электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 2. Čistá karma. Část první


Объем:
232 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-2975-3

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Úvod

Úspěchy oficiální medicíny jsou v současné době nesporné. Jedním z jejích hlavních úkolů je objevení nemoci v co nejčasnějším stadiu, coţ umoţňuje lidi léčit mnohem efektivněji neţ dosud. Problémem medicíny však stejně jako dřív zůstává schopnost porozumět tomu, co je to nemoc, jaké jsou její příčiny a co je třeba podniknout pro to, aby nepropukla. Značný krok kupředu medicína učinila v okamţiku, kdy lékaři pochopili, ţe léčit jednotlivý orgán není příliš perspektivní, protoţe choroba se zmocňuje celého organismu, a je tedy třeba léčit tělo jako celek. V souvislosti s tím vzrostl zájem o východní medicínu, která se odjakţiva orientovala právě na organismus jako celek. Lékaři se setkali s takovými pojmy jako energetický poledník či kanál. Představa o organismu nejen jako o fyzické, ale i energetické soustavě se postupně začala stávat součástí výbavy kaţdého lékaře.

Podle východní medicíny je člověk především soustavou energetickou, která vstupuje do interakce s celým světem. Další vývoj oficiální zdravovědy vedl k poznání, ţe podstatou onemocnění je sníţená imunita a ţe dokonce i onkologické choroby bývají způsobovány poruchami

imunitního systému. Imunitní soustava souvisí s energetikou organismu a je na ní závislá. Diagnostika energetické soustavy a její ovlivňování jsou v moderní medicíně velmi perspektivními oblastmi. Jsou tu však i jiné faktory, na nichţ je fyzický stav organismu závislý.

Avicenna před mnoha staletími uskutečnil zajímavý pokus: do určité vzdálenosti od vlka umístil ovci. Zvíře do tří dnů uhynulo, i kdyţ bylo naprosto zdravé. Názorně se tak ukazuje, ţe to, čemu říkáme vědomí či psychika, můţe stav organismu do značné míry ovlivňovat, ba určovat. Pastevci ve střední Asii uţívali následující léčebné metody: kdyţ ovce porodila mrtvé mládě, nedokázala vstát a nic nepomáhalo; kdyţ jí však namísto mrtvého jehněte dali ţivé mládě jiné matky, začala ho okamţitě krmit a starat se o něj, a tudíţ se nakonec uzdravovala. Coţ znamená, ţe fenomén zvaný psychika dokáţe pomoci i tam, kde jsou všechny léky světa bezmocné. U člověka, jehoţ psychická úroveň je neporovnatelně vyšší neţ psychika zvířete, je také tento efekt mnohonásobně silnější. Bez znalosti zákonů existence lidské psychiky by harmonický rozvoj medicíny nebyl moţný. Důleţitou etapu na cestě k poznání, jak lidská psychika souvisí s naším zdravím, se podařilo urazit díky pokusům Mesmera a Freuda. Podle Mesmera se ukazuje, ţe zdraví člověka do značné míry ovlivňují nejen výrazné, intenzivní záţitky a stresy, ale i podněty téměř bezvýznamné. Je velice důleţité pochopit, jak hluboko do lidské psychiky pronikají. Tyto hlubinné vlivy totiţ podstatně ovlivňují lidské zdraví. Sigmund Freud zase dospěl k objevu, jímţ propojil psychologii a medicínu. Dokázal, ţe

hlubinné podvědomé struktury fungují podle vlastních zákonitostí, a ţe stres, jímţ jsme jednou prošli, nikdy nemizí, ţe zůstává a po čase můţe vyvolat nemoc.

Své výzkumy v oblasti bioenergetiky jsem zahájil asi před patnácti lety. Původní orientace byla následující: nemocný orgán můţeme ovlivňovat nejen léky či fyzioterapeutickými prostředky, ale také energeticky — tím, ţe energetické proudy usměrňujeme vůlí.

V osmdesátých letech se v senzibilním léčitelství, které procházelo stejnými etapami jako oficiální medicína, přišlo na to, ţe léčebnému vlivu je třeba podrobovat celý organismus. A ještě něco: čím dříve se provedla energetická korekce, tím snazší bylo nemoc potlačit. V roce 1986 jsem podnikl pokus o včasnou diagnostiku nemoci tím, ţe jsem zkoumal energetický stav organismu. Ukázalo se, ţe analýza energoinformačních polí pomáhá onemocnění zaznamenat daleko dříve, neţ to dokáţe i ta nejmodernější diagnostická aparatura. To znamená, ţe pro další rozvoj včasné diagnostiky je třeba uplatňovat metody, určující energoinformační stav organismu. Soustavným úsilím, zaměřeným právě tímto směrem, jsem dosahoval přesné a včasné diagnostiky choroby, protoţe jsem pronikal k jemnějším vrstvám energetických struktur informačního pole.

V roce 1990 jsem dospěl ke zcela nové úrovni výzkumů a objevil jsem

v energoinformačních strukturách obklopujících člověka specifické deformace pole, které vedly k chorobám a zdravotním poruchám. Jejich odstraňování energetickou cestou přinášelo pozoruhodný

léčebný efekt. Později se ukázalo, ţe struktura lidského pole je konstruována podstatně sloţitěji a ţe právě energoinformační struktury pole určují zdravotní stav organismu, tedy ţe nemoc propuká na energoinformační úrovni pole. Ve svých výzkumech jsem pokračoval a zjistil jsem zajímavou zákonitost: při ovlivňování struktur pole se mění nejen fyzický stav člověka, ale i jeho emoce, charakter a záţitky — prostě to, čemu říkáme osud. To znamená, ţe na úrovni pole fyzický, emocionální a psychický stav člověka představuje jediný celek, v němţ jedno souvisí s druhým. To vysvětluje, proč psychické a emoční otřesy mohou mít tak silný vliv na fyzický stav našeho těla. Znamená to, ţe při léčení neovlivňujeme jen tělo, ale do jisté míry i pocity a psychiku člověka. Tím spíš platí tento vztah obráceně. Kdyţ ovlivňujeme intelekt, psychiku a pocity člověka, ovlivňujeme i jeho fyzický stav.

V roce 1991 se mi podařilo dospět k objevu, jehoţ smysl a význam je takovýto: rodiče, děti a vnuci představují na energoinformační úrovni jednotný celek. Psychika, emoce a chování rodičů se přenáší na psychiku, emoce a fyzický stav dětí. To znamená, ţe měníme-li psychiku rodičů, můţeme změnit i fyzický stav dětí.

Provedené výzkumy ukázaly, ţe základním zdrojem informace není genetický kód. Přinejmenším stejně velká úloha v tomto procesu připadá energoinformačním procesům pole.

Vycházíme-li tedy z tohoto předpokladu, můţeme hovořit o genotypu pole, který je objemnější neţ fyzický, způsobuje dědění emocí, charakteru, a dokonce náhledu na svět. To umoţnilo zjistit příčinnou souvislost mezi pedagogikou, psychologií, psychiatrií, fyziologií a dalšími vědami, zkoumajícími člověka.

V podstatě se povedlo odhalit mechanismus karmy, o němţ se zmiňovaly nejrůznější zdroje, ale který se doposud nikomu reálně prozkoumat nepodařilo. Díky mnohaletým výzkumům, potvrzeným léčebnou praxí, se postupně vykrystalizoval mechanismus spojující myšlenky, emoce a, chování člověka s jeho chorobami a chorobami jeho dětí. Člověk totiţ nemá jen fyzickou schránku, ale i schránku pole. Zatímco pro fyzickou schránku jsou rozhodující prostorové charakteristiky, schránka pole je určována dimenzemi času. Fyzické tělo je zasazeno do prostoru, kdeţto pole existuje v čase. Kdyţ konáme nějaké činy, kdyţ realizujeme myšlenky a emoce ve fyzické rovině, ovlivňujeme i své časové tělo. Jednoduše řečeno: svým chováním a svými pocity určujeme svou budoucnost. Názor člověka na svět a jeho emoce ovlivňují jeho časové tělo výrazněji neţ fyzické úkony a činy. V tom spočívá mechanismus karmy, jehoţ přibliţný popis lze najít ve stovkách knih. Budeme-li vycházet z právě uvedených předpokladů, pak má formování skutečného vnímání světa a emocí pro přeţití člověka a rozvoj lidstva podstatně větší význam neţ veškeré úspěchy moderní medicíny. Tyto výzkumy umoţňují sjednocovat vědomosti o člověku v jednotnou soustavu a zároveň tak rozmnoţují a objasňují perspektivy budoucnosti.

Čas a prostor

Pojmy jako čas a prostor jsem vţdy povaţoval za cosi abstraktního a rozhodně jsem neočekával, ţe by mohly nějak souviset s mými vlastními výzkumy. Ukazuje se ale, ţe k čím jemnějším úrovním pole pronikáme, tím důraznější je vzájemné ovlivňování se všemi entitami okolního světa. Zpočátku, kdyţ jsem pracoval jen s rodinnou karmou a věděl jsem, ţe existuje karma osobní, povšiml jsem si, ţe proces očisty občas jakoby «prokluzuje», tedy člověk se očišťuje, ale k viditelným pozitivním změnám nedochází. K samotné práci s osobní karmou jsem se dostal dost nečekaně.


S jednou známou svého času pracovala senzibilka, která jí začala líčit záţitky z jejího předešlého ţivota a slíbila, ţe jí vyčistí osobní karmu. Kdyţ senzibilka odešla, mé známé se udělalo nevolno.

«Cítím, ţe je to všechno klam,» říkala mi. «Místo aby mi pomohla, jen mi uškodila.»

Abych jí dokázal pomoci, nezbylo mi, neţ vstoupit do hlubinných vrstev jejích polí a očistit minulost skrze pokání. V prvních okamţicích takového terapeutického vlivu se v člověku mění vnímání barev a dochází k velmi zvláštním pocitům.

«Mám pocit, ţe v přítomnosti vůbec nejsem,» přiznala se mi jedna z mých asistentek. «Cítím se tak, jako bych byla celá v budoucnosti.»

Prohlédl jsem si na jemné úrovni její pohyb v čase, coţ ukázalo, ţe měla pravdu a ţe na oné jemné úrovni má hned tři časová těla. Při zkoumání tohoto problému jsem postupně zjistil, ţe přesun časových charakteristik do budoucnosti stav člověka zlepšuje, kdeţto jejich odhození do minulosti můţe vést aţ k těţké chorobě. Zkoumal jsem člověka, který jiţ dávno zemřel, přesněji řečeno spáchal sebevraţdu.

Všechny časové charakteristiky jsem objevil v jeho minulosti. V tom okamţiku jsem pocítil hořkost na jazyku a sucho v ústech, a ke stejným záţitkům se mi přiznali také všichni ostatní přítomní.


«Něco se děje s prostorem,» poznamenal jeden můj přítel. «Začínají se měnit vzdálenosti, všechno jako by pulzovalo.»

Prozkoumal jsem jeho jemné struktury a zaznamenal jsem, ţe prostor jako by explodoval. Uvědomil jsem si, ţe je to velmi nebezpečné a ţe svým hrubým vpádem jsem posunul nejen časové, ale i prostorové struktury. Kdykoli jsem napříště cítil, ţe můj vpád je nebezpečný, ţe

charakteristiky času a prostoru se začínají měnit, okamţitě jsem ustával a čekal, aţ se situace dostane znovu do rovnováhy.

Po jednom zvláštním případu jsem experimentů s prostorem zanechal docela.

Jednou při dalším z pokusů o odhalení prostorové struktury a hledání metod jejího ovlivnění jsem najednou zaznamenal tuto přesně formulovanou výzvu: «Pokud se dostaneš za hranice krokového prostoru, vesmír zahyne.» Nedokázal jsem ani stanovit, kdo toto varování vyslal. Co je to «krokový prostor» a proč by měl vesmír zemřít, jsem taky nepochopil, ale pro kaţdý případ jsem veškeré výzkumy v tomto směru zastavil. Pro léčení svých nemocných jsem je navíc ani nepotřeboval. Také jsem si povšiml, ţe s řadou mých pomocníků se začaly dít podivné věci: například se jim zdály sny, v nichţ procházeli zdí. Své pokusy s prostorem a časem nebudu vypisovat dopodrobna a vyloţím je jen stručně.

Podstatu času jsem pochopil, kdyţ jsem si všiml, ţe při diagnostikování lidských karmických struktur začínám rychle stárnout — ve tváři se objevily vrásky a začaly mi padat vlasy. Stejně stárnout začali i lidé kolem mě. Poněkud jsem zpanikařil, ale zároveň jsem se snaţil porozumět, co se to děje. Během jediného měsíce se ukázalo, ţe jakákoli událost, odehrávající se na jemné úrovni, se promítá do budoucnosti. To, co dělám dnes, se okamţitě odráţí v zrcadle budoucnosti, kdeţto karmické vrstvy se volně přelévají a realizují se v přítomnosti. Vše, co jsem udělal v minulosti, se mi najednou vracelo z budoucnosti. Rychlost plynutí karmických vrstev úzce souvisí s časem. Velká část léčitelů očišťuje jen pacientovo tělo, kdeţto duši ne. Léčitelé na vyšší úrovni zase očišťují jen přítomnost, jenţe «špínu» odhazují do budoucnosti. Kdyţ člověk dostatečně nepracuje sám, nebo se při léčbě nemění, ta «špína» jednou někde vyplave. Abych své svěřence dokázal skutečně očistit, zvýšil jsem rychlost toku karmických vrstev a špínu odstraňuji i z budoucnosti, aby člověk mohl pokáním očistit svou duši v současnosti. Zároveň jsem však urychloval čas. Teprve pak jsem zjistil, ţe mechanické «jednocení» karmických struktur a jakýkoli jiný chirurgický přístup k času a prostoru nemají perspektivu. To pro mě znamenalo, ţe nejdůleţitější není mechanická očista v minulosti a budoucnosti (dokonce ani skrze pokání), ale změna charakteru člověka a jeho náhledu na svět.

