От автора
Книга, которую вы держите в руках, представляет собой сборник неадаптированных текстов, задания к ним и небольшие словарики, а также краткую информацию об их авторах. Благодаря ключу к заданиям этот сборник может использоваться как для работы на курсах, так и для самостоятельного изучения.
Хрестоматия по чешскому языку построена по хронологическому принципу и знакомит читателя с богатыми проявлениями чешского искусства слова: от самых его зачатков до сороковых годов XX века. Автор надеется, что сборник окажется полезным для всех, изучающих чешский язык.
СПИСОК СОКРАЩЕНИЙ
архаич. архаичное
дееприч. деепричастие
действ. прич. действительное причастие
книжн. книжное
кратк. прич. краткое причастие
лат. латинский язык
межд. междометие
перен. в переносном значении
повел. накл. повелительное наклонение
притяж. притяжательное
руг. ругательство
сравнит. ст. сравнительная степень
страд. прич. страдательное причастие
уменьш. уменьшительное
устар. устаревшее слово
экспр. экспрессивное
I. Počátky české literatury
BYZANTSKÁ MISIE
Roku 863 přišli z Byzance na velkomoravské země bratři Konstantin a Metoděj, které na žádost knížete Rostislava z dynastie Mojmírovců vyslal císař Michael III., aby dokončili pokřesťanštění země. Zavedli do bohoslužby, dosud latinské, slovanský jazyk. Za jeho základ vzali nářečí, kterým mluvili slovanští obyvatelé v okolí Soluně, odkud pocházeli, a Konstantin pro něj vytvořil samostatnou abecedu. Tím pádem byl vytvořen první spisovný jazyk Slovanů. Písmu, kterým Konstantin a jeho žáci na Velké Moravě psali, dnes říkáme hlaholice. Nejstarší českou literární památkou je Proglas. Tento text představuje veršovanou předmluvu ke staroslověnskému překladu evangelií. Proglas vznikl nejprve řecky a pak přeložili ho do staroslověnštiny. Nejznámější jsou dvě legendy Život Metodějův a Život Konstantinův. Specialisté uvádí tyto dva hagiografické spisy pod společným názvem Moravsko-panonské legendy. Jejich literární význam je výjimečný, protože řeč jde o první nepřeložené, originální staroslověnské texty, vznikající na Velké Moravě. Je v nich popsán život Konstantina a Metoděje. Zásadním dílem cyrilometodějské misie byla Staroslověnská bible.
Staroslověnská literatura v Čechách
Nejvýznamnějšími post-velkomoravskými staroslověnskými památkami jsou tři legendy. Nejstarší z nich byla pravděpodobně legenda Život svaté Ludmily. Nedochovala se, ale lze předpokládat, že vznikla na území Česka během 10. století. Druhou základní legendou byl Život svatého Václava (také První staroslověnská legenda o sv. Václavu). Vznikla v první polovině 10. století. Měla za účel popsat zavraždění knížete Václava bratrem Boleslavem a zdůvodnit jeho prohlášení za svatého. Důležitým znakem je, že na rozdíl od Života Konstantinova a Života Metodějova již nepřipomíná byzantské vzory. Také nejstarší duchovní píseň v Čechách byla staroslověnská: Hospodine smiluj se nad námi. Je možné, že vznikla na přelomu 10. a 11. století.
ŽIVOT SVATÉHO VÁCLAVA
Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, které řekl sám náš Pán Ježíš Kristus: Přihodí se zajisté v posledních dnech, a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní, povstane bratr proti bratru svému a syn proti otci svému, a člověku budou jeho domácí nepřáteli. Neboť lidé budou k sobě nemilosrdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich.
1. Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra. I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno Václav. Když povyrostl a bylo třeba mu udělit postřižiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s jeho notářem i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mše, a potom biskup vzal hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a požehnal jej slovy: «Pane Ježíši Kriste, požehnej tohoto hocha, jakos požehnal všechny své spravedlivé.» A tak s požehnáním byl postřižen. Proto se domníváme, že hoch požehnáním tohoto biskupa a jeho zbožnými modlitbami počal růst chráněn milostí boží. Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře.
2. Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl, a když dospěl, sám se jal spravovat svůj lid. Měl čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých knížectví.
Milostí boží vskutku kníže Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl dokonalý. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zlatem zdobil. Ježto věřil celým srdcem v Boha, konal za svého života všechny dobré skutky, jaké jen mohl.
3. I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce dřív, jako do srdce Jidášovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako Židé proti Kristu. Neboť je psáno, že každý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je Jidáši. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži.
Ti zlí psi i Václava předtím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny. Ale Václav byl si vědom, co je to bázeň boží, a ulekl se slova, jež dí: Cti otce svého i matku svou a milovat budeš bližního svého jako sebe samého. Aby splnil všelikou spravedlnost boží, přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem pravil: «Pane Bože, nepokládej mi to za hřích.» A připomínal si též slovo proroka Davida, jenž řekl: Hříchů mé mladosti a mých nevědomostí nevzpomínej, Pane.
Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se radovala z jeho víry a z dobroty, kterou konal. Neboť nejenže chudým a ubohým a pocestným a mnohým jiným prokazoval dobrodiní, jakož jsme shora řekli, nýbrž vykupoval i ty, kteří byli prodáni do otroctví. Na všech hradech vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o služebníky boží z mnohých národů, kteří tam konali bohoslužby dnem i nocí podle ustanovení božího a jeho služebníka Václava. A jak mu Bůh vložil do srdce, vystavěl kostel svatého Víta.
4. Boleslavovi však, bratru jeho, který byl proti němu naveden, zasel ďábel zlobu do srdce, aby jej zabil, a tak nebyla spasena jeho duše na věky. Když se přiblížil den svatého Jimrama, jemuž byl svatý Václav zbožně oddán a veselíval se v ten den, ti zlí psi pozvali Boleslava a konali s ním ďábelskou poradu o jeho bratru Václavovi, jako kdysi Židé o našem Pánu Ježíši Kristu.
Kdykoli se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval Václav do všech chrámů. I vešel do hradu Boleslavova v neděli na svátek Kosmy a Damiana. Když vyslech mši, chystal se vrátit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadržel s podlým úmyslem a řekl mu: «Proč odcházíš, bratře? Vždyť máme i zdravý nápoj.» On tedy neodřekl bratru, ale vsedl na kůň a zahájil hru se svou družinou na hradě Boleslavově.
A tu se domnívám, že mu pověděli: «Bratr Boleslav tě chce zabít.» Ale on tomu neuvěřil a poručil to Bohu. Když nastala noc, shromáždili se ti zlí psi na dvorci jednoho z vrahů Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho bratru. Neboť jako se kdysi Židé shromáždili a kuli pikle proti Kristu, tak se tito zlí psi sešli a radili, jak by svého pána knížete Václava zavraždili. I řekli: «Až půjde na jitřní, tehdy si naň počíháme.»
5. Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: «Díky tobě, Pane, že ses mi dal dočkat tohoto jitra.» I vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: «Bratře, včeras nám dobře posloužil.» K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: «Nyní ti chci lépe posloužit.» Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil k němu a řekl: «Co ti to popadlo, bratře?» A po těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši se slovy: «V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého.»
V tom hradě zabili i jakéhosi Mstinu, urozeného muže Václavova, ostatní pak hnali do Prahy, některé povraždili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli němu povraždili. Mnohé ženy provdali za jiné muže, služebníky boží vyhnali a kdejakou ďábelskost napáchali.
Tira pak řekl Boleslavovi: «Pojďme a zabijeme též i vaši matku, tak najednou oželíš bratra i matku.» Boleslav však řekl: «Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi s jinými.» A odešli a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného.
6. Tu jeden kněz Krastěj vzal a položil jej před chrámem a přikryl jej plachtou. Jakmile uslyšela matka, že její syn byl zavražděn, přišla a hledala jej. A když ho spatřila, s pláčem padla na jeho srdce a posbírala všechny údy jeho těla, neodvážila se však je odnést k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak je zanesla a položila do chrámu. A poněvadž se bála, že bude zavražděna, utekla do Charvat, takže Boleslav ji tu už nezastihl. I povolal jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým.
Pohřbili potom úctyhodné tělo Václava, dobrého a spravedlivého ctitele božího a milovníka Kristova, duše pak jeho odešla k Bohu, jemuž sloužil s nábožností a bázní. Krev jeho však po tři dny nechtěla vsáknout do země. Až třetí den, jak všichni viděli, krev jeho se ztratila a vzešla v chrámě nad ním, takže se všichni divili. Doufáme však v Boha, že se na přímluvy zbožného a dobrého muže Václava ukáže ještě větší zázrak. Neboť jeho utrpění se vpravdě vyrovnalo utrpení Kristovu a svatých mučedníků. Vždyť i o něm konali poradu jako Židé o Kristu, rozsekali ho stejně jako Petra a nemluvňátka kvůli němu povraždili jako i kvůli Kristu.
Byl pak zabit kníže Václav 28. dne měsíce září. Bůh udělil pokoj jeho duši na místě věčného odopčinutí se všemi spravedlivými, i s těmi, kteří kvůli němu byli pobiti, ač byli nevinni.
7. Bůh však nezanechal své vyvolené na posměch nevěřících, ale shlédl na ně svým milosrdenstvím a obrátil jejich kamenná srdce na pokání a doznání hříchů. Tak i Boleslav se rozpomenul, jak veliký hřích spáchal, modlil se k Bohu a všem jeho svatým a přenesl tělo svého bratra, spravedlivého mučedníka Václava, do Prahy a řekl: «Zhřešil jsem a svého hříchu jsem si povědom.» Uložili jej v kostele svatého Víta po pravé straně oltáře dvanácti apoštolů, kde sám řekl při stavbě chrámu. Bylo pak přeneseno tělo knížete Václava, milovníka Kristova, 4. den měsíce března. Ať Bůh umístí jeho duši v lůně Abrahamově, Izákově a Jakubově, kde odpočívají všichni spravedliví a čekají na vzkříšení svých těl v Kristu Ježíši, Pánu našem, jemuž sláva na věky.
Amen
Slovníček
neboť так как, потому что
skutek поступок, дело
křest крещение, na křtu при крещении
postřižiny славянский обряд подстригания волос подрастающим мальчикам.
proň = pro něho
požehnat благословлять
jmout se (форма прошедшего времени jal se) начать
spravovat управлять
Budeč славянское городище в Кладненском районе Среднечешского края Чехии.
vskutku действительно, поистине, точно
dokonalý идеальный, совершенный, безошибочный
prokazovat оказывать, проявлять
zpychnout возгордиться
Jidáš Иуда
bázeň тревога, беспокойство, испытание
kát se раскаиваться
nazpět обратно, назад
nýbrž но, а
porada совет, консультация
kdysi когда-то
kdykoli всякий раз, когда/как
chystat se готовиться
pikle козни, интриги
počíhat si подстеречь
probodnout проколоть, проткнуть
oželet оплакать
poněvadž поскольку
nemluvňátko младенец
plachta парусина
zázrak чудо
utrpění страдание
milovník возлюбленный, почитатель
I. Odpovězte na otázky podle textu legendy
1. Jak se jmenovali rodiče Václava?
2. Co dělal Václav v Budči?
3. Jakou měl Václav povahu?
4. Proč čeští mužové chtěli ho zabít?
5. Proč Václav vyhnal svou matku bez viny a co udělal potom?
6. Kdy se rozhodli knížete Václava zavraždit?
7. Kdo zkazil srdce Boleslava?
8. Co Václav řekl bratrovi, když Boleslav udeřil jej mečem?
9. Co se stalo s Václavovou matkou?
10. Jaké zázraky učinil Bůh?
II. Přečtěte si rychle text. O kom jsou ty věty? O Václavu, o Boleslavu nebo o ďáblu?
1. Kdykoli se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval do všech chrámů.
2. Zasel jednomu z bratrů zlobu do srdce, aby zabil jiného.
3. Přivedl svou matku nazpět a velmi se kál.
4. Rozpomenul se, jak veliký hřích spáchal, modlil se k Bohu a všem jeho svatým a přenesl tělo svého bratra do Prahy.
5. Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům božím, kostely zlatem zdobil.
II. Rozvoj česky psané literatury
Za vlády Karla IV. došlo ke značnému kulturnímu rozvoji. Literaturu ovlivnilo především založení Karlovy univerzity roku 1348. To byl impuls pro rozvoj latinsky psané literatury. V blízkosti Karlova dvora se začal rozvíjet raný humanismus. Sám král Karel se zabýval literární tvorbou a psal výhradně latinsky. Jeho klíčovým dílem byl vlastní životopis Vita Caroli (Život Karlův).
Vita Caroli (v překladu Život Karlův) je autobiografické dílo, jehož autorem je Karel IV. Popsal v něm zážitky z mládí, kdy žil ve Francii a Itálii, a počátky pobytu v Čechách do roku 1340. Události následujících let však vylíčil jiný autor.
Vita Caroli (úryvek)
Kapitola VII.
Sen Karlův o Guigovi Dauphinovi.
V té době, když jsme byli v Lukce, ďábel, který stále hledá, koho by pohltil, a nabízí lidem sladkosti, v nichž se žluč tají, když již dávno před tím jsme byli pokoušeni od něho, ale přece s pomocí boží ne přemoženi, sám nemoha ponukl lidi špatné a zkažené, kteří se stále drželi otce našeho, aby nás svedli s cesty pravé v osidla špatnosti a smilství, a tak svedeni byvše od lidí zkažených upadli jsme do zkázy s lidmi zkaženými.
