. To je předáváno dětem i Vám. Nejlepší řídící pracovníci a kariéristé — to jsou ti, co všechno řídí zevnitř. Ponořují se do schopností něco řídit, ponořují se do práce, byznysu, politiky a všechno jim vychází, protoţe na tom nelpí. A nelpí na tom proto, ţe jejich hlavním problémem není pýcha, ale ţárlivost. Ale někdy je potřeba očistit svou duši. A člověk, který snadno prošel zkouškou ztroskotání pýchy, najednou nečekaně naráţí na novou zkoušku, o které dřív neměl ani potuchy. U Vás nadešel čas, kdy si musíte projít destabilizací ţivota, přání a vztahů. Pokud by Vám byla dána tato zkouška prostřednictvím manţelky, nepřeţil byste, proto Vám bude dána tato zkouška prostřednictvím milenky. Ale to také nevydrţíte. Za nějakou dobu se seznámíte s ţenou a zamilujete se do ní. A dál je to jednoduché: buď Vás neustále uráţí a poniţuje, nebo Vás zrádně, nečekaně podvede, nebo uţ má nějakého přítele, nebo je vdaná, pokud není, tak neustále střídá milence. Ocitáte se v situaci, kterou nemůţete přijmout. Snaţíte se zříct lásky, která Vás nutí, abyste byl poniţován a přijímal to. Dusíte lásku uráţkami a dále musí být zničeno to, co zabíjí lásku, — to jsou Vaše uráţky společně se srdcem a plícemi, potom následuje rakovina plic nebo infarkt. Na přednášce dochází k očištění jako při příjmu a budoucí problémy se drobí a vycházejí na povrch jiţ nyní. Musíte se naučit skutečně odpouštět ţenám. Vycházejte z teorie: ţeně je moţné odpustit vše, kdyţ se všechno děje z vůle Boţí, neexistují lidské hříchy, které by nepodléhaly odpuštění. Naše duše se chová jako zlobivé a tvrdohlavé dítě. Duši je potřeba nestále vychovávat láskou, přívětivostí a omezováním. Pak se bude chovat správně v jakékoliv situaci.

— Myslíte si, ţe se stačím změnit? — ptá se mladý muţ.

— Nepřemýšlejte o tom, jestli to stačíte, nebo ne. Prostě dělejte všechno pro to, abyste pomohl své duši. Musíte se dostat do pořádku nejen Vy, ale i Vaši potomci. Proto se, v první řadě, musíte zbavit agrese vůči lásce, uráţek vůči rodičům a milovaným lidem, uráţek ve vztahu k sobě, lítosti nad minulostí a strachu z budoucnosti.

Muţ odchází, aby na sobě pracoval. Snaţím se pochopit nejasný pocit, který se u mě nedávno objevil. Mně samotnému brání něco v tom, abych se hlubinně změnil. Musím si provést diagnostiku na základě těchto pěti parametrů. Takţe, nároky vůči rodičům — čisto,

všechny uráţky zmizely; uráţky ve vztahu k blízkým a milovaným lidem — také čisto. Vyruší mě klepání na dveře. Do pokoje nahlíţí pacientka.

— Víte, teď jsem volala domů, můj syn se vrátil ze školy, leţí doma celý zelený. Zvrací, má průjem, teplotu a rýmu. Chápu to dobře? To znamená, ţe to nějak souvisí s tím, ţe jsem šla na příjem?

— Ano, probíhá u něj očištění, — povídám. — Aby neprobíhalo tak bolestivě, zbavujte se, v první řadě, agrese vůči lásce.

Ţena zavírá dveře, dívám se na kousek papíru přede mnou: nároky vůči sobě, nespokojenost se sebou, touha neţít. Tento parametr je také čistý. Lítost nad minulostí, strach z budoucnosti — tady je také všechno v normě. To je zvláštní, podvědomí mě neustále informuje o tom, ţe konám přestupky vůči lásce. Potřebuji ještě nový parametr. Zajímá mě, jak asi vypadá? Snaţím se v čase najít takové situace. Nakonec chápu: je to zřeknutí se lásky k člověku, který mě urazil, tj. není to nenávist, ţárlivost a uráţka — je to přání zničit lásku jako zdroj bolesti, zříci se jí, diskreditovat ji. Podobné situace jsem proţíval v mládí. Vzpomínám si na jednu z takových situací a dívám se, o kolik převyšovalo moje zřeknutí se lásky nebezpečnou úroveň. Oho! 23krát převyšovalo smrtelnou úroveň. To je divné, jak to, ţe jsem ještě naţivu? Ačkoliv: V roce 1991 jsem měl zemřít, tehdy to se mnou poprvé vypadalo opravdu zle, bylo to spojené s událostmi let 1980—1981. Za deset let se to opakovalo, měl jsem zemřít, ale v Bibli jsem si našel slovo láska, vykročil jsem tímto směrem a všechno se změnilo. Byl to odklad. Rok 2001 — rok dalšího otřesu. Měl jsem zemřít a teď chápu, s čím to souvisí. Naučil jsem se nepociťovat nenávist, neuráţet se, ale dosud nedokáţu opravdově zachovat lásku. Brání mi v tom špatné smýšlení o lidech; k člověku je moţné se chovat přísně, ale neustále v něm musíme milovat Boha. Jsem prostoupen odsuzováním lidí a moje podvědomí si k tomu hledá sebemenší důvod. Někdy je potřeba se zvnějšku k někomu zachovat agresivně, zastavit ho, omezit, hájit svá práva. Nerozlučně se ve mně spojuje přísné chování navenek s výlevy hromadících se nároků a agrese uvnitř, a pokud navenek jednám nerozhodně, znamená to, ţe uvnitř musím nahromadit ještě více nároků, podráţděnosti a nespokojenosti, aby vyústily v konkrétní činy. Ale láska — to je budování i destrukce zároveň. Vţdyť jsem sám svým dětem říkal: budu Vás trestat. V mém podvědomí je zakořeněn nezlomný stereotyp, aktivní jednání vychází z agrese, pasivita a uvolnění z lásky, ve skutečnosti pochází z lásky všechno. Prostě je potřeba naučit se aktivně jednat a přitom zachovávat v duši lásku. Proto je nezbytné chovat se ke kaţdému člověku jako ke svému dítěti: v první řadě ho zahrnovat láskou a dobrosrdečností, které nevylučují přísnou linii chování.

Opět mě vyruší klepání na dveře. Přichází další pacientka.

— Řeknu Vám, co mi bylo, — začíná. — Lékaři shledali mou nemoc nevyléčitelnou a upřímně mi řekli, ţe nemám šanci přeţít. V tomto okamţiku mi přinesli Vaši první knihu. Přečetla jsem ji a změnila se. Za tři dny byl ze mě úplně jiný člověk, poprosila jsem rodinu, aby mi dovezli samé krásné věci. Začala jsem jiný ţivot. Za týden mě prohlíţel můj lékař. «Kdybych Vám před 10 dny já sám neprováděl vyšetření střev, nikdy bych tomu neuvěřil, — řekl mi. — Vaše střeva byla jako řešeto, ale teď tam není ani vřídek. — Pokrčil rameny. — Jste zdravá, můţete jít.» Chtěla bych vědět, jak jsem na tom teď? — zeptala se ţena.

— Váš stav je dobrý, — říkám jí po diagnostice, — problémy zůstaly u Vaší dcery. Stejně jako dříve se soustředí více na vyšší city neţ na cit lásky. Lásku nelze nijak skrýt: ani penězi, ani blahobytem, ani schopnostmi, ani talentem, ani svým ţivotem. Vaše dcera je v nitru velmi nevšední člověk, její talent začíná zastiňovat lásku. Stává se důleţitějším a stav duše je stavem Vašeho těla, takţe máte dost práce, jděte a pokračujte na sobě pracovat.

Další pacientka je mladá a krásná.

— Nedávno se mi narodilo dítě, — řekla. — A potom mě opustil muţ. Dokázal byste vysvětlit, proč se tak stalo?

