электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 8. Dialog se čtenáři


Объем:
172 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-3492-4

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Oslovení čtenářů

Mnozí lidé, kteří přečetli mých sedm knih, se ptají: «Jak se mám modlit, o co mám prosit?»

— Udělejte pouze jedno, — odpovídám. — Naučte se správně procházet traumatizující situací.

Naučte se zachovat Boţské v okamţiku ztráty lidského. Kdyţ jste pocítili, ţe udrţujete lásku v jakékoliv situaci, — modlete se za své děti, aby mohly zachovat a udrţet lásku při jakýchkoliv zkouškách.

Nejen tehdy, kdyţ se hroutí materiální a duchovní úroveň, ale i ta nejdůleţitější — citová.

Známí mi říkali, ţe nejsnadněji se osvojují informace s pomocí Otázek a odpovědí. Proto vychází tato kniha, a pokud zaznamenáte opakování, chci Vás upozornit, ţe to není náhoda.

Včera, 18. března jsem měl vystoupení v Petrohradě. Ráno jsem z kanceláře zavolal ţeně, která u mě byla dvakrát na příjmu. Má rakovinu. Ke zlepšení nedošlo. Je to pro mě zajímavá situace. Tak jí volám a prohlíţím její pole. (Navíc včera byla na mém vystoupení.) Pole má dobré, přijetí traumatizující situace je vysoké.

— Nazvěte jména dětí, — ţádám.

Vyjmenovává je a mně je všechno jasné. Jedno z dětí má v poli moţnou smrt. Přijetí traumatizující situace je uzavřeno. Nedokáţe zachovat lásku při otřesu citové úrovně. Autorem je matka, která nedokázala zachovat lásku v očistných bolestných situacích. Kaţdá bolestná situace, ve které se ocitá syn, způsobuje v jemném plánu výbuch sebezničení. U matky se tento program přeměňuje v rakovinný nádor.

— V mládí jste zaţívala vzplanutí takových pocitů, jako jsou touha neţít, sklíčenost, nespokojenost se sebou, — říkám. — Vnitřně jste potlačovala lásku k manţelovi, jehoţ prostřednictvím probíhalo očištění. Musíte se modlit za syna, musíte ho naučit, aby zachovával lásku vţdy a v jakékoliv situaci.

— A jak se mám modlit za syna? — ptá se ţena.

— Poslyšte, vţdyť jen včera jsem o tom celou dobu mluvil na přednášce.

— Promiňte, — říká pacientka, — ale nějak mi to nedochází.

— Vzpomeňte si na všechny okamţiky, kdy jste se zříkala lásky. Vidím, ţe jste na sobě pracovala. Nevidím ve Vaší duši nenávist nebo uráţku, ale je tam mnoho odmítání lásky skrze sklíčenost, touhu neţít. Musíte odpustit nejen jiným lidem, ale i sobě, musíte přijmout svůj osud jako daný Bohem. Naučte syna, aby zachovával lásku a překonával nejen nenávist a uráţku, ale stejně tak i sklíčenost, pochyby a strach.

Ani si nedokáţete představit, jak strach narušuje naše duše.

Ne náhodou se v Bibli říká: «Ten, kdo se bojí, nemá zkušenosti s láskou.» V podvědomí se emoce strachu rozkládá na zřeknutí se, nenávist a program zničení toho, koho se bojíme. Strach — to je jeden z prvotních způsobů závislosti. Ze začátku přicházíme o pocit a vidění Boţského na tomto světě. Naše vůle, přání začíná zastiňovat Boţskou lásku.

A tehdy se objevuje strach. Bojím se ztratit lidské, na kterém jsem začal být závislý. Po strachu následují pochybnosti o budoucnosti, nedostatek sebevědomí. Potom následuje nespokojenost s osudem, sklíčenost. Pak se objevují uráţky a po nich — nenávist. Kdyţ se neustále bojíme o svou budoucnost a něco od ní očekáváme, jsme jiţ nemocní. Očekávání — to je vampyrismus — spotřeba, závislost.

Ještě jednou krátce opakuji: naučte syna zachovávat lásku. Modlete se, aby se zbavoval všeho, co brání lásce.


Pomůţete-li jeho duši, uzdraví se Vaše tělo.

Zdá se Vám, ţe odmítání lásky probíhá jen skrze nenávist a uráţky?