Otec náš nedlouho po nás se dal na cestu do Parmy, i přijeli jsmre spolu do vsi jménem Terenzo v území města Parmy v neděli 15. srpna na den nanebevzetí svaté Panny Marie. Této noci pak, když jsme usnuli, ukázalo se nám toto vidění: anděl Páně se postavil vedle nás na levé straně lůžka a udeřil nás do boku řka: «Vstaň a pojď s námi!» My pak jsme v duchu odpověděli: «Pane, nevím ani kam ani kterak bych s vámi šel.» A on chopiv nás za vlasy na temeni hlavy vyzdvihl nás s sebou do vzduchu až nad veliký zástup jezdců v odění, kteří stáli před jedním hradem připraveni k boji. A držel nás ve vzduchu nad zástupem a pravil nám: «Pohleď a viz!» A hle, jiný anděl sestoupiv s nebe a drže ohnivý meč v ruce udeřil jednoho uprostřed zástupu a uťal mu mužský úd tím mečem a ten jako by smrtelně raněn umíral sedě na koni. Tu drže nás za vlasy pravil anděl: «Znáš-li toho, jenž byl udeřen od anděla a zraněn až k smrti?» I řekli jsme: «Pane, neznám, ani místa nerozeznávám.» Řekl: «Věz, že jest to Dauphin z Vienny, který pro hřích smilství byl takto od Boha raněn, nyní tedy se mějte na pozoru a otci svému můžete říci, aby se střehl podobných hříchů, nebo vás ještě horší věci stihnou.» My pak litujíce onoho Dauphina Guiga z Vienny, jehož babička byla sestrou babičky naší a on sám byl synem sestry krále uherského Karla I., tázali jsme se anděla, zda se bude moci vyzpovídati před smrtí? I byl jsem velice zarmoucen. Odpověděl pak anděl řka: «Dostane se mu příležitosti, aby se vyzpovídal, a bude živ několik dní.»
Tu jsme spatřili na levé straně zástupu státi množství mužů oděných bílými plášti velmi důstojného a úctyhodného vzezření; kteří mluvili mezi sebou pohlížejíce na zástup a na to, co se stalo, a dobře jsme je pozorovali. Přece však nedostalo se nám milosti otázati se jich ani anděl sám od sebe nám nepověděl, kdo neb jaci jsou ti muži tak důstojní. Hned potom jsme byli navráceni na místo své, když již svítalo. I přišel Tomáš z Villeneuve, rytíř z biskupství lutišského, komorník otce našeho, a vzbudil nás řka: «Pane, proč nevstáváte, otec váš již v plné zbroji vsedl na koně.» Tu jsme vstali a byli jsme jaksi unaveni a zmalátnělí jako po veliké námaze cestovní. I řekli jsme mu: «Kam bychom jeli? Vždyť jsme této noci zkusili tolik, že nevíme, co se s námi děje.» Tu řekl nám: «Co se stalo, Pane?» I řekli jsme mu: «Dauphin zemřel a otec náš chce sbírati vojsko a táhnouti na pomoc Dauphinovi, který válčí s hrabětem savojským, naše pomoc mu nepomůže, vždyt zemřel.» A on vysmál se nám a pověděl otci našemu toho dne, kdy jsme dojeli do Parmy, vše, co jsme mu řekli. Tu tázal se otec náš zavolav si nás, zdali jest to pravda a zda jsme takové vidění měli?» Odpověděli jsme mu: «Ovšem, pane, buďte tím jist, že Dauphin zemřel.» Otec však domlouval nám a řekl: «Nevěř snům.» Avšak otci svému a jmenovanému Tomáši nepověděli jsme věc věrně, jak jsme viděli, nýbrž pouze, že Dauphin zemřel.
Po několika dnech posel přišel nesa zprávu, že Dauphin sebrav vojsko své táhl před jeden hrad hraběte savojského a že velikým šípem z jednoho samostřílu byl uprostřed všech svých rytířů poraněn a několik dní potom vyzpovídav se zemřel. Tu otec náš uslyšev tu zprávu pravil: «Divíme se velice tomu, že syn náš nám smrt jeho předpověděl.» A velice se divili on i Tomáš, ale nikdo potom nemluvil s nimi o té věci.
Slovníček
nabízet предлагать
žluč желчь
zkazit испортить, повредить, расстроить
smilství блуд
byvše (прич. прош. вр. мн. ч. гл. být) будучи
nanebevzetí svaté Panny Marie вознесение святой девы Марии
řka (дееприч. наст. вр ед. ч. м.р. гл. říct) говоря
kterak как, каким образом
chopit хватать
viz смотри, узри
mužský úd половой член
nerozeznávat не различать, не распознавать
jenž который
věz! (повел. накл. глагола vědět) знай!
zarmoucen печален
mít se na pozoru иметь в виду, приглядывать
vyzpovídati исповедоваться
komorník камердинер
spatřit увидеть, заметить
důstojný важный, почтенный
zmalátnět утомиться
zbroj латы
v plné zbroji в полном вооружении
hle (межд.) гляди!
zástup толпа
hrabě граф
samostříl арбалет
nesa (дееприч. наст. вр. ед. ч. м.р. глагола nést) неся
předpovědět предсказать, предугадать
divit se удивляться, поражаться
I. Doplňte prepozice tam, kde je to třeba. Pak zkontrolujte v textu.
1.Otec náš nedlouho po nás se dal _ cestu do Parmy.
2. Anděl se postavil_ nás na levé straně lůžka a udeřil nás _ boku.
3. Jiný anděl sestoupiv s nebe a drže ohnivý meč v ruce udeřil jednoho _ zástupu.
Při začátku mše tiše, po prstech trousila se mládež jesuitských škol do temného chrámu, a když poklekl Kampanus do zářivého světla, aby odpřisáhl dosavadní kacířstvo své, byl kostel všecek pln, všickni ti zvědavci chtěli viděti znamenitého rektora universitatis Carolinae. Kampanus, jsa příliš rozčilen, nepostřehl nikterak, že v kostele jest za divadlo velikému množstvu.
5. Nikdo potom nemluvil s otcem a Tomášem _ té věci.
II. Spojte infinitiv a formu imperativu.
věřit viz
vědět buď
být pojď
vidět vstaň
vstát věř
jít věz
III. Husitské reformační hnutí
Jan Hus
Jan Hus (přibližně 1370 — 6. července 1415) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, pedagog vysoké školy, reformátor a kazatel. Považován za jednoho z prvních reformátorů církve, který bezmála o jedno století předběhl Luthera, Bezu, Kalvína a Zwingliho.
