электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 10. Pokračování dialogu


Объем:
168 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-3521-1

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Úvod

Hlavním posláním jakékoliv vědy je — zabezpečit potřeby lidského těla a s ním spjatého vědomí. Hlavním cílem jakéhokoliv náboţenství je — zabezpečit potřeby lidského ducha a s ním spjatého podvědomí.

Vesmír je jednotný v čase a prostoru. Jakýkoliv fyzický objekt, a tím spíše jakýkoliv ţivý tvor, v sobě nese informaci o všech úrovních své evoluce od okamţiku vzniku Vesmíru. U člověka a zvířat je tato informace, počínaje objevením se jednobuněčných tvorů, potom rostlin, ryb atd., zakódována v genech. Ale kromě toho, v našem podvědomí je informace nejen o minulosti, ale i o budoucnosti Vesmíru. A tato informace je nesrovnatelně větší neţ ta, která je spjata s naším vědomím a fyzickou schránkou a jejíţ období existence je nepatrné.

Závěr je jednoduchý. Bez rozvinutého náboţenského náhledu na svět, v jehoţ základu leţí jednoznačná priorita lásky a mravnosti nad všemi ostatními lidskými hodnotami, je přeţití jakékoliv civilizace nemoţné. To znamená nezbytnost neustálého směřování k Stvořiteli, jenţ stvořil Vesmír, a upevňování jednoty s Ním kaţdou vteřinu. Ale dodrţování náboţenských postulátů nenahrazuje osobní snahy směřování k Bohu. Aby malé dítě začalo chodit a mluvit, potřebuje podporu rodičů. Ale potom se musí naučit dělat všechno samostatně.

Ve svých knihách hovořím o pokusech poznat v sobě Boţské. Snaţím se dotýkat i těch oblastí, kde jsem diletantem, ale, i kdyţ si to uvědomuji, stejně budu pokračovat v těchto pokusech. Doufám, ţe další rozvoj mě přivede k správnému výkladu. A proto vše, co jsem napsal, je lepší nevnímat jako konkrétní rady, ale jako vyprávění o mé vlastní zkušenosti.

Jednoho profesora se zeptali: «Co je nejdůleţitější ve vaší práci učitele?» Odpověděl:

«Předávat vědomosti není to hlavní. Hlavní je — naučit studenty pracovat s informací, správně pouţít získané vědomosti.»

V této knize uvádím několik variant mého chápání jakéhokoliv problému. Já sám, abych něco pochopil, potřebuji několik stovek variant postoje k jednomu problému. Dříve jsem v knihách uváděl jen jednu variantu, a to jako souhrnný výsledek. Nyní ukazuji několik takových variant, neboť chápu, ţe jakýkoliv závěr můţe být podroben dalšímu rozvoji, tj. můţe se změnit. V lidské logice nemůţe být nic ustrnulého, neboť nic lidského není věčné.

Podstatou jakéhokoliv uzdravení je — změna člověka. A v první řadě změna jeho myšlení a náhledu na svět, a ne stravování a způsobu ţivota.

Stalo se mi něco podobného jako na moskevských a petrohradských přednáškách. První den — obecná informace. Druhý den — konkrétní. Proto jsem se rozhodl pokračovat v této knize a v následující věnovat více prostoru technickým otázkám. Doufám, ţe mé knihy pomohou čtenářům v blahodárných změnách ducha, duše a těla.

Část 1

Dotaz jedné školačky:

— Jestli se ti něco nechce, ale úporně tě k tomu nutí, jak ţít a jaký k tomu zaujmout postoj?

— Často se mě ptají: čím se hrdost liší od pýchy? Chování hrdého člověka ochraňuje jeho duši. Chování pyšného poniţuje druhé. Komunikace s lidmi — to je vţdy kompromis. Abychom pochopili druhého, musíme do určité míry potlačit svoje zájmy. Pokud jsou potlačovány jen naše touhy nebo ambice, pak je moţné se podřídit druhému člověku. Jestliţe nás nutí uskutečňovat amorální čin ničící lásku v duši, je potřeba tomu vzdorovat.

Pokud, například, zvou přátelé chlapce, aby si s nimi zahrál fotbal, a on nechce, je tady přípustné přemoct se ve prospěch společných zájmů. Ale pokud ho nutí kvůli pobavení zabít kočku nebo pomoct něco ukrást, tady je nezbytné klást odpor. Kdyţ nebudeme ochraňovat lásku v duši, a to i prostřednictvím přísného vnějšího chování, pak se vnitřně staneme otroky druhých lidí, a bude trpět naše duše, zdraví i osud.

Kristus vyháněl trhovce z chrámu a dělal to kvůli záchraně duše. V člověku nesmí Boţské srůstat s ţivotem, vědomím a touhami, neboť pak bude zřetelně cítit rozdíl mezi poníţením těla, poníţením duše a poníţením Boţského a nikdy se nestane otrokem, který všechny nenávidí, nebo pánem, který všechny poniţuje a všemi opovrhuje. Proto při jakémkoliv poníţení je hlavní zachovat ve své duši to Boţské. Nestávejte se zlostnými, ale také nedovolujte, aby byla ničena vaše mravnost.

— Jak pracovat, abych se zbavil strachu z výšek? Dokonce jen při představě okraje střechy, na kterém stojím, málem omdlívám! Postupem času se strach zesiluje!

— Strach z výšky — to je strach o svůj ţivot, o svou budoucnost. V podobě strachu, uráţlivosti, ţárlivosti vycházejí na povrch našeho vědomí problémy v sexuální sféře. Kdyţ neumíme milovat druhého člověka, tj. naše láska je doprovázena podmínkami, poţadavky, a pak uráţkami, ţárlivostí, odsuzováním, zesiluje to připoutanost k základům ţivota. Základy ţivota jsou — sexuální touha, milovaný člověk, děti, rodina. Čím silněji potlačujeme lásku v duši, tím méně máme energie a tím silněji roste závislost na okolním světě. Tehdy roste i strach ze ztráty.

Takoví lidé se bojí výšek, samoty, tmy, při pohledu na krev mohou ztratit vědomí. Často se stávají vegetariány, protoţe z psychologického hlediska nemohou snést smrt zvířete. V jejich podvědomí je hlavní opěrný bod přesunut od Boţské lásky k lidskému ţivotu, proto se pro ně můţe smrt příbuzných a blízkých lidí stát nepřekonatelným stresem. Jak se dostat z takové situace? V první řadě je potřeba naučit se milovat. Pokud vás urazil milovaný člověk, nepřestávejte ho milovat jako bratra. Jestliţe nemůţete — milujte ho jako syna. Nedaří-li se vám to — milujte ho jako otce. To vám pomůţe zachovat spojení s Bohem.

No a potom je potřeba zvětšovat odstup od lidského štěstí. Od nejbliţšího člověka je potřeba se vnitřně odpoutávat, neboť úplná jednota můţe být jen se Stvořitelem. Duší nelze k ničemu přirůstat. Dále: Naše závislost je zesilována potravou. Proto pravidelná omezování v jídle pomáhají naší duši zmenšovat připoutanost k světu. Konzument je závislý, dávající — svobodný. Čím více jsme ochotni dávat (a nemusí to být jen peníze, ale i duševní vřelost, starost, pozornost), tím vyšší je naše energetika a tím menší připoutanost k světu. Pravidla jsou jednoduchá — zbývá je jen plnit.

— Proč, jakmile se soustředím a pomyslím na Boha, začínám brečet?

— Podvědomí jakékoliv lidské bytosti je spjato s jejím genotypem a strukturami pole, které nesou informaci i po rozkladu těla. Pokud se prudce mění formy, musí být stabilní obsah, jinak to nebude rozvoj, ale smrt. Řekněme to takto: čím silnější má člověk duši, tím ţivotaschopnější bude jeho tělo; čím silnější je vnější narušení, tím silnější je směřování k centru stability. Nejvyšší bod stability ve Vesmíru — to je to, co nikdy, nezávisle na čase, není narušováno. Je to Stvořitel Vesmíru. Tedy, pro rozvoj jakéhokoliv objektu ve Vesmíru je nezbytné udrţování stability jeho informační sloţky. A to je nemoţné bez koncentrace na prapříčinu. Jednoduše řečeno, bez vnitřního směřování k Bohu bude rozvoj jakéhokoliv ţivého tvora přísně omezen a přejde ve vymírání.

Kdyţ člověk umírá, automaticky se spouští mechanismus záchrany jeho duše, který se projevuje ve zjevném nebo nevědomém směřování k Bohu. Můţe to být doprovázeno různými obrazy — vše závisí na úrovni rozvoje člověka. Ale ukazuje se, ţe nejen při smrti, ale i při jakékoliv ztrátě, zpřetrhání vztahů s okolním světem, se tento mechanismus spouští a pracuje na záchraně člověka. Je moţné ho ztlumit, ale také zesílit.

Lidé si všimli a ocenili tento fenomén ještě v dávné minulosti. Pokud můţeš něco dobrovolně dát — nejen se vyrovnat se ztrátou, ale jako by ji sám uskutečnit, pak uţ toto zlepšuje osud a zdraví. Objevil se pojem oběti, který se stal jedním z hlavních náboţenských postulátů ještě v dávných časech.

Často na mých přednáškách mi matky píšou vzkazy následujícího obsahu: «Kdyţ jsem byla na vašem vystoupení, tou dobou se dítěti doma prudce zvýšila teplota, objevilo se zvracení a průjem.» A já vysvětluji, ţe na jemné úrovni je matka těsně spojena s dítětem. Pokud se nalaďuje na lásku k Bohu, pak probíhá u jejího dítěte intenzivní čištění, sniţující připoutanost ke světu a závislost na něm. Takţe, slzy, zvracení, průjem — to je jakoby dobrovolná ztráta části svého organismu, oběť, kterou organismus přináší, aby pocítil lásku k Bohu. Proto vy pláčete, a u dítěte se objevuje zvracení a průjem.

— Dcera miluje bývalou spoluţačku. Co dělat, jak pomoct?

— Všichni, kdo trpí netradiční sexuální orientací, mají váţné problémy v podvědomé sexuální sféře. U všech, kdo ke mně chodil na příjem s takovým problémem, jsem viděl jedno a totéţ — naprostou nesnášenlivost bolesti, stresů ve vztazích s milovaným člověkem. A k tomu, aby se objevily děti, musí být bolest očišťující duši, mnohem větší neţ průměrná, kterou člověk zaţívá v ţivotě.

Nesnášenlivost očištění způsobuje výbuch agrese a následná narušení. V prvních etapách strádá tělo, tj. objevují se fyzické nemoci, nepříjemnosti v osudu. Pokud je připoutanost k lidskému štěstí silnější, strádá duch, vědomí. Mohou se objevit psychická onemocnění. Při naprosté nesnášenlivosti se začíná narušovat duše, tj. mění se sexuální orientace. Podvědomí odmítá pokračování ţivota a patřičně se zmenšuje bolest, nezbytná pro očištění duše. To umoţňuje přeţít konkrétnímu člověku, ale ponechává málo šancí na přeţití společnosti. A tyto problémy způsobuje sama společnost, která nesprávně vychovává své členy tím, ţe jim dává nedokonalý náhled na svět a nesprávné cíle.

Jestliţe společnost nenaučí ţenu milovat, bude tato společnost trpět a vymírat. Přičemţ vědecko-technický pokrok můţe proces rozpadu duše jen urychlit. Jedna z hlavních příčin objevení se «homosexuálů» a «lesbiček» je neschopnost jejich rodičů, obzvláště matek, projít očištěním před početím a narozením dítěte. Pokud chybí vytvořené směřování k Boţské lásce, jednotě se Stvořitelem, pak jakákoliv bolest, ať uţ fyzická, nebo bolest duše, se stává nesnesitelnou, a abychom se jí zbavili, abychom zastavili utrpení, člověk je ochoten zabít, zničit zdroj bolesti, tj. okolní svět, nebo sebe sama.

U většiny ţen se emocionální agrese uzavírající cestu k Bohu projevuje sklíčeností, nespokojeností s osudem a situací, nechutí ţít. Čím silněji se ţena snaţí zabít svou lásku, tím méně šancí projít jakoukoliv bolestivou situací má její dítě. A tehdy, aby člověk přeţil v přítomnosti, ničí svou budoucnost. Prudké zvýšení počtu homosexuálů ve světě svědčí o tom, ţe svět je v současné době nemocný. A kdyţ duše onemocní bez toho, co ji můţe zachránit, tj. lásky k Bohu, tělo je odsouzeno k rozpadu a umírání.