— Ano, — odpovídám. — Vaše krása, blahobyt a touhy pro Vás mnoho znamenají. Jsou pro Vás důleţitější neţ láska. Nemůţete být bezbranná. Čím víc je pro Vás důleţitější ţivot v porovnání s láskou, tím více zakoušíte agresi. Od dětství jste si nahromadila pořádnou porci nároků vůči muţům, nedokázala jste správně projít zkouškou před početím dítěte. Ale protoţe dítě je zvětšovací sklo rodičů, je jeho program zničení muţů větší neţ ten Váš. Nyní tento program zabíjí jeho otce. Potom bude zabíjet jeho samotného. Jednoduše řečeno, dříve jste pomaloučku zabíjela svého muţe a po narození dítěte to děláte ve dvou. Šance na přeţití Vašeho muţe prudce klesly, ale on musí přeţít, a proto od Vás odešel.

— Tak co mám dělat?

— Knihy jste četla?

— Ano, všech šest.

— Videokazety jste viděla?

— Ano, včetně těch posledních.

— Výborně, — říkám, — a teď jděte a pracujte na sobě. Odchází, v pokoji se objevuje manţelský pár.

— Jsme u Vás na příjmu potřetí, — začíná mladá ţena. — Kdyţ jsme přišli poprvé, manţela mohli skutečně zabít. Měli jsme velké dluhy. Nyní je s manţelem všechno v pořádku, dluhy jsme vrátili. Nedávno jsme si koupili byt a provádíme opravy, ale opět mám pocit nebezpečí.

— Tento pocit je spjat s Vašimi dětmi, — vysvětluji. — Jedno z nich, stejně jako dříve, můţe mít problémy. Aby přeţilo, potřebuje lásku, ale ve Vás začíná lidské štěstí opět všechno zastiňovat. Lidské štěstí je spojováno s pokračováním, obranou a posílením ţivota. Jedny z hlavních symbolů záštity jsou vlastní dům či byt. Po koupi bytu se Vaše podvědomí prudce zvrátilo ne na stranu lásky, ale na stranu ţivota a obrany. Jestliţe v důsledku toho můţe Vaše dítě zemřít, pak ho můţe zachránit buď ztráta Vašeho bytu, nebo ztráta zdraví, nebo ztráta Vašeho ţivota.

— Řekněte nám, prosím, co máme dělat?

— V první řadě se musíte měnit skrze lásku, modlitbu a správné chování, potom musíte omezit svá ţivotní potěšení, podpořit to půstem a hladověním. Musíte se nějak zbavit části blahobytu, abyste zmenšili svou koncentraci na něj. Nepospíchejte s opravou bytu. Můţete byt opravit, ale nastěhujte se tam aţ za rok. Pokud má byt nějaké vady, nespěchejte s jejich odstraněním. Štěstí je těţké jídlo, které s obtíţemi strávíme. Ještě jste se také nezbavili vzájemných uráţek z minulosti, lítosti nad minulostí, strachu z budoucnosti.

— Promiňte, chci se Vás zeptat, — začíná ţena. — Kdyţ se zbavuji strachu z budoucnosti, mám nečekaně chuť na sex — děsí mě to. Nechápu to, proč?

Naše touhy se obrací k budoucnosti, — vysvětluji. — Čím více se soustředíme na touhy a činíme z nich cíl, tím více na nich začínáme záviset. Závislost způsobuje strach. Začíná se projevovat závislost na budoucnosti — objevuje se strach z její ztráty. Strach z budoucnosti rodí špatné smýšlení o jiných lidech. To všechno se mění na špatné myšlenky o nás. Chybějící sebedůvěra, pesimismus, sklíčenost se mění na program sebezničení. Program sebezničení zabíjí touhy. Vzniká pocit nesmyslnosti ţivota. Všechny touhy jsou otupovány. Strach — to je zřeknutí se lásky, a naše přání se rodí z lásky. Zbavujete se strachu z budoucnosti a v tomto okamţiku jsou odhalovány Vaše touhy, a protoţe v jejich základu je touha pokračovat v ţivotě, zesiluje se apetit a sexuální touhy. A dále je potřeba se učit překonat závislost na těchto touhách. Rodí se z lásky, a proto se zpět musí k lásce vracet. Napomáhá tomu modlitba, půst, zdrţenlivost. Rozsah tuţeb se stává nebezpečným jen tehdy, kdyţ předhání nárůst lásky v duši. Štěstí odmítá ten, kdo na něm nemůţe překonat závislost. A abychom překonali závislost, musíme pravidelně omezovat své touhy

a pravidelně je také zcela potlačovat. Představte si: člověk neumí plavat, bojí se vody, chápe, ţe můţe utonout, jeho princip je — zříci se vody, voda — to je smrt, ale potom postupně chodí do vody a učí se plavat, a odepření je vyměněno za přísná omezení, potom se naučil plavat a voda se pro něj stává potěšením a naplňuje jeho ţivot. Stejné je to i s našimi touhami. Nejprve indická filozofie a buddhismus hovoří o zřeknutí se tuţeb a ţivota. Oddanost tomuto světu, který je výsledkem tuţeb, je zdroj nemocí, muk a strádání. Je potřeba si je odepřít, přestat s nimi spolupracovat, pak budeme šťastni. Potom se objevuje judaismus, který připouští lidské štěstí, ale s nejpřísnějšími pravidly a omezeními — to pomáhá lásce, aby byla zachována v duši a neutonula v lidském štěstí, potom se objevuje Jeţíš Kristus, který říká, ţe hlavní pro spasení duše není přísné dodrţování všech instrukcí, ale cesta k lásce a Bohu, kterého nosíme ve své duši. A čím dále se vyvíjíme, tím důleţitější se stává vidění Boţského ve všem, schopnost odpouštět jiným i sobě, ţít láskou, získat své Boţské já.

Po příjmu je nutné provést regenerační procedury. Dříve jsem si myslel, ţe po napsání knih a uvedení se do pořádku nebude pro mne příjem pacientů prací, ale svátkem. Ale nic takového. Přichází naprosto připravený člověk, neklade zbytečné otázky, rozhovor trvá 2—3 minuty a já, po přijetí několika takových lidí, potom dlouho přicházím k sobě. Ukázalo se, ţe energie je vyčerpávána na podporu, pomoc při hlubinných osobních změnách pacienta, ale zdá se, ţe existuje ještě jedna příčina. Vţdy jsem velmi chtěl pomoct pacientovi zachránit ţivot, napravit osud a tato mnoholetá koncentrace se nyní mění na váţné problémy. Podvědomí v okamţiku příjmu, co se týče inercie, nesměřuje k lásce, ale k ţivotu a blahobytu. To znamená, ţe problémy pacienta budou nevyhnutelně přecházet na mě. Ţivot mi jen sotva poskytne tolik očišťujících situací, kolik problémů přebírám na sebe. Kromě zkrácení příjímání a přezkoumávání minulosti je potřeba udělat něco v současnosti. Jestliţe dochází k celkové ztrátě energie kvůli nesprávnému podvědomému vnímání světa, musí na sebe vzít nějaký orgán blokaci energetického proudění. Takovou roli u mě nyní plní ledviny. A jakákoliv narušení, útočí, v první řadě, na ně. Před několika dny jsem byl opět nesvůj, začal jsem zjišťovat, proč. Byla to další záhada.