Od roku 1398 přednášel na Karlově univerzitě, kde v letech 1409–1410 byl rovněž rektorem. Ve svých náboženských dílech kritizoval nemravnost katolické církve. Katolická církev ho prohlasila za kacíře, jeho učení za herezi, a vyobcovala ho v roce 1411. Císař Svaté říše římské Zikmund Lucemburský mu zaručil bezpečnou přítomnost na kostnickém koncilu, aby se tam očistil ze všech obvinění. Přesto byl odsouzen jako kacíř, a byl upálen na hranici. Na jeho odkaz však navazovali husité, a později i další církve a společnosti. Husité tvořili většinu české populace v Českém království, zformovali bojovné síly. Během tzv. Husitských válek husité podnikli několik křížových výprav. Místo toho, aby kacířské učení zaniklo, začalo se v Čechách rychle šířit a Hus začal být uctíván jako mučedník. Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. Jan Hus napsal několik děl, zde se uvádí Dcerka, v níž vysvětluje dívkám jak žít v souladu s božím slovem.
Dcerka (úryvek)
Kapitola druhá
Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své, že hodno jest, abys poznala své svědomí. Věz, že nemůžeš hříchů konečně skryti, neb musíš je všem lidem, andělům i dáblům v soudný den oznámiti. Tu viz, a přichyl uši své, že kam se obrátíš, cos v duši, v svém svědomí položila, bud zlé neb dobré, svědomí chová tobě, dokud jsi živa, a vrátí tobě, když budeš mrtva. Neb ta jest každé duši položena úmluva, aby slib svůj Bohu držela; činí-li zle, ihned přirazí se svědomí; pakli činí dobře a v tom nezpychne duše, nekárá pravé svědomí; ale když zle činí člověk, svědomí jest při živém, a vleče se po mrtvém. A tak, kam se člověk obrátí, vždy bud chvála nebo pohanění za ním jde. A tak člověk v domu svém, totiž v duši své čeledi má protivníky: aj, žaluje na něho svědomí, svědčí paměť, soudí ho rozum, rozkoš ukazuje, kterak má mučen býti, bázeň neb strach jest kat a rozkoši jsou mučení; neb kolik měl člověk zlých, a kterak velikých zlých rozkoší, tolik a tak velikých má míti utrpení, jakož dí Písmo.
To slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své. Slyš také a viz, že svědomí jest sebe poznání, totiž jímž se člověk sám zná, je-li vinen hříchem či není, a umí uvážiti, je-li hřích či není. A bývá blud v svědomí: prvé, když člověk neví, má-li učiniti či nemá; na příklad, když jest člověk nemocen, a velí jemu v postní den jisti mléčné, a on váhá, nevěda, má-li to učiniti, aby nezhřešil, či nemá. Druhé: blud bývá v svědomí z nedbání, jako když kdo nedbá sebe poznati, je-li v hříchu, a pakli dbá, ale nechce jiného se otázati, neuměje sám sebe rozsouditi. Třetí bývá blud z pýchy, když kdo příliš troufaje sobě nad jiné, i neučiní sobě poznání v hříchu svém. Čtvrté, bývá blud nezřízené žádosti, jež člověka odchyluje od dobré věci, které on žádá, a tak činí, že pobloudí. Páté, z přílišné bázně, jako když se kdo bojí toho, čehož se nemá báti podle rozumu; jako činil-li by kdo sobě svědomí, že by chudému dal almužnu před lidmi s dobrým úmyslem.
Protož, aby člověk zpravil své svědomí i v minulých skutcích, i kteréž ještě činí, a kteréž potom bude činiti, má vždy k Písmu hleděti. A má se varovati svědomí příliš širokého, i svědomí příliš úzkého; neb svědomí široké často má zlé za dobré, hřích za nehřích. A v tom svědomí jsou lidé zlořečení, jakož dí Písmo: «Běda těm, již říkají zlému dobré a dobrému zlé!» Ó, co jest zlořečených v tom svědomí! Mnoho kněží, již smilství, svatokupectví a lakomství svého za hřích nepokládají! Též v jiných stavech, které záletů, tanců, žertů, pomluv, her, vystřihování roucha a jiných zlých obyčejů za hřích nemají, a tak svědomí sobě z nich nečiní! To široké svědomí dává také velikou všetečnost, to jest zlou přílišnou smělost, takže člověk směle hřích činí a nechce míti za hřích, a tak často položí člověka k spasení, an sluší k zatracení. A slově široké svědomí, že jakož veliký pytel slově široký, že veliké věci v se béře, neb dům široký, neb vrata široká, jimiž bez závady veliký kůň, velbloud, neb vůz projede, též to svědomí béře v sebe veliké hříchy, takže nic se rozumem a vůlí nepohádá v člověku, jenž se takového hříchu dopustí. A tak široké svědomí měli kněží a zákonníci za Krista, jenž řekl: «Běda vám, mistři a zákonníci, pokrytci, kteří komára vycedíte a velblouda požíráte!» to jest, z malých věcí sobě svědomí činíte, ale Boží přikázání přestupujíce, z toho sobě svědomí nečiníte. A v tom Kristově zlořečení jsou všichni nyní ti, kteříž málo váží přestoupení zákona Božího a svá ustanovení a přikázání mnoho váží, jakož činí papežové, biskupové a jiní preláti a zákonníci (=řeholníci) i také knížata, páni a měšťané. Také má se člověk varovati svědomí příliš úzkého neb to vede člověka k zoufalství; neb dí člověku, že jest příliš zlý, že se z hříchů právě nekaje neb nezpovídal, že nic dobře nečiní a tak že dobré položí člověku za zlé. A tím úzkým svědomím klame ďábel obecně ty, kteří hříchů hrubých se nedopustili, neb kteří dopustivše se, ted se z nich kají; a položí chytrý čert člověku i promluvení za hřích, i jídlo, i napití, i jiné skutky. Protož má se ho člověk velmi ostříhati, aby nepokládal za hřích, co není hřích; jako pokládali knězi a zákonníci, že jisti s neumytýma rukama jest veliký hřích, a Pán Ježíš ukázal, že to není hřích. Také věz, že svědomí sluhy Božího má býti pokorné a smutné, aby pokora zdržela od pýchy, a tesknost od chlípnosti neb marného veselí. To vše pilně má člověk znamenati, aby mohl duchovně vesel býti.