Nedávno jsem poskytoval konzultace jednomu muţi s arytmií srdce, které se aţ téměř zastavovalo. Příčina spočívala v milované ţeně. První otázka, kterou jsem jí poloţil: «Bojíte se, ţe ho ztratíte?» — «Ano, neustále se bojím, ţe ode mě odejde,» — odpověděla. — «Pochopte, ţe tím ho zabíjíte. Pochopte, ţe Vaše vůle tady nic neznamená. Jestliţe je Vám shora souzeno, ţe se rozvedete, nic s tím nenaděláte a Váš strach je k ničemu. Pokud je mu souzeno být s Vámi, nikam od Vás neodejde. Ale kdyţ se Vaše láska začíná měnit v očekávání a závislost a způsobuje strach a sklíčenost, pak toto, věřte mi, je nejhorší varianta udrţení milovaného člověka.»

Způsobů zříkání se lásky je mnoho. Láska je vţdy spojena s očistnou bolestí.

A pokud nechceme přijmout bolest a snaţíme se utéct od milovaného člověka, vyprovokujeme jeho i sebe k rozchodu, znehodnocujeme a diskreditujeme svůj cit, snaţíme se ho ovládat, pak pro záchranu své duše musíme přijít o všechno, kvůli čemu odmítáme lásku k Bohu. Přijmout Boţí vůli, podřídit se lásce, zachovat lásku v okamţiku ztráty všeho lidského, ţít tímto citem, neustále k němu směřovat, jsou hlavní pravidla zdraví i přeţití.

Práce na sobě

Jak mám odmodlit své dřívější hříchy?


— Před měsícem a půl mi na příjmu jedna ţena řekla: «Všechno jsem pochopila, teď půjdu, odmodlím všechny své hříchy a potom se začnu modlit za potomky.»

A já ji odvedl do místnosti, kde seděla celá skupina, která přišla na příjem, a řekl:


Prosím všechny, aby si zapamatovali toto:

Existuje jen jediný hřích — zříkání se Boha, lásky k němu.


Je jeden problém — projít traumatizující situací se zachováním lásky k Bohu, bez nároků vůči Bohu a světu.

A je jen jeden úkol — naučit se stále jasněji vidět a pociťovat Boţí lásku a vůli v sobě a okolním světě.

Čím lépe to chápete, tím snadněji překonáte všechno, co brání lásce. Postupně k tomu docházíme.

Nejprve překonáváme touhu pomstít se, proklínat, odsuzovat a nenávidět. Potom překonáváme uráţky.

Pak nastupuje období nespokojenosti se sebou samým, svým osudem.

Potom se snaţíme překonat sklíčenost, nedostatek sebevědomí, pochyby, strach z budoucnosti.

A čím více se zlepšujeme v překonávání agrese, čím jemnější a nepostiţitelnější je podoba agrese, tím větší musí být koncentrace na lásku.

Nejrozsáhlejší lidské štěstí přichází z budoucnosti.

Je jemné a neuchopitelné.

Stejně tak jako strach, pochyby a sklíčenost. Ale s nimi i začíná nepozorované zřeknutí se Boţského.

Vyšší aspekty vědomých přání jsou ukryty v budoucnosti.

Závislost na budoucnosti způsobuje rozpad v současnosti i minulosti. Proto, kdyţ je řeč o budoucnosti, nezapomínejte na Boţí vůli.


Uvedu Vám příklad: milovaný mladík opouští dívku, ta se obrací k Bohu a modlí se, aby se mladík vrátil. Jsou poníţeny její touhy, osud, ţivot. Ale k tomu, aby se mladík vrátil, se dívka nesoustřeďuje na lásku k Bohu, ale na svou touhu spojit se s tímto hochem.


První, co musíme v okamţiku bolesti udělat, je upnout se k Bohu.

Za druhé: přijmout jakýkoliv výsledek situace a přitom spoléhat na Boţí vůli.

Za třetí: na vnější úrovni se drţet lidské logiky, rozvíjet se a snaţit se být zajímavými pro milovaného člověka, pokoušet se o obnovení vztahů.


Pokud, obracejíce se k Bohu, zachováváme jen lidskou logiku, pak se snaţíme Boţské vyuţít pro své cíle, přání.

Kdyţ se obracíme k Bohu, pronikáme do takových jemných plánů, kam se obyčejné úsilí vůle nedostane.

A pokud se obracíme k Bohu za účelem splnění našich lidských tuţeb, pak jednoduše zesilujeme závislost na touhách v nesrovnatelně větším měřítku neţ to, co způsobuje ţárlivost a uráţky.

Člověk se všeho všudy modlí za zdraví svých dětí, aby měly blahobytný osud, aby se vrátil milovaný člověk, a nechápe, ţe tím ničí jak rodinu, tak i osud, zdraví a duši. Přičemţ, nejen svou, ale i svých blízkých.