Nějakou dobu jsem vedl jednoho pacienta. Bylo to pro mě zajímavé, protoţe problém se netýkal zdraví, ale kariéry a blahobytu. Tento pacient byl sportovec. Popracovali jsme, výsledky byly dokonce lepší, neţ jsme očekávali, ale potom jsem pocítil, ţe se stále silněji snaţím vyrovnat jeho osud, zlepšit jeho výsledky. Z jakéhosi důvodu začala být orientace na vnější blahobyt převyšována, asi jsem na to příliš často myslel. Všechno, co pacient nedopracoval, kdyţ byl líný, jsem dodělával já, neustále znepokojený a nutící se pracovat. Námi vymezená doba uplynula a naše spolupráce byla ukončena. A potom začalo to nejzajímavější. Tento muţ začal mít neúspěchy, propukla v něm nespokojenost se sebou, kterou nemohl překonat. A psychologa, který by mu zakázal, aby se zabýval sebeuţíráním, uţ vedle sebe neměl, ale jeho program sebezničení z jakéhosi důvodu, přešel, v první řadě, na mě, a mě začaly bolet ledviny. Nějakou dobu jsem nemohl nic pochopit. Proč musím pykat za jeho chyby? Vzpomínám si na všechny detaily naší spolupráce, snaţím se najít příčinu. Stop. Zajímavý okamţik. Jednou při našem rozhovoru řekl: «Začínám být na Vás závislý. Jak se dám do pořádku, kdyţ se rozloučíme?» — «Závislost se objevuje u toho, kdo je líný,» — odpověděl jsem mu. Pokud se člověk skutečně mění, opíraje se o lásku ve své duši, potřebuje učitele jen jako první impuls. Vzpomínám si na tento rozhovor, snaţím se v něm najít kořeny svých problémů a zdá se, ţe tomu začínám rozumět. Jako obvykle jsem snadno viděl a chápal problémy pacientů a zároveň jsem sám dělal tytéţ chyby. Příliš pečlivě jsem se stavěl k práci. Všechno, k čemu zaujímáme váţný postoj, v nás rodí závislost. Závislost způsobuje agresi. Agrese způsobuje nemoc. Nutil jsem ho, aby na sobě pracoval, kdyţ jsem viděl, ţe se blíţí problém. Sám jsem mu volal, to u něj vytvářelo iluzi zvýšené ochrany. Skutečně se zesilovala jeho závislost na mně. Potřeboval občasné neúspěchy jako lék. A já jsem ho o tento lék připravil. Docházelo k neustálému zlepšování výsledků, k jejichţ výpadkům prakticky nedocházelo. Pacient si natolik zvykl na úspěch, ţe se z nynějších neúspěchů přímo hroutil, a mohl jsem za to já. Ale vţdyť jsem mu sám nedávno vysvětloval: nauč se flákat, ale tak, aby to nikdo nepochopil. Půlměsíce máš výsledky, namáháš svou vůli, přání, celou svou energii, a potom se vnitřně zřekni tohoto směru, dělej všechno krásně, efektně, ale v nitru se flákej. Pokud je sval neustále napjatý, atrofuje.

Pamatuji si, jak jsem diagnostikoval jednoho byznysmena. Schopný, chytrý, pracoval bezchybně. Dívám se na jeho budoucnost a vidím tam za několik let reálnou smrt. Dojde k nějakému váţnému problému spjatému s jeho prací. Nijak ho nebude moct přijmout.

— Vaše práce Vás začíná zabíjet, — vysvětlil jsem mu. — Stále více jste na ní závislý. A tato závislost narůstá, sebemenší nepříjemnost v práci Vám způsobuje stále větší trauma.

— Ale přece nepřestanu pracovat, — řekl mi.

— Jestli nezměníte svůj vztah k práci, osud Vás donutí, abyste ji nechal. Buď si nechtěně, nepředvídatelně začnete způsobovat problémy, nebo Vás nemoc nebo smrt donutí opustit práci. První, co se musíte naučit dělat, — nikdy se nestavět k práci váţně. Váţně se můţeme stavět jen k lásce a Bohu. Všeho ostatního se musíme pravidelně zříkat. Nikdy nic nedělejte na 100%. Dělejte to na 95%. Výsledek bude stejný, ale závislost nevznikne. Ţivot — to je sinusoida, nějakou dobu jste pobyl v lidském štěstí, tak teď se ho na nějakou dobu zřekněte.


Nepřetrţitě potřebujeme jen lásku a dobrosrdečnost. Tyto myšlenky mě napadají tehdy, kdyţ jdu do lázně. Zdá se, ţe u mě nastupuje období váţných změn.

Poprvé, kdy se prudce změnil můj ţivot, to bylo v 70. letech. Moje sny, plány, naděje se naprosto zhroutily. Chtěl jsem být vojákem, ale stal jsem se průvodcem.

Další změny následovaly v 80. letech, kdyţ jsem se váţně začal zabývat filozofickými studiemi, snaţil jsem se uspořádat své představy o světě, a tehdy jsem k filozofii připojil senzibilství.

Těţkou krizi jsem měl na začátku 90. let. Došel jsem k závěru, ţe léčení rukama je neperspektivní. Rozhodl jsem se zříct energetického léčení a přistoupil jsem k léčení informačnímu. Krach se projevil nejen v práci, ale i v ţivotě. Diagnóza, která mi nedávala šance na přeţití, vnitřní zmatek. A nyní, jak se zdá, mi je znemoţňováno pracovat dřívějšími metodami. Musím odmítnout pacienty, kteří přišli s jediným cílem — dát do pořádku své problémy, zlepšit své zdraví, splnit si přání. Musím veškeré lidské štěstí stěsnat do jediného bodu a potom to ukázat pacientovi. Podívejte se, tohle je lidské a tohle Boţské. Odsud je potřeba přejít sem. K tomu je potřeba udělat tohle a tamto. A zatím, čím více se snaţím pracovat, pomáhat posílit ţivot, chránit ho, tím více energie ztrácím.

Vzpomínám si, jak ke mně na příjem přišla jedna léčitelka. Začala mít problémy se synem a vlastní psychikou. Začala slyšet hlasy, objevil se strach, necítila se ve své kůţi.

— Léčitelství není nebezpečné pro toho, kdo se v minulých ţivotech zbavil závislosti na ţivotě a touhách. Například, zemřel mučednickou smrtí, kdyţ zachovával lásku v duši, nebo mnoho let strávil modlitbami a odříkáním. Ale Vy jste se začala zabývat léčitelstvím, aniţ byste se zbavila závislosti na hlubinných vrstvách. A nyní malý problém, který byl dříve neznatelný, vyrostl do ohromných rozměrů a ohroţuje Váš ţivot i ţivot Vašeho dítěte.

— Ale vţdyť jsem léčila modlitbami, — upřímně se ţena diví.

— A na co jste myslela, kdyţ jste léčila?

— Na to, abych člověka uzdravila, napravila jeho osud.

To znamená, ţe Boţské jste vyuţila pro lidské cíle. Závislost na těchto cílech se mnohonásobně zvýšila. Ano, nahromadění lásky k Bohu rodí touhu a ţivot, vede k jejich

rozkvětu, ale abychom pocítili Boţské, je potřeba na nějakou dobu zapomenout na lidské. Láska k Bohu — to jsou kořeny, které nevidíme, ale bez nich je nemoţné ţít.

Náš ţivot — to je symbol, naše touhy — větve a listí. Pokud je koruna příliš mohutná a systém kořenů slabý, strom můţe zahynout, a abychom ho zachránili, je potřeba prořezat korunu částečně, anebo úplně, pokud je kořenů málo. Proto je potřeba se hlavně starat o kořeny a pravidelně ořezávat korunu, aby lépe rostla. Dříve jsem neustále přemýšlel, kdyţ jsem jel metrem nebo jiným hromadným dopravním prostředkem. Teď jezdím autem a to mi brání v přemýšlení. Je dobré na sobě pracovat v lázni, pobyt v páře způsobuje poníţení ţivota a přání. A kdyţ se v tomto okamţiku modlíme, nastupuje očištění rychleji.

Medicína dlouho bojovala s přírodou, ale nepomáhala jí. Dříve se na nemoc pohlíţelo jako na zlo, protoţe se vycházelo jen ze zájmů těla. Co dělal člověk, kdyţ onemocněl? Zvedal se mu ţaludek, nechtěl jíst, zvyšovala se mu teplota, nechtěl se s nikým stýkat a medici se snaţili odstranit nemoc společně s ostatními příznaky. Příbuzní nemocného neustále rušili, nutili ho jíst, sniţovali mu teplotu. Ukázalo se, ţe nemoc očišťuje duši člověka a posiluje jeho imunitní systém. To znamená, ţe hladovění a samota také očišťují.