Přezkoumejte svou minulost. Přijměte jakoukoliv bolest těla a duše, jakékoliv poníţení lidského štěstí jako moţnost získat Boţské. A kdyţ nejen vy, ale i vaše duše v to uvěří, vaše modlitba za dítě ho dokáţe změnit. Nepochybuji, ţe vymírání zvířat, zánik rostlin a moţný zánik lidstva, tj. strádání ve fyzickém plánu v budoucnosti, jsou důsledkem nemoci našich duší v současnosti.

Bezmocná a prázdná duše, v které není láska, nedává tělu šanci přeţít. Prázdné zrno nemůţe dát zdravé výhonky. «Protoţe se rozmůţe nepravost, vychladne láska mnohých,» — říkal Jeţíš Kristus. Nehledě na to, ţe svět hyne před našima očima, neztrácím víru v to, ţe tato krize posune lidstvo k obrození a záchraně. Silné a hluboké změny u jakéhokoliv ţivého tvora se podobají smrti, a proto často skutečné kroky k vlastní záchraně činíme tehdy, kdyţ vidíme, ţe šance na přeţití nám prakticky nezůstaly. Chcete-li pomoct své dceři, projděte procedurou svého moţného umírání a rozlučte se se vším, co je vám drahé. Ale před tím naučte svou duši milovat okolní svět, sebe a svůj osud, ač by se to zdálo být sebenedokonalejší a ač by vám to způsobovalo sebevětší bolest.

— Je moţné na sobě pracovat v metru, autobuse atd.?

— Snadnější je modlit se během půstu, o samotě, při nezúčastněnosti nejen těla, ale i duše. Ale pokud se nerozčilujete, nestěţujete si, kdyţ vám stoupnou na nohu, strčí do vás, poníţí ve veřejné dopravě, pak se můţete modlit i tam. Vzpomínám si, jak jsem přečetl příběh o nemoci Konfucia. Ţáci mu poradili: «Pomodli se a uleví se ti.» Konfucius pokrčil rameny a odpověděl: «Vţdy se modlím.» V podstatě, práce ve veřejné dopravě můţe spočívat jiţ ve shovívavém vztahu k lidem a k situaci, která se vám nelíbí. Nejsprávnější je, podle mého názoru, — nepřestávat milovat člověka, který se vám nelíbí, ale snaţit se ho převychovat, a přitom nezapomínat na to, ţe výchova jiného člověka začíná sebevýchovou.

Jestliţe se vám nelíbí situace, pak i ji je potřeba milovat, coţ nevylučuje aktivní jednání na změně situace. Ale opět nesmíme zapomínat, ţe příčina jakékoliv situace, která se vyvíjí kolem nás, se skrývá v našem hlubinném, emocionálním stavu a rezonuje s ním. Vše, co se děje kolem nás, na extra hlubinné úrovni zcela odpovídá našemu emocionálnímu stavu. Kolem nás nemůţe proběhnout nic agresivního, pokud v naší duši není agrese. Duše, která zapomněla na Boha a ztratila lásku, se automaticky nalaďuje na chamtivost, závist, ţárlivost a připravuje se na budoucí zločiny vůči lásce a lidem. Kolem člověka začínají probíhat nepříjemné události, a on, nechápaje, ţe tyto události rodí jeho duše a podvědomí, se začíná uráţet, odsuzovat, nenávidět a šířit své problémy dále. Pokud do vás tvrdě strčili nebo vás urazili, všeho všudy to znamená, ţe vaší duši chybí umění milovat, a tak vám to připomínají. Přijměte to a vnitřně se usmějte.

— Jeden můj známý se domnívá, ţe pro věřícího člověka je prvotní víra, a aţ za ní jde láska. Jestliţe se u nás neobjeví víra v Boha, pak nedokáţeme milovat Toho, v Koho nevěříme. Prosím, okomentujte tento názor.

— V našem podvědomí vţdycky existuje láska jako jednota s Bohem. Při orientaci na ni, se spojujeme s celým Vesmírem, a tehdy se proces poznání a přeţití stává moţným. Pojem víry se objevil tehdy, kdyţ se u člověka vytvořila vysoká úroveň vědomí, coţ podle historických měřítek proběhlo poměrně nedávno, pokud budeme pohlíţet na historii zrození člověka od samého začátku.

Ale dokonce člověk, kterému je víra cizí, můţe přebudovat svůj náhled na svět a změnit systém hodnot, pokud přijal pojem o lásce k Bohu. A tehdy se jeho vývoj a přeţití stávají záměrnými.

Strachy a pochyby brzdí lásku, a proto láska k Bohu v našem vědomí a v povrchních vrstvách podvědomí můţe zeslábnout. Dále následují — neštěstí, nemoci atd. Víra nám pomáhá osvobodit se od strachů a pochyb. Pomáhá překonat závislost na vědomí, které je spojeno s tělem a nutí nás pochybovat, bát se a odsuzovat.

Kdyţ člověk příslušející k východní civilizaci zastavuje své vědomí v procesu meditace, nebo člověk příslušející k západní civilizaci zachovává víru v Boha, nehledě na vnější nelogičnost, krutost a nesmyslnost probíhajících událostí, — pak v tom, i v druhém případě probíhá překonání závislosti na vědomí, přesněji, na jeho povrchových úrovních, coţ umoţňuje pocítit jednotu se Stvořitelem skrze lásku k Němu. Tedy, vzniká paradox: víra v Boha můţe být prvním článkem, ale můţe být také druhým. Ale pokud se abstrahujeme od těchto dvou okamţiků, pronikneme na vyšší úroveň energie, do jemnějších plánů, pak uvidíme, ţe protiklad neexistuje. Na vnější, povrchní úrovni pomáhá víra lásce vědomím, spojeným s tělem. Na hlubinnějších — láska pomáhá víře. Na nejhlubších úrovních se víra jako nejvyšší aspekt vědomí a láska k Bohu jako nejvyšší aspekt citů stávají jednotným celkem.

— Jak chápete slova: «člověku bude odpuštěno vše, kromě hanění Ducha Svatého»?

— V daném okamţiku to chápu takto. Silná uráţka na jiného člověka, nepřijetí jeho chování mohou vyvolat agresi, která se projevuje emocemi a slovy. Dokud sedí tato agrese ve vědomí, na zdraví a osud nemá ţádný vliv. Ale pokud se ponořuje do podvědomí, a to probíhá při dlouhotrvající uráţce, nebo kdyţ je zesílena náhledem na svět, nebo kdyţ je nahromaďována rodiči nebo samým člověkem v průběhu mnoha let, zůstává tam nadlouho. Vychází odsud jiţ jen při smrti, nemocech, neštěstích.

V klasickém hinduistickém učení o karmě se říká, ţe člověk musí odtrpět všechna svá nesprávná jednání. V tom historickém okamţiku to bylo spravedlivé, neboť energetika člověka byla tehdy slabší a jeho moţnosti změnit se byly minimální. K překonání chyb, učiněných duší člověka, bylo po desetiletí zapotřebí askeze, studia svatých knih. V pozdějších náboţenstvích se objevil pojem pokání. Pokání — to je změna postoje k světu, změna náhledu na svět, a v důsledku toho — změna podvědomí skrze lásku k Bohu.

Při analýze stovky a tisíce případů, které se staly pacientům, jsem si všimnul jedné zvláštnosti: dlouhotrvající uráţka na jednotlivého člověka můţe způsobit problém, tatáţ uráţka vztahující se ke skupině lidí, spojených na základě ekonomického, sociálního, nacionálního, náboţenského příznaku, proniká hlouběji a obtíţněji se jí zbavujeme. Časté odsuzování státu, společnosti proniká velmi hluboko a můţe způsobovat váţné onemocnění v několika pokoleních aţ do vymření rodu. Pokud člověk povaţuje celý svět za krutý, nespravedlivý, pak se zde agrese přibliţuje k maximálním hodnotám. Myslím si, ţe právě toto je hanění Svatého Ducha. Pokud jsme nespokojeni s pořádkem věcí v okolním světě a i se samotným světem, jsme nespokojeni s Tím, kdo ho řídí.

Jakýkoliv člověk, dokonce i ten nejzatvrzelejší ateista, ví v podvědomí o tom, ţe viditelný svět je řízen neviditelným. Hanění Ducha Svatého je ze své podstaty nepřijetím vyšších zákonů, podle nichţ se rozvíjí Vesmír. Hloubka proniknutí agrese do podvědomí je v tomto případě taková, ţe šance na pokání a vykoupení se blíţí nule. Zbývá jen smrt a konec rodu. Nejen v křesťanství, ale také v judaismu a v jiných náboţenstvích existuje postulát o nepřípustnosti hanění na adresu Stvořitele, nepřijetí Jeho vůle.

Je potřeba chápat zvláštnosti vědomí a podvědomí. Na vnější úrovni, úrovni vědomí, konflikt, nepřijetí bolestné situace nabádají k činnosti a rozvoji. Konkurence, konflikt, agrese jako narušení vnějších, ustálených vazeb jsou tam nezbytné. Na vnější úrovni jsme izolováni a bez konfliktu nemůţe být rozvoje. Na vnější úrovni vede nepřijetí situace k aktivním činnostem, co se týče změny okolního světa. V hlubinném plánu je úroveň jednoty mnohem vyšší. Tam můţe ještě existovat agrese jako narušení vyšších vazeb, ale jiţ pod kontrolou lásky, neumoţňující jí pronikat příliš hluboko. V nejhlubinnějších plánech, nejvíce vysokoenergetických, je jen láska, tam je celý svět jednotný a agrese nemoţná.

Jiţ jsem se pokoušel vysvětlit pojem Svaté Trojice v předchozích knihách, nyní tomu rozumím takto: bez neustálé lásky k Bohu se přeţití a vývoj stávají výhledově nemoţné. Stvořitel vytvořil čas, který se rozdělil na dva proudy: svět viditelný, materiální, který si asociujeme s přítomností a minulostí, a svět neviditelný, duchovní, který se asociuje s budoucností. Sám Stvořitel je za hranicemi času a světa, prokázaného i neprokázaného. Pokud se budeme domnívat, ţe Stvořitel je jen za hranicemi času, pak musíme předpokládat, ţe ve viditelném i neviditelném světě je něco odlišného od Stvořitele, tj. dojdeme k mnohoboţství, polyteismu. Myslím si, ţe dogma o Svaté Trojici umoţňuje věřícím pocítit přítomnost Boţí vůle ve všem, co nás obklopuje, — ve viditelném i neviditelném světě.

Ještě jednou o vlastnostech vědomí a podvědomí. Jestliţe někoho nemilujeme na úrovni vědomí, znamená to, ţe chceme zvětšit vzdálenost od něj. Nechceme se více stýkat, mít společné záleţitosti. Ale pokud emoce nelásky, tj. uráţky, odsouzení, nenávisti, proniká hlouběji, do podvědomí, pak to vypadá zcela jinak. Vypadá to takto: jestliţe někoho nemám rád, pak je špatný, a je-li je špatný, pak nesmí existovat. Tedy, je potřeba ho zabít. A začínáme ho zabíjet. Dále jsou jen dvě východiska: buď umírá ten, koho nemáme rádi, nebo musíme zemřít my.

Naše podvědomí se otevírá v okamţiku bolesti, ztráty, stresu, a to znamená, ţe jakákoliv naše emoce se v tomto okamţiku mnohonásobně zesiluje. Během meditace nebo modlitby se brzdí funkce těla, ducha, duše a energie, mířící na povrchní funkce, přechází k jemným vnitřním plánům. Moţnosti člověka se mnohonásobně zesilují. Ničivý impuls se zesiluje taktéţ, stejně jako i tvůrčí. Nejvíce se podvědomí otevírá, kdyţ zaţíváme cit lásky. Podvědomě vţdy milujeme své rodiče, kteří nám dali ţivot. Odsuzování, uráţka, agrese vůči rodičům — to je agrese vůči vlastnímu ţivotu, svému tělu. Takoví lidé dlouho neţijí. Myslím si, ţe jedna z příčin dlouhověkosti na Kavkaze je spjata s úctou k rodičům a starým lidem. Jedno z hlavních přikázání judaismu zní: «Cti otce svého i matku svou… aby se prodlouţily tvé dny.» Tj. přímo je poukazováno na propojení mezi emocemi člověka a jeho zdravím a osudem.