Ale pokud při oslovení Boha člověk říká: «Boţe, já chci tohle, ale ať to není tak, jak chci já, ale tak, jak rozhodneš ty, a všechno, co přijde, přijmu s pokorou a láskou», pak takové oslovení jiţ ve značné míře ochraňuje před budoucím otroctvím lidské štěstí.

Proto, aby se Vaše přání splnila, není nutné Boha prosit o jejich splnění, — čím méně je ve Vašich přáních lásky, tím méně je šancí, ţe se splní, a pokud se vyplní, pak s sebou přinesou neštěstí. Jestliţe Vaše přání vycházejí ze sexuálního chtíče, ze snahy ochránit a zlepšit svůj ţivot, pak čím více v nich bude koncentrace na lidské, tím více ţárlivosti, odsuzování, závisti a uráţek je bude doprovázet, a čím více se budete modlit za splnění takových přání, tím ţalostnější budou následky.

Mnozí přemýšlejí takto: Bůh je rozumnější neţ já. Sám rozhodne, která přání se splní a která ne.

Nic takového. Začínají se vyplňovat všechna přání.

Hroutí se společně s jejich autorem, kdyţ se v jemném plánu stávají nebezpečnými pro okolní svět.

Nakolik jsou naše přání orientována na Boţské, nakolik silně vnitřně směřujeme k lásce, natolik se jakékoliv naše přání splní bez jakýchkoliv modliteb.

Nakolik v sobě neustále překonáváme přitaţlivost lidského, pravidelně se ovládáme, odpoutáváme se od vědomí a tuţeb, směřujíce k Boţskému, kdyţ je ničeno lidské, natolik je nám všechno, co chceme, dáno.

A je potřeba pochopit, ţe kaţdou část vteřiny si vybíráme — zříct se lásky, nebo jít k ní.

Naše výsledky závisí jen na důslednosti našeho směřování a na neustálé vnitřní práci na sobě.


Včera jsem hovořil se svým synem.


— Nezbavil ses hlubinné uráţlivosti na ţeny, — vysvětloval jsem mu.

Vidím, ţe prostý poţadavek modlit se a zbavovat se uráţek je málo efektivní. Zkusím to vysvětlit jednodušeji.

Ty city a přání, které člověk má, určují jeho moţnosti a mnoţství štěstí, které dostane. Dejme tomu, ţe ţába má ohraničený rozsah citů a tuţeb a nepřekročí hranice svého droboučkého světa. To znamená, ţe nakolik je rozvita naše citovost, natolik rozsáhlejší štěstí můţeme obdrţet. Ale citovost se rodí z lásky, a bez ní umírá.

Tedy, čím větší jsou naše přání, — tím více musíme směřovat k Bohu a lásce.

To nejsou jen moje výzvy, svoje závěry jsem mnoho let ověřoval na skutečných situacích, spjatých se zdravím. A vidění jemných plánů urychlovalo proces přechodu teorie v praxi tisíckrát. V jemném plánu vidím zároveň tvůj charakter, zdraví, osud a, věř mi, tam je všechno jednotné.

To, co cítíš teď, bude potom tvým osudem.

Budeš-li v duši udrţovat lásku — tvůj osud bude ţít a rozvíjet se. Budeš-li v duši udrţovat uráţky, odsuzování a sklíčenost — tvůj osud bude nemocný a zhroutí se. Bez bolesti a ztrát není zisku, čím více je v duši lásky, tím větší bolest můţeme vydrţet. Nejvíce bolesti přichází s láskou k jinému člověku. Tedy, nakolik velkomyslně, upřímně, bez nároků se budeme stavět k milovanému člověku, ač by to pro nás bylo někdy sebebolestivější, natolik máme právo být bohatými, zdravými a šťastnými.

Mimochodem, prohlíţel jsem energetické pole ohledně bohatství. Vlastnění jachet, chat, bytů, aut — to je emoce zahrnující svým rozsahem tři ţivoty. A obvyklá zamilovanost — 10—15 ţivotů. Tedy zvnějšku můţeme sami sebe přesvědčovat o čemkoliv, ale v našem podvědomí je skutečný bod odpočtu. A tam se ţádné materiální štěstí ani nepřibliţuje obvyklé zamilovanosti.

Kolik v ţivotě získáváme, tolik musíme ztratit. A kolik štěstí obdrţíme skrze lidskou lásku, tolik bolesti musíme tím pádem zaţít.