Co se týče teploty, pamatuji si na jeden zajímavý případ. Před několika lety jsem se bavil v New Yorku s jedním člověkem. Vyprávěl mi, jak se stal léčitelem. Jak se ukazuje, měl frakturu lebky. 21 dní byl v kómatu. «Viděl jsem své zemřelé rodiče, — vyprávěl, dal jsem poţehnání manţelčině sňatku s jiným člověkem, bylo mi jasné, ţe uţ se zpět nevrátím, ale příbuzní mi řekli, ţe je ještě brzy na to, abych je opustil, ţe se musím nejen vrátit, ale ţe se i uzdravím. Ještě mi řekli, ţe budu léčit lidi. Kdyţ jsem přišel k sobě a uzdravil se, pocítil jsem sílu, vycházející z mých rukou, a potom jsem se dostal do kontaktu s mimozemšťany, kteří mi pomohli, abych mohl léčit. Pamatuji si, ţe jednu ţenu bolely vaječníky zleva, ale přestoţe jsem opakovaně nad tímto místem působil rukama, bolesti neustávaly. Řekli mi, ţe příčina je skryta ve vaječnících na pravé straně a ţe hlavně musím léčit je. A skutečně, po tom se ţena uzdravila. I já jsem si všiml: onemocní-li pravá ledvina, je příčina v té levé, a proto, v první řadě, je nutno léčit ji. Takţe, — pokračoval muţ, — nějakou dobu jsem léčil všechny a výsledky byly velmi dobré, ale potom ke mně ve snu opět přišli mimozemšťané a řekli: vzal sis toho na sebe moc, budeme tě očišťovat, jen neuţívej ţádné léky. Následující den mi vystoupala teplota aţ na čtyřicet stupňů, tři dny jsem se třásl jako při zimnici, ale uţ jsem věděl, o co jde, a ţádné léky jsem neuţíval.»

Vzpomněl jsem si na jeho slova, kdyţ jsem zpozoroval, ţe po příjmu pacientů existují dvě věci, které mi pomáhají v regeneraci: spánek a pobyt v páře. Modlit se v páře jsem začal za následujících okolností. Obvykle se v Rusku chodí do lázně hromadně a dobrosrdečnost, která se objevuje ve skupině lidí, energetická jednota, to vše pomáhá vydrţet mnohem větší zátěţe. Proto jsem nerad chodil do lázně sám. V Německu je v páře člověk o samotě, vlastně tedy v sauně, kde kaţdou hodinu na pec lijí různé nálevy, místo metličkami máchají ručníky. Voda nás dobře zbavuje stresů a problémů. Němci se chovají klidně a uvolněně. Samotná atmosféra nám velmi pomáhá, abychom si odpočinuli od namáhavého reţimu. 10 minut před tím, neţ začne stoupat teplota, se sauna zaplňuje mnoţstvím lidí, a pracovník, který nejprve vyvětral místnost, začíná na rozehřátou pec nalévat vodu. Tentokrát to byla ţena a její výraz obličeje byl přísný. «Nemá ráda muţe,» — pocítil jsem. V páře byli převáţně muţi. Obvykle vypadá procedura takto: nejprve na rozehřátou pec lijí vodu, nějakou dobu čekají, neţ se pára rozplyne, a potom ladně máchají prostěradlem, aby se všechno zcela promísilo. Tentokrát ţena nalila vody více, neţ je norma, a ihned začala všechny ovívat. Obvykle vydrţím vysokou teplotu, ale tentokrát jsem byl na hranici. Ti, co seděli na vrchní lavici vedle mě, naříkali, hekali, ale drţeli se. Cítil jsem, ţe buď budu muset odejít, nebo budu muset něco udělat, a začal jsem se modlit, opakoval jsem, ţe zachovávám lásku, kdyţ jsou ţivot a touhy narušovány. A v tom okamţiku, jako by mě polili ledovou vodou. Měnit se začínáme tehdy, kdyţ se blíţíme k určité hranici, kdyţ zátěţe dosahují kritické úrovně. Ale k tomu je potřeba být v určitém vnitřním stavu. Pochopil jsem, proč si mnozí svatí vytvářeli mučivé podmínky a při modlitbě v tomto okamţiku dosahovali mnohem většího duchovního růstu. Takţe v této lázni jsem zaznamenal zajímavý okamţik.

Vedle mě seděli lidé, jejich kůţi oţehovala pára a oni to snadno vydrţeli. Zajímalo mě: nakolik já i oni vydrţíme tuto zkoušku. Výsledek mě překvapil a zarazil. Prošel jsem zkouškou z 60—70%, ale u nich to bylo mínus 10 — mínus 20%, tj. touto zkouškou neprošli. Po nějaké době jsem pochopil, v čem to vězí. Prošli zkouškou zvnějšku, ale ne uvnitř, snášeli páru, ale na úkor ztráty lásky ve své duši. Kdyţ láska odchází, vzniká program sebezničení a propuknutí tohoto programu sebezničení jsem u nich zaznamenal. Podle všeho, pobyt v páře jim byl na škodu, a ne k uţitku. Tj. narušení lidského je moţné udrţovat do té doby, neţ začne v duši uhasínat láska, nepřipravený člověk si pak musí udělat přestávku, protoţe jinak bude na jakékoliv nepříjemnosti reagovat programem sebezničení. Tj. hlavní podstata všech zkoušek nespočívá v jejich fyzickém zdolání, ale v zachování lásky v duši. Modlitba v takovém případě velmi pomáhá. Teď, kdyţ sedím v páře a je to uţ k nevydrţení, začínám se modlit, coţ mi ohromně pomáhá. Kromě toho, při správném přístupu nás lázeň nasycuje jemnou energií.

Jednou, po příjmu pacientů, naprosto vyčerpaný, jsem přišel do lázně a podíval se na svou energetickou úroveň. Byla ve velkém mínusu. Taková obvykle bývá při váţném onemocnění. Po lázni se všechno změnilo, nedostatek energie přešel do normy, dokonce jsem jí měl nadbytek. V podstatě je všechno logické, uvaţoval jsem. Jemná ţivotní energie a hrubá tělesná energie jsou propojeny, jedna přechází v druhou. Např., člověk je podchlazen, ztráta hrubé energie s sebou přináší ztrátu energie jemné, a člověk onemocní. To znamená, ţe je moţný opačný proces, silná povrchní energie můţe přecházet v energii jemnou. Tj. sportování, pobyt v páře nás nasycují energií. Jen je jí potřeba pomoct transformovat se; tady je prvním pravidlem — zachovat dobrosrdečnost, odpojit se od všech problémů. Pokud člověk přišel do páry a v jeho duši je zlost, podráţdění a uráţka, pak můţe utrpět přehřátí a poškodit si tak zdraví. A naopak.

Pamatuji si, jak jsme byli s přáteli v páře na chatě. V naší společnosti byl jeden mladík, který řekl, ţe od dětství nesnáší vysokou teplotu. «Kdysi dávno jsem se v páře přehřál, velmi jsem se toho polekal a od té doby páru nesnáším,» — přiznal se. «Víš co, domluvíme se takto, — řekl jsem, — poloţíš se na lavici a zahájíme náš pobyt v páře. Kdyţ se nebudeš cítit ve své kůţi, vstaneš a odejdeš.» Mladík souhlasil. Můj první hlavní úkol je — pomoct mu, aby se uvolnil. Hrubou energii je moţné přeměnit na jemnou v jakémkoliv mnoţství, ale pokud má člověk sevřené svaly a uvnitř pociťuje strach nebo podráţdění, navyšování teploty popálí kůţi. Nejprve je potřeba člověka přesvědčit, ţe mu nezpůsobíte bolest. Pohyby musí být jemné, ladné a rytmické, zápěstí rukou, chodidla nohou, páteř, jejich správné zpracování uvolňuje celé tělo. Takţe jsem zahájil náš pobyt v páře a pozorně jsem sledoval stav mladíka. Kdyţ jsem uviděl, ţe se uvolnil, mrkl jsem na ostatní, ať začnou přidávat vodu. Začínají ji přidávat, ale mladík ani okem nemrkne. Kývám na ně, ať nepřestávají přidávat. Nakonec byla pára taková, ţe uţ nemohli stát, všichni si sedli na podlahu, i já jsem se uţ zadýchával a nemohl to vydrţet, ale s mladíkem to nic neudělalo. Nakonec jsem vyskočil z páry a jeho tam nechal. Po nějaké době vyšel za mnou, s udivenýma očima. «Teprve aţ kdyţ jsem se rozhodl, ţe vyjdu, jsem si uvědomil, jaká je kolem teplota,» — přiznal se.