Slovníček
svědomí совесть
přichytit приблизить
chovat нянчить, держать, хранить
úmluva соглашение, договор
neb= nebo
činit делать, устраивать
přirazit se натолкнуться, прижаться
pakli в случае если
kat палач
pýcha гордость, надменность
troufat si осмеливаться
almužna милостыня, подаяние
odchylovat se уклоняться
Písmo Писание
lakomství скупость, жадность
svatokupectví (prodávání odpustků) продажа индульгенций
pokrytec лицемер, ханжа
papež папа римский
řeholník монах
tesknost грусть, задумчивость
chlípnost сладострастие
I. Určite, co je a co není pravda.
1. Jan Hus ostře odsoudil vybírání odpustků
2. Jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny.
3. Jan Hus psal duchovní písně, kázání
4. Se svým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem položil základy nové, evangelické církve
5. Jan Hus usiloval o zjednodušení českého pravopisu.
II. Najděte na internetu informace
1. Kde se nachází socha Jana Husa?
2. Kdo je autorem obrazu „ Jan Hus před kostnickým koncilem?»
3. Co je odpustek?
4. Jakým jazykem kázal Hus pro prostý lid?
5. Kdy je svátek J. Husa?
IV. Humanismus a renesance v české literatuře
Pod vlivem Evropy se dostal humanismus do Čech, kam byl přiveden především cizinci a českými studenty vracející se ze zahraničních univerzit. Čeští humanisté inklinovali k soudobým duchovním proudům a jejich snem bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň. Hlavním cílem česky píšících činitelů bylo dokázat, že český jazyk je vhodný pro překlad nejlepších světových díl na úrovni originálu. Základní žánry jsou kronika, české a latinské verše, drama. Oblíbeným žánrem se stal však cestopis. Jedním z autorů cestopisů byl Václav Vratislav z Mitrovic (1576–1635), autor deníku Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic ze své cesty do Turecka.
Václav Vratislav z Mitrovic
Václav Vratislav z Mitrovic (zvaný Tureček, 1576–1635) byl český šlechtic, známý v české literatuře pro svůj poutavý cestopis, v němž popisuje své zážitky z diplomatické výpravy a několikaletého zajetí v Osmanské říši. Roku 1591 se s poselstvem císaře Rudolfa II. dostal k tureckému sultánovi do Konstantinopole (dnešní Istanbul), kde obvilnili ho ze špionáže, zatkli a rok a půl strávil na galejích a dva roky v nejhorším tureckém vězení v Konstantinopoli.
O bytu císařského poselství v Konstantinopoli (úryvek)
Mají také prostí Turci mnoho pověrků, mezi jinejmi i tento sme viděli: kde kterej z nich papír na zemi uhlídal, hned jej s uctivostí zdvihl a do škuliny vstrčil, rovně jako u nás, když chléb na zemi leží, jej mnozí políbí, a aby po něm nešlapali, na stranu odloží. Když sme se pak na příčiny té vážnosti k papíru a schování jeho ptali, pravili nám naši jančaři, že Turci papír u veliké vážnosti a poctivosti mají, protože se na něm jméno boží píše: a protož nejmenší škartičku na zemi ležeti nedopouštějí, neb v čas posledního soudu, když Mahomet následovníků svejch Musulmanův povolá z těch míst do nebe, v nichž pro hříchy, kterých se zde dopustili, pokuty nesou, aby je věčného blahoslavenství účasné učinil (jinou cestou nelze k němu přijíti nežli přes veliký, železný rošt ohněm rozpálený, přes nějž každý bosýma nohama jíti musí), tu hned veliký div se stane, nebo všeliký ten papír, kterýž tak skrze ně od pohany zachován byl, nenadále se tu kdes vezme a pod nohy jejich podestře, pomoc jim čině, aby žádné bolesti ani škody od ohnivého železa nepocejtili; taková jim odplata bude za to, že papíru poctivost učinili. Protož nám též za zlé měli, vidouce, an čeládka papíru k nejmrzutější a nejpotupnější potřebě užívala; abychom toho se činiti varovali, prosili. K tomu ještě Turci ani květu růžovému na zemi ležeti nedají, protože, jakož někdy staří pohané růži skrze Venuši pošlou bejti pravili, tak tito pověrčiví lidé na to se dali namluviti a věří, že z potu Mahometa vyrostla. Ale již přestanu, abych se daremnými takovými klevetami zbytečně nezaneprazdňoval.
Slovníček
pověra суеверие, поверье
jinejmi=jinými
sme= jsme
škulina щель
vážnost уважение
jančar (turecký pěší voják) янычар
následovník последователь
škartička бумажка, карточка
pokuta штраф, здесь: наказание
rošt решетка
všeliký= všelijaký всякий, разный
neb=neboť потому что, так как
nenadále внезапно
nepocejtili=nepocítili не почувствовали
poctivost уважение, честь, достоинство
potupný позорный, унизительный
mrzutý досадный, неприятный
daremný напрасный, излишний
kleveta сплетня
namluvit убедить, внушить
I. Určite, jaký význam mají rusko-česká homonyma
важность vážnost
воровать varovat
клевета kleveta
отрок otrok
охота ochota
печень pečeně
взор vzor
наглый náhlý
склеп sklep
позор pozor
ягода jahoda
власть vlast
II. Doplňte správné tvary životných maskulin v nominativu plurálu.
Vzor: Turek — Turci, Jančar- Jančaři
kluk, Nor, pták, pstruh, soudruh, Evropan, Ir, Arab, Skot, filozof, generál, fotbalista.
III. Vysvětlete rozdíl mezi slovy.
1. přemluvit 3. domluvit
2. namluvit 4. pomluvit
IV. Povězte o své cestě do zahraničí. Jaká byla krajina? Co se vám líbilo?
V. České národní obrození
České národní obrození je proces formování novodobého českého národa, který probíhal v letech 1750–1815. Jeho vedoucí představitelé se snažili pozvednout český jazyk opět na úroveň jazyka vzdělanců a uskutečnili to pomocí literatury. K první generaci obrozenců patřil Gelasius Dobner a zejména jeho žák Josef Dobrovský. Klíčovými osobnostmi druhé generace byli Josef Jungmann, Ján Kollár, Pavel Jozef Šafařík, Václav Kliment Klicpera a František Ladislav Čelakovský. K třetí generaci patří Karel Hynek Mácha (veršovaná skladba Máj), Karel Jaromír Erben (sbírka Kytice), František Palacký (Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě), Božena Němcová (Babička) a Josef Kajetán Tyl, který je obecně známý jako autor textu Národní hymny.
Josef Kajetán Tyl
Josef Kajetán Tyl (4. února 1808 — 11. července 1856) byl český dramatik, režisér, herec, překladatel, divadelní kritik, spisovatel a novinář. Ve 30. letech 19. století založil Ochotnické divadlo na Malé Straně. Tyl psal báchorky, historické hry a hry se společenskou tematikou. Mezi sociální hry patří Paličova dcera, kde je dcera vyhnána z domu otcem alkoholikem, Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, v níž poprvé zazněla česká státní hymna Kde domov můj.
Kde domov můj?
Kde domov můj, kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
Bory šumí po skalinách,
V sadě stkví se jara květ,
Zemský ráj to na pohled;
A to jest ta krásná země,
(Země česká, domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
Svatopluka hrad kde stojí,
Hana s Moravou se pojí,
Jaroslav kde světa rek
Porazil Tatarů vztek;
A to jest ta krásná země,
(Zem moravská domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
Kde slovenský větřík věje,
Svatopluka slavné děje
Oživujú v srdci svých
Potomkóv rodu věrných;
A to jest ta krásná kraj’na,
(Zem slovenská domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
V kraji znášli bohumilém
Duše útlé v těle čilém,
Mysl jasnou, znik a zdar,
A tu sílu, vzdorů zmár;
A to jest to slavné plemě,
(Mezi Čechy domov můj!)