Vydrţet krach lidské lásky je moţné jen v jednom případě: kdyţ je pro nás láska k Bohu důleţitější. A pak od směřování k Bohu získáváme více štěstí neţ od lidské lásky. Hromadí se to roky i desetiletími. Potenciál nezničitelné dobrosrdečnosti bývá obvykle tehdy, kdyţ byla v rodu pokolení věřících. Ale můţeme to v sobě vychovat i sami. Ne hned, samozřejmě, ale je to moţné. Takţe, pokud v okamţiku zamilovanosti cítíme bolest, ale přesto zachováváme lásku, pak se emoce štěstí v rozsahu 10 ţivotů neničí; tedy můţeme mít chaty, jachty i auta, můţeme být schopní, talentovaní, slavní. A to všechno neuškodí duši ani tělu.

Chceš-li být šťastný — nepřekáţej lásce strachem, nedostatkem sebevědomí, sklíčeností, uráţkami a odsuzováním.

Častěji přesvědčuj svou duši, ţe láska k Bohu je nejvyšší štěstí a potěšení. A to bude léčit nejen tvou duši, ale i tvé tělo a tvůj osud.


— V minulých knihách jste říkal, ţe se nelze modlit za děti, je to jiţ nyní moţné?


— Vysvětloval jsem, ţe k tomu, abychom se mohli modlit za potomky, musíme se sami naučit procházet traumatizujícími situacemi. Zabrzděte reflex obrany. Vytvořte si reflex zachování lásky. Dokaţte to v praxi tím, ţe projdete reálně několika situacemi.

Pak bude modlitba za potomky efektivní. Jak jinak můţete něco naučit své děti, kdyţ to sami nedokáţete?

Pokud se Vám to nedaří, obracejte se k Bohu a proste o pomoc při zachování lásky, soustřeďte se na to a ţijte tím. Dříve či později se Vám to podaří. Ještě je tu jeden okamţik.

Jelikoţ jsou děti naší budoucností, nemůţeme jim pomoct, pokud je v nás agrese vůči budoucnosti. Strach, lítosti, pesimistické myšlenky o budoucnosti, nedostatek sebevědomí a sklíčenost, to všechno je agrese vůči budoucnosti a závislost na ní. Dokud závisíme na budoucnosti, jen stěţí skutečně pomůţeme svým potomkům.

Jeden zajímavý postřeh: psal jsem o tom, ţe minulost a budoucnost jsou spjaty, ale nečekal jsem, ţe tak zjevně. Dlouho jsem se snaţil zbavit sklíčenosti, čili nedostatku sebevědomí v budoucnosti, a nemohl jsem s tím nic udělat. Potom jsem si vzpomněl na své závěry. Agrese vůči minulosti — to je zároveň i agrese vůči budoucnosti. Předpokládejme, ţe moje nepřijetí minulosti dělá ze mě fňukala a zmatkaře. Přezkoumal jsem, přijal a začal odmodlovat nepřijetí minulosti a s překvapením jsem zaznamenal, ţe se začal měnit můj vztah k budoucnosti.

Zajímavý fakt, který dosud nemohu vysvětlit: někteří lidé se dlouho modlí za děti a je moţné u nich pozorovat zjevné zlepšení. Ale u dětí je to naopak. A opačný jev: člověk se zřetelně nemohl dát do pořádku, ale u dětí z jakýchsi důvodů došlo k prudkému zlepšení. Moţná, ţe to závisí na vnitřní orientaci na Boţské u potomků.

Pokud je energie lásky veliká, pak můţe rodič dokonce nevelkou snahou pomoct k rozsáhlé změně svého dítěte. Přesně vím, ţe jeden z nejnebezpečnějších programů, který můţe udeřit na děti, je touha neţít nebo pokus o sebevraţdu, obzvláště u ţen.

Přetrvávající uráţky na rodiče mohou činit modlitbu neefektivní. Pamatuji si, jak u mě jedna ţena na příjmu štkala: «Nic se mi nedaří, — říkala se vzlykem. — V hlavě mám prázdno, něco mi brání soustředit se na modlitbu.» A teprve tehdy, kdyţ jsem u ní po několika hodinách objevil ohromné uráţky vůči otci, kterých se nezbavila, usedavě brečela, ale jiţ jinak. Byly to slzy očištění. A potom se modlitba zdařila. Je tu ještě jeden okamţik. Pokud člověk ví, ţe činí zločin vůči lásce a přesto ho dělá, pak pokání prakticky přestává účinkovat.

Tady situace «zhřeším a potom se budu kát» neprochází. Pokáním se rozumí změna, která více nepřipouští opakování zločinů vůči lásce. Čím více se v našich myšlenkách, slovech a činech orientujeme na naše přání, vědomí, a čím méně se orientujeme na lásku, tím blíţe máme k nenávisti, nemocem a rozpadu.