Pomoct člověku, aby se uvolnil a od všeho odpoutal, je velké umění. Ne kaţdý masér to můţe udělat. Můţeme říct, ţe podstata masáţe je velmi jednoduchá. Člověk má problém, který mu způsobuje psychické a fyzické napětí. Lékaři zjistili, ţe infarkt postihuje nejen srdeční svaly, ale i kříţové. A srdce a kříţ — to jsou uráţky vůči ţenám. Psychické přetíţení vede k přetíţení fyzickému, to znamená, ţe masírováním svalů odstraňujeme napětí, a tak pomáháme člověku, aby se v nitru odpoutal od stresu. Ale k tomu musí být masér maximálně dobrosrdečný, pohyby musí být rytmické. Kdyţ jsem se zabýval masírováním, všiml jsem si, ţe svaly se začínají uvolňovat po 5—8 stejnorodých pohybech. Absolvoval jsem speciální kurzy pro maséry, zabýval se bodovou masáţí, ale nejlepší zkušenost jsem získal právě v lázni. Nejednou jsem se snaţil pochopit: proč jeden umí pobývat v páře, a druhý ne. Ukázalo se, ţe je to skutečné umění. Napjatý, staţený člověk nikdy nemůţe v páře vydrţet. Pamatuji si, jak jsem poprvé zaţil opravdový pobyt v páře. Po takové proceduře jsem zapomněl, jak se jmenuji.

Věci se měly takto. Seznámil jsem se se skupinou mládenců, kteří provozovali extrémní druhy sportu, chodil jsem s nimi na pochody, nocoval na sněhu. Jednou za týden měli svátek — lázeň. V páře pobývali průměrně šest hodin. První dvě hodiny — jak se komu chtělo, zcela volný reţim. Potom následovala přestávka. Lehké jídlo, dţusy, mládenci se bavili, uvolnili, připravovali na následující etapu. Jeden si lehl v páře a několik lidí, kteří se postupně střídali, mu pomáhali pařit se. Pro někoho je mírný pobyt v páře namáhavý, začíná slábnout a jeho pohyby těţknou. V tomto okamţiku je potřeba přenechat místo druhému. Mládenci byli v páře dost dlouho. Potom začínali s masáţí. Jednoho masírovala čtveřice aţ pětice hochů. Dvacet — třicet minut zručně a intensivně masírovali. Po napařování pracovali se zahřátými metličkami a potom přešli k vodním procedurám, polévali vodou teplou, pak horkou, potom studenější, pak zase trochu teplejší. Nakonec byla voda tak horká, ţe to kůţe jen stěţí vydrţela, a pak následovala voda ledová. Potom se přikrývali prostěradlem a člověk ještě hodinu leţel a na všechno zapomínal. Za těch 6 hodin se ne všem podařilo vystřídat. Ale s takovým stavem jste vystačili na měsíc. Čím vyšší je profesionalismus, tím méně znamená forma, a tím důleţitější je obsah. Z prostého omývání se lázeň stává úplným obřadem, moţností, jak dát do pořádku ani ne tak tělo jako duši.

Zakladatel pojmu «stres» byl nejprve přesvědčen, ţe stres — to je smrt, ale po nějaké době se začal přesvědčovat, ţe stres — to je ţivot. Současná medicína se snaţí odstranit faktory, které narušují stabilitu organismu. Nemoc je takovým rozkolísáním; aby nebylo nemocí, je potřeba najít rozsáhlejší formy otřesu ţivota, a pak prostě nebudou nemoci zapotřebí. Dávkované narušování bude pomáhat rozvoji. Ale nakolik v tomto směru dosáhneme úspěchu, závisí na našem správném náhledu na ţivot.

Nyní je polovina prosince roku 2000. Loučení se stoletím a tisíciletím. Leţím na vrchním lůţku ve vlaku, kterým jedu do Moskvy, a za pravidelného drnčení kol se snaţím usnout. Skučivá bolest v ledvinách mi nedává pokoje. Modlitby nepomáhají. Jiţ po několikáté se snaţím dopátrat příčiny svého stavu. První program, který se objevuje, je přezírání ţen kvůli poníţení tuţeb a ţivota. Trápí mě nároky vůči ţenám, těchto nároků se nemohu zbavit. Jsou spjaty se zboţštěním ţen, ţivota a jeho pokračování. Všechno to vychází z úplných hlubin, ale z jakéhosi důvodu se k nim nemůţu dostat. Za konejšivého drnčení kol, v polospánku, nacházím stále nové verze. Dříve či později se dopracuji k výsledku.

Tedy, první moţná příčina. Přetěţování při příjmu pacientů, tzn. sníţení obrany a přebírání špíny na sebe. Roste závislost na ţivotě, probíhá aktivace programu sebezničení.

Druhá: jiţ rok dostávám informaci o tom, ţe se přejídám a zvýšeně koncentruji na lidské štěstí, tj. můj vnitřní stav vyţaduje jiné schéma stravování, ale moje zvyky mě táhnou zpět.

Třetí: relativní blahobyt prudce zvýšil koncentraci na ţivot a obranu, můj obvyklý reţim mě příliš zatěţuje.

Čtvrtá: stáří, je blokací zvýšené koncentrace na ţivot a jeho prodlouţení, aktivně se zapojuje tehdy, kdyţ se podvědomí prudce orientuje na základy lidského štěstí.

Pátá: vedu příjem a lidem vysvětluji příčinu jejich problémů, připomínám, ţe nezavršené emoce ţárlivosti, uráţek a sklíčenosti se nepřetrţitě hromadí v podvědomí a vystupují na povrch zejména tehdy, kdyţ se zesiluje faktor, který je vyprovokoval, tj. menší koncentrace na lásku a větší na ţivot a jeho pokračování, tak jak tomu bývá při stárnutí. Za těch deset let jsem na sobě ani jednou pořádně nepracoval, mám na mysli naprostou samotu, hladovění a modlitbu.

Šestá: moje děti se připravují na samostatný ţivot, jejich budoucí děti s nimi začínají aktivně spolupracovat. Zapojuje se automatický reţim očištění vnuků a tam je hodně problémů.

Sedmá: nyní by ve mně měly probíhat změny, ale mám velmi málo energie. Neustálý shon, záleţitosti, které jsem nemohl odloţit, neúměrná spotřeba sil na druhořadé problémy

— v důsledku toho nedochází k rozvoji, ale k rozpadu, tj. změna není zabezpečena dostatečným mnoţstvím energie lásky.

Osmá: celé lidstvo se nyní připravuje na transformaci. Musíme se shodovat s budoucností a hlavně se svými potomky. To znamená, ţe je potřeba je očišťovat, a taková očista začíná v rozsahu celé planety. Ale já kráčím v první řadě, přestoţe sám na to nejsem připraven.

Devátá: nejen ţe jsem se přejídal, ale také velmi málo pohyboval, to vše plus věk způsobuje sníţenou aktivitu funkcí organismu. Nesprávná látková výměna způsobuje nahromadění škodlivých látek a solí. Tomu odpovídají problémy s játry a ledvinami. Pokud nebudeme ţivot namáhat fyzickým cvičením, hladověním, extrémními situacemi, pak závislost na něm bude zesilovat a zaktivují se procesy rozpadu.

Desátá: nepřestávám se rozčilovat, mít nároky vůči lidem, emočně se nesprávně chovat. Tady je v systému něco nedopracováno.

Jedenáctá: abychom v sobě pocítili Boţské, musí proběhnout diskreditace lidského, a můj fyzický stav je signálem k vypnutí lidské logiky.

Dvanáctá: před rokem jsem se začal připravovat na psaní sedmé knihy a začala zákonitá očista.