Podvědomí se otevírá, kdyţ se do někoho zamilováváme. V období pohlavního dospívání formuje naše zamilovanost emoce budoucích dětí a vnuků. A pokud neumíme milovat, tj. štěstí pro nás není ani tak dávat, jako spíše dostávat, pak taková láska rodí mnoţství námitek a uráţek, odsuzování a sklíčenost. Uráţky a námitky — to je příznak slabosti, tj. závislosti. Závislost vede k agresi. A pokud rodiče v tomto období nepomáhají dítěti naučit se správně vnímat svět, následky se mohou projevovat po desetiletí. První láska, manţelství, těhotenství, narození dětí — to je období otevřeného podvědomí. Vnitřní agresivní emoce v takovém období — to je zločin vůči lásce. A co bývá dále — jiţ víme.

Představme si situaci: chlapec se uráţel na děvčata, zvykl si na to, potom se stal mladíkem, stejně se uráţel na dívky, a nic pro něj nebylo problémem, i zdraví bylo dobré, a potom potkal tu, do které se zamiloval, a ze zvyku se začal uráţet i na ni. A za několik měsíců onemocněl a zemřel, protoţe to jiţ nebyla uráţka, ale pokus zabít milovaného člověka. Svět viditelný je řízen světem neviditelným. Kdyţ se uráţíme na viditelný svět, který je druhotný, naše agrese ještě není tak velká a máme šanci proskočit zavírajícími se dveřmi. Jestliţe by byl Ten, kdo nás řídí, viditelný, pak by nám uráţky na Něho takové šance neponechaly. Ale tím neméně můţe pojem o neviditelných vyšších silách, které nás řídí, rodit vůči nim námitky. A tady je potřeba si pamatovat, ţe hanění Svatého Ducha je nepřípustné.

— Vysvětlete, prosím, proč nesmí ţena během menstruace chodit do kostela?

— K tomu, abychom prodlouţili ţivot, je potřeba ho ztratit. Při ztrátě ţivota směřujeme k Bohu a obnovujeme v našem podvědomí správný systém priorit. Měsíčky — to je narušení budoucího ţivota, a nakolik ţena v tomto období směřuje k Bohu, zachovává lásku a dobrosrdečnost, natolik zdravé bude její dítě. Psychická zátěţ v období menstruace je ohromná. V podvědomí probíhá jakoby umírání, smrt ţeny a dítěte. Čím silněji je duše připoutána k lidskému, tím silněji se u ţeny projevují emoce uráţlivosti, podráţděnosti, sklíčenosti. Čím více je v podvědomí výhrad vůči muţům, tím bolestivěji probíhají měsíčky.

Poslední dobou stále více dívek tiší tuto bolest prášky. Samozřejmě, bolest nebrzdí tuto agresi. V podvědomí probíhá zesílení negativních procesů. A podvědomí — to jsou naše extra hlubinné emoce, představující souhrn jemných polí. A tam jsou naše emoce a emoce našich budoucích dětí spojeny v jeden celek. Agresivní podvědomí matky — to je budoucí agresivní duše dítěte. A vnitřní agrese — to jsou jiţ nemoci, neštěstí a smrt.

Slyšel jsem, ţe během menstruace je moţné chodit do kostela, ale nesmíte se dotýkat ikon. Asi je to spjato s tím, ţe člověk, který nepřekonal podráţdění, uráţky nebo sklíčenost, je agresivní vůči citu lásky a můţe po návštěvě chrámu onemocnět. Bude to očištění jeho duše, ale pokud je člověk slabý, můţe to v něm vyvolat strachy a pochyby.

Mimochodem, říkali mi, ţe v Americe jakýkoliv škrábanec dítěte dovádí rodiče k zděšení. Okamţitě ho maţou jódem, obvazují atp. Myslím si, ţe nesnášenlivost bolesti je jednou z příčin celkové degradace, zachvacující v současnosti obyvatele USA. Mimochodem, v Kanadě nedávno zavedli zákon zakazující školákům, aby se koulovali. Protoţe to je, za prvé, bolestivé, můţe to způsobit úraz, a za druhé, poniţuje to práva a důstojnost člověka. Kult těla a ţivota vede k ničení ducha, způsobuje deprese, homosexualitu, neplodnost atd. Ve starověkém Řecku, které aktivně přejímalo filozofii a duchovní hodnoty z Indie, od začátku existoval kult filozofie a kultury, který vedl k celkovému rozkvětu ekonomiky a civilizace. Ale potom byl kult ducha nahrazen kultem těla. Začala sílit homosexualita, sjednocení, uctívání krásy těla a sexuality. A dále došlo k rozpadu řecké demokracie, protoţe civilizace se přestala opírat o kulturu a duchovnost, a k celkovému zničení civilizace.

Boha poznáváme skrze neustálou lásku a schopnost přijmout bolest. Ten, kdo chce utéct před bolestí, utíká, nakonec, i před láskou. Nedávno byl ve Švédsku proveden zajímavý experiment. V průběhu jedné hodiny natáčeli na kameru novorozeňata. U ţen, které rodily bez anestézie, v bolestech, se nemluvňata chovala přirozeně — sála mléko. A téměř polovina dětí, jejichţ matkám porod znecitlivěli, odmítla prs a přestala sát mléko. Pro vědce zůstal tento fakt nevysvětlitelným, ačkoliv tatáţ statistika ve Švédsku vypovídá o nebezpečné zákonitosti: všechny narkomany matky porodily při pouţití metody znecitlivění.

V čem spočívá příčina? Bolest a utrpení nás nutí směřovat k Bohu. Pokud je lásky málo, pak utrpení mohou vést k sebezničení nebo nenávisti k celému světu. Proto při porodu není dáno hlavní utrpení dítěti, ale matce. Dítě je emocionálně jednotné s matkou a její utrpení vnímá jako své. Ale fyzických muk je u něho méně a moţnost zkoncentrovat se na lásku je větší. Matka ho miluje, raduje se a zároveň strádá. Dítě získává zkušenost překonání bolesti a směřování k lásce. V okamţiku bolesti a poníţení se lidská láska mění v Boţskou.

Zvířata se z nějakého důvodu rodí bez zvláštní bolesti. Proč? Protoţe jejich úroveň obrany ţivota, úroveň rozvoje vědomí je mnohem niţší. Zvíře můţe v jakýkoliv okamţik zahynout, je připraveno na smrt. Koncentrace na své štěstí, na ţivot je u něho mnohem menší.

Čím vyšší je úroveň vývoje člověka, tím více fyzické a duševní bolesti musí dostat. A tato bolest bude nesnesitelná, pokud v duši nevzroste láska k Bohu. To, ţe nyní po celém světě roste počet narkomanů, je přímý výsledek uctívání lidského těla a ţivota. Pro narkomana je duševní bolest nesnesitelná. Cítí, ţe umírá, stresy se pro něho stávají nepřekonatelnou překáţkou. Aby přeţil, musí přehlušit své vědomí a své city, odsud pramení alkohol, drogy a dále rozpad osobnosti atd. Závěr je jednoduchý: pokud se v okamţiku nepohodlí, bolesti, fyzických a duševních problémů zříkáme výhrad ve prospěch lásky a přitom si pomáháme modlitbou, pak tím zachraňujeme nejen sebe, ale i své děti a blízké.

— Řekněte, prosím, proč se po porodu u ţen otupuje sexuální touha, coţ způsobuje nemalé problémy v rodině? Sama jsem dlouho neměla děti, proto u mě po dlouho očekávaném porodu vznikl pocit, ţe jsem zůstala prázdná. City, emoce vystačí jen na dítě. Na ostatní mi nezbývá čas ani síly. Řekněte, přejde to časem, nebo je potřeba vynaloţit poslední síly? A v jakém směru?

— Ohromné mnoţství otázek na přednáškách přichází od ţen. Jsou věnovány problémům vztahů s muţi, problémům v rodině a potíţím s rozením dětí. Příčiny problémů vysvětluji takto. Mnoho let před fyzickým setkáním se setkávají naše duše. Sám jsem nejednou pozoroval, jak v jemném plánu navzájem působí duše budoucích rodičů, manţelů. Probíhá jejich vzájemná výchova. Všechny budoucí situace se promítají v jemném plánu. Správné absolvování situací zabezpečuje zdravé potomstvo. Duše muţe nevidí, jak vypadá jeho ţena zvnějšku. Jsou vnímány jen její duševní kvality: schopnost milovat, ochota přijmout bolest a zachovat v tomto okamţiku lásku, umění ovládat se, schopnost starat se o druhého, dávat energii.

K jinému člověku je potřeba chovat se tak, abychom mu pomohli pocítit lásku k Bohu. Naše duše právě takto komunikují. Pokud se pohybujeme v nesprávném směru — příliš se připoutáváme k určitým aspektům štěstí, duše blízkého člověka nás jistí, zdrţuje od nesprávného jednání, můţe napomáhat vzniku nemocí — pro záchranu před nesprávným chováním, upozorňuje na moţná nebezpečí. Člověk, zvyklý přijímat Boţí vůli, neviditelnou, ale všemohoucí, můţe přijmout tato znamení a tuto pomoc. Takovým způsobem mohou být duše našich budoucích dětí a duše budoucích milovaných na nějaké časové období našimi anděly stráţnými. A pokud se nezříkáme lásky, je jim dovoleno nám pomáhat.

Proto se často u lidí, kdyţ se potkají, objevuje pocit, ţe jeden druhého jiţ dávno znají. A muţ se zamilovává do ţeny, aniţ by chápal, co v ní našel. Její charakter, výška, váha, věk se mohou ukázat takovými, jaké vůbec neočekával. Ale tím neméně ji miluje. Jestliţe si jeho vědomí, vnější logika zvykly potlačovat logiku Boţskou a logiku lásky, pak ho mohou analýza, kritika a výhrady donutit se milované ţeny vzdát. V takovém případě obvykle rychle přichází smrt. Určit, miluješ-li tuto ţenu nebo ne, zda je ti předurčena nebo není, je velmi těţké. Toto vidění a znalost jsou dány tomu, u koho je v podvědomí Boţské důleţitější neţ lidské. A muţ, pro kterého jsou logika, blahobyt, ambice nade vše, se často zříká své lásky a moţných dětí, aniţ by to tušil. A potom se mu hroutí osud, byznys, zdraví a on umírá. Tj. probíhá vybrakování nemocných duší. Člověk, ztrácející spojení s Bohem, nemá prakticky šanci přeţít. Jestliţe potká svoji lásku a budou spolu, bude ji zabíjet, pokud se rozejdou — bude zabíjet sebe.

Proč to ţenám často neklape ve vztazích s muţi? Protoţe takové vztahy předpokládají zaloţení rodiny a narození dětí. Pojem rodiny je v první řadě spjat se ţenou. Smysl existence rodiny spočívá v příchodu dětí na svět a děti rodí ţena. K tomu, aby děti přišly na svět, musí jejich duše obdrţet velké mnoţství energie, která přichází od matky. Nepřetrţitý a hlavní zdroj energie — to je spojení s prapříčinou. Ale aby Boţská láska a energie vstoupily do duše, musí být pozastaveno lidské. Odtrţení od lidského je doprovázeno bolestí. Čím menší je závislost na světě, tím menší je bolest. Ten, kdo si zvykl odevzdávat energii — a odevzdání energie probíhá i v péči o druhé lidi, i v tvorbě a v práci, — ten je méně závislý na světě a snadněji snáší bolest. Jednodušeji řečeno, pracovitá, dobrosrdečná a starostlivá ţena má více energie a patřičně více šancí porodit zdravé děti. V citu lásky k druhému člověku se skrývá ohromná energie. Tato energie je mnohovrstevná. Existují vyšší strategické vrstvy — láska k Bohu. Existují strategické vrstvy, zodpovídající za přeţití a vývoj potomstva, coţ je lidská láska a překrásné city, které ji doprovázejí. Existuje bezprostřední akt pokračování ţivota, tj. sex. Existují vztahy v rodině, mezi manţely. Kromě toho, energie je spotřebovávána na práci, sociální adaptaci a osobní zájmy kaţdého člověka. Harmonickému člověku vystačí energie na všechno. Ale jakmile se kanál, spojující s Boţským, zuţuje, musíme si vybírat, a je potřeba vybírat správně.