Kdyţ jsem pracoval s časem, mé hodinky se za pět hodin o čtyři hodiny opoţďovaly. Pak jsem si povšiml, ţe při porušení nejvyšších zákonů se čas zrychluje a člověk vůčihledě stárne. Čím silněji duše lpí na Zemi, tím rychleji probíhají časové procesy a tím kvapnější je příchod stáří. Bylo pro mě zajímavé zakreslovat struktury související s časem, přičemţ mi z toho vycházelo, ţe spirála rotující proti směru hodinových ručiček znamená lpění na tomto světě. Kdyţ jsem si pak pořídil graf harmonizace časových úseků, spatřil jsem obrázek, připomínající buddhistické chrámy s několikanásobnou střechou. Ukázalo se, ţe čas a prostor můţe svými formami ovlivňovat i architektura. Teď se dostávám do období, kdy mé pronikání do časoprostorových struktur mých svěřenců začíná být nezbytností. Zda to dokáţu přeţít, to nevím. To ukáţe aţ čas.

Jiné světy


Často jsem naráţel na fakta, dokazující existenci záhrobního světa. Mým známým se zjevovali zemřelí příbuzní a upozorňovali je na to, co by se jim mohlo přihodit v budoucnu. Povšiml jsem si, ţe se záhrobím souvisí také věštění z karet či kávové sedliny. Kdyţ jsem se pak naučil navazovat kontakt s dušemi zemřelých, vyvolávat je a získávat od nich informace, přesvědčil jsem se, ţe tyto údaje nebývaly přesné. Ukázalo se, ţe při podobných kontaktech existuje informační strop. Kdyţ by takové vědomosti mohly v minulosti či budoucnosti napáchat škodu, prostě jsem je nedokázal získat. Pak jsem zjistil, ţe v záhrobním světě sídlí i duše budoucích dětí. Dostávají se tam před početím. Po smrti se duše vrací zpět do záhrobí. Pak můţe opět získat nové pozemské tělo, ale je schopna přestěhovat se i do jiných světů.

Čím méně struktura jiného světa připomíná svět pozemský, tím menší šanci má pozemšťan přeţít, ale tím vyšší je zároveň jeho duchovní potenciál. Před početím se duše obvykle vrací do záhrobního světa, ale můţe jít i o přechod z jiného světa, přesněji řečeno z antisvěta. V takovém případě jeho informační struktury přecházejí do našeho světa středem hvězdy, v našem případě — Slunce. Záhrobní svět je jen jakýmsi spojovacím článkem mezi naším světem a jeho antisvětem.

Dlouho jsem nebyl s to pochopit, proč duše sídlící v záhrobním světě mohou nazírat budoucnost a poskytovat o ní pozoruhodná sdělení. Pak jsem pochopil, ţe mám co do činění s realitou jiného druhu. Je to realita mnohem jemnější a pojí se s jinými formami vědomí. Na jemné úrovni jsou minulost, přítomnost a budoucnost pevně spjaty v jedno. Vesmír zpočátku vznikal jako jediný celek, kde minulost a budoucnost splývaly, a oddělen ještě nebyl ani prostor a čas. Později se začaly objevovat stále hutnější vrstvy polí, konstituoval se čas a prostor, a další nenápadné proměny vedly aţ k moţnosti vzniku hmotných struktur a k dalšímu vývoji prostoru a času. Vývoj — to je hromadění energetického potenciálu mezi stále větší rozmanitostí hmotných forem jako důsledku sílící disparátnosti prostoru a času na jedné straně a prapočáteční jednotou na straně druhé.

Poprvé jsem spatřil strukturu záhrobního světa, kdyţ jsem pracoval s časem. Jakmile jsem zjistil, ţe člověk ţije ve třech časových dimenzích, chtěl jsem zjistit, jaká bude grafická podoba mého já v záhrobním světě. Vznikl z toho zvláštní obrázek — tři stejní lidé, drţící se za ruce. Kdyţ jsem nákres dešifroval, dospěl jsem k závěru, ţe jde o tři časové schránky, o mé časové tělo. V záhrobním světě jsou tyto časové body stěsnány v jeden. Čas a prostor tam vypadají jinak. Proto se odtud dá spatřit, co se stane v nejbliţší budoucnosti. Forem příštích událostí je však mnoho, a ti, kdoţ jsou v záhrobí, mohou stanovovat také chybné prognózy.

K mému dalšímu setkání se záhrobím došlo ve chvíli, kdy jsem shledal, ţe zvýšená závislost na všem pozemském deformuje struktury pole a vede k nemocem. Pokusil jsem se vyhledat příslušnou metodu blokace. Najednou se ukázalo, ţe intenzivní kontakty se záhrobním světem blokují lpění na pozemskosti a napomáhají rozvoji duchovních struktur. Přesně v tom okamţiku jsem navázal kontakt s vlastními budoucími dětmi, a ty mi začaly poskytovat informace. Byl to zvláštní pocit. Plynul ke mně mocný proud vědomostí, struktury pole pracovaly na plný výkon, aby vše vstřebaly, ale ve vědomí se náhle rozhostilo naprosté ticho, zkrátka ani záchvěv. Kdyţ jsem se pokusil převést tyto informace do vědomí, proud zničehonic ustal. Proto jsem podobných pokusů zanechal a informace opět nechal plynout v podvědomé hladině. Vědomí není schopno vstřebat jakýkoli podnět, a má-li být zachováno, spouští se obranná soustava. Tento případ mi pomohl porozumět například egyptské kultuře, pochopit, proč se ve starověku vynakládaly tak obrovské prostředky na to, aby byla zajištěna existence člověka i po smrti.

Uvědomit si tohle v rámci běţné logiky není moţné. Kultura záhrobního světa byla podstatně závaţnější neţ pozemská realita, a kdyţ se díváte na kolosální stavby starověkých Théb, pochopíte stejně jako já, ţe budovy na Zemi nemají odpovídat zájmům těla, ale zájmům ducha. Ukazuje se, ţe jedním z hlavních předpokladů prvních etap vývoje civilizovaného lidstva byla kultivace způsobu obcování se záhrobním světem a postulace materiálních symbolů této spjatosti.

Další z kontaktů se záhrobním světem byl pro mě velmi nečekaný. Přinesli mi vývar z hub, který vyvolává účinek srovnatelný s působením LSD. Člověk, který mi ho poskytl, mě upozornil:

«Za dvacet minut se začnou měnit barvy předmětů, fyzické pocity, a dokonce ani nebudeš schopen normálně artikulovat.»

Tyhle změny skutečně přišly dosti rychle. Některé smysly se skokem otupily, zatímco jiné pozoruhodně zcitlivěly. Otupují se ty emoce, které přímo souvisejí s vědomím a tělem.

Aktivizovaly se naopak ty podvědomé, spjaté s jinou realitou. Jazyk se mi začal zaplétat, tělo jako by ztratilo váhu. Dojmy byly stejné, jako kdyţ naráz vypijete sklenici čistého líhu. Jenţe: ač je to zvláštní, o schopnost diagnostikovat mě to ani v nejmenším nepřipravilo. Pochopil jsem, ţe uvaţuji v kategoriích jemné úrovně pole. Dočasné deformace vědomí v tomto případě nejen nevadí, ale dokonce pomáhají.

Kdyţ jsem si zakreslil činnost struktur svého pole, s překvapením jsem zjistil, jak nápadně se posílil kontakt se záhrobím. Pravda, tento kontakt byl jednostranný, znetvořený. Kdyţ jsem však druhý den rozebíral situaci, dospěl jsem k jednomu velice zajímavému závěru: rostliny s oním světem navazují mnohem intenzivnější pouto neţ ţivočichové. Zvlášť silný je tento kontakt u tzv. halucinogenů.

Konzumace opojných lektvarů či kouření různých omamných trav posouvaly těţiště vědomí, souvisejícího s logikou tohoto světa, k logice jedné z vrstev podvědomí záhrobního světa. To člověku poskytovalo nové informace a zároveň to byl podnět pro další rozvoj našeho vědomí. Pouţívání halucinogenů se tedy můţe stát jedním ze zdrojů nového vědění, čerpaného z podvědomí. Zároveň se blokuje lpění na pozemské zkáze logických struktur, coţ poskytuje léčebný efekt.

Ve staré Indii se uţívalo nápoje zvaného ve Védách «boţský somoli». Jeho důleţitou komponentou byl i odvar z muchomůrek. Tento nápoj zpomaloval činnost vědomí, a naopak

aktivizoval podvědomí. Analogických postupů se uţívalo i při výuce a praxi bojového umění.

Aktivizace duchovních struktur pole rozšiřovala moţnosti těla. K vyuţívání halucinogenů

docházelo v buddhistických školách, učících bojovým technikám. Také staří Vikingové pili před bojem odvar z muchomůrek, aby tak dosáhli potřebné válečnické neohroţenosti.

Alkohol a narkotika však zároveň boří nejenom tělo, ale i vědomí. Vzniká na ně návyk a poté závislost, protoţe v poloze léčby a poznávání světa byly jen impulsem, kdeţto dál se postupně mění v proces: nejdřív deformace a pak zástavy vědomí pro potřeby aktivizace struktur pole, spjatých s jinými světy.

Pro mě z toho všeho vyplynul ještě jeden zajímavý fakt: člověk není jen ţivočich, ale i rostlina.

Vlasy, nehty a část zaţívacího traktu se řídí zákony rostlinného světa. Proto ani po naší smrti růst vlasů a nehtů neustává. Kdyţ se člověk orientuje příliš na hmotu a agrese zasahuje jemné hladiny, mohou mu vypadat vlasy, coţ bude blokovat pronikání agrese do záhrobního světa.

Jednou jsem prohlíţel mladou dívku, které začaly náhle padat vlasy. Nejdřív jsem objevil mocný program, soustředěný na zkázu jejích budoucích dětí, a pak jsem pronikl k jádru věci: úspěch v práci a rychlá kariéra pro ni byly mnohem důleţitější neţ narození vlastních dětí. Totéţ se odehrávalo uţ i v jejích minulých ţivotech. Rychlý úbytek vlasů

v tomto případě blokoval pronikání jejího programu do záhrobního světa, kde by tento program mohl uškodit duším ještě nenarozených synů a dcer.

A ještě jeden zajímavý moment: dnes uţ je mi jasné, proč se čarodějnice vţdycky malovaly s rozpuštěnými vlasy. Vlasy totiţ mohou mít k čárám a kouzlům vztah. Kdyţ přání člověka pronikne aţ k jemným úrovním a dostává se do záhrobí, pravděpodobnost realizace takového přání se mnohonásobně zvyšuje. Pokud nějaké přání vyslovíme a přitom si přihlazujeme vlasy, je efekt stejný. Pochopil jsem například, proč ţeny musejí do kostela chodit se zahalenou hlavou. Ţenské vlasy posilují moţnost naplnění pozemských přání, dezorientují naši energetiku a překáţejí náleţité duchovní naladěnosti, protoţe křesťanské dogma v sobě zahrnuje nejen záhrobní svět, ale i mnohem jemnější duchovní struktury. Kontakt se záhrobním světem ostře zvyšuje úroveň vyuţitelných taktických schopností člověka. Vše čemu říkáme magie či okultismus, úzce souvisí právě s touto úrovní.

Teď uţ je jasné, proč apoštol Pavel zbavil jasnovideckých schopností ţenu, která o něm tvrdila, ţe je Bůh, tedy ţe ho svou vizí oslavovala. Úroveň apoštolova kontaktu s jinobytím byla značně vyšší neţ její úroveň a kdyţ jí uzavřel přístup do jiného světa, eliminoval i její mimořádné schopnosti. Proč to udělal? Kdyţ člověk sděluje informace a uspořádává je do logických struktur, činí tak v rámci jisté pocitové duchovní vrstvy. Zkrátka a dobře: nejdřív svět uchopujeme pocity a teprve pak myšlenkami. To znamená, ţe základem světonázorových filozofických struktur jsou struktury pocitově-duchovní. Ty se rodí při vzájemném ovlivňování struktur našeho pole s různými vrstvami reality. Záhrobní svět má svou


6

stavbou k pozemskému blíţ, neţ by se mohlo zdát. Jsou i jiné světy a reality, kde je méně hmotného a víc duchovního — a to v neobyčejně velkorysém měřítku. Posílení sounáleţitosti se záhrobním světem dalo vzniknout pohanství. Z kontaktů s jinými, tentokrát duchovnějšími vrstvami se zrodilo křesťanství. Ţivotaschopnost a perspektivy kaţdého náboţenství byly určovány dosaţením vyšší duchovní hladiny.

Čím větší je počet jiných

světů ve vesmíru, tím vyšší musí být úroveň duchovnosti, která je spojuje.

Na sounáleţitost našeho světa se světy jinými jsem narazil v procesu léčby. Jedna pacientka trpěla agresí vůči jiným entitám a její stav souvisel s jakýmisi magickými kouzly v minulých ţivotech. Asi týden jsem si lámal hlavu nad propočty, jimiţ jsem se snaţil dospět k tomu, co by to mohlo být za entity. Nakonec jsem dospěl k závěru, ţe jsou to jiné světy. Pokusil jsem se načrtnout, jak asi vypadají, ale nepodařilo se mi to. V rámci pozemské logiky to bylo nemoţné. Potlačil jsem tedy logiku a pokusil jsem se entity vnímat v podobě jakýchsi symbolů, protoţe jsem chápal, ţe přímo je uchopit nelze. Jistou část informací jsem ani nedokázal na papíře reprodukovat, ale cosi se mi přece jen zachytit podařilo, takţe se mi začal vyjasňovat celkový obraz. Ukázalo se, ţe struktura vesmíru je plástvová a ţe v té plástvi je celkem třiatřicet světů, které jsou mezi sebou spojeny do skupin. Kaţdý člověk, respektive jeho dvojník v pomíjevější podobě, je přítomen v kaţdém z těchto světů, kde ovšem vypadá zcela jinak a má taky jiné vědomí. Podíval jsem se, jak vypadám v jednom z nejbliţších světů. Bylo to velice komické: jakási zvláštní amébovitá bytost s nepochopitelnými útvary uvnitř.


Uţ dřív jsem psal o jiných světech, o jejich vlivu na nás a o tom, ţe na jemných úrovních s nimi také korelujeme a přinášíme jim škodu či naopak uţitek — v závislosti na tom, nakolik dokonalé je naše myšlení. Kdyţ jsem získával údaje o stavbě těchto jiných světů a jejich obyvatel, netušil jsem, ţe se nakonec s tímto problémem utkám v daleko závaţnější poloze.