Třináctá: kdyţ pronikáme do nových struktur, probíhá mučivá očista, která neumoţňuje zahynout, ale spolupracovat s těmito strukturami. To, co u mě nyní probíhá pod názvem amorfní čas, je velmi jemná vrstva, a moje nahromaděná špína můţe být nebezpečná ve velkém rozsahu. To znamená, ţe lpění na ţivotě a jeho prodlouţení musí být zcela uzavřeno, kdyţ spolupracuji s těmito strukturami.

Čtrnáctá: kaţdých deset let u mě probíhá naprostý otřes s moţným ohroţením ţivota. V roce 2001 se stanou události, na které nejsem připraven. Vnitřně je nemohu přijmout, přestoţe zachovávám dostatečné mnoţství lásky, a proto se u mě zapojuje program sebezničení.

Patnáctá: ještě se mi mohou narodit děti, jejich nezdary obzvláště silně ovlivňují můj stav.

Leţím, dívám se do stropu a nemohu pochopit, odkud se bere pocit bezvýchodnosti. Zvnějšku jako by bylo všechno jasné, napsal jsem tolik knih o tom, jak zdolat nemoc, a sám jsem onemocněl. Snaţím se uklidnit. Je to jako byste vyčítali zkušenému jezdci, ţe si neporadil se svým autem, má prostě jinou rychlost a hodně riskuje. I kdyţ se snaţím sebevíc uklidnit, bezvýchodnost nemizí, ta emoce mě dusí a paralyzuje, překrývá další hledání. Odpověď, proč se s ní nedokáţu vypořádat, neexistuje.

Teprve aţ za několik dní si vzpomenu na své vlastní rady a pochopím, v čem je problém. Pokud je emoce neovladatelná, znamená to, ţe přichází od potomků. V takových případech je potřeba se za ně modlit. A kdyţ pochází negativum od potomků, dá se bezvýchodnost vysvětlit jednoduše. I kdyby byl člověk sebevíc nemocný a trápil se, pak kdyţ mu řeknou, ţe bolest, mučení a nemoci zítra ustanou, vydrţí jakékoliv zkoušky. Jeho opěrným bodem bude budoucnost. Naše děti — to je naše budoucnost. Pokud negativum přichází od nich, budoucnost se uzavírá. Abychom mohli řídit budoucnost, musíme překročit její hranice, a to je moţné jen skrze lásku. A pokud je lásky nedostatek, temné vlny, přicházející z budoucnosti, narušují nejen tělo, ale i duši a tato muka se občas stanou nesnesitelnými. V takových případech můţe člověk spáchat sebevraţdu nebo zabít někoho jiného. A nyní, v daném okamţiku, leţím a snaţím se vyrovnat se záchvatem zoufalství, vlastně ne, zoufalství to bylo dříve, teď to můţeme nazvat jakousi sklíčeností. Vím, ţe dříve či později se s ní vyrovnám. Skrze lásku lze všechno překonat. A já nepřestávám opakovat, ţe zachovám lásku, i kdyby byly můj ţivot a touhy sebevíc narušeny, i kdyby krachly mé plány a naděje. Po několikáté si představuji své stárnutí a smrt, v tom okamţiku se soustřeďuji na lásku. Nemám tolik sil, abych je vyčerpal na sklíčenost a lítost, musí být pouţity na další růst a poznání. Mimochodem, něco o lítosti.

Jednou jsem se ocitl v situaci, kterou jsem chtěl moc napravit. Proč jsem to tak udělal, neustále mi v hlavě zaznívala tatáţ myšlenka. Vţdyť k tomu nemuselo dojít. A za hodinu jsem pocítil jakési silné problémy na úrovni pole, provedl jsem si diagnostiku a byl jsem překvapen, neboť neznámo odkud se objevil program sebezničení. Dlouho jsem se snaţil najít jeho příčiny, viděl jsem, jak je nebezpečný, a po nějaké době jsem s údivem pochopil, ţe silná lítost nad minulostí a přání vlastní smrti jsou programem sebezničení — je to totéţ. Lítost nad minulostí — to je pomalá sebevraţda. Pokud člověk tento program nezastavuje, objevující se onkologické problémy brzdí jeho sebevraţdu v jemném plánu. Strach z budoucnosti — to je nepřijetí budoucnosti, zřeknutí se jí. Naši potomci se nachází v budoucnosti, čím více se bojíme budoucnosti, tím rozsáhleji probíhá jejich vraţda. Dítě se sice můţe narodit, ale za tento strach budeme pykat potom.

Strop kupé se pravidelně rozsvěcuje odrazem světla z lamp, kolem kterých projíţdíme. Nepřestávám přemýšlet. Musím probrat ještě 10—15 moţných variant, umoţňujících mi vysvětlit nynější situaci. Potom některé hypotézy splynou v jednu, některé budou vyloučeny, prostě normální pracovní reţim. Opravdu je potřeba na nějakou dobu odloţit všechny záleţitosti a dát svou duši do pořádku. Moje známá jela nedávno do kláštera se skupinou poutníků. Budíček v 5 ráno, modlitba, zdrţenlivost po celý den. Za několik dní se vrátila a během jednoho dne se zbavila všech ledvinových kamenů. Ve skutečnosti se často obracíme k Bohu, dokonce se modlíme a přitom se pevně drţíme svých zvyků, problémů a lpění. Ve městě Sausalito pod San Franciscem lékaři zaznamenali několik tisíc případů spontánního vyléčení rakoviny a všechny případy spojovalo jediné: vyléčení předcházely prudké změny v osudu, tj. opuštění obvyklého rytmu ţivota, který vysával všechnu energii, opuštění dřívějšího ţivota jako takového. Pokud je v duši láska, můţeme začít nový ţivot, a pak zůstane nemoc v minulosti.

Nyní stojím na prahu nového ţivota. Starý ţivot s jeho podráţděností, ambicemi, lpěními se musí stát minulostí. A pokud se s ním nebudu chtít rozloučit, asi odejde s mým tělem. Musím si poradit sám. Pokud jsi onemocněl, rozluč se se starým ţivotem, začni nový, tím spíše nyní, kdy se loučíme se stoletím i tisíciletím. Jak se zdá, celé lidstvo má tentýţ problém: rozloučit se se starým ţivotem a zcela se obrátit k ţivotu novému. Ţijeme ve šťastné době. Obaly lidského se stávají průzračnějšími a skrze ně všichni zřetelněji vidíme Boţské.

Ráno jsem v Moskvě vyřizoval své záleţitosti. Blíţe k večeru jsem měl volno. Kdyţ ho mám, dělám tři věci: spím, modlím se, nebo jdu do lázně. Začal jsem spánkem a rozhodl se, ţe vše zakončím lázní. Já a několik mých známých jsme se domluvili, ţe se sejdeme v «sandunách». V malé napařovací místnosti, kde se nahromadí moc lidí, rychle klesá teplota, pak tam začínají častěji a více přidávat vodu, pára oţehuje, ale neprohřívá. V «sandunách» je místo kamenů asi deset tun luxusních litinových špalíků, pára je mírná a stabilní. Chtěl bych se najíst, ale ovládám se. Kdyţ organismus získává energii z jídla, je znesnadňována transformace jiných druhů energie, a pak lázeň ztrácí své léčebné účinky, fyzická energie tepla nepřechází na jemné plány. Pamatuji si, ţe dříve jsme po lázni připravovali šašliky, stůl byl plný dobrého jídla. Potom se nám to ale stále méně líbilo, neboť jsem si všiml, ţe po lázni je potřeba nějakou dobu počkat, abychom nebránili vnitřním změnám, a pak pocit štěstí, který vychází z energetické vyrovnanosti, trvá dostatečně dlouho. Ve skutečnosti je potřeba věřit svým citům. Jedna z hlavních příčin nemoci spočívá v tom, ţe s věkem stále více věříme našemu vědomí a silněji potlačujeme své city. Kdyţ se v zimě granátníci Petra I. v Paříţi vrhali do Seiny poté, co byli v lázni, přibíhali k Petrovi lidé a hlásili mu, ţe jeho vojáci chtějí spáchat sebevraţdu. Občas nás naše city nutí dělat to, co je z obvyklého pohledu škodlivé nebo nepotřebné. A pokud strach, který vychází ze zboţšťování ţivota, nepřeplňuje naši duši, jdeme za svými city a děláme objevy.