Nejednou jsem viděl, jak onemocněly děti ţenám, které se nechávaly příliš silně unášet prací. Podstata spočívá v tom, ţe ţena neustále zajišťuje své dítě, dokud nedosáhne období pohlavního dospívání, stará se o něho, pomáhá mu energeticky, v jemném plánu. A při přetíţení v práci, zálibě v sexu, uráţlivosti nebo podráţděnosti u ní dochází k velkým ztrátám energie. Protoţe úloha ţeny je prodluţovat ţivot, její podvědomá koncentrace na sex, vyšší city je velmi vysoká. Před příchodem dětí na svět se sexuální proţitek, mající ohromnou energetiku, pokud ho budeme omezovat, tj. chovat se v souladu s normami morálky a mravnosti, transformuje ve strategické vyšší plány. A to potom umoţňuje mít zdravé potomky. Během těhotenství a po porodu můţe silný sexuální proţitek uškodit osudu a zdraví dětí. Podstata sexuální touhy je v početí dítěte, a to jiţ proběhlo. Tedy, pro přeţití potomstva po početí musí sexuální proţitek slábnout a transformovat se v cit srdečnosti, přátelství a lásky. Nakolik silnější je láska k Bohu, natolik snadněji probíhá transformace ţivočišného proţitku v lidský. Není-li tomu tak, pak se pro záchranu dětí spouští tvrdý mechanismus obrany: pakliţe se ţena nenaučila milovat a přátelit se, pak u ní najednou zcela mizí sexuální touha. Můţe se polekat a začít běhat po doktorech. A protoţe medicína dnes tvrdí, ţe sex — to je jednoznačně dobře, musí ho být více a je potřeba se jím zabývat častěji, lékaři vynaloţí všechno úsilí, aby obnovili a zesílili sexuální touhu, aby, jak se domnívají, zachránili rodinu, aniţ by tušili, ţe takovým způsobem pomáhají ţeně zabíjet své vlastní děti. Jestliţe je u ţeny připravenost spotřebovávat vyšší neţ připravenost dávat, pak je její energetika velmi nízká, avšak ona to nemusí tušit, přestoţe existují vnější příznaky takového stavu: uráţlivost, sklíčenost, strachy, lítosti, ţárlivost. A pokud má ţena málo energie pro sebe, pak na děti jí teprve nevystačí. Proto mohou vzniknout problémy s početím, tj. dočasná nebo úplná neplodnost. A tehdy po porodu ţena, aby zabezpečila přeţití dítěte, musí na nějakou dobu zapomenout na sex, práci, problémy. Chytrý muţ to musí chápat a cítit. Čím méně lásky k Bohu je v duši ţeny, tím méně něhy, srdečnosti a pozornosti bude věnovat manţelovi, a dávat vše dítěti. Ale protoţe je to přece jen příznak disharmonie, pak výhrady ze strany muţe budou do určité míry opodstatněné. A tehdy před ţenou vyvstává neřešitelné dilema: zapomenout na dítě, nebo zapomenout na muţe. Jestliţe nezapomíná na Boha, pak bude pamatovat na to, i druhé, a v rodině bude štěstí. Ale dosaţení lásky k Bohu — to je dlouhý a sloţitý proces. Proto, kdyţ se to nedaří hned, nemusíte zoufat. Jistě se to podaří, jen nesmíte ztrácet naději, pochybovat a klesat na mysli. Odhazujte to, co vám brání milovat, a tehdy ohromné, neřešitelné problémy, které vám zastiňují budoucnost, se stanou maličkostmi, odcházejícími do minulosti.

— Chtěl bych znát váš postoj k různým technikám relaxace, hypnózy, autohypnózy, konkrétně ke zvýšení sníţeného sebehodnocení s pomocí takových technik. Je to z pozice Boţích zákonů pomoc člověku, nebo újma?

— Pokud člověk ví, ţe jeho dům se brzy zboří, pak se můţe chovat různě. Nenávidět celý svět, svůj osud, a při tom nic nedělat. Nebo se nenávidět, propadnout sklíčenosti, a také nic nedělat. Ke všem se chovat agresivně a podniknout určité kroky pro záchranu domu. Nebo vnitřně to přijmout jako předurčené předchozím chodem událostí, nelitovat, nepociťovat uráţky, ale při tom vynaloţit všechna úsilí na záchranu domu. Přehnané sebehodnocení — to jsou emoce typu «udělám všechno, co si zamanu, postavím jakýkoliv dům, zničím kohokoliv, kdo mi v tom bude bránit», tj. stoprocentní jistota ve splnění svých přání. Nejprve přináší nárůst energie, protoţe vylučuje strachy a pochyby, ale podle toho, jak se takový vnitřní stav člověka dostává do konfliktu s okolním světem, přichází ztroskotání všech tuţeb, neboť člověk začíná potlačovat okolní svět nejen zvnějšku, ale i vnitřně.

Pokud člověk ţije nesprávně, potlačuje lásku v duši, pak se začíná jeho ţivot hroutit. Nejprve trpí děti, osobní ţivot. Potom se rozpadá osud, práce, zdraví. Tehdy člověk přechází do stádia sníţeného sebehodnocení. Začíná o všem pochybovat, brzdí sebe sama, bojí se. Ale pokus bojovat se sníţeným sebehodnocením, rozvíjeje krutost, agresivitu v duši, zvyšuje sebehodnocení takovým primitivním způsobem, ţe nejspíše rychle povede k nemocem a neštěstím.

— Mého syna poniţují ve škole, přičemţ neustále a prakticky všichni. A on to, kdoví proč, přijímá a chová se jako klaun, přestoţe ho učím bránit se. Dělám správně?

— Nemyslím si. Hlavním obranou je vnitřní dobrosrdečnost. A to jste svého syna zatím nenaučila.

Nedávno mi jedna ţena poloţila otázku: jak reagovat na sprosté chování? Víte, přiznala se, jsem naprosto bezmocná proti hulvátství. Nic nemohu odpovědět, nic nemohu udělat, jsem z toho zaraţená. Kolikrát jsem se snaţila tento stav překonat, ale ukázalo se to jako nemoţné. Namísto odpovědi jsem se rozesmál. Situace se nám zdá být neřešitelná, pokud nechápeme podstatu probíhajícího a snaţíme se bojovat s vnějšími problémy — vlastně, s větrnými mlýny. Je velmi sloţité postřehnout extrahlubinné emoce, které předcházejí takovému stavu. Mohu říci, jaké emoce u vás při tom vznikají: hněv, rozhořčení a odsuzování. Zejména ony vedou k zaraţení. Vysvětlím proč. Jestliţe uvnitř, v hlubinách duše, dochází k výbuchu agrese, pak se agresivní emoce stává nezvladatelnou a vy můţete kvůli hlouposti zabít osočovatele. Tehdy pud sebezáchovy vnitřně znehybní agresivního člověka a zachraňuje ţivot jak jemu, tak i lidem kolem.

Agresivní člověk se přestává vnitřně vyvíjet. Neumí obhájit svůj názor, ale bez konfliktu není rozvoje. Kupodivu, hulvát je, při vší vnější bezostyšnosti, vnitřně dostatečně dobrosrdečný a vyrovnaný. Tedy, odporovat mu můţe jen vnitřně dobrosrdečný člověk. Být zvnějšku krutým je dovoleno jen vnitřně dobrosrdečnému. Proto první obranou před drzostí a hulvátstvím je — zachování lásky a dobrosrdečnosti v duši. Rodí to nezávislost, umoţňuje to správně zhodnotit situaci a řídit ji s dávkovanou krutostí. Člověk vnitřně rozhořčený a odsuzující se stává vnitřně závislým a tato závislost přechází na vnější úroveň. Takţe hulváti jsou také potřební — jako «čističi lesa».

Děti se často chovají krutě k vrstevníkům, pokud cítí vnitřně agresivní duši. A pokud chlapce, kterého všichni uráţejí, neučí lásce a odpuštění — v první řadě skrze sebe, skrze svou předchozí zkušenost, ale učí ho nepřijetí a krutosti, pak můţe zabít svého vrstevníka.

Kdyţ psychologové začali studovat vězeňskou statistiku, objevili nevysvětlitelná fakta. Všichni násilníci, sadisté a vrahové sedící ve vězení byli na svobodě nejvíce poniţovanými a přezíranými lidmi.

Kdybychom posadili deset samců šimpanze do jedné klece, začnou se chovat taktéţ, jako vězni v cele. Vznikne tentýţ systém: vůdce, hierarchie, poslušnost. Tj. chování zločince — je pouze návratem k primitivním způsobům komunikace. Pokud se člověk nemůţe přizpůsobit vyšším úrovním, vrací se k niţším, prvotním. Ale na jakékoliv úrovni existuje priorita zákonů lásky. Proto se vůdcem i u zločinců stává člověk vnitřně dobrosrdečný, nelakomý, nezávistivý, nelpící na sexualitě. Člověk ambiciózní, nenávidící, přezírající druhé, závisící na svých touhách, které přinášejí nadměrnou chamtivost, závistivost a sexuální zvrhlost, bude i ve vězení vţdy na posledním místě. A naopak, vůdci jak ve zločinném světě, tak i v ekonomice a politice mají podobné vlastnosti.

Za sovětské vlády se rozhodli udělat vězňům «ráj na zemi». Podle komunistické ideologie bylo potřeba shromáţdit co nejvíce zbídačené, poniţované vězně, kteří měli ţít pohromadě a vytvořit ideální společnost. Výsledky tohoto experimentu tisk neosvětloval. Ani teorie socialismu, ani psychologové a psychiatři nedokázali vysvětlit to, co se stalo. A stalo se toto: kdyţ ty nejzakřiknutější, nejponiţovanější, «nejopuštěnější», tj. ty, koho vyuţívali na uspokojení sexuálních potřeb, shromáţdili v jednom vězení, pak se úroveň krutosti a bezpráví mezi těmito vězni ukázala být mnohem vyšší neţ na jiných místech. Objevily se nové způsoby šikany, dříve nevídané.

Kdyţ člověk, obdařený intelektem a vědomím, klesá na úroveň zvířete, stává se mnohem agresivnější neţ zvíře, protoţe rozdíl mezi podvědomou láskou a závislostí na ţivotě a touhách je u něho mnohem větší.

Vysoké sebehodnocení bez lásky nás tlačí k ţivočišnému počátku. Shovívavost vůči všem svým touhám přináší zpočátku vysoké sebehodnocení. Co je to magie? Náboţenství, které ztratilo víru v Boha. Místo lásky tam panuje uctívání tuţeb. Nedávno jsem přečetl zajímavý článek, který sděloval, ţe v USA otevřeli školy a univerzity magie. Bylo tam řečeno, ţe náboţenství nepomáhá člověku cítit se sebevědomě, zvýšit sebehodnocení. A magie v tomto ohledu odhaluje mnohem větší moţnosti. «Mladé čarodějky se začaly cítit mnohem sebevědoměji a nezávisleji,» — sděloval článek. Ale tak uţ je svět uspořádán: čím více jsme si jisti naším lidským štěstím, čím více se utvrzujeme ve svých ambicích a nárocích, tím rychlejší a rozsáhlejší budou naše ztráty. Pokud nám určité metody, techniky pomáhají pocítit lásku k Bohu, překonat závislost na základech ţivota, pak tehdy bude sebevědomí vyplývat z našeho Boţského «já» a bude přinášet výhřez energie, kontrolované láskou, tedy, energie tvůrčí. Pokud budou tytéţ techniky a metody dodávat sebevědomí, síly a energii na úkor duše a lásky, mohou být následky, přinejmenším, ţalostné.

— Říkal jste, ţe neopětovaná láska — to je v budoucích ţivotech zplození dětí s tímto člověkem, a co řeknete ohledně známých lidí, hudebníků, herců? Zamilovávají se do nich tisíce…

— Snaţíme se podobat tomu, koho milujeme, protoţe láska — to je jednota milujících. Abychom se spojili na vnější úrovni, je potřeba si milovaného přitáhnout a připoutat k sobě. Jednoty v jemném plánu je dosahováno opačným pohybem. Čím více jsme ochotni dávat lásku, laskavost, péči, pozornost, pomoc, tím snadněji vnímáme duši druhého člověka a cítíme s ním naprostou jednotu. V jemném plánu jsme všichni jednotní. Ale abychom to pocítili, je nezbytné velké uvolnění energie. Čím méně je energie, tím silněji člověk lpí na formě, tím dogmatičtější jsou jeho názory, tím statičtější se mu zdá okolní svět. Kdyţ milujeme rodiče, napodobujeme je. Kdyţ se do někoho zamilováváme, pak napodobujeme milovaného člověka. Napomáhá to našemu rozvoji. Napodobování se proměňuje v samouku.