Jednou mi do očí padl časopis s fotografiemi zvláštních kruhů, které se v noci nebo brzy ráno objevují na polích v Anglii. Ty fotografie mě zaujaly. Uvaţoval jsem následovně: pokud ty kruhy někdo vytvořil, musel tím sledovat nějaký určitý cíl, musel mít na mysli jakési poselství pro lidstvo. Bylo třeba propočítat, jaký vliv mají na člověka, který se na ně po jistou dobu dívá. Zkontroloval jsem jejich vliv na základní parametry, na obecnou strukturu pole a v intencích dvojnické soustavy i na informační pole. A najednou se mi otevřela podivuhodná podívaná. Kruhy měly pozitivní vliv na jakéhokoli člověka, který se na ně díval.

Stručné odbočení.

Když jsme před jistým časem s mou asistentkou hromadili nové informace a věnovali se očistě karmy, neustále jsem narážel na jistou entitu, která měla pro lidstvo prokazatelně velký význam. Jakákoli agrese vůči ní vždy znamenala těžký trest. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, co je to za entitu. Po mnohadenním úsilí jsem nakonec dokázal vytušit, co to je: jednalo se o lidstvo v budoucnu. Ukázalo se, že energetika příštího lidstva se v jemné poloze zcela zásadně liší od energetiky současné. Porovnal jsem, jaké parametry by měl mít současný člověk, aby byl připraven ke vstupu do zcela nové situace. Jedná se o to, že matrice příštího člověka je již zformována, a příčinou mnoha komplikovaných onemocnění je nesoulad parametrů pole moderního člověka s touto matricí. Všichni ti, jejichž parametry nedosáhnou jisté základní úrovně, budou napravováni skrze nemoci, a nepovede-li tato cesta k cíli, stihne je v zájmu harmonie smrt. A tady jsou čtyři základní parametry, které by v budoucnu měly mít mimořádný význam: duchovnost, láskyplnost, zdravá psychika a minimální úroveň podvědomé agrese. Kromě toho stojí za zmínku další dva parametry duše a chování.


Kdyţ jsem se podíval, jaký vliv mají kresby na polích v Anglii na člověka, zjistil jsem, ţe jde o výraz mohutného zušlechťujícího vlivu na jemné struktury jeho pole.

Bylo však třeba najít také jejich autora. Od počátku jsem měl pocit, ţe jsou to mimozemšťané, i kdyţ mě poněkud mátlo, ţe v oblasti, kde se kruhy objevily, si místní lidé nepovšimli ţádných zvláštních nebeských úkazů. Mechanismus vzniku kruhů byl nepochopitelný stejně jako důvod: k čemu by mimozemšťanům, kteří uţ náš vzdušný oceán dokonale poznali, podobné značky byly?

Uzavřel jsem tedy vlastní karmu, pronikl na jemnou úroveň pole a začal jsem zkoumat příčinu vzniku kruhů. A zase mě čekalo překvapení. Byly to jiné světy. Po jisté práci s informačním polem jsem pochopil, oč se tu jedná. Sousedící světy mezi sebou mohou komunikovat jen na velice jemné informační úrovni. Komunikace vţdy prochází jistým konkrétním bodem, protoţe informace je časoprostorová realita, soustředěná právě do bodu. Od jisté míry hutnosti prostor a čas mizejí a zůstává jen informace, která se spojí s informačním polem vesmíru a realizuje se tím, ţe se rozvine v čase a prostoru. V kaţdém dalším posloupném cyklu se hutnost informace zvyšuje a kontakt s boţským principem se posiluje. Vše vyrůstá ze zrna.

Energetický kontakt protrhne přepáţku mezi světy, coţ můţe vést aţ k jejich záhubě. Naše

současné myšlení se výrazně podobá rozrůstajícímu se rakovinovému nádoru a sousedícím světům velmi vadí. Nádor se však nedá vyříznout, protoţe uţ metastázoval, takţe pokud pozemská civilizace vyhyne, rozhodně to nenapraví škody, které naše neurvalost jiným světům jiţ natropila, protoţe struktury našeho pole jsou nevykořenitelné.

Proto je v zájmu všech civilizací našeho světa i světů jiných zachránit nás duchovně. Jak nás ale civilizace jiného světa můţe ovlivnit? Jedině informačně. Jenţe vliv na naše podvědomí by na to nestačil, musí tu být ještě nějaký hmotný podnět, aby zároveň docházelo i k proměně lidského vědomí. Tento problém byl vyřešen velmi elegantně. Člověk je unikátní soustava, v níţ se jemné informační hladiny poměrně rychle mění v energetické a dále ve fyzické — myšlenka se tedy postupně stává hmotou. Uţ jsem se zmiňoval, jak informační úrovně klesají k energetickým a pak se zhmotňují.

Toho také vyuţili zástupci jiných světů. Mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní je v člověku aktivizace podvědomých struktur nejsilnější, protoţe hlubinné vědomí proniká aţ ke svrchním vrstvám. V oblasti kruhů začíná kolem třetí hodiny ranní aktivní vysílání informací s určitými programy na velmi jemné úrovni do podvědomí několika desetitisíců lidí. Ti pak informace zpracovávají v energetické hladině a podvědomí, násobené několika desítkami tisíc lidí, se

soustřeďuje do jediného bodu asi dvě stě metrů pod zemským povrchem, přesně pod tím místem, kde se nakonec objeví kruh. Kolem čtvrté hodiny ranní se soustředěná energie projeví zcela hmatatelně, a během jedné či dvou minut se klasy na poli poloţí přesně tak, jak jim přikazuje příslušný informační program. Tím je také vysvětleno, proč dlouhá obilná stébla nejsou vůbec polámaná.

Zbývalo mi ještě vyřešit i druhý problém: proč byla vybrána právě takováto forma komunikace a čím je ovlivněna konfigurace jednotlivých obrazců. Řešení je následující. Kdyţ jsem na jemné informační úrovni zkoumal, jak zástupci jiných světů vypadají, neustále mnou zmítaly pochyby — jejich vnější podoba mi připadala aţ příliš nesmyslná. A vtom mě napadlo: «Já je přece zatím vidím jen na velmi jemné úrovni pole. Co kdyţ na hrubší úrovni, například na té, v níţ funguje lidský zrak, vypadají jinak?» A opravdu — jakmile jsem je začal vnímat nikoli povrchní první úrovní vědomí (zjistil jsem, ţe většinou pracuji v oblasti deváté úrovně), všechno se rázem vyjasnilo.

Zevnějškem se nám zástupci jiných světů dost podobají. Rozhodl jsem se ověřit si tuto hypotézu na kruzích a určit, jak obrazce vypadají v poloze jejich první vrstvy vědomí, protoţe podle všeho soudě byly vyslány v osmé hladině.

Všechno to nakonec bylo docela prosté. Propojení dvou kruhů představuje kontakt dvou

civilizací, přičemţ velký kruh symbolizuje představitele jiného světa, kdeţto malý kruh zástupce světa našeho. Všechny ty obrazce byly poselstvím, v němţ nám jiný svět přeje lásku a sounáleţitost. Byl to nejen pokus o přátelský kontakt, ale i pokus pomoci nám přeţít, zablokovat naše nejnebezpečnější programy.

Postupně jsem nakreslil čáru, na níţ byly navlečeny dva kruhy. Větší z nich navíc obepínal

tenký prstenec. Mezi nimi, kousek stranou od osové čáry, mi vznikly čtyři krátké úsečky stejné délky. Právě takhle celá záleţitost vypadá, vnímána lidskýma očima. Ale nemůţe onen jiný svět stejné podněty vnímat jinak? Rozdělil jsem list papíru na dvě části a na pravou stranu jsem zakreslil, jak se daná informace jeví jejich očím v první hladině vědomí. Vlevo postupně vznikl primitivní človíček s rukama nad hlavou, z jeho hlavy trčí několik chloupků a dva malé body vyznačují oči. Tvář zabírá téměř celou hlavu, ústa jsou roztaţená od ucha k uchu — ten človíček se šťastně usmívá.To jsme my, pozemšťané.

Krouţkovitým tělem se k němu tiskne ještě jedna postavička, tentokrát větší, s rukama nikoli nad hlavou, ale rozpaţenýma do stran. Tenhle tvor posílá pozemskému člověku harmonickou strukturu v podobě květu, symbolu rozvoje a plodnosti. Hlavu má obrovitou, její největší část tvoří čelo, kdeţto nos a ústa jsou nepatrné. Jedno oko je velký ovál, kdeţto druhé vypadá jaksi zvláštně, jakoby fasetově. To zřejmě souvisí s jeho mimořádnými schopnostmi.


Ale proč nám nepošlou informaci, kterou bychom snadno dešifrovali, přímo? Podle všeho je kontakt mezi dvěma světy moţný jen v určité hladině, ve velmi tenké informační vrstvě. Při

průchodu touto vrstvou se výchozí informace proměňuje a nakonec vypadá docela jinak. V jejich vnímání my, naše domy i Země vypadají také docela jinak, rozhodně ne tak, jak sebe vidíme my sami.

Navíc není vyloučeno, ţe tvar kruhu je určen zvláštnostmi spojového informačního pole.

Pokoušet se o přímý vpád do jiného světa je velmi nebezpečné. To jsem pochopil okamţitě, jakmile jsem se bez předchozí kontroly struktur vlastního pole a bez jakékoli přípravy pokusil s nimi navázat kontakt sám. Uvaţoval jsem asi takto: kdyţ uţ se mi podařilo získat informace o jiném světě, znamená to, ţe jistá forma spojení uţ nastala. Proto je třeba tento kontakt jen posílit a předat jim nějakou zprávu o nás. Představil jsem si, jak přecházím z našeho světa do jejich světa a předávám jim analogické poselství.

Protoţe jsem jednal nikoli prostřednictvím jiné osoby, ale sám, mimoděk jsem do celé akce zapojil energetické procesy. Na první pohled se nic zvláštního nestalo. Bylo pro mě zajímavé, jak se celý kontakt odehrával, a tak jsem si celý proces začal zaznamenávat i graficky. Oba světy od sebe dělí časoprostorová membrána; najednou jsem zjistil, ţe můj dvojník membránu protrhává a mizí v jiném světě. Tam se ocitl v jakémsi zámotku a kolem něj začaly krouţit jisté entity. Zajímalo mě, jak si bude počínat protrţená membrána. Okamţitě se na ní objevil symbol naprostého uzavření. Aţ v této chvíli jsem pochopil, ţe můj vpád můţe být nebezpečný jak pro náš, tak pro jiný svět. V pokoji, kde jsem pracoval, jsme byli dva a najednou se prostor několik metrů od nás začal měnit a světélkovat. Zvlášť zřetelně se tento jev dal vnímat periferním viděním. V hlavě jsem pocítil charakteristickou bolest, která mi hlásila, ţe přijde textové upozornění. A před mým vnitřním zrakem se skutečně objevily první řádky. Chtěl bych tu teď získané poselství ocitovat v úplnosti, protoţe pomůţe pochopit, jak je situace sloţitá.


«Řekni lidem, že na podmaňování vesmíru jsou příliš slabí. Jestliže začnou pronikat do jemných světů, začnou umírat jejich děti, přesněji řečeno jemná pole jejich dětí. Ty sám dobře pracuješ skrze Slunce. Bude dobře zkoumat to, co se tak či onak již brzy přihodí. Již brzy, brzy. V každém případě poskytni informaci o kontaktu. Jestliže to neuděláš, nečekej nic dobrého.

Již brzy dostaneš velké peníze. Nezapomeň je vynaložit na vytvoření školy pro studium struktur pole.

Jestli ještě jednou vpadneš do našeho světa, pamatuj si: ty zatím nemůžeš dělat to, co my sami podnikáme jen velmi neochotně. Připrav se na to, že tě v osobním životě čekají velké problémy. Odejde od tebe milovaná dcera. A zemře. Nejsi schopen tomu zabránit. Později si budeš přát sám pro sebe smrt

— jen proto, že ztratíš sílu ve styku se ženami. To bude již brzy. Čekej. Otec.»


Takţe v brzké době mě čeká smrt, a také smrt mých nejbliţších a navíc rozpad pole v oblasti první čakry. Pochopil jsem, ţe při svém průniku do jiného světa jsem napáchal nějakou škodu a spustil tak blokační programy. Při porušení zákonů dochází v první řadě k průlomu první čakrou, tedy čakrou uchování rodu a sdělování informací. Vyţádalo si to hodně času, neţ jsem pochopil, co se vlastně stalo:

Za prvé jsem se na kontakt řádně nepřipravil a nepodíval se, nakolik čistá je pro tak závaţný účel moje vlastní karma; za druhé jsem během kontaktu vyuţil příliš hrubého energetického vpádu, coţ je zřejmě další porušení zákonů.

Světy nemohou navazovat kontakt skrze formu, tento styk je moţný jedině ve velmi jemné rovině, prostřednictvím obsahu. Také k blokaci podobného narušení dochází na velmi jemné úrovni, tedy na úrovni odpovídající za rozmnoţování a ţivot příštích dětí.

Kdyţ jsem pak prohlédl jemnou hladinu vlastního pole, spatřil jsem smrt vlastní a smrt svých potomků ve dvanácti příštích ţivotech. To znamenalo, ţe na jemné úrovni jsem zničil jak své potomstvo, tak sebe sama. Zbývalo jediné řešení — pokání a očista vlastní karmy. Musel jsem odklidit všechny programy, zraňující jiný svět, a také příčiny, které mi umoţnily tak nestoudné porušení nejvyšších zákonů.

Asi hodinu jsem se pokoušel stabilizovat své pole i pole dcery. Vše se postupně vrátilo k normálu — metoda, umoţňující smrt proměnit v ţivot, mě zachránila i tentokrát. Moje monáda, nalézající se v té chvíli ve dvou světech, se začala hlásit nejdřív ze sedmi a nakonec ze všech

třiatřiceti světů našeho vesmíru. Při další očistě karmy jsem byl nucen vstoupit do druhého vesmíru a potom i do třetího, který zahrnuje oba první. Zatím je pro mě velmi sloţité poskytnout nějaké bliţší vysvětlení, protoţe informace přicházejí v procesu očisty karmy a ubírají se právě tímto směrem. V reţimu očisty karmy se vţdy ocitám pod ochranou. Docela obyčejná zvědavost by však mohla vést ke ztrátě kontroly nad situací. Šance přeţít je v takových případech neobyčejně malá.