Kdyţ člověk říká: «Boţe, smiluj se nade mnou, nad hříšníkem!» — znamená to: «Boţe, dej mi milost, lásku, protoţe jsem hříšný, tedy z nedostatku lásky upadám do závislosti na lidském, čímţ rodím závist, ţárlivost, uráţky a nenávist.» A kdyţ takové city řídí chování člověka, bude vţdy hříšný.


Syn má dlouho přetrvávající angínu, adenoidy a koktá. Kdo za to můţe? Hodně na sobě pracuji, téměř nazpaměť znám Vaše knihy. Řekněte mi, prosím, v čem je háček, proč nemohu synovi pomoct?


— Připravenost projít traumatizující situací je u Vás, podle rukopisu, dosud na minimu. Nenávist, ţárlivost, uráţky jste překonala. Ale nebudete chtít ţít, jestli budete poníţena jako ţena. Pokud v ţeně vzplane touha neţít jako přísné nepřijetí traumatizující situace, pak můţe za několik dní způsobit váţnou škodu nejen dětem, ale i vnukům a pravnukům. A u Vašeho dítěte se odmítání lásky skrze strach, nedostatek sebevědomí, touhu neţít zapojuje automaticky v jakékoliv bolestné situaci. Tedy, musí se mu zabrzdit vědomí i touhy. Brzdění vědomí probíhá skrze koktavost. Touha je brzděna deformací funkcí štítné ţlázy, srdce a plic. Časté angíny svědčí o uráţlivosti.

Vezměte si jakoukoliv situaci, která se Vám stane v nejbliţší době. Pokud ve Vás v okamţiku nepříjemnosti propukne strach, odsuzování nebo sklíčenost, Vaše modlitby stěţí dítěti pomohou. Dokud je přítomna agrese vůči dětem, čili vůči budoucnosti, pomoct jim nedokáţete, to za prvé.

Za druhé: poslední léta vidím stále častěji pacienty, kteří se po přečtení mých knih dali zcela do pořádku. Mají nádherné čisté pole. Ale děti do pořádku dát nemohou. A problém je v následujícím. Abychom očistili duše dětí, je potřeba očistit sebe na mnohem jemnější úrovni. A aby naše harmonie pronikla do těchto vrstev, jsou na to potřeba někdy i desetiletí. Začal jsem hledat moţnosti, jak je moţné urychlit tento proces. Ukázalo se, ţe dva měsíce v roce — v březnu a dubnu — budoucnost závisí na nás a naše seriózní práce v tomto období můţe přinést více. Ještě jsem si všiml, ţe program sebezničení, touhy neţít se rozvíjí nepozorovaně, ale následky jsou mnohem těţší neţ uráţka, ţárlivost a nenávist. Obzvláště u ţen. Proto zdůrazňuji, ţe před modlitbou musí být několikrát absolvován mechanismus pokání, kdy se obracíme k Bohu, prosíme, aby naši duši opustila agrese vůči lásce skrze touhu neţít. Ještě jeden důleţitý okamţik. Kdyţ člověk nejí, je o samotě, odpoutává se od problémů, modlitba účinkuje efektivněji, změny probíhají hlouběji v podvědomí. Ale existuje ještě silnější mechanismus proniknutí do podvědomí, přičemţ do jakékoliv hloubky. Tento mechanismus se nazývá láska. Kdyţ se zamilováváme, podvědomí se otevírá do ohromné hloubky. A naše správné chování můţe očistit nejenom nás, ale i potomky do 7., 10. a 15. pokolení. A samozřejmě i naopak. Proto hlavní okamţiky z Vašeho ţivota, na které musíte vzpomínat, jsou ty, které jsou spjaty s Vaší zamilovaností.

Zvláštnosti práce na sobě

Co mám dělat v případě, kdyţ zjistím, ţe musím odpustit člověku uráţku, a odpouštím ve vědomí, ale z podvědomí uráţka nemizí. Jak se toho zbavit?


— Nejprve je potřeba pochopit, ţe uráţky — to je lék a záchrana naše i našich dětí.

Potom je potřeba pochopit, ţe před Bohem nejsou nevinní a viníci, neexistuje člověk, který nás urazil, — je Bůh, který nás léčí a umoţňuje nám rozvíjet se.

Odpustit druhému — znamená přijmout ztrátu lidského štěstí.


A pokud v tomto okamţiku udrţujeme v sobě aspoň kapku Boţské lásky, — ztrácejíce lidské, získáváme Boţské.


Nakolik v sobě rozvineme připravenost odpouštět, tedy přijímat v sobě Boţí vůli se zachováním lásky v duši, natolik rychle se začíná měnit naše podvědomí. Můţeme rychleji pochopit, ţe člověk, který nás urazil, za nic nemůţe, kdyţ si ho představíme jako dítě.