Slavným se zpravidla stává člověk vnitřně zcela harmonický. Jestliţe je harmonie nedostatek, pak sláva, peníze, sex takového člověka dost rychle zabíjejí. Pokud chybí správná výchova a náhled na svět, můţe se nejvyšší potenciál rychle vyčerpat. Zamilovanost do idolu předpokládá napodobování jeho vnitřního stavu. Ačkoliv i vnější napodobování můţe napomáhat vnitřnímu. Čím slabší energetiku má chlapec nebo dívka, tím více napodobují idol zvnějšku, tím hysteričtější a lehkováţnější je jejich uctívání. Ale pro většinu to je škola lásky: napodobování duševní harmonie, láska bez naděje na opětovaný cit.

Děti se utvářejí tehdy, kdyţ je mezi muţem a ţenou vzájemná energetická výměna. Někdy stačí pro příchod harmonického dítěte na svět velký cit lásky bez opětovanosti. Duše dítěte se můţe utvářet v průběhu několika ţivotů. A tehdy je potřeba postavit bariéru nízkým energiím, tj. sexualitě, a otevřít cestu těm vyšším, tj. zamilovanosti. Takţe neopětovaná láska můţe být, z jedné strany, příznakem přípravy na geniální děti, a z druhé strany, prostě přivedením duše do pořádku, pokud podvědomé připoutání k milovanému člověku, dětem, sexu převyšuje nebezpečné úrovně. Nezapomeňme na aforismus Napoleona: «Neúspěch je matkou geniality.»

— Odpustit svou uráţku je snadnější, ale jiţ půl roku nemohu odpustit lidem, kteří znásilnili mou milovanou dívku. Ačkoliv, kdyţ se to stalo, neznali jsme se ještě. Ona sama jim jiţ odpustila a prosí mě o totéţ. Ale pro mě je to velmi těţké, dokonce se mi objevily šedivé vlasy. Pomozte mi, prosím vás!

— Před příchodem na svět je potřeba předtím zemřít. Při bolesti, ztrátě, loučení, uraţení probíhají procesy podobné smrti. Nakolik v tomto okamţiku směřujeme k Bohu a lásce, natolik máme my i naše děti právo na ţivot. Očištění člověka v materiálním aspektu probíhá poměrně snadno: ztratil jsi peněţenku, ale zachoval dobrosrdečnost, — tedy, na penězích nezávisíš.

Aby se narodilo dítě, musí rodiče přijmout nejen poníţení těla a materiálních hodnot. Musí být poníţeny vyšší projevy ducha: pořádek, spravedlnost, ideály. Musí být poníţena duše: lidská láska, mravnost. Problém je v tom, ţe ztratit je jako peněţenku, není moţné. Brzdění, poníţení vysokých citů probíhá, kdyţ má člověk schizofrenii, cukrovku, rakovinu, autismus, Downův syndrom, kdyţ ho podvádějí, znásilňují, zabíjejí. Odtrţení od lidské lásky také probíhá při nespravedlivém zacházení s námi, při uráţkách ze strany rodičů, zradě od blízkých lidí. Pokud jsme se nenaučili bezpodmínečné lásce, tj. takové, kterou nezastavují výhrady, uráţky nebo sklíčenost, pak je dobrovolná příprava zaměněna vynucenou.

Ještě jednou opakuji to, co vţdy říkám na příjmu. Nejšetrnější očištění probíhá prostřednictvím lidí, poniţuje duši i ducha a je nejnepříjemnějším a nejbolestivějším. Krutější očištění probíhá skrze nemoc. Duše trpí méně, ale začíná se hroutit tělo. Pokud nemůţeme přijmout očištění, dané Bohem prostřednictvím lidí, přijímáme nemoc. Nemůţeme-li přijmout nemoc, přijímáme smrt. To, ţe vaši dívku znásilnili, svědčí nejspíše o její ohromné koncentraci na vyšší okamţiky smyslnosti. To překrývá moţnost mít děti. Pokud je tato závislost na vyšších citech doprovázena agresí nejen vůči sobě, ale i muţům, pak vzniká známý paradox: čím silněji ţena muţe miluje, tím rychleji muţ umírá. V takovém případě můţe být její vnitřní agrese vůči muţům spojována s vnějšími projevy agrese z jejich strany.

Kdysi dávno jsem se snaţil pomoct mladému muţi, který měl velmi silný zánět prostaty, zánět močového měchýře a šílené bolesti v kříţi. Ţádné léky a lékaři mu nepomáhali. Také jsem mu nedokázal pomoct. Tehdy jsem nevěnoval pozornost historce, kterou mi vyprávěla jeho manţelka, velmi sympatická mladá ţena. Nějaký muţ se ji snaţil znásilnit ve výtahu. Kdyţ na to vzpomínala, brečela, třásla se hněvem a pohoršením. Uběhly roky a teprve potom jsem uviděl a pochopil, ţe nenávist vůči jakémukoliv muţi, pokud pronikla hluboko dovnitř, zabíjí manţela stejně, jako i násilníka.

Ţena, která vnitřně neodpustila násilníkovi, bude kaţdý zlomek vteřiny zabíjet svého manţela i syna, protoţe v jemném plánu jsme všichni jednotní. Takţe pochopte první: situace, která se přihodila, nejspíše zachránila ţivot vám, a nejen vám, ale i vašim dětem. Vaše dívka mohla zahynout, ale její smrt zaměnili fyzickým a duchovním poníţením. «Tango tancují dva» — příčinou toho, co se přihodilo, byl vnitřní stav dívky a jejích budoucích dětí. Proto je odsuzování zločince nepřípustné. Abychom odpustili, je potřeba pochopit, ţe člověk tady za nic nemůţe. Je vykonavatelem Boţí vůle, jako injekční stříkačka nebo skalpel v rukou chirurga. Ale to neznamená, ţe zločinci všechno projde. Pokud je moţnost zločince potrestat, a přesněji, pomoct jeho duši omezením jeho agresivních záměrů a činů zavřením do vězení, pak, podle mého názoru, je nezbytné mu takovou pomoc poskytnout.

Kdyţ přemýšlíme o budoucnosti, můţeme ji ovlivňovat. Minulost ovlivňovat nemůţeme. V minulosti není lidská vůle, je jen Boţí. Nepřijetí minulosti, lítost nad ní — to je agrese vůči Boţí vůli. Rychle se mění v program sebezničení. To vede k šedinám, zplešatění, předčasnému stárnutí a nemocem. Bolest, která sedí ve vaší duši, vás podněcuje k lítosti nad minulostí, k sebezničení. Zkuste proměnit ničení v budování. Změnou vztahu k minulosti měníme minulost a budoucnost. Pokud budete v jakékoliv bolesti vidět impuls k lásce a Bohu, pak nebudete zabíjet budoucí děti, ale zachraňovat je a rozvíjet. Jakákoliv situace vede k Bohu, tedy, nejnesmyslnější, strašná, nespravedlivá situace nás musí posunovat k lásce, neboť podle Boţské logiky je hluboce opodstatněná. Skrze tuto bolest vám shora dávají ohromnou energii. Můţete ji nasměrovat na zabití svých dětí a sebezničení, ale můţete ji nasměrovat i na záchranu a budování. Čím častěji se opakuje tato bolest, tím častěji se můţete obracet k Bohu a odpoutávat se od všech lpění. Výběr je na vás.

— V televizi často dávají reklamu na parfémy, při jejichţ pouţití muţům slibují moţnost vydobýt si přízeň ţen bez zvláštního úsilí. Je to narušení vyšších zákonů?

— Člověku je moţné pomáhat. Ale v první řadě se musí pomoc obracet k jeho duši. Pokud se o člověka staráme více, neţ se on stará sám o sebe, zastavujeme jeho vývoj a měníme ho ve spotřebitele.

Ze začátku jiţ muţ nepotřebuje dobývat ţenu — dělají to za něj parfémy. A potom muţ jiţ nepotřebuje být muţem — také to za něj udělají parfémy. Ale podstata práce komerční televize je — vyhovět skrytým touhám diváků. Tedy, taková reklama svědčí o váţných problémech v naší společnosti.

— Jakým způsobem pracovat na sobě, aby mě vidina všeho toho «nepořádku», se kterým se často setkáváme v okolním světě, tak nedeprimovala?

— Čím méně je v duši lásky, tím méně je energie. Čím méně je energie, tím statičtější je svět a tím silněji se před námi skrývá obsah, který je zastiňován formou. A tehdy se nám chce zničit to, co se nám nelíbí. Slabý se snaţí zničit to, co se mu nelíbí, silný se snaţí změnit. Pokud se vám člověk nelíbí, zkuste ho vidět v dynamice rozvoje. Dnes je špatný — zítra bude lepší.

A protoţe my všichni se vrátíme k Bohu, duše kaţdého z nás se nevyhnutelně stane lepší. Kdyţ připouštíš moţnost rozvoje duše jiného člověka, odsuzování a zničení jsou nahrazovány výchovou a pomocí, které nevylučují krutost. Pokud se vám nelíbí situace, měňte ji. Nemůţete-li ji změnit zvnějšku, měňte ji vnitřně. Nejsilnější vnitřní změna jakékoliv situace je dosahována cestou vlastní změny. Opakuji: pokud se vám nelíbí situace, bojujte s ní, měňte ji, vychovávejte ji. Slabý se rozčiluje, kritizuje, odsuzuje a nic nedělá. Silný zachovává vnitřně dobrosrdečnost a podniká aktivní vnější kroky ke změně situace.

Silný a moudrý ovládá situaci nejen zvnějšku, ale i vnitřně, skrze vlastní změnu. K tomu, abychom ovládali situaci, nesmíme na ní záviset. Proto vnitřně klidný člověk dosahuje dost rychle chtěného v nejkrutější a nejagresivnější situaci. Ve východních bojových uměních se to nazývá «stav klidné vody». Abychom ovládali sebe, musíme překročit hranice svého lidského

«já», tj. hranice tuţeb, vědomí a ţivota. K takovému překročení je potřeba pouţít tvrdé, ţivotu nebezpečné techniky, ale je moţné toho dosáhnout skrze lásku a směřování ke Stvořiteli. Čím větší je koncentrace na lásku, tím menší je potřeba tvrdých vynucených technik.

— Je moţné stačit se za ţivot očistit natolik, abychom se jiţ nikdy více neposkvrnili, nebo jsou lidé stejně odsouzeni k utrpením v následujících ţivotech?

— Bez utrpení není moţný rozvoj. Boţská láska přichází na tento svět a mění se v lásku lidskou. Lidská láska — to je čas. Lidská láska má různé aspekty: citové, duchovní a materiální. Pokud Boţská láska jsou kořeny, a lidská — kmen, pak všechny ostatní hodnoty, které se jeví naším štěstím, jsou větve, listí a plody. Strom dává plody a potom umírá. Ze zrna se opět objevují kořeny spojující nás se světem, bohatá koruna a plody — jako rozkvět a štěstí jakéhokoliv ţivého tvora. Všechno, co se děje se stromem během ţivota, se stlačuje v zrnu. S kaţdým cyklem se hustota informace v zrně zvyšuje. Člověk se vyvíjí rychleji neţ strom. Proto procesy utrpení, tj. přetrţení připoutaností, v něm probíhají častěji. Kdyţ duše pojme všechny situace moţné ve Vesmíru, kdyţ v ní současnost a budoucnost splynou v jediný celek, kdyţ se hustota informace přiblíţí k prvotní, pak se duše vrátí tam, z čeho vznikla — k prapříčině, k Stvořiteli. Tehdy se vnitřní jednota stane nepřetrţitou. A dokud se tak nestane, budeme milovat, dostávat, ztrácet, a potom trpět ztrátami. Nejbolestivěji ztrácí ten, kdo nemůţe dostat nové. Čím méně směřujeme k Boţské lásce, tím jsou pro nás utrpení nesnesitelnější, mučivější. Protoţe s vývojem lidstva rozsahy lidského štěstí rostou, musí se směřování k Bohu stávat stále silnějším a vědomějším. A tak, vysvobození z utrpení nespočívá ani tak ve vzdání se ţivota a potěšení, jako v umění milovat a ţít láskou. A duševní čistota je určována poměrem lásky k Bohu a lásky k ţivotu a jeho projevům.