Téma jiných světů mě neopouštělo ještě několik dní. Kdyţ se mi po kontaktu podařilo situaci stabilizovat, vyšel jsem si na procházku. Po půlhodině jsem pocítil bolest v celém těle, jako by mě někdo probodával pletacími jehlicemi. Pochopil jsem, ţe k blokaci nedochází jen na jemných úrovních; a navíc vše postupovalo mnohem rychleji, neţ jsem předpokládal. Není vyloučeno, ţe textové sdělení bylo tak kategorické proto, abych okamţitě mobilizoval veškeré síly a pochopil váţnost toho, co se odehrává.

Prohřešky proti jiným světům jsem odčiňoval ještě několik následujících dní, zato můj informační obzor se prudce rozšířil. Smrtelná nebezpečí tohoto druhu velmi dobře prospívají posílení jemné úrovně. Při studiu struktur pole jsem se do podobných situací dostával poměrně často, proto dnes jakékoli smrtelné nebezpečí chápu jako samozřejmou součást sloţitějších úseků své práce.

Dva roky poté, co se právě popsané události seběhly, jsem se přesvědčil, ţe informace o mých osobních problémech byly zkreslené a v negativním aspektu mnohonásobně zveličené. V kaţdém případě mě však donutily, abych na sobě znovu pracoval. Čím sloţitější je situace, do níţ ţivot člověka staví, tím silnější je jeho směřování skrze modlitbu k Bohu.

Chtěl bych připomenout ještě jeden zajímavý detail. Kdyţ jsem pochopil, ţe kaţdý předmět

vypadá v kaţdé informační rovině jinak, rozhodl jsem se vzít docela obyčejné jablko a podívat se, jak se v jednotlivých hladinách zobrazí. Takţe: v první hladině je to normální jablko s lístkem; ve druhé hladině vědomí je to jiţ jablko a lístek zvlášť jakoţto dvě samostatné jednotky; třetí hladina ukazuje jablko v řezu, s viditelným jádřincem; čtvrtá hladina znázorňuje jablko jako technický výkres — jablko připomíná oblouk, v jehoţ ohybu je patrná čtyřvrstevnatá struktura boţského principu, znamení pokračujícího rodu. Z vnější strany oblouku je obdélník rozdělený na dvě poloviny a uzavřený do bortící se struktury atd.

Pochopil jsem, ţe při postupu do stále vyšších a jemnějších vrstev jsou informace stále obecnější a vnější forma jiţ zcela mizí, protoţe nemá ţádný zásadní význam. Dospěl jsem aţ do osmé hladiny, ale z těch dalších jsem uţ ţádné informace nevytěţil, přestoţe tam zjevně byly, ale zřejmě přesahovaly mé současné moţnosti a kompetence.

Kdyţ jsem pracoval se strukturami jablka, seděli jsme kolem stolu tři. Jakmile jsem dohotovil nákres, odloţil jsem ho stranou. V té chvíli jedna z přítomných sáhla po papíru a hodlala se ho dotknout propisovací tuţkou, ale naštěstí jsem ji včas zarazil. Podíval jsem se, co by se bývalo mohlo stát, kdyby na tento list papíru něco nakreslila. Bezpochyby by došlo k mohutným deformacím pole v oblasti hlavy, jater a první čakry a po pěti dnech by celá záleţitost mohla skončit smrtí. To útočilo mé podvědomí. To znamená, ţe informace zachycené na papíře byly stále ještě aktivní a pro člověka s neuzavřenou karmou by kontakt s mým podvědomím i prostý dotek listu papíru mohly skončit velmi smutně.

Takovýto kontakt se uchovává asi 24 hodin. Teprve pak skončí a my můţeme papír s nákresem vzít do ruky. Pro mě to byl další krok při zkoumání podvědomých struktur. Teď jsem věděl, ţe ostatní nemohou vnímat všechny informace, které jsem získával já; proto by se nepřipravený člověk, který by během mého kontaktu se zdrojem informace do vztahu vstoupil přes mé pole, mohl dočkat velkých nepříjemností. Jako kaţdá velká práce se pro mě kontakt s jinými světy na jistý čas naprosto uzavřel.

Chápal jsem to jako znamení značné vlastní nedokonalosti.

Prostředníci

Kaţdý člověk je nezávisle na svých objektivních schopnostech prostředníkem, přičemţ často čehosi opravdu velikého. Vše závisí jen na úrovni a významu takového zprostředkování. Kdyţ je tato úroveň o řád vyšší neţ u ostatních přítomných, stává se dotyčný nejen prostředníkem, ale i médiem či dokonce jasnovidcem. Kdysi jsem se zamýšlel nad tím, kolik hladin lidského vědomí existuje a ve které z nich se většinou nalézáme my lidé. Rostliny zpravidla existují ve druhé hladině, ţivočichové ve třetí či čtvrté, člověk pak v šesté. Primáti zase ve třetí, čtvrté a páté. Pokud jsem dokázal správně zhodnotit veškeré údaje, které jsem měl k dispozici, naše moţnosti dokáţou obsáhnout aţ sedmdesát pět hladin, ale jde o číslo velmi nestabilní a proměnlivé.

K detailním předpovědím budoucnosti obvykle dochází při kontaktu se záhrobním světem.

Tento fakt jsem zpočátku vnímal spíš jako ţert — a nic víc. Jenţe potom jsem jednou sám vyslechl přesnou předpověď příštích událostí, které se pak skutečně udály, a pochopil jsem, ţe takový věštecký mechanismus je věcí zcela reálnou. Kdyţ jsme jen tak pro zábavu točili talířem na stole a já se z těchto zdánlivých hrátek dověděl nejen to, ţe se dočkám syna, ale i přesné datum jeho narození, velice mě to překvapilo. Během vlastních výzkumů jsem se později dopracoval ke zjištění, ţe záhrobní svět k nám má ze všech světů nejblíţe a ţe kaţdý kontakt s ním přináší informace, které jsou velmi přesné v detailech, ale mohou být zcela nepřesné v předpovědích do vzdálenější budoucnosti.

Rozvoj informačních a energetických schopností souvisí právě s touto úrovní.

Vize vyššího řádu uţ předpokládají kontakt s dalšími světy a zde jde o úroveň nikoli hadaček a jasnovidců, ale lidí duchovně daleko vyspělejších. Pokud je člověk schopen navázat kontakt s jinými světy a být prostředníkem mezi nimi a námi, je to jiţ úroveň proroků a mesiášů. A pak je tu ještě úroveň bezprostředního kontaktu s boţským principem. Pokud věci správně rozumím, člověk obcující s boţstvem není vţdy schopen realizovat se na vnější úrovni. V jemných hladinách je však jeho vliv vţdy velmi významný. Zatímco výsledky kontaktů se záhrobním světem dokáţe člověk realizovat během jednoho či dvou ţivotů, na realizaci styku s boţstvem spotřebuje i několik desítek ţivotů. Lidský talent se formuje déle, neţ trvá jeden ţivot, takţe kdyţ narazíme na člověka vskutku výjimečného, vidíme jen realizaci toho, co dokázal nashromáţdit v předchozích pobytech na tomto světě. Aby ale soustředil tento duchovní potenciál, musel projít naprostou bídou a neklesat přitom na duchu; přetrpět i ty nejtěţší rány osudu, které by kohokoli jiného zlomily, kdeţto on přeţil, protoţe nehledal oporu v těle, ale v duchu.

Události, které proţije, ho budou nutit, aby pochyboval o rozumnosti a spravedlnosti tohoto světa a aby si uchoval svůj potenciál, musí být bezvýhradně oddán Bohu. Pak se takový člověk dočká třeba fyzické indispozice, utrpení a bolesti, ale to jen upevní jeho přání hromadit duchovnost v sobě, nikoli hmotné statky kolem sebe. V příštím ţivotě se mu dostane moţnosti jít kupředu, cítit se schopnější neţ jiní, ale vzápětí je poslán na smrt, aby si pocit převahy nad jinými asocioval se záhubou. Tato amplituda se postupně bude zvětšovat, bude se mu dostávat stále více pozemských moţností a pravého štěstí, ale pak to vše bude v jediném okamţiku zbořeno, aby člověk těţiště svého zájmu postupně přesouval k jediné věci, která se nikdy nehroutí, a to je láska k Bohu. Jakmile zmizí poslední známky tíhnutí duše k Zemi, bude takový člověk v příštím ţivotě připraven přijmout jakoukoli informaci, aniţ by to nějak uškodilo jeho duši. Pocit vlastní výjimečnosti a převahy nad jinými pro něj vţdy bude čímsi iluzorním.


Jednou se na mě obrátili rodiče chlapce, který zahynul při dopravní nehodě.

«Našeho syna srazilo auto a on zemřel. Byl to velice laskavý a moudrý hoch. Pořád nemůţeme pochopit, jak a proč se to mohlo stát. Během pohřbu jsme ho vyfotografovali v rakvi a kdyţ jsme snímek vyvolali, zjistili jsme, ţe se neobyčejně podobá květu. A rozhodně nešlo o nějaké poškození filmu.

Slyšeli jsme, ţe by to mohlo nějak souviset s UFO.»

Hned jsem rodičům vysvětlil: «Pro vás je tohle všechno znamení, ţe jeho smrt není nahodilá a ţe byste v této události měli hledat tvořivý smysl. Má diagnostická šetření dokládají, ţe byl skutečně v kontaktu s mimozemšťany, coţ znamená, ţe ten chlapec byl rozený prostředník. Jeho duše však příliš lpěla na moudrosti. Člověk si můţe vytknout cíl, učinit svým idolem třeba peníze a poskvrnit tak svou

duši; stejně dobře si ale lze idol udělat z milovaného člověka a ze svého vztahu k němu. Můţe také učinit idolem zdroj informací. V takovém případě bude informace, kterou lidem poskytne, prosycena pýchou a začne

být nebezpečná.»

«A čeho se tedy dopustil v minulých ţivotech, ţe nebyl zastaven nemocí, ale hned smrtí?» zeptala se matka.

Prohlédl jsem chlapcovy minulé ţivoty a příčinu smrti jsem tam nenalezl. Ta totiţ byla v budoucnosti.

«V příštím ţivotě se váš syn narodí v Tibetu a stane se prostředníkem mimořádně vysoké kategorie, ale pro takový úkol se musí zcela oprostit od moudrosti a pýchy. Závaţnost jeho příštího úkolu je tak velká, ţe v jeho případě jsou polovičatá opatření v tomto ţivotě nepřípustná. Svou lítostí, pocitem křivdy a odmítáním ţít byste mohli uškodit jeho duši, protoţe ti, kdoţ s ním budou pracovat v

příštím ţivotě, k vám vysílají znamení, abyste se s tím v klidu vyrovnali a zbytečně neublíţili jeho duši.»


Ve styku s prostředníky jsem se přesvědčil, ţe se mezi nimi najdou jak lidé s psychickými poruchami, tak jedinci s naprosto jasnou hlavou, ale se sklonem k dobrodruţství. Aktivizace struktur pole prohlubuje kontakty se záhrobím a člověk má najednou pocit, ţe se stýká s vyššími

entitami a připadá si div ne jako mesiáš. Informaci přitom poskytuje jeho vlastní dvojník nebo něčí duše. Vzpomínám si, jak jsem kdysi získával informace od dvou prostředníků zároveň. Ty informace se nejen nekryly, ale někdy se lišily diametrálně, aţ to bylo k smíchu. Bylo pro mě zajímavé zkoumat samotnou dynamiku vývoje kontaktu. Postupně začaly přicházet pokyny, ba rozkazy. Řekl jsem jim, ţe na týden odjíţdím do Polska, i kdyţ jsem ve skutečnosti nikam nejel. A oni mi pak sdělili, co jsem během své cesty dělal nesprávně.

Kdyţ přišla řeč na prostředníky v rozmluvě s jednou mou pacientkou, řekl jsem jí:

«Neexistuje prostředník, který by získával naprosto přesné a pravdivé informace, protoţe to by jeho psychika prostě nevydrţela. Můţe na nich lpět natolik, ţe jeho vlastní pýcha nebo pýcha jeho dětí mnohonásobně vzroste. Děti navíc nemají šanci přeţít, protoţe prostředníci nejvyšších kategorií potomky buď nemají, nebo jim brzy zemřou. Jedinou spásou pro prostředníka je, ţe informace jsou vrstvené — vrstvu pravých střídá vrstva falešných. Musíme s tím umět nakládat. Jakoukoli takto získanou informaci je třeba vnímat kriticky, tedy věřit a nevěřit zároveň.»

Ţena se na okamţik zamyslela a pak se zeptala:

«A jaké informace získáváte vy? Kolik je v nich falešného?»

«Řekl bych, ţe v mých informacích je také určité procento falešných,» odpověděl jsem. O několik vteřin později si ţena posteskla:

«Nějak mi začala brnět levá ruka.»

Ihned jsem prozkoumal příčinu a pochopil, ţe to nějak souvisí se mnou — ta ţena zapochybovala o boţském principu.

«Velmi se omlouvám, ale jsem nucen prohlásit, ţe ve většině případů získávám naprosto správné informace.»

«No vidíte, a ta ruka uţ zase poslouchá,» usmála se ţena.

Uvedu ještě jeden příklad styku s prostředníky vysoké kategorie. Kdyţ vyšla moje první kniha, mnozí moji známí mi sdělovali, co se po městě i po zemi šušká: Lazarev je černá duše, obcuje s nečistými entitami, jeho první kniha zabíjí. Bylo mi z toho zle.

Zčásti měli pravdu. Zájem o mou osobu na jemné úrovni mě doslova zašlapal do země, posílil mou pýchu a lpění na vlastních schopnostech a moudrosti, a to jsem se tehdy v podobných pojmech začínal teprve orientovat. A právě v tom okamţiku ke mně přišli manţelé, kteří prohlásili, ţe jsou ve styku s mimozemskými civilizacemi. Směli se se mnou setkat. A navíc jim bylo řečeno, ţe informace obsaţené v mé knize jsou věrohodné. Řekli mi, jak ke kontaktu došlo.

Ten mladík měl dva vysokoškolské diplomy a byl ředitelem obchodní firmy — tedy člověk

duševně naprosto zdravý. Jenţe pak jednou na jeho domácí psací stůl začaly přímo ze vzduchu padat lístky papíru. Ty se rovnou před jeho očima pokryly jakýmsi zvláštním textem a zvučný hlas věty okamţitě překládal. A pak následovaly pokyny: «Okamţitě zanechat dobře placené práce, věnovat se jen sobě, vyloučit ze ţivota alkohol a sex. Dcera musí přestat studovat.»