Kde domov můj kde domov můj?
Velkomoravská koruna
Klesla do mořského lůna,
A kde našich králů hrob,
Nezůstalo žádných stop;
A však nová sláva vítá
(Zem moravskou, domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
Co zhynulo, nezbudíme,
Svatopluka nezkřísime,
Aniž jeho města zdi
Zrak náš více uvidí;
Avšak nová sláva vítá
(Zem slovenskou, domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
Pro minulost nezoufejme,
Nové naději se vzdejme,
Posuď živ náš národ jest,
Mužně zastává svou česť;
V nové jarní kráse zkvétá
(Zem slovanská, domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
Bujará orlice pestrá,
Lva bílého věrná sestra,
Své perutě rozpíná,
Na svou slávu zpomíná;
V nové jarní kráse zkvétá
(Zem moravská, domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
Tam kde lidu moravskému,
Českému i slovenskému,
Apoštolé slovanští
Věstovali křesťanství,
Na posvatném Velehradě,
(Na Moravě domov můj!)
Kde domov můj, kde domov můj?
Bože, velký Hospodine,
Ruka Tvoje světům kyne,
Tebe vzývá národ můj,
Velký Bože, při něm stůj;
Světovládný Hospodine,
(Chraň Slovanský domov můj!)
Slovníček
domov дом, родина
lučina (книжн.) louka
stkvít se (устар.) блестеть
pojit se соединяться, сливаться
Potomkóv = potomků
útlý тонкий, хрупкий
znik=zánik гибель, исчезновение
zdar успех, удача
zmar крушение, гибель
bujarý безудержный
I. Odpovězte na otázky.
1) Které státní symboly ČR znáte?
2) Jaké jsou státní barvy?
3) Z čeho se skládá státní vlajka ČR?
4) Jaké existují regionální varianty české hymny?
2. Určite, co je a co není pravda.
1) Většina Čechů žije v Česku.
2) Návrh na vydání ústavního zákona o státních znacích České, Slovenské a Československé republiky předložil Václav Havel.
3) Státní pečeť není státním symbolem.
4) Původní státní vlajka České republiky byla složena ze dvou pruhů, spodního černého a vrchního žlutého.
BOŽENA NĚMCOVÁ
Božena Němcová, rozená Barbora Novotná, později Barbora Panklová (4. února 1820 — 21. ledna 1862), byla česká spisovatelka. Je považována za zakladatelku novodobé české prózy. Nad dílem spisovatelky se vedou spory týkající se jeho slohové přináležitosti k romantismu, realismu či biedermeieru. Jedno z její děl je vesnická povídka popisující život nebojácné pastýřovi dcery Báry, která zbaví svou kamarádku Elšku nemilého nápadníka a sama se provdá za myslivce, kterého miluje.
Divá Bára
I
Vestec je velká dědina, mají tam kostel i školu; u kostela je fara, podle ní chalupa kostelníkova, také rychtář zůstává vprostřed vsi, na samém konci dědiny pak stojí chaloupka obecního pastýře. — Za chalupou táhlo se dlouhé údolí, ohražené z obou stran vršinami, porostlými nejvíce jehličím. Sem tam bylo vidět mejtiště nebo zelený palouk, na němž porůzno bělokoré, světlolisté břízy stály, ty dívky mezi stromovím, jako by je tam byla příroda vyrůst nechala k obveselení těm zasmušilým smrkům a jedlím, vážným dubům a bukům. Uprostřed údolí mezi lučinami a poli tekla řeka, zrovna okolo pastýřovy chalupy; břehy její vroubené byly olší a vrbou.
Obecní pastýř jmenoval se Jakub a zůstával se svou dcerou Bárou v té poslední chalupě. Jakub byl již šedesátník, Bára jeho prvorozené dítě a jedinačka. Přál si ovšem syna mít, dědiče svého jména, ale když Bára povyrůstala, nelitoval: milejší mu byla než syn a mnohdy si myslil: ať si je děvče, přece je mé dítě; umru jako člověk a mám stupeň do nebe.
Jakub byl rodič z vesnice; jsa sirotek, musel od malička sloužit. I sloužil co husopas, co honák, skoták, co kravař, volař, co pacholek i oráč, až dospěl nejvyššího stupně hodnosti, až se obecním pastýřem stal. To byla již dobrá služba, mohl se oženit. — Chalupu dostal k doživotnímu bydlení, dříví mu přivezli sedláci až na dvorek, mohl si držet i krávu; chleba, másla, vajec, mléka, vařiva, to vše dostával na týden. Plátna každý rok na tři košile a dva páry nohavic dostal, k tomu dvoje střevíce, šerku, kamizolu i širák a každý druhý rok kožich a húni. Mimo to o každé svátky božíhodové a o posvícení pečiva a výsluh, že ani na faře víc nebylo. — Zkrátka byla to dobrá služba a Jakub, jakkoli byl nehezký, nemluvný, zamračený, byl by přece dostal ženu, hned ale nedbal. V létě vymlouval se, že nemá kdy ohlížet se po děvčatech, že je pastva, a v zimě vydlaboval dřevenky a večer, když šli chlapci do společnosti děvčat, šel raději posedět do hospody. Když se pak trefilo, že některá z hospodyň pro hospodáře do hospody si přišla, libovával si Jakub, že nemá pro něho kdo chodit. Ani z toho si ničehož nedělal, když se mu vysmívali, že je starý mládenec, že bude muset po smrti v předpeklí písek do otýpek vázat. Tak mu prošel čtyrycátý rok. Tu mu kdosi napískal, že když umře, nemaje dětí, že nepřijde do nebe, děti že jsou stupně do nebe. — To vrtalo Jakubovi dlouho mozkem, a když se mu to rozleželo, šel k rychtářovům a vzal si děvečku Báru.
Bára byla hezká děvčice — za mladých let. Rádi ji brávali chlapci do kola, i několik jich chodilo k ní na zálety, ale byli to hoši z Drážďan a ne z Berouna, žádný si ji nevzal. Když se jí Jakub zeptal, nechtěla-li by jeho ženou být, spočítala, že má tři křížky za sebou, a ačkoliv se jí Jakub příliš nelíbil, dala mu slovo, myslíc si: lepší za svým snopem, než za cizím mandelem. Sebrali se a rychtář vystrojil veselku.