— Jaký je váš postoj k takovému jevu, jako je swingers (provozování sexu dvěma manţelskými páry)? Je to evoluce nebo degradace společnosti? Řekněte, můţe-li se člověk takovým způsobem osvobodit od pocitu vlastníka?

— Samozřejmě, můţe. Popravdě, podle principu: «nejlepší prostředek proti lupům je gilotina». Pokud se člověku vytvořila na noze gangréna, je potřeba amputovat nohu, aby přeţilo tělo. Tělo trpí — duše se očišťuje. Pokud připoutanosti člověka překročily nebezpečné meze, tj. všechny myslitelné hranice, je potřeba odříznout část duše. Trpí duše — očišťuje se láska k Bohu. Kdyţ manţelé mezi sebou komunikují, jejich základní sexuální energie se musí přeměnit ve vysoké duchovní, citové podněty. Ţivočišné se musí měnit v lidské, lidské se musí měnit v Boţské. Pokud přechod v Boţské neprobíhá, pak se energie soustředí na vyšší lidské okamţiky, coţ rodí nejsilnější připoutanost a agresi. Kdyţ člověk nezískává Boţské, vrací se kvůli přeţití do ţivočišného stavu. Swingers — to je právě takový návrat.

Před osmi lety jsem byl v jednom ze západních států a pozvali mě do klubu, kam přicházejí muţi a ţeny, aby se měnili v párech. Je to neobyčejně zajímavé, říkali mi, a velmi to osvobozuje. Zdálo se mi, ţe kdyţ tam půjdu, nestane se nic hrozného. Pro jistotu jsem zkusil provést diagnostiku toho, co se se mnou stane po návštěvě takového klubu. Výsledek byl nečekaný. Mohl bych obdrţet program sebezničení 7—8krát převyšující nebezpečnou úroveň. Ukazuje se, ţe shovívavost vůči ţivočišným principům nejen ničí duši, ale zabíjí i lásku v duši. Samozřejmě, ţe jsem kategoricky takovou návštěvu odmítl. Nyní v západních státech, obzvláště v Německu, swingers vzkvétá a nabírá stále větší obrátky. Nesprávný vztah k tomuto jevu, tj. jeho popularizace, hrozí nezvratnými procesy nejen ve vztahu k potomkům, ale i ve vztahu k celé společnosti.

Mimochodem, nedávno jsem měl zajímavý rozhovor s jedním člověkem, který se vyzná v judaismu. Vysvětloval mi pasáţe ze Starého Zákona, které jsou pro mě nesrozumitelné.

Muţ z kmene, který ţil vedle Ţidů, znásilnil ţidovskou dívku. Příbuzní pohaněné vyzvali všechny Ţidy, aby se pomstili. Pro sousední kmen to mohlo dopadnout ţalostně — čekala ho krutá odplata. Představitelé kmene řekli, ţe jsou připraveni přijmout judaismus a podstoupit obřízku. Ţidé předstírali, ţe je přijímají za své a odpustili jim, ale po nějaké době je zákeřně napadli a všechny zlikvidovali.

— Na první pohled se můţeme domnívat, ţe se Ţidé zachovali zákeřně a nemorálně, je to tak? — zeptal se můj společník.

Kývnul jsem hlavou.

— Bude to ale povrchní úsudek. Podstata judaismu spočívá v plnění přikázání, a ne v povrchním dodrţování obřadů. Pokud jeden člověk z pohanského kmene spáchal zločin proti mravnosti, pak všichni musí přísně zhodnotit to, co se stalo: odsoudit tohoto člověka, vnitřně se distancovat od takového chování, donutit ho, aby učinil pokání za spáchaný hřích. Kmen přijal obřízku, ale mravně neocenil tento skutek, tedy, v podstatě zůstali tito lidé pohany, ochotnými kvůli uspokojení svých tuţeb závidět, zabíjet, znásilňovat, a proto podlehli smrti.

Pomyslel jsem si, a co se děje s člověkem, který v současné době v zájmu svých tuţeb, blahobytu a komfortu znásilňuje, zabíjí, závidí a krade. Ukazuje se, ţe ho zabíjejí přesně taktéţ, ale shora. Spouští se program sebezničení, který zabíjí jeho samého i jeho potomky. Čím dále se člověk vzdaluje od lásky v zájmu svých tuţeb, své pohody, duševní, duchovní i fyzické, tím nezvratnější a rozsáhlejší je program sebezničení, vyhlazující rod i potomky. Dříve jsem uváděl příklady, kdy člověku, který spáchal zločin vůči lásce, vymírali všichni

příbuzní. To znamená, ţe vnitřně, aniţ by to tušili, byli připraveni spáchat tytéţ skutky a tato podvědomá připravenost se stala příčinou jejich smrti. Pokud by někdo z příbuzných vědomě směřoval k Bohu a procházel mučivou, ale blahodárnou cestou změny, přeţil by.

Nedávno mě poprosili, abych vysvětlil, co znamená výrok Krista: «Kaţdému, kdo má, totiţ bude dáno, a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.» Z povrchního, materiálního hlediska je tato fráze nepochopitelná. Pokud člověk v duši směřuje k Bohu, pak se bude jeho duše naplňovat láskou a bude bohatší, a tedy, zdraví a osud budou u takového člověka rozkvétat. Jestliţe člověk stojí na místě, vyuţívá toho, co nashromáţdil a nerozvíjí v sobě Boţské, pak v situaci, kdy vedle něho dochází ke zločinu vůči lásce, bude nemocný a umírat, přičemţ jako by zvnějšku nepáchal ţádné hříchy. Tj. bude mu vzato i to poslední.

Přemýšlel jsem o tom, ţe osud státu se podobá osudu jednotlivého člověka. Komunisté a společně s nimi většina sovětského národa byli přesvědčeni, ţe ve jménu budoucího blahobytu a komfortního ţivota je moţné zabíjet tisíce nevinných lidí. Tuto nemoc duše odtrpěla společnost sedmdesáti milióny mrtvých. Likvidace všech, kdo se dostával do sebemenšího konfliktu s mocí, se proměnila v setrvačník sebezničení, který se roztáčel po desetiletí. Toto sebezničení do určité míry vykoupilo tu vědomou agresi vůči lásce, kterou v sobě nosili sovětští lidé.

Německý nacionální socialismus byl orientován proti jiným rasám a národnostem. Program sebezničení německé společnosti se nerealizoval na fyzické úrovni, ale to neznamená jeho absenci v jemném plánu. Pokud program sebezničení nenarušuje tělo — narušuje duši. A přestoţe Německo vynaloţilo ohromné úsilí, v první řadě materiální, na kompenzaci ztrát bývalých vězňů z koncentračních táborů, a stejně tak ţidovského národa, program sebezničení se nepřestává rozvíjet. A kdyţ je duše paralyzována, objevují se swingers, homosexuálové, neplodné páry atd. Moţná, ţe Německu nestačilo státní pokání, mravní zhodnocení všeho, co se stalo. Moţná, ţe bylo potřeba snaţit se pochopit, proč se stalo toto neštěstí a co je potřeba udělat, jak se změnit, aby se to v budoucnosti neopakovalo.

— Stává se, ţe učiníš dobrý, šlechetný skutek, a potom, za nějakou dobu, přicházejí pochyby: začíná ti být líto peněz, vynaloţeného času nebo ještě čehosi. Odkud se berou takové «zrádné» myšlenky?

— Co je to dobrý, šlechetný skutek? Je to vzplanutí lásky, a tedy, energie a tvořivosti, budování, altruismu. Pokud pramen proudí silným nepřetrţitým potokem, pak zaplňuje a přeplňuje vodní nádrţ. Pokud pramen vysychá, můţe voda téct zpět. Nakolik nepřetrţitě je v naší duši pocit Boţského, natolik nepřetrţitě přichází láska a energie, a tehdy se přestáváme připoutávat ke své činnosti. Indická filozofie hovoří o tom, ţe nemoci se objevují kvůli zvýšené připoutanosti k vnějšímu světu. Tudíţ, odpoutání od světa umoţňuje zbavit se připoutaností a zlepšit zdraví, k čemuţ ve skutečnosti i dochází. Nepřipoutanost k plodům své práce tvoří v indické filozofii jeden z hlavních aspektů štěstí.

Jeţíš Kristus hovořil o tom, ţe při činění dobrých skutků nesmí levá ruka vědět, co dělá ta pravá. To také znamená nelpění na výsledku své činnosti. Dokonce očekávání pochvaly za své dobré skutky je jiţ svého druhu závislost na výsledku. Hrdost na to, ţe děláš dobrý skutek, umoţňuje očekávat vděčnost v budoucnosti a doufat v odměnu shora. A jakékoliv očekávání — to je závislost. Kdyţ nám začíná být líto peněz nebo vynaloţeného času, znamená to, ţe jsme nedostali očekávanou odměnu. To znamená, ţe máme slabou energetiku a v naší duši je málo lásky. Avšak jestli neustále dáváme lásku a věnujeme pozornost blízkému člověku, neznamená to, ţe od něho nelze vyţadovat totéţ. Přátele je pravidelně potřeba posouvat k obětavosti, pomoci, péči.

Pamatuji si zajímavou fantastickou povídku, kterou jsem přečetl, kdyţ mi bylo asi patnáct let. Toho času jsem jiţ přečetl veškerou fantastickou literaturu, kterou bylo moţné sehnat v knihovnách. Příběh je následující. Na kosmické lodi, která odletěla dostatečně daleko od Země, došlo k váţným problémům. Byla nezbytná okamţitá výměna informace, jejíţ předání trvalo několik dnů. Vzájemná výměna signálů by se protáhla na měsíce a členové posádky by mohli zahynout. A tehdy jednoho z vedoucích projektu napadla jednoduchá myšlenka — nepřetrţitě předávat informaci z obou stran, a tím v průběhu toho spojovat otázky a odpovědi. Za několik dní byl problém vyřešen. Kdyţ se autora zeptali, jak k tomu dospěl, bezelstně odpověděl, ţe právě takto komunikuje jeho manţelka se svou kamarádkou, kdyţ spolu hovoří. Mimochodem, právě podle takového schématu probíhá tak zvaný brainstorming, kdy ve skupině lidí platí hlavní pravidlo: v ţádném případě nezastavovat představivost. Kritika, analýza, hodnocení se nepřipouštějí. Tj. skutečná tvořivost začíná tehdy, kdyţ je odhazován zdravý smysl. Kdyţ spolupůsobíme na povrchních úrovních se slabou energií, situace je regulována tím, co je nazýváno zdravým rozumem, tj. fungují pravidla, principy, brzdění. Kdyţ přepínáme na vnitřní obsah a energetická úroveň se prudce zvyšuje, zdravý smysl uvolňuje místo citu lásky, který proniká daleko za hranice vědomí a ţivota. To, co nazýváme zdravým smyslem, se v tomto případě jeví malinkou částí lásky. Nejspíše proto Svatý Augustin hovořil: «Miluj Boha a dělej vše, co chceš.»

— Můj bratr se před několika lety dal na pravoslaví. Ale kupodivu, čím více se modlí a chodí do kostela, tím krutější a nesmiřitelnější se stává. Jeho osobními nepřáteli jsou katolíci, judaisté, Američané, ţidé, černí, rudí, homosexuálové (seznam je nekonečný). Komunikovat s ním je obtíţné, vysvětlovat mu něco — zbytečné. Moţná řeknete, ţe je potřeba se za něho modlit, ale já mám z toho strach. Jsme z jedné krve, jsou v nás určitě zaloţeny stejné programy. Nemůţe ve mně moje modlitba probudit to negativní, co moţná ještě spí? A vůbec, nakolik je odůvodněný strach, ţe «chytím» od někoho vnitřní agresi skrze modlitbu?

— Na jedné z posledních kazet jste na otázku, zda je moţné «lpět» na směřování k Boţskému, odpověděl, ţe na Boţském nelze «lpět». A jak v takovém případě vypadá problém náboţenského fanatismu, nesmiřitelného vzájemného vztahu náboţenských vyznání, vţdyť jsou to evidentní typické následky «lpění»?