«Mám doma uţ několik štůsků papíru s informacemi, ale nesmím je nikomu ukázat — ani vám ne. Jsem naprosto normální člověk a tak jsem se vás chtěl zeptat, zda dělám dobře, kdyţ jejich pokyny plním.»

Prozkoumal jsem struktury jeho pole.

«Zatím vám nemohu říct, kdo s vámi pracuje, ale ta práce je dokonale profesionální. Alkohol a sex jsou zdrojem přílišného lpění na všem pozemském, proto je pro vás daleko těţší podobné informace vstřebávat. Navíc je tu lpění na vašich schopnostech a inteligenci. Zachránit vás bylo moţné jen poníţením vaší pýchy, proto vás na tak dlouhou dobu zbavili práce a dceři zakázali studium. Teď zase smíte být ředitelem velké obchodní firmy, protoţe s vámi mají velké plány do budoucna. Dostanete moţnost působit v jakémsi klíčovém projektu, směřujícím ke spáse lidstva.»

«A je pravda, ţe jsou ze souhvězdí Honících psů?» zeptal se mě prostředník.

«Kdyţ se člověk bude trvale zhmotňovat jen na Zemi, je to pro jeho nejvyšší duchovní struktury velmi nebezpečné. Proto se periodicky objevuje také na jiné planetě, na zcela druhé straně Galaxie, v civilizaci, která značně připomíná naši. Kromě toho jsou tu i prostřednické civilizace, které se nalézají mezi onou planetou a námi. A právě tito prostředníci nás nejčastěji navštěvují. Člověk se periodicky rodí v jiných světech a jiných vesmírech proto, aby zbořil navyklé stereotypy a aktivizoval svůj kontakt s boţským principem. Jakým způsobem jste s nimi spolupracoval?»

«Kdyţ jsem přestal chodit do zaměstnání a neměli jsme co jíst, přišli jsme jednou domů a stůl byl doslova zavalen jídlem, stál na něm dokonce i kastrol s horkými bramborami. Od té chvíle nás pravidelně ţivili jídlem, které brali neznámo odkud.»

S těmito dvěma prostředníky jsem se však nestýkal dlouho. Co chvíli mi táhlo hlavou: na první knize jsem pracoval tak usilovně, ţe jsem z toho div nezemřel, a druhou jsem teprve začal psát. Ţít se člověku chce a najednou je tu moţnost, ţe by poučení kolegové mohli poradit, jak na to. Jenţe pokušení rychle skončilo. Oběma jsem zakázal jakýkoliv styk se mnou. Pochopil jsem, ţe se musejí zabývat svými záleţitostmi a já zase svými a ţe druhou knihu budu nucen napsat sám, bez jakékoli cizí asistence.


Nejlepší druh kontaktu je ten, kdy člověk ví, ţe je nějak řízen, ale není schopen to dokázat. Příliš zjevný materiální kontakt nás zbavuje síly a deptá naše vědomí. Má-li člověk svou věc dělat pořádně, musí spoléhat výlučně na vlastní síly. Jakákoli pomoc můţe být nebezpečná, protoţe to pak můţe srazit na kolena a dotyčný uţ nikdy nevstane. Jen v kritických okamţicích přicházejí pokyny přímo. V tomto případě jsem se s prostředníky setkal proto, abych jim vrátil ztracenou rovnováhu, pak je zase povolali k jejich práci.

Dvojníci

Vycházeje z běţných fyzikálních představ o světě, jsem předpokládal, ţe kaţdý člověk je unikátní, neopakovatelná bytost, a ţe smrt je proto záleţitost absolutní. Pak jsem ale zjistil, ţe na jemné úrovni je všechno trochu jinak. Kdyţ jsem pochopil, ţe struktura vesmíru je buněčná a duchovní podstata se v jednotlivých buňkách vesmírné plástve opakuje, mé představy o člověku se změnily a ukázalo se, ţe v čase a prostoru, a to dokonce v rámci jediného světa, je kaţdý člověk shlukem entit, spojených jednotící informační strukturou. Z východní literatury je známo, ţe člověk má svého energetického dvojníka. O tom jsem se přesvědčil při analýze jemných vrstev pole a začal jsem energetického dvojníka zkoumat. Jakmile začneme o nějakém člověku přemýšlet, náš energetický dvojník se okamţitě přenese do jeho blízkosti a začíná shromaţďovat údaje, i kdyţ jen pro podvědomí. Chování dvojníka je ovšem dáno představami z našeho vědomí — přesněji řečeno podoba mého dvojníka je závislá na mém charakteru.

Napadlo mě, ţe bych činnost a moţnosti svého dvojníka mohl nějak rozšířit. Po specifickém tréninku by mohl pracovat na fyzické úrovni. Uvedu příklad.

Jednou jsem pocítil, ţe jedné mé známé hrozí smrt. Na její záchranu jsem měl jen půlhodinu, a protoţe na jemné úrovni probíhá očista karmy příliš pomalu, mohlo se stát, ţe to nestihnu. Vyslal jsem k ní tedy svého dvojníka a brzy jsem se dověděl, ţe je všechno v pořádku. O několik dní později jsem ji potkal:

«Víš, ţe v pondělí v šest večer jsi mohla zemřít?»

«To je pravda. Potřebovala jsem si vzít něco nahoře na skříni, spadla jsem ze ţidle na záda a div jsem se týlem neuhodila o hranu stolu.»

Kdyţ dokáţete aktivizovat svého dvojníka, získáte moţnost kontrolovat na dálku jakoukoli situaci. Pak jsem ale těchto pokusů zanechal, protoţe jsem pocítil, ţe by to mohlo být nebezpečné.

Došlo k tomu následovně: jednou jsem na dálku diagnostikoval jednoho senzibila a najednou jsem zaznamenal mohutný útok. V první chvíli jsem nechápal, co se děje. Později jsem zjistil, ţe jsem se k vyšetřovanému choval přezíravě, ţe má diagnóza byla vnímána jako útok a odvetná agrese byla tak mohutná, ţe jsem si musel lehnout, protoţe jsem se potácel a točila se mi hlava. Můj zdravotní stav se stále zhoršoval. Vyslal jsem tedy k senzibilovi svého dvojníka, který pole toho člověka protrhl. Útok okamţitě ustal. Teprve pak jsem si uvědomil, ţe blokace dvojníka a protrţení pole by mohlo vyvolat senzibilovu smrt. Vybavil jsem si magické techniky, při jejichţ uplatnění napadený do deseti dnů zemře na diagnózu, kterou lékaři hodnotí jako zápal plic či něco podobného. Několik hodin jsem pak spotřeboval na to, abych obnovil struktury senzibilova pole, které jsem prostřednictvím svého dvojníka sám porušil. Bylo mi jasné, ţe jakákoli nevraţivost vůči komukoli povede k tomu, ţe můj dvojník bude usilovat o jeho smrt. A člověk se přitom dokáţe zlobit i na své děti a další nejbliţší. Jenţe kolika ţivoty pak za něco takového musíme platit! Později jsem si ještě nesčetněkrát uvědomil, ţe uţití síly se rovná prohře, kdeţto chápání toho, co se kolem nás děje, a správná orientace jsou mnohem spolehlivějším způsobem ochrany neţ jakákoli protiakce.

Ukázalo se, ţe energetických dvojníků má kaţdý z nás několik. Známí mi tvrdili, ţe mě potkali ve městě ve chvíli, kdy jsem prokazatelně spal doma. Začalo mě zajímat, koho to vlastně potkali, a tak jsem celou situaci distančně vyhodnotil. Výsledky tohoto průzkumu byly zvláštní: byl jsem to já, ale v kombinaci s prostorem a záhrobím to byla jakási moje kopie, která byla tam, ale zároveň se realizovala zde, obvykle ve chvíli, kdy jsem spal. Dvojník tak můţe měnit charakteristiky prostoru v našem světě, protoţe je reálně viditelný a prakticky nerozeznatelný od originálu. Dlouho jsem přemýšlel o tom, k čemu potřebujeme dvojníky a jaký je jejich význam. Ukázalo se, ţe dvojník ţije pěti ţivoty a ţe na jemné úrovni jsme jakoby pětinou nějaké rozsáhlejší struktury.

Kdyţ člověk zemře, jeho tělo se rozpadá, ale vědomí se transformuje a kvintesence toho, čím prošel, musí být někam předána. A také je, a to dvojníkovi. Jakmile se hroutí i dvojník, základní informace se přenášejí do struktur osudu, přičemţ nákresy ukazují, ţe náš dvojník připomíná motýla, kdeţto osud snad ptáka, snad šestikřídlou ještěrku. Kaţdý útvar existující v čase má formu a obsah, které se předávají vyšším hierarchickým strukturám.


S jednou ze svých pacientek jsem před časem absolvoval tuto rozmluvu:

«Část vašich potíţí lze vysvětlit tím, ţe se prosazují programy z minulých ţivotů. V posledním ţivotě jste byla muţem a ţila jste v Austrálii.»

Pohlédla na mě tak, jako bych jí právě vytáhl z kapsy peněţenku: «Minule jste mi ale říkal, ţe jsem byla ţenou a ţila v Americe.»

Zastyděl jsem se, ale přesto mi neustále bylo jasné, ţe obě varianty jsou správné. Aţ později jsem zjistil, ţe kaţdý člověk má i dvojníka opačného pohlaví, tedy identickou energetickou strukturu. Oba ţijí v jemné energetické hladině a jsou spolu v trvalé korelaci. To usnadňuje střídání pohlaví v jednotlivých ţivotech. Aby příliš nelpěl na jedné tělesné schránce, člověk nejen churaví, stárne a umírá, ale také pravidelně mění pohlaví. Nezbytný hormonální pohyb je vlastně minimální. V kaţdém člověku totiţ ţije jak ţenský, tak muţský princip. Stačí 5-l0 procentní pohyb tím či oním směrem a rodí se dítě odpovídajícího pohlaví. Nejednou jsem sledoval, jak před početím nebo dokonce i po početí pohlavní

orientace dítěte kolísá. Pokud se začnou probouzet nebezpečné programy, typické pro ţenské pohlaví (ţárlivost, nenávist), rodí se obvykle chlapec; mateřské programy v něm jakoby spí, ale mohou se aktivizovat v jeho dceři, a naopak.

Kdyţ člověk tíhne ke změně pohlaví během jediného ţivota, jedná se o blokaci nezdaru, hrozícího někde uvnitř. Jednou za mnou přišla ţena a řekla mi, ţe miluje jinou ţenu a ţe má v sobě duši muţe.

«Změna pohlavní orientace během jediného ţivota je obvykle spojena se ţárlivostí,» začal jsem jí vysvětlovat. «V minulém ţivotě jste byla neuvěřitelně ţárlivá a ta ţárlivost se postupně začala měnit v nenávist k ţenám, které vás mohly připravit o milovaného člověka. Pokud se něco podobného bude opakovat i v tomto ţivotě, nevydrţíte to a svou ţárlivostí budete zabíjet lásku k jiným lidem i k sobě. To znamená, ţe v tomto ţivotě buď zemřete, nebo začnete pociťovat zvýšený zájem o jiné ţeny a měnit pohlavní orientaci. Totéţ se stává i u muţů — ţárlivý muţ tíhne k homosexualitě. Ţárlivost je lpění na milované osobě, na vztahu k ní, na hmotném světě. Kdyţ jsou duchovní struktury lidstva příliš spojeny s tímto světem, rodí se zvýšená agresivita, která bývá blokována nemocemi, smrtí či změnou pohlavní orientace. Kult těla ve starém Řecku postupně vedl k hromadné homosexualitě. K tomu docházelo i v období renesance. A dnes lidstvo zápolí s analogickými problémy. Kristovo přikázání «Miluj Boha svého více neţ otce a matku a syna svého» je nejlepší lék na homosexualitu.

A ještě pár slov o dvojnících. Ukazuje se, ţe kromě prakticky identických energetických polovin opačného pohlaví existuje asi devět dalších spřízněných principů. Člověk, který je na fyzické úrovni bytostí zcela individuální, je v jemných hladinách stále univerzálněji vplétán do okolního světa. Nejdřív jsem si myslel, ţe dvojníci jsou dvě poloviny páru, které se navzájem hledají, aby spolu vstoupily do manţelství. Nesmysl — ty se naopak nesmějí potkávat, protoţe jsou si příliš podobné. Mé další výzkumy mě přivedly k pozoruhodnému závěru. Člověk můţe dvojníka najít nejen v jiném člověku, ale i ve zvířeti, rostlině či dokonce minerálu. Kaţdému člověku je na světě nejbliţší nějaký ţivočich nebo rostlina. Jedna ţena mě poţádala, abych jí nakreslil zvíře, které by mělo energetiku podobnou té její.

Začal jsem kreslit, ale moje ruka neustále unikala přes horní okraj čtvrtky. Na obrázku se nakonec objevil lenochod visící na větvi.


Na vnější úrovni je naše myšlení individuální, zatímco na vnitřní — kolektivní. V nejjemnějších hladinách je vše stejné — bez ohledu na to, zda jde o zvíře, člověka či minerál.

Budoucnost

Má metoda se postupně rodila jako soustava sebeobrany. Kaţdé uhranutí musí mít svého původce. A my se musíme nějak bránit. Útočníka je třeba distančně prozkoumat a zhodnotit jeho moţnosti i způsoby vlastní obrany. Kdyţ jsem se později jednou provţdy rozhodl, ţe já sám nikdy

nebudu na agresi odpovídat agresí, celá soustava obrany se omezila na vţdy stejnou proceduru: pokud je někdo vůči mně agresivní, znamená to, ţe v mé duši sídlí analogická agrese. Jakmile ji potlačím, útok automaticky ustane. Ţádná forma agrese není moţná, kdyţ v mé duši nesídlí analogický program. Kdyţ jsem začínal pracovat na své první knize, najednou se na mě řítila lavina útoků ze strany nejrůznějších lidí. V tomto případě bylo nutné nejen odráţet jednotlivé výpady, ale vybudovat systém sebeobrany. A ten se postupně proměnil v systém sebeočisty. Kdyţ jsem se dostal na úroveň vyšší, neţ jsou běţné lidské moţnosti, měl jsem pocit, ţe mé problémy jsou vyřešeny, ţe jsem jiţ dosáhl dostatečného stupně vnitřní čistoty, ale ve skutečnosti jsem stál na začátku. A začaly na mě útočit bytosti vyššího řádu. Kdyţ útok přichází ze záhrobí či z jiných světů, nebo kdyţ na vás útočí čas a prostor, musíte v sobě téměř všechno přehodnotit, abyste přeţili. Posléze se ukázalo, ţe je to velmi výhodné i z hlediska potřeb léčby mých pacientů. Jakmile se při nesprávném myšlení dotknete zájmů nějaké entity, dejme tomu času či jiných světů, můţete velmi rychle zestárnout nebo dokonce oslepnout. Zjistit, k jakým porušením dochází, jak je

transponovat do jazyka normálního chování, pochopit je a vytvořit účelný obranný systém, bylo zpočátku dosti sloţité.