Narodilo se jim po roce děvče, jemuž dali říkat po mámě Bára; Jakub škrábal se za ušima slyše, že je děvče a ne chlapec, ale bába ho potěšila tím, že je mu podobné jako vejce k vejceti. — Několik dní po narození děvčete stala se v Jakubově chalupě nehoda. Sousedka zaskočila k šestinedělce v pravé poledne a našla ji pod komínem u ohniště polomrtvou ležet. Udělala povyk, kmotry se sběhly, přišla i bába a vzkřísily Báru. Dověděly se od ní, že vařila mužovi oběd, a zapomenouc, že šestinedělka nemá v pravé poledne ani po klekání ze sednice vykročit, zůstala stát v kuchyni pod komínem a vařila. Tu prý to okolo uší jí zašumělo jako zlý vítr, před očima dělaly se jí mžitky, něco ji začalo krákat za vlasy a na zem porazilo. «To byla polednice!» křičely všechny. «Jestlipak nepodložila divé dítě místo Barči,» vzpomněla jedna a šla ke kolíbce. Hned se všecky okolo shlukly, vzaly dítě z kolébky, rozbalily, prohlížely, jedna řekla: «Je to divé dítě, je, má velké oči!» druhá: «Má velkou hlavu!», třetí přiřkla jí krátké nohy a každá něco jiného. Matka se lekala, bába ale svědomitě prohlídnouc dítě rozhodla, že je to její vlastní, co pod srdcem chovala. Nicméně nejedna z kmoter zůstala při svém, že je dítě od polednice podstrčené.
Od té nehody nemohla se ale Jakubova žena více pozdravit a za několik let po ustavičném churavění umřela. — Zůstal Jakub se svou dívčí sám; jakkoli ho pobízeli, aby se oženil kvůli děvčeti mladičkému, přece toho více učiniti nechtěl. — Hlídal si ji jako malou ovečku, sám a sám, a dobře ji vyhlídal. Když byla trochu povyrostla, vzkázal mu pan učitel, aby ji přece také do školy posílal, a jakkoli Jakub čtení a psaní za zbytečné držel, přece poslechl. Celou zimu chodila Barča do školy, z jara ale, když nastala pastva a práce v poli, tu se nemohl bez ní obejít. Od jara do jeseně bývala beztoho škola větší část týhodne na petlici zavřená, pan učitel pracoval v poli a děti též, seč každého síly stačily. — Druhou zimu Bára už do školy chodit nemohla, musela se učit příst a tkát. Bára dosáhla patnácte let a žádné děvče v celé dědině nemohlo se jí rovnat v síle a velikosti. Tělo její bylo hrubých kostí, silných svalů, přitom ale pravidelných forem. Mrštná byla jak pstruh. Pleti byla tmavohnědé, dílem od přirozenosti, dílem od slunce i větru, neboť si nikdy, ani v parném létu nezastřela tvář, jako to vesnická děvčata dělávala. — Hlava zdála se veliká, ale to dělalo množství vlasů, černých jak havran, dlouhých, ale hrubých jako žíně. Čelo měla nízké, krátký tupý nos, ústa trochu velká a vyšpulené pysky, ale zdravé, červené jako krev. Zuby široké, silné, ale čisté. — Nejpěknější bylo u ní oko; a právě proto musela od lidí posměch snášet. Spílali jí, že má «oči buličí». — Veliké měla oko, neobyčejně veliké a modré jak charpa, obrostlé dlouhou černou řasou. Nad okem klenulo se husté černé obočí. — Když se Bára škaredila, podobala se její tvář obloze, černými mraky zatažené, z nichž se jen kousek oblohy modralo. — Ona se ale málokdy škaredila, leda když jí chasa nadávala, že má buličí oči, to jí oči hněvem sršely a mnohdy se až do pláče pustila. Jakub ale vždy jí říkal: «Ty hloupá, co si z toho děláš, já mám také velké oči. — A nechsi jsou buličí, však to není nic zlého; vždyť se ta němá tvář umí na člověka mileji podívat než ti tam!» — Přitom obyčejně ukázal holí k dědině. — Pozdější léta ale, když přišla k síle, netroufala si chasa ubližovat jí, neboť za každou urážku dávala hned oplatky. Silní chlapci nebyli s to ji poprat; kde nevystačila síla, tu užívala všelikých fortelů aneb si pomohla obratností. Tak si dobyla pokoje.
Bára měla vůbec do sebe tolik neobyčejných vlastností, že se nebylo čemu divit, když si sousedé o ní povídali; nemohouce si takovou povahu nijak vyložit, začaly ženy opět tvrdit, že to přece jen nějaké «divé dítě», a ne-li to, tedy že ji zajisté polednice vzala pod moc svoji. — Tím vyřknutím bylo všecko počínání děvčete vysvětleno a omluveno, ale mělo ten následek, že se jí vesničané buď štítili, buď báli, a jen několik duší ji opravdu milovalo. Kdo ji chtěl hodně pozlobit, řekl jí «divá Báro!» — ale byl každý na omylu, kdo mněl, že ta přezdívka ji víc než každá jiná mrzí, tím jí právě neublížili, každá jiná přezdívka více ji zabolela než ta. Ona slýchala sice povídačky o polednicích, večernicích, o vodním muži, o žhavém muži, který je v lese, o světýlkách, čertu a strašidlech, slýchala o tom mezi dětmi, ale nebála se ničehož. Dokud byla malá, bral ji otec s sebou na pastvu a tu hrála celý boží den s psem Lišajem, který jí byl po tátovi nejmilejší kamarád. Táta s ní mnoho řeči nenadělal, seděl a vydlaboval dřevenky, chvílemi pozdvihl hlavu po stádu, a jestli nebylo pohromadě, poslal Lišaje, by krávu nebo jalovici zavrátil, což pes jak náleží vyvedl. Když bylo potřebí, vstal sám a několikrát stádo obešel. Když byla Bára větší, vyprovázívala vždy Lišaje, a jestli která kráva po ní čmuchat chtěla, hned ji Lišaj odehnal. Jsouc větší, mnohdy v čas potřeby za tatíka stádo vyhnala; krávy znaly její hlas tak dobře jako Jakubovu troubu, zlý býk, jehož se statní chlapci báli, poslechl, když mu Bára zahrozila.
Když chtěl Jakub stádo vybrodit a přes řeku je hnal, posadil Báru některé krávě na hřbet, řekl jí «drž se», — sám pak plaval za stádem. Jednou se Bára dobře nedržela, smekla se do vody, tu ji za suknici Lišaj vytáhl a táta ji hodně vypeskoval. Ptala se tedy táty, co se musí dělat, když chce plavat, táta jí ukázal, jak musí rukama i nohama pohybovat. Bára si to pamatovala a tak dlouho zkoušela udržet se nad vodou, až to dokázala. Zalíbilo se jí plavání tak, že v létě zrána i večer se koupávala, a nejen dlouho plavat vydržela hlavou nad vodou, ale i pod vodou. — O tom umění ale kromě táty nikdo nevěděl. Od svitu do desáté hodiny večer nebyla doba, kde by Bára se nebyla koupala, a nikdy vodního mužíka neviděla; nevěřila tedy naň a vody se nebála. — Jak v pravé poledne, tak v pravou půlnoc bývala Bára pod širou oblohou, v létě spávala nejvíce na stáji u otevřeného vikýře, a přece ji nikdy nepřestrašilo, aniž by se jí cos neobyčejného bylo ukázalo. — Jednou když byla na pastvě a pod stromem na kraji lesa ležela, Lišaj vedle ní, vzpomněla si na báchorku o vandrovním, jak ležel také v lese pod stromem, jak si přál být v zámku u krásné princezny a za vyplnění toho přání čertu zadat se chtěl. Jen si na čerta vzpomněl a už stál před ním.