— Směřování k Boţskému vypadá jako nepřetrţitý cit lásky k tomu, co leţí v základu viditelného světa, k tomu, co leţí v základu světa neviditelného, a k tomu, co se nachází za hranicemi času a všech světů. Jednoduše řečeno, je to umění nepřetrţitě milovat celý svět, včetně lidí se všemi jejich nedostatky, a taktéţ umění milovat sebe a svůj osud, ač by byl jakýkoliv. Nesmíme si plést Boţské s náboţenským. Náboţenská pravidla nám pomáhají pocítit lásku k Bohu, ale tyto pojmy jsou vykládány lidmi, tj. mohou být správnými z hlediska obsahu, ale vţdy budou nepřesné z hlediska formy. Kdyţ je v duši málo lásky, zesiluje se závislost na povrchních okamţicích, na formě. A tehdy se dogmata, obřady, ideje, principy stávají důleţitější neţ bezprostřední směřování k Stvořiteli. Pokud člověk neumí milovat, pak není jeho energie spotřebovávána na obsah a rozvoj, ale na formu, která se stává prudce agresivní. A tehdy se vnější náboţenská odlišnost stává zdrojem fanatismu, nepochopení a nepřijetí. Čím rychleji ztrácíme obsah (a podstatou obsahu celého Vesmíru je Stvořitel), tím silněji směřujeme k formě, tj. k povrchnímu lidskému štěstí, a tím agresivnější se stává naše duše.

Ohledně pravoslaví. Agresivita mnohých lidí, kteří přijali pravoslaví, je, podle mého názoru, vysvětlována jejich nechápáním. Náboţenství je pro ně moţností bránit se před jakoby agresivním světem. Chtějí před ním utéct, ukrýt se na nějakém nedotknutelném území, kde jsou jen pozitivní pocity, kde jsou jejich city a vědomí v naprostém pohodlí. Ale k tomu, abychom pocítili Boţské, je potřeba být bezbrannými. Musíme být připraveni přijmout bolest a poníţení, pomáhající nám rozloučit se s lidským a získat Boţské. Konzumní vztah k náboţenství neorientuje na lásku, ale na posílení těla, ducha a duše. Čím silněji chce člověk bránit svou duševní a duchovní pohodu, tím rychleji zapomíná na lásku a propadá agresi vůči všemu, co se mu zdá být nebezpečné.

Nedávno jsem sledoval vystoupení kazatele jedné z nově vzniklých církví. Hovořil výtečně, neustále citoval Bibli. Vehemencí a úsilím o mnoho předčil jakéhokoliv pravoslavného kněze. Byla to přesná kopie jednoho ze znamenitých amerických kazatelů: ani jedno slovo navíc — vše podle Bible. Cítil jsem, ţe nesprávně vykládá Bibli, ale nemohl jsem pochopit, v čem to je. A najednou jsem si nečekaně jasně uvědomil, ţe Bibli proměnil v drogu. «Bůh vás miluje, stará se o vás, ochrání vás» — přijďte k nám a všechno dostanete. Naprostá absence negativních emocí. Kdyţ člověk nemůţe procházet bolestivými situacemi v běţném ţivotě, má dvě cesty: buď se naučí milovat, a tehdy se bolest stane prvkem rozvoje, nebo uteče, schová se před tou bolestí tam, kde není. No, dobře, před fyzickou bolestí je moţné utéct, ale jak utéct před duševní? A člověk to zkouší udělat s pomocí alkoholu, drog, náboţenských kultů. Ale náboţenství, které slibuje jen ráj, se stává drogou: jestli ji přestaneš uţívat, ţivot se promění v peklo. A aby člověk zachoval duševní euforii, je připraven obětovat všechno: rodinu, děti, byt, duševní harmonii… Takové to bývá v různých sektách, které lásku k Bohu zaměňují ochranou a pohodlím duše a ducha s jejich následným ničením. Světová náboţenství, jako je hinduismus, judaismus, křesťanství, islám učí jinému. Tím neméně nesprávný vztah k nim, hledání duševního a duchovního přínosu mohou vést k ţalostným výsledkům. Čím silnější náboţenskou organizací je náboţenství představováno, čím silněji se náboţenská organizace spojuje se státem, tj. s mocí a penězi, tím více problémů mohou mít věřící — kvůli přesunu zájmů od podstaty náboţenství k jeho formálním projevům.

Podle mého názoru, náboţenství musí být distancováno od státu ve všech svých formálních projevech a být s ním jednotné v lásce a mravnosti. V západních státech oddělili náboţenství od státu, stejně jako i v Rusku, ale zároveň oddělili od státu morálku a mravnost, umoţňující vychovávat v člověku vyšší projevy. Vedlo to k tomu, ţe lidé se odnaučili správně milovat. U Američana závisí láska na penězích a je určována penězi a ziskem. U Němců — pořádkem a disciplínou, u Francouzů — sexem a krásou, u Rusů — principy a ideály, u ortodoxních ţidů — náboţenskými kánony. A kdyţ láska na něčem závisí, pak odchází. A následky tohoto pozorujeme v nynějším světě. Náboţenské konfese se nemohou spojit v lásce, mravnosti a výchově, jediném moţném bodě střetu, a snaha spojit se zvnějšku vede ke konkurenci, agresivitě, hájení své pravdy, diskreditaci konkurentů. My všichni se ale stejně spojíme. Ale existuje sjednocení dobrovolné, skrze mravnost, lásku a směřování k Bohu, a existuje sjednocení vynucené, kdy se všichni ocitají na pokraji smrti. Fyzické nebezpečí, stojící před všemi, spojuje dobře. Čím dříve si lidstvo uvědomí rozsah nebezpečí, tím více se zvýší naše šance na přeţití.

— Vaše výzkumy jsou velmi hluboké, zajímavé a uplatnitelné v ţivotě, ale některé okamţiky ve vašich knihách odrazují věřící. Nelze-li vydat tytéţ publikace s vypuštěním slov «karma», «reinkarnace» a některých dalších? Tehdy by se ke čtenářům, kteří chtějí něco poznat, přidala ještě celá armáda z hluboce věřících lidí. Myslím si, ţe cíl světí prostředky: kolika lidem byste ještě dokázal pomoct!

— Čestnost je pro mě důleţitější neţ popularita. Mimochodem, polovina lidstva uznává pojem karmy a reinkarnace. V judaismu a islámu je také připouštějí. Kdyţ se vědec snaţí stavět své výzkumy v zájmu politických a náboţenských idejí, ničím dobrým to nekončí. Nemohu nyní na 100% tvrdit, ţe převtělení duší existuje. Ale hovořit o značné pravděpodobnosti tohoto a o tom, ţe je to potvrzováno mými výzkumy a umoţňuje to mnohé vysvětlit, mohu.

Ohledně vzájemného poměru cíle a prostředků. Jestliţe cíl světí prostředky, znamená to, ţe výsledek je důleţitější neţ proces. Kdyţ se pro nás výsledek stává absolutní hodnotou, pak, za prvé, je moţné přistoupit na jakýkoliv zločin kvůli dosaţení tohoto výsledku, a, za druhé, absolutní koncentrace na cíl neumoţňuje přejít od něj k jiným, vyšším cílům, a takovým způsobem se zastavuje rozvoj. Podstata rozvoje spočívá v tom, ţe při dosaţení určitého cíle vidíme a vytváříme nový cíl. Nakonec, nejvyšší cíl — to je spojení s Bohem. A v samotné hlubině své podstaty jsme jiţ tohoto cíle dosáhli. Protoţe kaţdý cíl se vrací zpět a za ním vystupuje následující, samotný proces pochopení Boţského se ukazuje být důleţitější neţ okamţité cíle. A tedy, mravní chování je důleţitější neţ jakýkoliv výsledek, ať uţ by se zdál sebepotřebnější.

Podle svého charakteru jsem cholerik, v mládí jsem si vybíral cíl a stával se jeho fanatikem. Tlačil jsem na čas v touze co nejrychleji dosáhnout výsledku. Kdyţ jsem dosahoval cíle, nastupovala prázdnota. A abych nepropadal bezvýchodnosti a zoufalství, vrhal jsem se na nový cíl, taktéţ zapomínaje na všechno. Ale potom jsem si najednou uvědomil, ţe ve skutečnosti neţiji: nevidím přítomnost a neobracím na ni pozornost, protoţe ţiji jen cílem, tj. budoucností. Jiţ nejsem v přítomnosti a ještě nejsem v budoucnosti. Ţivot začal uvadat a ztrácet svůj smysl. Potřeboval jsem pět let odpracovat na stavbě Správy generálních oprav budov, ve špíně a neustálém boji o přeţití, abych pochopil a pocítil, ţe ţivot je nádherný v kaţdém zlomku vteřiny, ţe hlavní cíl není vepředu v budoucnosti, ale uvnitř nás, a ţe hlavní výsledek — to je umění milovat, ve kterém se naše duše neustále zdokonaluje.

— Existují bezvýchodné situace?

— Nedávno jsem měl přednášku v nevelké posluchárně. Přišla řeč na film «Titanik». Řekl jsem, ţe podle mého názoru je patologický a negativně působí na podvědomí diváků. Prosili mě, abych vysvětlil proč. Film je jakoby o lásce, která přeţila smrt. Formálně tomu tak je, začal jsem vysvětlovat. Ale v podstatě je všechno zkreslené. Vezměme si malebný obraz. Odráţí svět. Ale svět je trojrozměrný, a obraz dvojrozměrný. Tedy, úplná totoţnost je nemoţná. Fotografie předává povrchní vidění světa, malba musí skrze formu ukazovat obsah. V obsahu, v podstatě předmětu je čas stlačen, sevřen, jako je sevřen v zrnu. Určit, zda je malíř bez talentu nebo nadějný, je velmi snadné. Netalentovaný kopíruje tvar předmětu, aniţ by pociťoval příčinně-důsledkové vazby. Dobrý malíř popisuje své pocity, kaţdý jeho předmět je vnitřně ţivý, spolupůsobí s okolním světem. A tento řetězec vzájemných působení se zařazuje ve velkém časovém úseku. Jednoduše řečeno, u skutečného malíře jsou předměty na obrazu naplněny jakoby pohybem a ţivotem. U talentovaného malíře se skrze formu odhaluje i obsah, ale hustota informace je mnohem vyšší. Aktivita neviditelných vazeb mezi předměty je také vysoká. V obraze geniálního malíře je moţné vidět skrze jednoduchý příběh celou historii lidstva. Jakékoliv umění popisuje podvědomí prostřednictvím vědomých modelů, tj. prostřednictvím předmětů a situací. V jakémkoliv talentovaném filmu, stejně jako i v malebném obrazu, je logika podvědomí významnější neţ vědomá linie.

Asi tak před dvaceti lety jsem chodil na přednášky v divadelním institutu. Překvapilo mě, ţe poéma «Evţen Oněgin» je ve své podstatě próza, a novela «Hrdina naší doby» — poezie. Ukazuje se, ţe v poetickém myšlení je narušena vnější logika. Abychom pochopili podstatu, je potřeba se opírat o city. Tam je zcela jiný chod času. A v prozaickém díle plyne čas postupně. Jedna situace vyplývá logicky z druhé. Próza — to je mravenec, který leze po povrchu koule, snaţe se pochopit, kde se nachází. Poezie — to je motýl, který léta uvnitř koule, dotýkaje se jeho jednotlivých bodů. Mravenec, aby sestavil obraz, potřebuje pevné spojení všech článků-obrázků. Motýl, naopak, musí narušit logiku, aby pocítil, co představuje koule. Jeden model myšlení doplňuje druhý.

Takţe, umění odhaluje podvědomí skrze vnější chod událostí. Ten můţe být přísně vybudovaný, jako ve většině filmů, a můţe být nesouvislý, třeba jako ve filmech A. Tarkovského. Ale události v jakémkoliv filmu se neodehrávají podle fyzických zákonů, ale podle zákonů ducha. Film «Titanik» je natočen podle opačné logiky. Nejprve šílená láska, potom ztroskotání, pak mrtvoly, potom stařenka, která o všechno přišla a společně s briliantem odhazuje poslední vzpomínky.

Naše podvědomí by si tento film představilo zcela odlišně. Za prvé, zapomnělo by se na mrtvoly, bolest a smrt. Za druhé, nejprve by se objevily scény potopení lodi a různé problematické situace. Smíchaly by se s vřelými vzpomínkami a byly by doprovázeny vzplanutími lásky. Tato vzplanutí by se stávala stále delší a výraznější a nakonec by splynula do jediného zářícího plamene nepřetrţité lásky, kterou zaţila tato ţena. Protoţe ve skutečnosti vede jakákoliv situace k Bohu, a tedy, podstatou jakékoliv situace je — šťastný konec.