Nenávist, podráţdění, uráţky vůči dítěti jsou nesmyslné. Výchova strachem, poníţením, závistivostí — je ubíjející pro dítě i rodiče. Pokud se nám něco nelíbí na chování dítěte, musíme měnit sebe a jemu pomáhat změnit se. Dítě je moţné trestat, ale vţdy je potřeba odpouštět a milovat. Často mi je kladena následující otázka: připusťme, ţe kdosi ze známých Vás zradil, poníţil, okradl. Je potřeba mu odpustit. Znamená to, ţe vztahy musí být takové jako i dříve? Takţe, pokud dítě zlobí, je potřeba ho milovat a odpouštět mu, ale přitom je moţné ho omezovat nebo trestat proto, aby se snadněji mohlo změnit k lepšímu. Jsme Boţští ze své podstaty, ale máme lidský obal. Proto ţijeme ve dvou logikách — Boţské a lidské.

Proto chci ještě jednou zdůraznit, ţe nejlepší výchovou lidí, kteří nás obklopují, je naše sebevýchova.

Dříve jsem se domníval, ţe naše hlubinné změny reálně ovlivňují jen děti. Potom jsem začal s údivem zaznamenávat, ţe blahodárné změny v duši člověka, nacházejícího se u mě na příjmu, nejen pomáhaly, ale často zachraňovaly ţivot příbuzným, přátelům a dokonce vzdálenějším známým, majících spojitost s pacientem.

Potom jsem pochopil: to, co nazýváme emocí, je strukturou pole. Kdyţ začínám měnit sebe, začíná se kolem mě měnit struktura prostoru a času.

A čím rozsáhlejší jsou vlastní změny, tím reálněji se mění okolní obraz světa. Mění se nákres událostí, emocí lidí, jejich vztah ke mně. Čím hlubší jsou kladné změny, tím větší je rozsah působení na okolní svět.

Takovým způsobem můţe být změněn charakter a osud těch, kteří mě obklopují. Někdy se mě ptají:

— Jak mohu pomoct svému příbuznému? Jak se za něj pomodlit, aby mu bylo lépe? A já odpovídám:

— Chcete-li pomoct druhým — pomozte sobě.

Dříve jsem nechápal smysl fráze: nejtěţší je zvítězit nad sebou. Vše se ukázalo být jednoduché. Právě skrze sebe, přes své podvědomí, extra hlubinné emoce se dostáváme ke skutečnému spojení a vzájemnému působení s okolním světem.


Tím, ţe měníme sebe, měníme svět okolo nás.

Odpuštění

Mám dvě malé děti (5 let a 3 měsíce). Nedávno jsem zjistila, ţe mě můj muţ podváděl, vedl dvojí ţivot. Byl to pro mě velký otřes. Všeho litoval, na kolenou mě prosil o odpuštění, říkal, ţe uţ to nikdy neudělá, ţe si vybral. Ale já mu to nemůţu odpustit. Vím, ţe celou dobu, co jsem s ním ţila, mi lhal, trval na druhém dítěti, přestoţe uţ měl milenku. Rozvést se s ním nemůţu, protoţe děti ho velice milují a on miluje je, navíc jsem v našem městě zcela sama a mám mnoho finančních problémů. Vlastně ho sama velmi miluji, přestoţe mu nemůţu odpustit jeho leţ. Moje zdraví se prudce zhoršuje, stává se ze mě hysterka, psychicky labilní člověk. Ale mám děti, o které se musím postarat, potřebují zdravou a ţivou mámu. Prosím, pomozte mi. Byla jsem i v kostele, ale nic mi nepomohlo, jste moje poslední naděje.


— Začněte s pochopením toho, ţe nedostatek odpuštění zabije nejen Vás, ale i Vaše děti. V lepším případě se fyzicky zhroutíte a dětem zničíte osud a zdraví. Pokud bych Vám měl stanovit diagnózu, zněla by takto: stoprocentní vítězství lidské logiky. S takovým přístupem ke světu by Váš muţ mohl klečet na kolenou celý ţivot a stejně by to k ničemu nevedlo. Materiální otřes je pro Vás, soudě podle všeho, — nevýznamná událost. Ale otřes vědomí a citového štěstí je pro Vás jevem nemoţným.

Naše skutečné tělo — to je láska, je věčné. A všechno ostatní — ţivot, touhy, vědomí se pravidelně musí měnit. Vaše spodní prádlo pevně přirostlo k Vašemu tělu — to je nepřípustné. A věřte mi, bude strţeno, a tato situace — to je jen začátek. Kdyţ se nepodřídíte, nepřijmete to, bude strţeno společně se zdravím a ţivotem.