Vzpomínám si na okamţiky, kdy jsme byli v páře na chatě mého strýce v okresu Sosnovo. Bylo velmi mnoho sněhu, a proto, kdyţ jsem vycházel z napařovací místnosti, nepadal jsem, ale přímo plaval ve sněhu, pět-osm metrů dopředu a potom dozadu. V jednom okamţiku jsem pocítil, ţe jsem se nestačil dostatečně zchladit, zády jsem si lehl do sněhu, a dívaje se na hvězdné nebe, jsem se přestal hýbat. Chlad jsem necítil, naopak, měl jsem pocit, jako by mi někdo poléval záda vařící vodou. «Budu leţet, dokud nepocítím chlad,» — rozhodl jsem se. Logika mi našeptávala: budeš podchlazený a onemocníš. Ale řekl jsem si: je mi dobře, příjemně, to znamená, ţe vše je v pořádku. Leţel jsem asi 10 minut, ale chlad jsem stejně nepocítil, tak jsem vstal a šel do páry. Nebyl jsem z toho nachlazený a ani mě nic nebolelo. Je potřeba věřit svým citům, ale pravě tehdy, kdyţ vycházejí z lásky. Pokud se u mě objevila touha objevit nové zákony — objevím je. Pokud jsem zatouţil po tom, abych byl chytrý a schopný — budu takový. Pokud touţím být bohatý

— budu. Tato přání vycházejí z mého vnitřního stavu, vyplývají z mých kořenů, které jsou nazývány láskou. Pokud se přání objevilo, znamená to, ţe můţe být jiţ splněno. Jestliţe chci být bohatý, protoţe závidím sousedovi, jestliţe chci být schopný, abych se povyšoval nad jinými, nebo toho chci hodně dokázat, protoţe se bojím, abych nebyl chudý a hladový, mé šance na splnění takových přání prudce klesají. Naše přání jsou upřena do budoucnosti, a nakolik jsou všechna nasměrována na lásku, natolik se musí vyplnit. A naopak. Schopnost správně si klást cíl a správně snít — to je umění stát se šťastným.

Pamatuji si, jak byl u mě před dvěma lety v Izraeli na konzultaci jeden byznysmen.

— Situace, která se stala, nemá rozumné vysvětlení, — říkal mi, — firma měla obrat několik miliónů dolarů, byl tam dobrý kolektiv s bohatými zkušenostmi a rozsáhlými kontakty, prostě firma bez jediné chybičky. Dalo by se usuzovat, ţe vše se jen bude rozvíjet. A najednou, na pozadí přibývajících zkušeností, schopností a kontaktů, se firma začíná hroutit a rozpadat, z nevysvětlitelných důvodů se mění chování partnerů, něco se děje s kolektivem. Uběhla nějaká doba a z firmy zůstávají jen ruiny. A nyní jsem vedoucím těchto ţalostných zbytků z kdysi prosperující firmy.

— Asi budete překvapen, — řekl jsem mu, — ale všechno souvisí, v první řadě, s Vaším stavem. Vzpomeňte si na své pocity, kdyţ jste zakládal firmu.

Pokrčí rameny.

— Jestliţe si myslíte, ţe jsem snil o penězích a zbohatnutí, tak se mýlíte.

— Tak na co jste myslel?

— Chtěl jsem vytvořit velkou firmu s obratem několik miliónů dolarů, chtěl jsem v tomto byznysu předběhnout jiné, chtěl jsem dokázat, ţe si umím poradit se zadaným úkolem.

— Dosáhl jste všeho, oč jste usiloval?

— No právě, ţe jsem toho dosáhl, — opět pokrčí muţ rameny. — Zdá se, ţe bych se měl radovat, šťastně ţít, dál se rozvíjet, ale všechno se to z nějakých důvodů zhroutilo.

— A proč říkáte, ţe by se to mělo dál rozvíjet? — zamyšleně se ptám. S údivem se na mě dívá.

— Jak proč? Abych se nepřestával radovat a byl šťastný.

— Vy jste neslyšel staročínské prokletí, které zní takto: aby se splnilo tvé nejvytouţenější přání.

Mlčky se na mě dívá, začíná cosi chápat.

— Vytyčil jste si cíl a dosáhl jste ho. Tento cíl prostupuje celou Vaší bytostí, několik let jste ho nosil v sobě. Takţe, ve své hlavě máte hodně cílů, ale ve Vašem podvědomí je jen jeden, a tohoto cíle jste dosáhl. To znamená, ţe uţ nemáte pro co ţít, program sebezničení se spouští automaticky. Přičemţ to ani netušíte. Zdá se Vám, ţe štěstí teprve začíná, ale ono v jemném plánu jiţ skončilo. Syn jednoho z nejbohatších lidí Švýcarska spáchal sebevraţdu, kdyţ byl na vrcholu svých sil. V předsmrtném vzkazu napsal: «Mám všechno, nemám důvod, abych ţil.» Přičemţ kaţdá ţivá bytost má cíle, které jsou zaloţeny v jeho citech a které mohou být rozvinutým vědomím buď zesilovány, nebo brzděny. Vědci prováděli experimenty s měchovci. Tedy, ti jedinci, kterým neumoţňovali mít potomstvo, ţili mnohem déle. Tj. nerealizovaný program nás nutí ţít.

Byl jsem na Kamčatce a viděl jsem, jak se přímo před mýma očima začala ryba po tření rozkládat a umírat. Smysl ţivota byl dosaţen. V tomto případě byla její smrt potřebná pro rozvoj potomstva. Nejprve se plůdky ţiví jejím masem, je to hlavní a jediný zdroj jejich potravy.

Poloţme si otázku. Proč nám některé ţeny po porodu stárnou před očima a jiné naopak rozkvétají? Čím více se ţena soustředí na ţivot a touhy, tím více je ţárlivá, uráţlivá, sklíčená a má strach. A čím více se poddává uráţkám, ţárlivosti a strachům, tím silněji se soustředí na podvědomý cíl, na ţivot a jeho pokračování. Dosaţením tohoto cíle se u ní spouští program sebelikvidace a pak rapidně začínají procesy stárnutí. Mohou se projevit nejenom jako vrásky na obličeji, ale jako sníţení aktivnosti funkcí, narušení endokrinního systému, křečové ţíly atd. Pokud se ţena soustředí na lásku a zachovává ji při otřesu ţivota a přání, pak pro ni není narození dítěte cíl, ale prostředek. A tím dělá šťastnou sebe i své potomky. Zvykli jsme si snít o všem moţném, ale jen ne o tom, abychom se cítili jako Boţská stvoření ve větší míře neţ dříve. Objevující se nemoc nebo neštěstí nás začínají odpoutávat od cílů, které nás zabíjejí. Pokud se dokáţeme těchto cílů zříct a objevit v sobě lásku jako skutečný cíl, nemoc zmizí.

Vzpomínám si, jak ke mně na příjem přišla jedna ţena.

— Snaţně Vás prosím, pomozte mi, — ţádala. — Mé dceři je teprve 15 let, moc chce ţít, ale na pravé lopatce má rychle rostoucí sarkom. Lékaři řekli, ţe je potřeba odstranit ţebro a lopatku, ale přitom nic neslibují. Myslím si, ţe uţ tam začaly metastázy, ale lékaři pracují obvyklým způsobem: operace, ozařování, chemoterapie.

— Za prvé, nikdy se nepřu s lékaři, — vysvětlil jsem ţeně. — Za druhé, ne kaţdý nemocný s rakovinou, který ke mně přijde, nad nemocí zvítězí. Nezávisí to ani tak na mně, jako na něm samotném. Snaţím se poskytnout moţnosti, které člověk vyuţije nebo ne. Jediné, co pro Vás mohu udělat, je to, ţe si můţeme několikrát zavolat, abych Vám pomohl vyvarovat se chyb. A to jen v tom případě, kdyţ uvidím, ţe jste se Vy i Vaše dcera začaly reálně měnit.