Pokud zasadíme zrno do země, pak objevující se klíček, maje vnější formu a logiku rozvoje, bude tím neméně ţít a rozvíjet se podle zákonů ducha, tj. paprsku sevřeného času, který byl v zrnu. Jakákoliv událost, která se kolem nás děje, se před tím odehrává v jemném plánu. Před tím, neţ událost proběhla, existuje její zrno, tj. čas, ve kterém jsou sevřeny všechny budoucí situace. Proto, ač by byl svět, který nás obklopuje, sebelogičtější a navazující, ţije podle zákonů obsahu, a ne formy. Duch hýbe hmotou, jak říkali předci. Hmota — to je určitým způsobem stočený prostor, — říkají současní fyzikové. Pokud je hmota funkcí prostoru, pak co leţí v základu prostoru? Prostor je nerozlučně spjat s pojmem pohybu. Pokud se zastavil pohyb, prostor zmizí. Jakýkoliv pohyb předpokládá příčinu a důsledek. Potenciál mezi příčinou a důsledkem je nazýván energií. Pojmy «pohyb», «energie», příčina a důsledek» — to všechno jsou příznaky toho, co nazýváme časem. Tj. prostor se jeví funkcí času. Pokud se budeme snaţit představit si model času, pak se bude podobat prstenu, kruhu nebo kouli. Vycházíme z bodu, procházíme po kruhu a vracíme se do výchozího stavu. Čas se uzavírá — vracíme se k prapříčině. Čím blíţe jsme k materiálnímu plánu, tím větší je průměr kruhu-času. Čím více se ponořujeme do jemných plánů, tím menší se stává tento krouţek, dokud se nepromění v bod. Jakákoliv situace, ač by probíhala v jakémkoliv poloměru, se v jemném plánu jiţ vrátila do výchozího bodu a tam přebývá. Tím je i vysvětlována holografická struktura Vesmíru. To, co probíhá na vnějším kruhu, jiţ proběhlo na tom nejmenším.

Člověku ţijícímu povrchní logikou, vědomím, tj. logikou těla a formy, se mnohé situace zdají být bezvýchodné. Začněme od základního. Rodíme se, vyvíjíme, před námi jsou mládí, krása, city, schopnosti, peníze, kariéra. A potom to všechno pomalu a nezvratně ztrácíme. Situace, jak by se mohlo zdát, je bezvýchodná a tragická sama ze své podstaty. Ale jestliţe se trochu přiblíţíš k logice ducha, pak začínáš s překvapením chápat, ţe duše ţije i po rozpadu těla. Začínáš chápat, ţe smysl ţivota nespočívá ani tak v posílení těla a materiálního blahobytu, jako v bohatství a naplnění duše, a stáří a smrt se jiţ nezdají být tak tragickými. A čím více se člověk snaţí pokročit v chápání obsahu, pociťuje univerzální souvislost událostí ve Vesmíru, tím bliţší se stává pojem věčnosti. Miliardy situací jsou zobecňovány do miliónů, potom do tisíců a nakonec do jedné situace.

Láska rodí čas. Čas rodí prostor. Prostor rodí hmotu. Rozvíjející se hmota zvyšuje počet spojení. Jakékoliv spojení — to je zakódovaná situace. Čím vyšší je úroveň rozvoje hmoty, tím silněji stáčí kolem sebe prostor a zhušťuje čas a tím více se v ní realizuje láska, do které se potom vrátí hmota, která v sobě sevřela prostor a čas. Bezvýchodné situace — to je přímka s přetrţením na konci. Ve Vesmíru nejsou přímky, protoţe struktura času je jiná. Ještě Lobačevskij definoval přímku jako úsečku kruhu neomezeného poloměru. Ten, kdo se domnívá, ţe ve světě je mnoho bezvýchodných situací, omezuje své moţnosti vnímání a poznání světa. Ve skutečnosti happy-end jiţ nastal, nastal v tom okamţiku, kdy vznikl

Vesmír. Zbývalo počkat tři desítky miliard let, abychom to všechno uviděli ve vnějším plánu. Nejhlavnější je, ţe to všechno uvidíme a budeme se toho účastnit — kdyţ ne svojí formou, tak potom věčnou součástí Boţského, která vţdy přebývá uvnitř nás.

— Mezi lidmi se říká: co chce ţena — to chce Bůh, ale podle vašich výzkumů se ukazuje, ţe zdaleka ne vţdy jsou přání ţen harmonická. Znamená to, ţe národní moudrost není pravdivá?

— Od dětství (je mi 33 let) se často pletu v určení toho, kde je levá, a kde pravá strana. Před tím, neţ řeknu, kde je levá, a kde pravá strana, musím přemýšlet. S čím to můţe souviset?

— Muţ se orientuje na pořádek, ţena — na chaos. Muţ — to je informace, ţena — energie. Muţ k orientaci zapojuje vědomí, ţena — podvědomí. Proto má muţ často pravdu z hlediska formy, a ţena — obsahu. Tj. muţ i ţena se ve svém vnímání světa orientují na různé proudy času. Na vrchní vrstvě je muţ orientován na budoucnost, tj. na duchovnost, ţena — na materiálno, tj. smyslnost. Na hlubinnější vrstvě se muţ soustředí na ţivot a jeho obranu, řízení, a ţena — na budoucnost, pokračování ţivota. Pokud ţena umí milovat, pak má velmi vysokou intuici. A její zmatená, nepochopitelná přání v sobě mohou nést vyšší logiku a důleţitý smysl. Rozplynutím v situaci, závislostí na ní, je moţné proniknout do tajemství bytí, coţ ţena i dělá. Ale aby mohla řídit situaci, musí proniknout za její hranice. Vědomí a myšlení jsou spojena se ţivotem. Průnik za hranice ţivota zvyšuje moţnosti řízení. Muţ má právo umírat a musí být připraven na smrt, na rozdíl od ţeny. Proto můţe mít systémové myšlení. Proto mohou být muţi dobrými filozofy a řídícími pracovníky. A pro ţeny je zcela normální neţít systémem a logikou, ale intuicí, citem. Kdyţ ţena začíná příliš potlačovat svoje city a podvědomí a nechává se unášet logikou, spouští se mechanismus záchrany, který prudce brzdí logiku a vědomí. A tehdy si ţena začíná plést pravou a levou. Závěr je jednoduchý: u ţeny bude vědomí pracovat dobře tehdy, kdyţ bude druhotné ve vztahu k podvědomí.

— Nezřídka jsme nuceni slýchávat: chodíme po všech kostelech, babkách kořenářkách, léčitelích — nic nepomáhá! Nemoc přetrvává! A teď v nikoho a nic nevěřím! Je moţné člověku v takovém stavu pomoct? Co byste mohl říct?

— Myslím si, ţe kostel by neměl být zaměňován za nemocnici. Boţské poznáváme skrze lásku, přičemţ lásku odevzdávající, odtrhávající nás od připoutaností, strachů, uráţek a sklíčenosti. A kdyţ jde člověk do kostela, aby dostal zdraví, posílil svůj ţivot a zlepšil osud, znamená to, ţe se chová k církvi spotřebitelsky.

Člověk, který chce jen dostávat a nechce nic dávat, je nevyléčitelný. Ten, který bere — závisí. Závisící se uráţí. Uráţející se je nemocný. Existují unikátní poznatky, které odhalil lidem Jeţíš Kristus. A existuje náš primitivní, konzumní náhled na svět, který se snaţí přizpůsobit křesťanství svým potřebám. Ve středověku existovaly v katolické církvi odpustky, tj. odpuštění budoucích hříchů za poplatek. Bylo to zvrácením samotné podstaty křesťanství.

Existuje pravda, a existuje její zvrácené vnímání. Kristus léčil proto, ţe mohl vzbudit v lidech lásku. Bez lásky nebude odpuštění a vykoupení hříchů. Víra pomáhá lásce, zbavuje ji strachů, pochyb a kritiky. A usilování o to, abychom všechno dostali od Boha, aniţ bychom se k tomu sami přičinili, — to je vítězství lidského nad Boţským. Pokud takovou tendenci podporuje vyznavač kultu, pak náboţenství v podstatě umírá, přičemţ existuje ještě nějakou dobu formálně.

Tento nesprávný výklad křesťanství zesílil v doktríně komunismu — «od kaţdého podle schopností, kaţdému podle potřeb». Pikantnost situace je v tom, ţe u ohromného mnoţství lidí jsou potřeby mnohem větší neţ schopnosti, tj. neţ ochota pracovat, vyrábět a dávat. Proto se velkému mnoţství lidí zdály být ideje komunismu tak sladké, a tak strašné se ukázaly jejich výsledky. Od dětství jsem slýchal, ţe zdravotnictví je v Sovětském Svazu zcela bezplatné, a potom jsem s údivem zjistil, ţe je to leţ. Prostě člověk platil všechny sluţby ne přímo, ale skrze státní kapsu, ze které byla velká část rozkradena. Ale takové komunistické ideje, jako jednota, mravní společnost, péče o děti a kulturu budou nevyhnutelně realizovány. Myslím si, ţe to dokonce ani nejsou komunistické ideje, ale projev obecné touhy po lásce a jednotě.

Vzhledem k nerozvinutosti forem se metody dosaţení cíle ukázaly být katastrofálními. Spravedlivá a šťastná společnost — to je společnost zdravá. A zdraví jakéhokoliv člověka — to je v první řadě jeho duševní zdraví, naplnění láskou. Tedy, pokud chceme vybudovat světlou budoucnost, musíme nejdříve pochopit, z jakých lidí se bude tato společnost skládat. Jak dosáhnout toho, aby měl člověk zdravou duši? Jak se změnit k lepšímu? A kdyţ se člověk nechce měnit, ale chce být přitom zdravý a šťastný, můţe chodit po kostelích, léčitelích a babkách kořenářkách, jak chce, dokud nepochopí jednoduchou věc: pokud nepomůţe sobě, své duši sám, nepomůţe mu nikdo. A nejlepší a nejúčinnější pomocí v tom budou nemoci, neštěstí, které ho budou posouvat k pravdě.

— Jsem vdaná, ale nemohu se zbavit myšlenek na jiného člověka. Jen po modlitbě k Panně Marii tyto myšlenky mizí. Co mám dělat, abych ţila v rodině s láskou a nemyslela na jiného muţe?

— Čím silněji je duše připoutána k lidskému štěstí, tím rychleji se láska proměňuje v připoutanost, a silná připoutanost začíná zabíjet milovaného člověka. A tehdy se za účelem záchrany manţela a dětí podvědomí ţeny přepíná na jiného muţe. Propuká silný cit. Ale tento cit k jinému muţi je doprovázen ohromným mnoţstvím problémů, poníţením, diskomfortem atd. A to do určité míry léčí ţenu a sniţuje u ní připoutání k základním hodnotám.

Představme si situaci: ţena má neshody a spory s manţelem. Jde k psychologovi a ten jí vysvětluje: negativní emoce kvůli hádkám s manţelem vám způsobují problémy se zdravím a předčasné stárnutí. Najděte si dobrého milence, věnujte se plnohodnotnému sexu — rozkvetete a váš manţel bude nakonec také spokojený. Věda vítězí, rodina je zachráněna. Podíváme se, jak to všechno vypadá v jemném plánu. Představme si, ţe před početím ţena neprošla očištěním, daným Bohem. Byly tam uráţky, sklíčenost, nechuť ţít. Narodily se problematické děti, jejich vnitřní závislost na světě je vysoká, jejich duše jsou jiţ agresivní. Budoucí nemoci a neštěstí nejsou za horami. A ţena mezitím zesiluje všechna svá připoutání. Přejídá se chutným a sladkým, plní si všechny své touhy, nepřestává se uráţet na manţela. Tj. místo toho, aby očistila duši a překonala přitaţlivost lidského, zesiluje ji. Často se dívá na porno, ve kterém je demonstrována jen ţivočišná sexuální energie. A sex připoutává ţenu k tomuto světu mimořádně silně. Všechno je to shazováno na děti, protoţe matka má velmi silnou energetickou výměnu s dětmi, dokud nedospějí do věku osmnácti let. K dětem se plíţí smrt. A zvnějšku to vypadá jako obraz téměř bezstarostného štěstí. Ţena normálně ţije a pracuje, občas se hádá s manţelem, stará se o děti. Obyčejná, normální rodina. Ale jedno z dětí jiţ zjevně nebude dlouho ţit.

Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.