Ztratila jste vnímání toho, co je láska. Láskou se pro Vás stal ţivot, rodina, stabilní vztahy. A čím déle budete přebývat v takovém stavu, tím bolestněji bude probíhat očištění.

Byly u mě pacientky s analogickými problémy. Vysvětloval jsem jim: představte si, ţe musí zemřít jedno z Vašich dětí. Nemá budoucnost, je vyškrtnuta. Ţádný hvězdář, astrolog nebo čaroděj ho nezachrání a ţádná Vaše zaklínadla nepomůţou.

Protoţe energie budoucnosti přichází jen skrze lásku a lásku můţe dítěti dát jeho matka. Ale k tomu se musí odpoutat nejen od materiální, ale i od duchovní a citové úrovně. Je potřeba zaţít otřes, krach vědomí i tuţeb. A pokud se v tomto okamţiku mechanismus zachování, spasení lásky spustí, dítě bude zachráněno.

Chování otce je intuitivně nasměrováno na záchranu duše a ţivota dětí. Čeho musí litovat Váš manţel? Toho, ţe jste nedokázala zabezpečit láskou a energií vlastní děti? Toho, ţe podvědomě zachraňoval ţivot Vašim společným dětem? Čím více od něj poţadujete výčitek svědomí a sebeuţírání, tím méně šancí na přeţití a zdraví necháváte svým vlastním dětem.

Naše vědomí, city se neustále rozvíjejí a my, kdyţ se stáváme moudřejšími, pokaţdé novým způsobem hodnotíme to, co se stalo. Proto jednoznačné a kategorické závěry a hodnocení lze jiţ klasifikovat jako nemoc. Je to odmítání vývoje, jeho zastavení.

Tisíckrát opakuji: to, co se děje s Vámi, je určeno Vaším vnitřním stavem a stavem Vašich dětí. Pokud nevidíte tyto souvislosti, neznamená to, ţe neexistují.

Proč největší bolest přichází kvůli zhroucení citového štěstí? Protoţe je to základ lidského. Celý Vesmír — to je citový útvar.

Čas je cit. Prostor je cit. Hmota je cit. Láska je cit.

Bůh je Láska. Láska stvořila Vesmír. Čím více se vyvíjíme, tím vyšší je naše citovost, tím širší je rozsah přání, tím větší jsou moţnosti milovat.

Ale bez ohledu na to, jakých výšek bychom dosáhli v rozvoji citovosti, která je právě podstatou vývoje člověka, láska k Bohu bude vţdy rozsáhlejší. Neboť v tomto citu je obsaţen celý vesmír. A vzniká paradox.

Impulsem k rozvoji vědomí a přání je citovost, to, co nazýváme rozvojem, poţitkem, evolucí. A zároveň je to nejvyšší nebezpečí, pokud se stává absolutní hodnotou. V takovém případě vylučujeme její destabilizaci, ztrátu. Představte si: člověk stoupá po schodech a panicky se bojí, ţe dál uţ schody nebudou, — je tma a schody nejsou vidět. A čím více se bude bát, tím méně šancí má, aby se dostal do mezipatra.

Máme lidský obal, ale ze své podstaty jsme Boţští. V jemném plánu jsme jiţ Tam — nahoře, jiţ jsme všeho dosáhli a všechno máme. Ale ve vnějším plánu stoupáme po schodech, počítáme kaţdý stupínek. A abychom lépe vnímali své přebývání v mezipatře, musíme o schody zakopávat. A pokud chceme na stupínku nocovat, s domněním, ţe je to nejvyšší štěstí, vytáhnou nás za uši na další stupínek, abychom nezapomněli na své poslání.

Stabilita lidského štěstí — to je útulný schůdek, na kterém se chce člověku přenocovat. Je to odmítání stoupat dále, touha vrátit se. A abychom vykročili dopředu, je potřeba zničit to, na čem lpíme nyní. Vytvořila jste si ţelezobetonovou zeď z ideálů, mravnosti, rodinné stability. To, co jste povaţovala za štěstí, je ve skutečnosti odmítání vývoje. Pokud dobrovolně nesměřujeme k lásce a Bohu, spouští se donucovací mechanismus.

Často mi je kladen dotaz: věřím-li na znamení.

Jakákoliv událost, která se nám stane, — to uţ je znamení. V kaţdé situaci, ve které se ocitneme, je zárodek budoucnosti. Vţdyť jakákoliv událost, jako kruhy na vodě, vytváří svůj odlitek do budoucnosti a minulosti.