Uvedu příklad.

Nepěkně jsem zauvažoval o člověku, který byl v té chvíli dosti daleko ode mě. Člověk je jednota fyzické schránky s polem, ale svou druhou částí pevně vězí v prostoru. Když nenávidím a cítím se ukřivděný, pak mohu způsobit škodu jeho tělu, ale struktury pole zůstávají prakticky nedotčené. Ale když odsuzuji, nebo dokonce opovrhuji, agrese je zaměřena proti strukturám pole napadeného. Aby má fyzická schránka dokázala existovat, musí korelovat s prostorem. Je tu několik základních bodů, v nichž je tento kontakt posílen. Jestliže jsem narušil vyváženost svého vztahu k prostoru, kontakt se přeruší a mé tělo se začne rozpadat. Vzápětí přijdou nemoci, nepříjemnosti a pohromy. A protože každý člověk je součástí vyšších entit, každý útok přejde z povrchu dovnitř. Pak už útočíme na tyto entity a takový útok musí být bezpodmínečně zastaven. Pokud začneme opovrhovat svým stárnoucím, chátrajícím tělem, porušujeme nejvyšší zákony a dopouštíme se agrese proti prostoru a času se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Když za mnou přijde pacient, prostě se podívám, které entity se vůči němu chovají nevraživě, přeložím jeho poklesky ve vztahu k těmto entitám do srozumitelného jazyka a vysvětlím, jak se správně chovat, aby byl znovu zdráv. Někdy mi tyto entity dávaly přímé textové pokyny, zejména tehdy, když jsem si neuměl poradit a hrozila mi záhuba. To

se však stávalo jen zřídka. Na to, abych zjistil, jak se k člověku vztahuje třeba čas nebo magnetické pole, jsem musel s touto entitou vstoupit do kontaktu a zhodnotit její citový vztah ke konkrétnímu člověku. Můj vlastní vztah k entitě však nesměl být agresivní, jinak bych mohl zahynout.


Ze všeho nejspíš jsem se k diagnostice vysokých entit začal podvědomě připravovat proto, abych dokázal pomoci lidem. Mé programy je začaly rušit, a ony na mě začaly útočit. Za normálních okolností bych musel mít potíţe, musel bych lehce či váţně onemocnět nebo se při

zdokonalování metody neustále očišťovat, aby byl kontakt bezbolestný. To znamená, ţe nemoc je forma adaptace na události, k nimţ zatím nedošlo. Při analýze jednotlivých situací jsem dospěl k pozoruhodnému závěru: v jemné hladině člověk reaguje na událost dávno předtím, neţ k ní dojde. A čím jemnější je daná úroveň, tím časově odlehlejší je taková událost. Nemoc není ani tak odplata za minulost, jako spíš příprava na budoucnost a člověk musí hlavní úsilí vynaloţit ani ne tak na hodnocení minulosti, jako spíš na hodnocení budoucnosti. Hlavní úsilí je přitom třeba zaměřit nikoli na sebebičování za to, čeho jsme se dopustili, ale na proměnu sebe sama, abychom něco takového příště nedovolili. Proto je i pokání obráceno spíš do budoucnosti neţ do minulosti.

Budoucí děti

Za ta léta jsem uţ věděl, ţe myšlenkami, pocity a chováním ovlivňujeme osudy svých dětí, ale netušil jsem, ţe i naše budoucí děti mohou mít naopak vliv na nás. Začalo to přitom téměř mysticky.

Seděli jsme ve společnosti. Mezi námi byl také mladý muţ se svou přítelkyní. Ta se zanedlouho dala do řeči s lékařkou, která seděla vedle ní. Téma jejich rozmluvy bylo intimní, a tak odešly do sousední místnosti. Asi za pět minut se vrátily. «Slyšely jsme klepání na zeď, tak se vracíme,» řekly nám.

Překvapeně jsme protáhli obličeje:

«Ale my jsme na vás neklepali. Nemýlíte se?»

Ţeny tvrdily, ţe na zeď skutečně někdo klepal a ţe se jim to nemohlo zdát, protoţe na rozdíl od nás jsou obě střízlivé. My jsme však také rozhodně ještě nebyli ve stavu, kdy člověk nechápe, co se kolem něj děje. Něco na celé téhle situaci mě zaujalo, takţe jsem se příštího jitra rozhodl prověřit, co se odehrálo v jemné hladině. Celá příhoda jasně souvisela se záhrobím, a to klepání přicházelo právě odtud. Podíval jsem se ještě dál a bylo mi jasné, ţe klepal budoucí syn dívky. Kdyţ jsem posléze mnohokrát zkoumal analogické případy, přesvědčil jsem se, ţe děti přicházejí ze záhrobí. To znamená, ţe tam

nesídlí jen zesnulí, tedy minulost, ale i budoucnost. K nám na Zem děti přitom přicházejí přes jiţní pól. Podle mých údajů se právě nad jiţním pólem nalézá bod kontaktu s tímto světem. Je-li duše příštího dítěte dokonalá, můţe přijít i z jiného světa. V takovém případě dítě vstupuje do našeho světa středem Slunce, pak se blíţí k Zemi a zhmotňuje se tady.

Dítě zřejmě ze záhrobního světa klepalo proto, aby zastavilo rozmluvu mezi oběma ţenami. Patrně obsahovala cosi, co by dítěti mohlo zabránit v příchodu na svět. Zeptal jsem se té dívky:

«Řekněte mi, o čem jste s paní doktorkou mluvily?»

«Mluvily jsme o tom, jak se chránit při styku a jak přerušit těhotenství.»

Tento fakt mě prostě ohromil. To znamená, ţe dítě je v kontaktu se svými rodiči jiţ mnoho let před početím.


Další krok na cestě poznání v této oblasti jsem učinil, kdyţ jsem se pokoušel pomoci ţeně s těţkým astmatem. Na počátku léčby přišlo nejdřív výrazné zlepšení, ale bohuţel netrvalo dlouho. Jakási příčina chorobu vytrvale přiţivovala — a byla to její dcera. Poţádal jsem svou pacientku, aby dceru přivedla, coţ by mi usnadnilo nějakou nápravu situace. Sotva vstoupila, bylo mi jasné, ţe vyléčit matku bude obtíţné.

«Poslyšte, vy byste ale klidně dokázala někoho zabít,» řekl jsem jí rovnou. «Přijde na to,» odtušila chladnokrevně.

«Vy osobně budete zabíjet z důvodu, který vám připadá podstatný. Pokud ovšem bude zapotřebí vašeho souhlasu k vraţdě, postačí vám úplná maličkost. Kdyţ člověk zabíjí v sebeobraně nebo při plnění povinností, je to jedna věc, ale kdyţ je duše připravena zabíjet jen tak, je to docela něco jiného. Vy jste uţ předem odhodlána zabít člověka, který vám podle vašeho názoru ukřivdí. A to nejen cizího, ale i vlastní děti. Je ve vás obludná pýcha. Vaše duše nechce a nemůţe přijmout traumatizující situaci a je ochotna reagovat tím, ţe se bude mstít a zabíjet. Aby se při takové pýše narodily děti, musí člověk projít velkým poníţením ještě před početím a během těhotenství, jenţe vy místo očisty budete děti zabíjet interrupcemi. V budoucnu jste své první dítě zabila jiţ ve čtvrtém měsíci, druhé pak v sedmém a při tom jste zemřela sama. Vaše vnitřní ambice a vnější úspěch jsou pro vás hodnotou absolutní. A aţ bude vaše duše očišťována tím, ţe tohle vše se bude hroutit, začnete všechno kolem sebe nenávidět a zabíjet. Vaše osobní účast na dané situaci je ze čtyřiceti procent z minulých ţivotů. Dalších šedesát procent pochází od matky, která se také orientovala jen na vnější úspěch a netušila, ţe na Zemi není nic, co by se mohlo vyrovnat lásce. Matka svým nesprávným chováním potřísnila vaši duši a duše svých vnuků.

Pokud se sama neočistíte a modlitbou nebudete očišťovat duše svých potomků, pomoci vaší matce bude velmi obtíţné.»

Při třetím sezení jsem si povšiml, ţe se dívka začíná měnit k lepšímu. Připadala mi výrazně mírnější a patrná byla i její snaha se změnit. Na čtvrté sezení matka s dcerou nepřišly a já pochopil, ţe je kdosi odradil. Znamenalo to, ţe jsem nebyl dostatečně dokonalý a v této chvíli jsem jim uţ nemohl pomoci.

Vzpomněl jsem si, ţe jsem dívce neřekl, jak vytrvale musí duše svých budoucích dětí očišťovat modlitbou. A to byl hlavní důvod, proč se jiţ neukázaly. Tehdy jsem léčil pacienty přímo a nemohl jsem zatím nikomu z nich říci, ţe dokáţu spatřit duše jejich budoucích dětí, diagnostikovat je a rovněţ léčit. Ještě jsem nevěděl, ţe v našem poli jsou jakési matrice příbytků pro duše našich budoucích dětí a ţe ty se dají pošpinit přesunem zla do budoucna — do třetího, sedmého, třináctého kolena atd. Nevěděl jsem, ţe je třeba modlit se za duše budoucích dětí a modlitbami je očišťovat. Často nemůţeme vyléčit těţkou chorobu jen proto, ţe duše našich budoucích potomků jsou příliš potřísněné.


Nedávno jsem vyšetřoval jednu rodinu. Přišel mladý manţelský pár s dítětem a matka mladé paní.

Vyprávěli mi, ţe v poslední době se na ně hrne jedno neštěstí za druhým. Jakmile se dítě narodilo, manţelovi začali jeden po druhém umírat příbuzní. Babička se rozvedla s manţelem a krátce nato jí zjistili rakovinu. Nemohli pochopit, proč to všechno je, a k tomu tak najednou. Prozkoumal jsem struktury jejich pole a řekl jim:

«V poslední době rychlost pohybu karmických struktur vzrůstá a odpovídajícím způsobem se posiluje jak odměna, tak trest. Je nesnadné přivést na svět dítě s temnou duší, a to vše se děje proto, aby na svět přicházely jen děti se světlou duší. V lidech je dnes méně lásky, kontakt s Bohem se omezil a šance na

přeţití klesají. Láska existuje před naším narozením i po naší smrti, ale ve svém vědomí člověk fixuje vznik lásky jako výsledek vztahů ke komukoli a vzniká v něm přání učinit vztahy smyslem, nikoli prostředkem pro zrod lásky. Jakmile k něčemu takovému dojde, rodí se ţárlivost, která nejdřív zabíjí pozemskou lásku, a pak i lásku boţskou. Má-li se dnes na světě objevit harmonické dítě, jeho rodiče musejí očistit duše, jinak je po jeho narození budou nuceni očišťovat skrze nemoci a pohromy.

Vnitřní hladina lásky v chlapci je neobyčejně vysoká, ale po otcovské i mateřské linii je tu přílišné tíhnutí ke vztahům, ţárlivost a zabíjení lásky. Aby vůbec mohl přijít na svět, muselo zemřít několik příbuzných z otcovy strany, a aby přeţil, babička z matčiny strany se musí vzdát všeho

pozemského. Proto choroby a rozvod. Znamená to, ţe nakolik dokáţete přehodnotit svůj dosavadní ţivot a přeorientovat své duše, natolik budete šťastní a zdraví.»


Později jsem nejednou pozoroval případy, kdy nesprávný vztah lidí k budoucnosti způsoboval velké problémy. Vzpomínám si, jak jsem se pokoušel zachránit muţe s rakovinou plic. Nepodařilo se mi potlačit deformace jeho pole — vţdy na čas zmizely, ale pak se zase vracely.

«Zabíjel jste v sobě cit lásky, přehodnoťte svůj ţivot, proste o odpuštění a hned se vám uleví.» Muţ však zemřel. Nedokázal jsem pro něj nic udělat.

Kdyţ se má úroveň zvýšila a já se k celému případu vrátil, pochopil jsem, co se stalo. Zamiloval se do ţeny a touţil s ní mít dítě. Chtěl odejít od své rodiny, ale neodešel. Syn se proto nenarodil a on sám za to zaplatil ţivotem. Rodinu jako výraz vnějšího zdaru postavil výš neţ lásku.


A znovu přede mnou sedí pacient s rakovinou a já mu vysvětluji:

«Máte manţelku a také ţenu, kterou milujete a která vás přitahuje. S tou ţenou byste mohl mít dítě, nebojte se toho. Onemocněl jste proto, ţe jste se rozhodl tu ţenu opustit. Jestli se s ní skutečně rozejdete, zemřete. Pokud k ní naopak odejdete, mohla by zemřít vaše manţelka. Všichni tři se s touto situací musíte vnitřně smířit. Lepší je samozřejmě uchovat tento trojúhelník a nejitřit manţelku — slovně můţete celou situaci vykreslit poněkud jinak. K té ţeně vás ţene taková vášeň, ţe byste dokázali jeden druhého láskou zabít; proto je dobré, abyste se drţeli na jistou vzdálenost. Manţelka zase velmi lpí na rodině a vztahu k vám, proto je pro ni stabilní rodina nebezpečná. Milostný trojúhelník nikdy nevzniká nahodile a pošlapat cit lásky nesmíme, to by se mohlo proměnit ve smrt. Čím upřímnější člověk v takové situaci je, tím vznešenější jsou jeho city, tím méně lpí na pozemskosti a tím snáz se řeší jeho problémy.»