— Dobře, co mám udělat jako první?

— Nejdříve se musí Vaše dcera přestat bát smrti. V duchu musí projít procedurou loučení se ţivotem a zároveň musí zachovat v tento okamţik lásku. Nesmí snít o zdraví, ţivotě, dětech. Můţe jednoduše mechanicky opakovat: sním o tom, aby láska k Bohu pro mě byla nejvyšší skutečností a nejvyšším štěstím. Láska k Bohu — to je můj cíl. Můj ţivot, narození dětí, rodina, šťastný osud — to jsou jen prostředky pro získání lásky k Bohu.

Za měsíc ke mně přišla tato ţena na příjem.

— S dcerou je to jako dříve špatné, — říkám po diagnostice.

— Celý měsíc jsme s dcerou na sobě pracovaly, — nejistě odpovídá ţena. — Nádor splaskl, zmizel.

— Ale Vaše dcera se přesto nenaučila opravdově odpouštět, — odpovídám. — Dosud nedokáţe zachovat lásku k tomu, kdo ji zradil a urazil, a její city ji dosud táhnou hlavně k přáním a k ţivotu, ale ne k lásce. Láska k Bohu se pro ni ještě nestala hlavním bodem opory.

Matka se unaveně podívala z okna.

— Lékaři stále trvají na operaci.

— Lékaře je také moţné pochopit, — říkám. — Pokud v Německu lékař nesplní svou povinnost, můţe přijít o diplom. Lékaři nevědí, proč nádor splaskl. To znamená, ţe se můţe znovu objevit. Odstoupit od operace pro ně znamená moţnost dalších problémů. Ale kdyţ provedou operaci, pak ať se stane cokoliv, mohou se hájit.

— A co radíte Vy? — ptá se ţena.

— Nemám právo dávat někomu rady. Musíte se rozhodnout Vy. Mohu říct jen to, ţe lékaři jsou také vedeni Bohem. Jejich přání provést operaci nevyplývá jen ze sluţební horlivosti. Pokud se stav Vaší dcery skutečně uvnitř změní, pak buď lékaři změní svůj názor na operaci, nebo operace nebude zapotřebí. Tady velmi mnoho záleţí na jemném plánu a ten je spjat především s potomky. Dejte do pořádku svým prostřednictvím duše potomků a vnuků. A pak nemoc nebo její hrozba nebudou zapotřebí.

Víckrát jsem tuto ţenu neviděl, doufám, ţe je u nich všechno v pořádku. Ale opět — vše je vůle Boţí. V podstatě je nám nemoc dána proto, abychom napravili náš světonázor. Stále častěji vidím na sobě i pacientech zajímavou zvláštnost: stačí jen pochopit, co nesprávně děláme a k čemu se nesprávně stavíme, a pak nemoc, která je obvykle léčena několik let, zmizí za několik dní, s přírodou nesmíme bojovat, ale musíme jí pomáhat. Abychom nebyli nemocní, musíme se naučit dělat všechno to, co způsobuje nemoc nám samým.

Auto pomalu projíţdí ulicemi Moskvy. Nedávno byl sníh, ale teď všechno roztálo. Vţdyť přece končí tisíciletí a začíná nová éra, jak kalendářně, tak i ve skutečnosti. Týden před Novým rokem jsem se rozhodl uspořádat seminář. Bylo potřeba nějak oslavit odcházející století. Ti, kdo přijedou na seminář, zpravidla přečetli všechny mé knihy a byli seznámeni s videokazetami. Očekávají nové informace. A já, jako účastník semináře, na to také spoléhám. Část informací přijde mým prostřednictvím, další část — prostřednictvím otázek ostatních účastníků. Pokud kolektivní vědomí směřuje k lásce, můţe dělat zázraky. Spoléhám na tyto zázraky a očekávám je.

Dívám se na kolem projíţdějící kolonu aut. Najednou, nečekaně, jsem pocítil bolest v ledvině. Takţe, vraťme se k mým problémům. Není vyloučena situace s narozením nového dítěte. Zpracujeme tuto variantu. Duše dítěte je v poli, ale nemohu říct, zda přijde na svět v tomto nebo jiném ţivotě. Obvykle pacientovi říkám: aby Vaše dítě přišlo na svět, musí mu být poskytnuto určité mnoţství lásky. Čím větší je rozsah jeho osobnosti, jeho schopností a přání, tím více lásky potřebuje, a tím větší musí být otřes a zproštění lidského štěstí. Dejme tomu, otřes musí představovat 200 jednotek, ale Vy můţete, kdyţ zachováte lásku, vydrţet jen 70. To ostatní jsou vaše nemoci a neštěstí před početím, v průběhu těhotenství nebo po narození dítěte. V průměru by mnoţství lásky mělo představovat 200 jednotek, i kdyţ bývají děti, které ho mají více. Nemusejí být nezbytně povaţovány za talenty, velkou roli tady hraje i výchova a světonázor, ale zásoba moţností u takového dítěte je, samozřejmě, mnohem větší. Pokud bychom brali v průměru celé lidstvo, dokáţou lidé zachovat lásku při otřesu 170—200 jednotek, tj. k dnešnímu dni to je zcela normální ukazatel.

Vzpomínám si, jak asi před rokem začaly mé problémy. Nejprve mi z ničeho nic onemocněly ledviny, léky neuţívám, to aby nezkreslily celkový obraz. Kdyţ začínají problémy, je velmi těţké se hned ve všem vyznat, probírám se desítkami modelů, ale nelze je sloučit do jediného, ledviny — to je program sebezničení, téma pýchy a ovládání. Vzpomínal jsem na všechny okamţiky, kdy jsem nemohl přijmout rány osudu, neúspěchů, odpouštěl jsem všem i sobě. Za několik dní bolest ledvin odezněla, ale začala mě silně bolet játra. Opět se začínám modlit a opět se bolest vrací do ledvin. Nepřestávám na sobě pracovat, bolest v játrech i ledvinách zmizela, ale začíná mě bolet v kříţi. Je mi jasné, ţe prostě probíhá silný odliv energie. V podstatě, kdyţ se na to podívám v jemném plánu, vidím, ţe v oblasti pupku se vylévá energie z těla. Jestliţe tuto ztrátu energie nezastavím, začne se nějaký orgán hroutit a to zabrzdí ztrátu energie. Je moţné očekávat zrychlení procesu stárnutí.

Opět si vzpomínám na vyprávění ţeny, která za půl roku zestárla o 20 let. Také měla pocit, ţe se jí energie vylévá z pupku. Nedávno jsem diagnostikoval na základě fotografie člověka, který zestárl o mnoho let za několik měsíců. Kdyţ se zpětně podíváme na situaci v jemném plánu, je vidět, jak z něj energie proudí a teče k jeho dítěti. Příčina je tatáţ, ta, kterou jsem nazýval ţárlivostí. V základu ţárlivosti leţí závislost na touhách, všechny touhy se omezují na zachování a pokračování ţivota. K tomu, aby mohlo dítě přijít na svět, musí proběhnout potlačení ţivota. Dáváme nový ţivot, to znamená, ţe musíme přijít o ten svůj. Tato ztráta probíhá v mírném reţimu skrze uráţky, zrady od blízkého člověka, těţší nemoci a neštěstí. Smrt přichází obvykle tehdy, kdyţ se nejen ţe neočisťujeme, ale naopak, kdyţ zatěţujeme sebe i své dítě. Muţ, který rapidně zestárl, předával energii narozenému dítěti. Tj. aby dítě přeţilo, musely být poníţeny touhy, ţivot. Stárnutí je jedna z forem takového poníţení a zproštění. V jemném plánu vypadají závist, ţárlivost a chamtivost stejně. To vše je projev téhoţ mechanismu — zvýšené závislosti na základech ţivota a jeho pokračování. To znamená, ţe v mém případě musím dobrovolně začít dělat to, co se mnou nedobrovolně začala dělat příroda, tj. praktikovat všechny formy zproštění ţivota s umocněním lásky v duši.

Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.