Situace s Vaším manţelem — to je «telefonát», který svědčí o váţných problémech Vašich dětí i Vás. Situaci je moţné změnit tehdy, kdyţ změníte sebe, a abyste změnila sebe, musíte změnit své hodnocení událostí. A zejména toto odmítáte dělat. Dobrovolně se měnit nechcete.

A to, jak Vás mění donucením, moţná, pochopíte, kdyţ přečtete mé knihy. Ještě jednou chci zdůraznit, ţe odpuštění je mučivý proces, nemoţný bez vlastní změny.


Jednou jsem se zamyslel: a co znamená odpuštění? Sám pro sebe jsem si uvedl několik definic:

1) uznání Boţí vůle v tom, co se stalo, tedy nenávist, uráţky, nároky se stávají nesmyslnými;

2) zachování lásky k tomu, kdo nás urazil, čili strach, sklíčenost, pochyby jsou také nemístné;

3) je to připravenost pomoct druhému změnit se.


Všímal jsem si, ţe pokud člověk zradil v nějaké maličkosti a nebyl včas zastaven, zrazuje stále rozsáhleji; totiţ musím odpustit člověku, ale musím mu pomoct, jako dítěti, které dělá stále závaţnější chyby. Tedy láska k dítěti nevylučuje omezovací a přísná opatření, kdyţ jeho touhy zastiňují lásku. A tak jsem došel k těmto třem principům. Potom jsem měl zajímavý rozhovor s pacientem, kterému jsem to vyloţil.

— Víte, se třetím bodem nesouhlasím, — řekl. — Přestoţe jsem se sebevíc snaţil vychovávat ty lidi, kteří mě podráţeli a zrazovali, nic se nedařilo, bylo to jen horší. Ale kdyţ jsem si říkal: je to dáno Bohem, je potřeba to přijmout a nesnaţit se druhé převychovávat, začali se kupodivu měnit. A nejen ve vztahu ke mně, ale i k jiným.

Zamyslel jsem se a souhlasil s ním:

— Odpuštění — to je přijetí Boţí vůle, zachování lásky k tomu, kdo nás urazil, a připravenost změnit se, coţ je nejlepší výchova druhých.

Potom jsem ještě dlouho přemýšlel nad touto otázkou. Jestliţe se člověk zříká lásky, aby se zavděčil svým touhám, přichází jeho vyléčení skrze poníţení tuţeb, čili smrt, zhroucení osudu, nemoci. Pokud se v lidské společnosti dostane zločinec do vězení, je to proces urychlení Boţí vůle. Totiţ přísná opatření vůči člověku, u něhoţ touhy a ambice začínají zastiňovat lásku, mu v budoucnosti umoţňují vyhnout se nemocem a smrti.

Tedy, správná výchova v dětství je moţností vyhnout se nemoci a smrti v budoucnosti. Jednou mi můj známý vyprávěl:

— Měl jsem hodně přátel-zločinců. Tři čtvrtiny z nich jsou jiţ mrtví. Zajímavé, proč?

Vţdyť ne kaţdý zabíjel!

Odpověď je jednoduchá. Připravenost kvůli své touze zabít, okrást nebo poníţit druhého člověka — to je kaţdý zlomek vteřiny ohromná koncentrace na touhy a ţivot, která vyplavuje lásku z duše. Takový náhled na svět zabíjí nejen zločince, ale i jeho děti a vnuky.

Kdyţ se navzájem stýkáme, pak ať chceme či nikoliv, se navzájem vychováváme. A výchova předpokládá lásku, pomoc ve vývoji a rozumná omezení.


Je mi 35 let. Vyrostla jsem ve šťastné a inteligentní rodině. Získala jsem vysokoškolské vzdělání. Netouţila jsem po kariéře a chtěla se vdát z lásky. Ale nepodařilo se mi to. Z různých důvodů jsem se s muţi rozcházela, nehledě na to, ţe mě milovali (podle jejich slov). Před dvěma lety jsem si nechala udělat plastickou operaci zvětšení prsou. Potom se můj ţivot definitivně zhroutil. Přišla jsem o práci, zůstala mi

«hromada» dluhů a rozešla jsem se se svým přítelem. Kromě toho, operace byla špatně provedena a všechno jsem si musela nechat předělat v lednu r. 2002. Poslední dobou mám neustále depresi, často brečím. Můj morální a psychický stav se neustále zhoršuje, v zimě jsem byla hodně nemocná. Neopouští mě pocit bezvýchodnosti, jako kdyţ chodím v uzavřeném kruhu a nemůţu najít východ. Události se opakují s různými lidmi a v různou dobu, ale nemohu pochopit, jak zpřetrhat tento řetězec? Co nedělám tak, jak mám? Pomozte mi pochopit příčiny mojí krize, a jak mám sama sobě pomoct?

Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.