Zřejmě vůbec první případ, kdy narození dítěte přímo souviselo se zdravím matky, jsem zaznamenal, kdyţ jsem byl zaměstnán na středisku na Něvské. Přišla ţena, která líčila, jak je jí špatně a jak trpí bolestmi hlavy a závratěmi. Uţ navštívila několik senzibilů a ti jí vysvětlili, ţe u ní došlo k posunu pole, dlouho se snaţili situaci napravit, ale nic se nedařilo. Vysvětlil jsem jí, ţe má v sobě vysoký stupeň podvědomé agrese a ţe vše pozemské pro ni znamená víc neţ láska k boţskému principu. Všechno pochopila a udělalo se jí lépe. Přišla ale asi za půl roku a oznámila mi, ţe se nemoc opakuje, tentokrát s daleko větší silou. Prohlédl jsem její pole, zaznamenal v něm duši budoucího dítěte, ale zároveň jsem si povšiml i rakoviny dělohy v zárodečném stadiu.

«Musíte porodit,» řekl jsem jí, ale o onkologickém nálezu jsem se nezmínil, aby její rozhodnutí nebylo vynucené.

«Poslyšte, ale já uţ dvě děti mám a sám dobře víte, jak se tu dnes těţko ţije,» namítla.

«Minule jsem vám vysvětloval, ţe pozemské hodnoty a slasti stojí u vás výš neţ láska k Bohu. Také teď uvaţujete příliš pozemsky, přestoţe vaše duše by si přála třetí dítě. Pochopte, ţe jsou ţeny, které nemohou mít ani jediné, kdeţto vaší povinností je mít tři děti.»

Asi na minutu se zamyslela:

«Dobře — takţe s tou antikoncepcí mám přestat?» «Ano.» «A nijak se nechránit?» «Ano.»

«Tak budiţ.»

Prohlédl jsem její pole a uţasl nad tak prudkými změnami. Pole bylo naprosto čisté. Kdyţ správně vyhodnotíme příčiny, dokáţeme náběh k onkologickým chorobám rychle odstranit. Po roce jsme se

setkali ještě jednou. Asi půl roku nemohla otěhotnět, ale pak šlo všechno báječně. V den našeho posledního setkání začínal šestý měsíc jejího těhotenství. Problémy se zdravím neměla ţádné, plod se vyvíjel uspokojivě a já jsem se radoval.


Omezil jsem průniky do vidění budoucnosti a snaţím se vnímat jen to, co mohu v dané chvíli ovlivnit. Proto probíhá jakési zvyšování laťky vidění budoucna pomalu a trýznivě. Kdybych rovnou viděl všechny vazby a budoucnost jako celek, nemusel bych tak tvrdě pracovat a jen bych lidi svými schopnostmi ohromoval — a to by bylo všechno. Proto kdyţ vidění omezovalo moţnosti intelektu, zastavoval jsem se a činil krok k intuitivnímu poznání a zase jsem se zastavoval a pokoušel se o krok jiným směrem, snaţil jsem se dát smysl tomu, čeho jsem se právě dotkl. Někdy se to daří jen velmi obtíţně, ale za ta léta jsem si jiţ zvykl.

Kdyţ jsem začal vidět budoucnost, dokázal jsem zhodnotit také efekt tradiční léčby či péče kvalitního senzibila. Ukázalo se, ţe aktuální problémy se přesouvají do budoucnosti naší či budoucnosti našich potomků. Zkrátka a dobře nešlo o vyléčení, ale o odklad. Závěr se nabízel sám: za prvé — pokud nezměníme náhled člověka na svět a lidský charakter, vyléčit ho nedokáţeme; za druhé — všechny dosavadní druhy léčby jsou jen odkladem. Kdyţ tohle pochopíme a vyuţijeme toho, pak fyzické uzdravení nebude přinášet negativní důsledky v budoucnu. Zatím nevím, jaká překvapení mi přinese budoucnost, ale myslím, ţe zkoumání tohoto tématu teprve začíná.


«Uplynulo jiţ několik měsíců od chvíle, co se snaţíme vyléčit dceru vaší metodou. Efekt je ale zatím minimální, situace se spíš zhoršuje a epileptické záchvaty jsou ještě častější. Můţete nám to nějak vysvětlit?»

«V této chvíli mohu říct jen jedno: duše jejích příštích dětí jsou velmi potřísněny a je třeba je očistit.

Sdělte mi ještě nějaké další podrobnosti, o kterých nevím.»

«Její problémy začaly hned po narození. Od prvních týdnů ţivota celé noci prokřičela. Kdyţ se naučila mluvit, vyprávěla mi, jak k ní v noci přichází zlý medvěd a děsí ji. Ve třech letech pak ztratila dar řeči. Nevím, zda vám to pomůţe či nikoli», pokračoval její otec, «ale měli jsme velké problémy s jejím početím. Obrátili jsme se proto na jednu senzibilku a teprve pak se nám dcera narodila.»

Znovu jsem situaci přezkoumal a postupně mi začínalo být jasno.

«Jestliţe se nezmění vaše povaha a vaše vnímání světa, pak jakékoli zlepšení situace bude jen přenosem duševní špíny do budoucnosti. Vaše dcera se nejdřív vůbec nemohla narodit, protoţe jste její duši postoupil svou pýchu a své lpění na vnějším zdaru. Ta senzibilka začala intuitivně čistit struktury vašeho pole a struktury pole vaší dcery, ale vše nedobré svrhla do osudu vašich příštích vnoučat. Dcerka se tedy narodila, ale karmické vrstvy z budoucnosti plynou sem k nám, do přítomnosti. Čím intenzivněji zatlačujeme špínu do budoucnosti, tím tvrději nás potom přimáčkne, kdyţ toho odkladu nevyuţijeme.

Ve spánku v člověku sílí kontakt se záhrobím a budoucností. Kdyţ je tam špína, nemoci se prohlubují. Vy jste se trápili a prosili Boha, aby vám dal dítě, a tak postupně došlo k tomu, ţe jste svou špínu svrhli na potomky. Vnější zásah způsobil jen odklad problémů. Ve věku tří aţ pěti let však dochází k velmi aktivnímu zapojování člověka do sociálních struktur, do pozemského ţivota. To vše způsobilo ve vaší dceři výbuch podvědomé agrese vůči světu lidí, která se okamţitě proměnila v program sebezničení a byla blokována ztrátou řeči a epileptickými záchvaty. Pokud chcete dceru vyléčit, musíte usilovně očišťovat svou duši a duše potomků. Pokud to neuděláte, v příštím období tíhnutí ke všemu pozemskému, tedy mezi deseti a čtrnácti lety, se posílí program sebezničení nejen u dcery, ale i ve vás jako zdroji problému.»


Ţena asi tak hodinu vzlykala a tvrdila, ţe ji zabíjím. Pak se vzpamatovala. Za nějaký čas mi zavolala a řekla mi, ţe se její stav normalizoval.

Byl jsem si jist, ţe tím celý případ skončil. Za půl roku však přede mnou seděla znovu.

«Všechno bylo báječné: hlava mě nebolela, ochablost a závratě zmizely, ale před měsícem se všechno znovu vrátilo a je to ještě horší.»

«Uvědomujete si, proč to tak je?» zeptal jsem se.

Jen pokrčila rameny.

«Protoţe před tím měsícem vás napadlo, ţe uţ to máte za sebou a dítě vlastně mít nemusíte.» Rozplakala se.

«Ale jak mám ţít sama se dvěma dětmi?»

«Přece pracujete. Navíc máte matku, která vám pomáhá. Ale především — kdyţ je vám souzeno porodit dítě, tak vám bude shůry pomoţeno, abyste ho mohla vychovat.»

Ţena si otřela slzy a pozorně se na mě zadívala. «A co kdyţ nebudu chtít porodit, co pak?»

«Jestliţe zákon porušíte, nemoc se vám vrátí. Protoţe to dítě nechcete vědomě, utrpí především hlava, nejspíš mozek, a mohla by to být buď epilepsie nebo mozkový nádor.»

«No dobře, a kdyby mě postihl mozkový nádor — vyléčil byste mě?» «Ano.»

«Tak výborně,» zaradovala se.

«A proč se nezeptáte, jak vás budu léčit?» «A jak tedy?» podivila se.

«Prostě vám řeknu, ţe byste měla porodit. Tak má vůbec smysl, abyste onemocněla?» Večer zavolala její přítelkyně.

«Poslyš, ale tys jí neřekl, s kým má to dítě mít…» «Tak jí vyřiď, ţe to snad ví sama.»

Celý tenhle příběh do dnešního dne ještě neskončil. Vím jen tolik, ţe se pacientka cítí normálně a chystá se porodit. Její osobní ţivot se znovu dostává do klidných kolejí.

Tíhnutí

Jiţ od mládí mě to táhlo k indické filozofii. Četl jsem, ţe tíhnutí k pozemskému, světské vášně a tuţby přinášejí člověku jen strázeň a neštěstí, ale zároveň jsem si uvědomoval, ţe vše, co mě obklopuje, spatřilo světlo světa právě díky lidským tuţbám. Vyznat se v tom jsem nedokázal, tak jsem o tom přestal přemýšlet, ale vůbec jsem nepředpokládal, ţe aţ se začnu věnovat léčitelské praxi, budu nucen se k vyřešení tohoto problému vrátit.

Jiţ dlouho mi bylo jasné, ţe deformace duchovních struktur pole vedou k chorobám. Potřeboval jsem si ale ujasnit, jaké emoce a jakým způsobem pole deformují. Jako první jsem identifikoval nenávist. Ta pole deformuje v oblasti hlavy. Musel jsem v lidském poli objevit citová a pocitová centra. Přirozeně se nedalo předpokládat, ţe bych je identifikoval na fyzické úrovni. Znamenalo to, ţe se musím obrátit ke strukturám mimo tělo, a to jsou čakry. Uţ předtím jsem slyšel o četných technikách diagnostiky podle některé lidské čakry, a pak jsem byl seznámen ještě s jednou.

«Podívej,» vysvětloval mi můj školitel, «kdyţ se ruka od čakry bezděky vzdaluje, znamená to, ţe čakra není v rovnováze. Pracuj chvíli rukou nebo tuţkou a sám energii čakry pocítíš.»

Pustil jsem se do práce a novou techniku jsem cvičil znovu a znovu. To vše mé další výzkumy stále důrazněji orientovalo na problematiku pole. Jakmile jsem přestal příčiny chorob hledat na fyzické úrovni, pokusil jsem se porovnat emocionální napětí, vznikající v čakrách, s rozměry deformací okolních polí. V oblasti hlavy jsem nalezl nenávist, ţárlivost a závist. V oblasti hrudi pocit křivdy. V oblasti první čakry potlačení lásky v jiných lidech, nebo v sobě. Kdyţ jsem zaznamenal nějakou deformaci pole, okamţitě jsem modeloval pocity, které ji vyvolaly. Celá tato soustava fungovala podle principu «ano — ne».

Jeden muţ začal špatně vidět. Důvodem byla nenávist související se ţenou. Přihodilo se to asi před deseti lety. Teď se kruh uzavřel. Jedinou moţností úniku byla očista skrze modlitbu a pokání.

Při stovkách diagnóz jsem dospěl k závěru, ţe se člověka zmocňuje vţdy několik silných pocitů naráz. Dejme tomu pocit křivdy a zároveň nenávisti. Nebo křivdy, a k tomu potlačené lásky. Nakonec jsem odhalil pocitová pole, nijak nesouvisející s čakrami. Ukázalo se, ţe deformaci pole vyvolává


20

nejčastěji odsudek, zbabělost, zrada, svatokrádeţ nebo křivopříseţnictví. Kdyţ člověk lţe jiným, je to divadlo, ale kdyţ lţe sám sobě, je to nemoc. Kdyţ se sami sebe snaţíme vnitřně přesvědčit, ţe někoho nemáme rádi, ţe někdo není slušný, můţe to vyvolat těţkou chorobu. Vnitřní upřímnost je jedním z předpokladů zdraví.

Jako důsledek lidské zbabělosti vznikl jednou zajímavý případ. Zaznamenal jsem výbuch nepřízně jednoho člověka vůči jinému. Výbuch vyrostl z kombinace hned tří programů: zřeknutí se, nenávisti a zničení. Zbabělost se zase skládá z pěti programů: špatné smýšlení o někom, odsudek,

zřeknutí se, nenávist a program zničení. Program takové agrese přitom probíhá nezávisle na tom, zda se bojím určitého člověka, nebo zda se naopak o něho bojím. V prvním případě jde zřejmě o agresi vůči jedinci, ve druhém — spíš o starost o něj. Ve skutečnosti ho však v obou případech ničíme.

Nakreslil jsem si lidskou postavu a vyznačil nejběţnější emoce. Obláček nad hlavou znamenal odmítání. Vědomá agrese sídlí před obličejem, podvědomá — za týlem. Nenávist sídlí přímo v obličeji, křivá mysl v týle. Před hrudí — křivda učiněná, za zády — křivda utrpěná. Před první čakrou — ubití lásky v jiném člověku, za první čakrou — ubití lásky v sobě. Všechno se to podobalo vázání koberce. Pracoval jsem deset i více hodin denně a dobíral se nového vidění světa na úrovni pole. V některých sloţitých situacích jsem viděl, jak v člověku vybuchují všechny agresivní emoce naráz. Vypadalo to, jako kdyţ pavouk rozhodí všech osm nohou do stran. Při sledování takových explozí jsem narazil na fakt, který mě ohromil.

Jakmile jsem pochopil, ţe agrese můţe být namířena nejen proti jinému člověku, ale i vůči

zvířeti či rostlině, a můţe rovněţ vyvolávat nemoc, zařadil jsem to vše do svého systému, abych zjistil, vůči komu podobná agrese vlastně směřuje. Pak do schématu začaly vstupovat další entity — čas, prostor, jiné civilizace, záhrobí, osud, boţství. V lidském podvědomí jsou uloţeny informace o vztahu k jakékoli entitě. Z této mozaiky se skládá jeho charakter, zdraví i osud. Kdyţ jsem tedy pacientům vysvětloval, ţe v nich probíhá program ničení čehosi, často jsem slýchal odpověď, ţe to vlastně neobyčejně milují, takţe v takovém případě jsem byl nucen připustit, ţe přílišné tíhnutí k čemukoli můţe zabíjet stejně jako nenávist. Přílišné tíhnutí plodí nenávist. Kdyţ jsem se pokoušel pracovat na základě této koncepce, výsledky se okamţitě zlepšily.


Naproti mně usedl pacient, jemuţ jsem před několika měsíci nedokázal pomoci. Ten mladík mi ustaraným hlasem líčil problémy ve své rodině:

«Tchýně si před několika měsíci zlomila obě ruce. Sotva opustila nemocnici, zlomila si nohu. Něco tu rozhodně není v pořádku, cítím, ţe v tomhle musí mít někdo prsty.»

«Máte pravdu, někdo v tom prsty má,» řekl jsem mu, «a jste to vy sám.»

«Ale co vás nemá!» zkoprněl ten mladý muţ. «Já se k ní naopak chovám báječně.»

«A o to právě jde. Máte tendenci příliš k lidem lnout, a tím jím škodíte. Podívejte se: tohle je schéma lidského těla a takhle nás obklopují duchovní struktury našeho pole. Právě tady, v poli, sídlí soustava obrany člověka před neštěstím. Takţe kdyţ k někomu příliš přilnete, zbavujete ho obranných systémů, sídlících v jeho poli, a ničíte jeho osud.»

«A co mám tedy dělat?» zeptal se mladík.

Upřímně řečeno jsem tehdy nevěděl, co mu mám odpovědět, ale přece jen jsem se pokusil mu nějak pomoci.

«Kdyţ se tak silně váţete na lidi kolem sebe a vůbec na nejbliţší okolí, musíte je od sebe

zároveň vědomě trochu odstrkovat. Snaţte se neuvíznout v myšlenkách na nejbliţší. Zůstávejte někdy úplně sám. První pohyb nečiňte k sobě, ale od sebe. Hlavně byste ale měl pochopit, ţe lnout k jiným lidem celou duší nelze.»

V mých názorech na problém to byl hotový převrat. Tíhnutí k pozemskosti přinášelo obrovské škody tomu, k čemuţ jsem lnul, ale sám jsem mohl utrpět taky. Jak se později ukázalo, lnout lze i ke zvířeti, domovu či zaměstnání, nejen k člověku.

Jednomu pacientovi jsem se pokoušel vysvětlit, ţe jeho dcera je nemocná, protoţe on sám k ní příliš tíhne.

«A to ji tedy mám nenávidět, nebo co?» zeptal se mě rozhořčeně.

«Ne, to ne, podstata věcí tkví v míře. Prostě se k ničemu pozemskému nesmíme vázat příliš úporně.»

Pro něj však bylo velmi obtíţné mi porozumět. Někdy mi bezmocí klesaly doslova ruce, ale osud mi nabízel i úspěchy a já se pomalu a nenápadně dostával dál a dál.

Jednou jsme si s přítelem vyrazili na venkov. Jedno oko mu najednou oteklo a zalilo se krví. Těsně před odjezdem udeřil kladivem do smaltované nádoby a odraţené střípky se mu zasekly do oka.

«Ţena se celý večer snaţila ten otok vyléčit. Ale ať jsme dělali, co chtěli, bylo to pořád horší.» «Zakopaný pes je v tom, ţe ses příliš soustředil na svou chatu a problémy kolem ní,» řekl jsem mu.

«Tak ti něco jako by zakrývá oči, abys na ni tolik nehleděl a pořád o ní nepřemýšlel.»

«Ale přesně takhle to je!» zvolal překvapeně. «V posledních dnech jsem nemyslel na nic jiného neţ na chatu.»

Během několika hodin se oko úplně vyčistilo. Kdyţ člověk pochopí, ţe se k něčemu upnul aţ příliš, působí to daleko efektivněji neţ jakékoli zaříkávání.

Další objev, k němuţ jsem v této oblasti dospěl, spočíval v tom, ţe tíhnutí k pozemskosti v jisté míře škodí jiným světům. A ty jiné světy většinou útočily právě na zrak, kdyţ jim někdo

způsoboval škodu. V mé soustavě kromě lidí, zvířat, ţivé i neţivé přírody ústrojně fungovaly i jiné světy, protoţe se ukázalo, ţe mají pro naši existenci mimořádný význam.

Velký podíl mého času je vyhrazen výzkumům. Jednou jsem se rozhodl zjistit, jaké škody

přináší zištnost. Zištný člověk, uvaţující jen o vlastním prospěchu, způsobuje nějakou škodu či nikoli? Dospěl jsem k naprosto nečekanému závěru. Ukázalo se, ţe zištnost je téměř čistý program zkázy jiných světů. Jak ale souvisí lidská nenasytnost s agresí vůči jiným světům? To jsem zpočátku nemohl pochopit. Kdyţ však něčemu nemohu porozumět, rozhodně toto téma

neopouštím, jen ho na čas odkládám stranou. Dříve či později se k němu jistě vrátím — má paměť všechno uchová. To mě při výzkumech zachránilo uţ mnohokrát.

Jedna mladá ţena ke mně přivedla svého příbuzného. «Má neoperovatelnou rakovinu ţaludku a já vás prosím, abyste ho zbavil alespoň bolestí.»

Podíval jsem se, oč jde, a zjistil jsem obrovitou agresi vůči neţivé přírodě. Tu obvykle blokuje rakovinné bujení. Rakovina ţaludku značívá pocit utrpěné křivdy. Ještě jsem si pro sebe upřesnil, ţe tento stav nějak souvisí se zaměstnáním postiţeného.

«Pokud se dokáţete nezlobit na lidi a všechno, co souvisí s vaší prací, uzdravíte se.»

«Jak bych se nezlobil!» odpověděl muţ. «Pracuju od rána do noci jako kůň, peníze skoro ţádné a nadřízení se ke mně chovají jako k cizímu.»

«Pokud budete tohle všechno povaţovat za příčinu, nikdy se pocitu křivdy nezbavíte. Jakákoli nepříjemnost, která vás potká, není její příčinou, ale důsledkem. Příčina tkví v nedokonalosti vaší duše, která se skrze všechny tyto nepříjemnosti očišťuje. Jenţe vy se místo toho uráţíte, nechcete se očistit a pak zaţíváte ještě větší kopance. Raději si celý den opakujte: mám rád kaţdého a na nikoho se nezlobím.»

Po několika dnech jsem tomu pacientovi zavolal. Řekl mi, ţe se cítí normálně a všechny bolesti ustaly. Navrhl jsem mu, aby za týden přišel na další sezení, ale neobjevil se. Podíval jsem se do jeho pole a zjistil, ţe se všechno usadilo.

A právě v té době se na mě obrátila jedna moje známá, která se začala léčit podle mé soustavy. «Uţ jsem z těch věčných omluv za všechny své poklesky unavena. Navrhni mi nějakou

modlitbu, která by mě toho všeho zbavila najednou.»

Kdyţ je nemoc vyvolána agresí a lze ji léčit jen očistou duše skrze pokání, člověk, který v sobě cítí lásku, bude zdráv na těle a šťasten na duchu. Je třeba v sobě neustále pěstovat lásku k lidem.

«Ráno vstaň a popřej dobro a zdar celému okolnímu světu:

lidem, zvířatům, travám i květinám. A řekni: mám se ráda, mám ráda jiné lidi, mám ráda Zemi, mám ráda vesmír i Boha. Tak se tvá duše očistí od agrese a ty se uzdravíš.»

Byla nadšená.

Dřív jsem se obvykle obával poskytovat jakákoli přímá doporučení. Kdyţ člověku nabídneme obraz světa, bude si v něm cestu hledat sám, kdeţto kdyţ ho tím světem povedeme, aniţ bychom cokoli vysvětlovali, mohl by zahynout.

«K čemu to vlastně vybízíte?» slýchal jsem často. «Tohle všechno uţ je přece dávno známo.» Já ale k ničemu nevybízím a nic nedoporučuji, jen poskytuji obraz světa, který se jeví mému vnitřnímu zraku.

Kaţdý se pak sám rozhodne, co má udělat. Nu a téhle své známé jsem jako první poskytl přímé doporučení. Měl jsem pocit, ţe jsem jiţ připraven na praktické kroky. Zajímalo mě, jak rychle se její duše začne očišťovat. O dva dny později jsem začal ztrácet zrak. Moje pravé oko celé zrudlo a oteklo. Pochopil jsem, ţe na mě někdo útočí, takţe jsem začal pátrat po původci tohoto útoku. Pokud je to člověk, stačí potlačit analogický program v jeho duši a útok pomine. Pokud je to neţivá příroda, je třeba potlačit podráţdění, nerudnost vůči neţivým objektům a program se rozptýlí.

Začal jsem tedy celou situaci zkoumat a najednou jsem s překvapením zjistil, ţe na mě dotírají jiné světy. Soudě podle intenzity útoků se zdálo, ţe jsem se pro ně stal velkým nebezpečím, protoţe jsem se dopustil jakéhosi mocného narušení. Zatím jsem však nemohl pochopit, co by to tak mohlo být. Zrak se mi hodinu od hodiny horšil. Křečovité pokusy zorientovat se v této situaci zatím k ničemu nevedly.

Uvědomil jsem si, ţe zištnost je program ničení jiných světů. Jenţe v poslední době jsem si nebyl vědom ničeho, co by se takto mohlo projevit. Celý ţivot jsem proţil v materiálním nedostatku a nikdy jsem nebyl zištný. Naopak jsem díky tomu pociťoval, ţe se mohu plně věnovat práci na sobě a vyvarovat se mnohých problémů, které přináší hmotný dostatek. Takţe v zištnosti to nebude. Musí ale fungovat nějaký mechanismus, který zištnost připomíná.

Co je to vlastně zištnost? Je to příliš silné tíhnutí k pozemským statkům a ochota zříct se v jejich prospěch Ducha svatého, tedy slušnosti, ušlechtilosti a lásky. Zištnost přináší škodu jiným strukturám a moje duchovní struktury se v jemné hladině rozprostírají po celém vesmíru. Pokusil jsem se vybavit si všechny své výzkumy, které se nějak týkaly jiných světů.

Struktura vesmíru je buněčná. Jednotlivé buňky jsou právě jiné světy. Nejdůleţitější na tom

všem však je, ţe má informační struktura je moje přesná replika v kaţdém z těchto světů. Jednoduše řečeno — mám v kaţdém z těchto světů svého dvojníka. To znamená, ţe kdyţ budu příliš silně lpět na pozemském štěstí, bude to vypadat, jako bych si přitahoval přikrývku na sebe, jako kdyţ chci získat ze všech světů vše pro svou fyzickou schránku v tomto světě; budu tak ničit své dvojníky v oněch jiných světech. Nu a protoţe kaţdý je provázán se světem, v němţ sídlí, prakticky se jedná o program deformace jiných světů. To znamená, ţe kaţdé mé usilování musí mít práh, za nímţ začíná zkáza.

Analyzoval jsem situaci posledních dnů krok za krokem a snaţil se pochopit, co mě to tak mohutně přitáhlo k Zemi. Nepodařilo se mi však vybavit ani jedinou, alespoň trochu významnou

událost. Jediné, čeho jsem se mohl zachytit, byla má rada, kterou jsem dal své známé ohledně toho, jak se má modlit. Pro kaţdý případ jsem se rozhodl zváţit i tuto variantu a zavolal jsem jí.

«Nazdar, jak se vede?»

«Mám něco s očima, přestávám vidět.» «A modlíš se, jak jsem ti doporučoval?»

«Samozřejmě. Ráno, v poledne a večer. Naučila jsem to i své děti a maminku.» «Tak jim řekni, aby toho všichni okamţitě nechali. Je v tom cosi nebezpečného.»

Zavěsil jsem a začal situaci v duchu probírat. Kdyţ budeme kritickou chvíli vnímat jako neštěstí, tak se člověk zlomí. Kdeţto kdyţ ji budeme vnímat jako popud k sebezdokonalení, dostaví se místo rozpadu vznik. Vzpomněl jsem si na výrok, který kdysi někdo vyslovil: «Bůh nám neukládá zkoušky, které nejsme schopni zvládnout.» Proto v posledních dvaceti pěti letech jakoukoli situaci nazírám jako další schůdek na cestě k poznání světa. Znovu a znovu jsem pročítal text, který jsem dal své známé a nakonec jsem si ve věci udělal jasno.

Pojem Bůh jsem doposud stavěl aţ za lidi, zvířata, rostliny a Zem. Přitom první cit lásky musí směřovat k Bohu. Jakmile jsem si to uvědomil, zrak se mi okamţitě zlepšil. Znovu jsem zavolal své známé. Všechno jsem jí vysvětlil a během několika málo hodin se i jí pronikavě zlepšil zrak. A v této chvíli jsem definitivně porozuměl Kristovu přikázání «Miluj Boha víc neţ otce a matku a syna svého.»

Později jsem se měl na stovkách příkladů přesvědčit, ţe láska, směřující nejdřív k Zemi a teprve pak k Bohu, zabíjí, a naopak láska, procházející skrze Boha, očišťuje. Je třeba měnit nejen své činy, ale i charakter a náhled na svět. Lidstvo musí dospět k vědomému a poučenému směřování k Bohu. Víra v Boha se nesmí proměnit ve fanatismus a dogma. A vědomé, racionální směřování k Bohu by se nemělo zříkat kontaktu s Nejvyšším. Toto pochopení se pak stalo páteří a hlavním posláním mé druhé knihy.

Po tom všem, co se se mnou stalo, jsem kvalitativně změnil schéma diagnostiky, poněvadţ jsem pochopil, ţe agrese je druhotná a ţe v jejím základu leţí láska, směřující k Zemi a připoutávající naši duši k pozemskému štěstí. Začal jsem hledat body lidského lnutí k Zemi a skrze zásadní změny světového názoru i charakteru, skrze modlitby a pokání vracet své duši harmonii.

Přišel jsem domů a přinesl nějaké sladkosti. Jako první nad sebou zvítězila moje dcera.

«Tati, dej sem honem ty dobroty, mám na ně hroznou chuť.» «Nespěchej. Nejdřív se navečeříme a teprve pak dostaneš pamlsky.»

«Tati, ale já bych je chtěla hned, nebo umřu. Aspoň kousíček.» «Dobře, dám ti, kolik chceš, ale musíš mi splnit jedno přání.» «Ale prosím, prosím,» zaštěbetala, «udělám, co budeš chtít.» «Tak se posaď na pohovku a poloţ ruce na kolena. A v duchu ţehnej Bohu, ţe ti dopřává takové laskominy.»

Všechno to udělala a pak na mě zklamaně pohlédla. «Ale já na to dočista ztratila chuť.»

«Nedělej si starosti, chuť zase dostaneš, ale uţ normální. První pocit radosti a vděku musí směřovat tímhle směrem,» ukázal jsem nahoru, «a teprve druhý k tomu, co máš ráda.»

Šla do kuchyně a já viděl, jak se v ní všechno změnilo, dokonce i její pohyby byly najednou vláčnější a měkčí.

Pozemské modly

Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.