«Co bych já si přála, kdyby se tu nyní přede mnou vzal?» ptala se sama sebe v myšlenkách, škrábajíc Lišaje na hlavě. «Hm,» usmála se, «já bych ho poprosila, aby mě dal takovou loktuši, do které kdybych se zaobalila, by mne nikdo neviděl, a kdybych řekla: ať jsem tam a tam, abych tam hned byla. To bych hned chtěla být u Elšky.» I myslila, dlouho myslila, ale ticho bylo, ani strom nezašuměl; konečně jí všetečnost nedala, zavolala tichounko: «Čerte!» — Ono nic. — Pak hlasitěji — a ještě hlasitěji, že to daleko zaznělo: «Čerte, čerte!» — Mezi stádem pozdvihla hlavu černá jalovička, a když hlas ještě jednou zazněl, oddělila se od stáda — běžíc vesele k lesu. Tu ale vyskočil Lišaj a chtěl ji zvrátit, dle své povinnosti; černá se zarazila, Bára ale pustila se do smíchu; «Nech ji, Lišaji, nech, ona je poslušná, myslela, že volám ji.» Vyskočila, pohladila čerta po krku a od té doby na báchory o čertu nevěřila.
U lesa, několik set kroků za řekou byl hřbitov; — po klekání neradi chodili lidé tou stranou a mnoho bájí bylo o umrlcích, kteří tam v půlnoční dobu rejdy tropí. Ale Barča i noční dobou tamtudy šla, a nikdy aby se jí cos strašného bylo přihodilo. Nevěřila tedy, že by zemřelí vstávali, lidi strašit chodili a na svých hrobech se veselili.
Když šla chasa do lesa na jahody nebo na borůvky a zhlédli kdes hada, tu bylo útěku; dokonce jestli had hlavu pozdvihl a žihadlo jim ukázal, tu běželi všickni k vodě, aby tam dříve byli než had a on žádné moci k nim neměl.. — Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřku-li hada nebo štíra. Jestli jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí nepřekážel, nechala ho.
Zkrátka, Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a bouře nad údolím vztek svůj vylévala, nechvěla se Bára. Ba naopak, když vesničané okna i dveře zavírali, hromničné svíce rozsvěceli, strachem třesoucí se modlili, by se na ně pánbůh nehněval, tu Bára nejraději stála na záspí, by lépe dívat se mohla na obzor, před okem rozprostřený. Jakub mnohdy jí říkal: «Já nevím, děvče, jakou to radost máš, dívat se do nebe, když se pánbůh hněvá.» — «Právě takovou, jakou mám, když se směje,» odpověděla. «Podívejte se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!» — «Neukazuj!» okřikoval ji Jakub, «ať ti boží posel prst neurazí. Kdo se nebojí bouřky, nebojí se pánaboha, nevíš to?» — «Elška z fary mi četla jednou knížku, tam stálo, že se nemáme bouřky bát co hněvu božího, že máme v ní obdivovat mocnost božskou. Pan farář vždy káže, že je Bůh nanejvýš dobrotivý, pouhá láska, kterak by to bylo, aby se na nás tak často hněval. Já miluju pánaboha, a proto se nebojím jeho posla.»
Jakub nerad mnoho řečí nadělal a nechal Báru být. — Sousedé ale, vidouce dívčinu neohroženost, a že se jí nikdy nic zlého nepřihodí, tím více potvrzeni byli v mínění svém, že je dítě chráněné nějakou nadpřirozenou mocí.
Mimo otce milovali ji jedině Elška a Josífek, její vrstevníci. Josífek byl syn kostelníka, Elška byla neť pana faráře. Josífek byl chlapec malého vzrůstu, bledotvářný, rusovlasý, dobrosrdečný, ale velice bojácný. Bára byla o hlavu větší než on a při pračkách schoval se Josífek vždy za její sukně, Bára pak se ho statně ujala proti chlapcům, s nimiž by byl ničehož nesvedl. Za to ji Josífek velice miloval, nosíval jí křížaly a každou sobotu bílý oplatek. Jednou v neděli, když byla Bára ještě menší, přivedl si ji domů, chtěl jí ukázat svůj oltářík, a jak umí hrát na pana pátera. Vedli se pěkně za ruce a Lišaj cáral za nimi.
U všech selských statků byly dveře na petlice zavřené, v noci na závorky; na faře byly dubové dveře pobité železem vždy zamčené, a kdo šel do fary, musel zazvonit. U kostelníka měli také u dveří zvoneček jako na faře a vesničtí hoši začasté, když šli okolo, pootevřeli dveře, aby slyšeli zvonek zazvonit _ a kostelníkovou hřešit. — Když je hodně vyhřešila, pokřikovali na ni: «Jedubabo! Jedubabo!» — Když Bára s Josífkem do dveří vešli a zvoneček zazněl, vyběhla kostelníková do síně; majíc konec dlouhého nosu skřípnutý v brejlích, křikla huhňavým hlasem: «Co si to tu vedeš?» — Josífek zůstal, jako když ho spaří, sklopil oči a mlčel. Bára také oči sklopila a mlčela. Za kostelníkovou ale vyběhl i kocourek a vida Lišaje začal ježit hřbet, prskat, očima svítit; Lišaj začal vrčet, pak zaštěkl a po kocourku se rozběhl. — Kocourek skočil pod almárku, a když i tam se Lišaj po něm hnal, vyskočil na polici mezi hrnce. Tam byl jist, ale zlostí mu každý chlup se ježil. Lišaj nemotorně vyskakoval na polici a štěkal, až uši zaléhaly. — Kostelník vyběhl ven; vida ten rámus, nepřátele na sebe dorážející, rozhněvanou ženu, rozhněval se též, a otevřev dveře, křikl na děti: «Hned se mi s tou mrchou šikujte, odkud jste přišli!» — Bára nedala si dvakrát kázat, zavolala na Lišaje, kterého ještě kostelník rákoskou notně švihl, a utíkala, jako by za ní hořelo. — Josífek ji volal zpátky, ale ona zavrtěvši hlavou pravila: «A kdybys mi jalovici dával, k vám více nepůjdu,» a také nešla, ač se jí dost Josífek naprosil a sliboval, že ji bude matka ráda vidět, dokonce kdy nechá doma psa. Nešla a ne; — od té doby ztratila také před kostelníkovou všecku uctivost a lásku, vyjmouc Josífka. — Ona myslívala, že se kostelník rovná panu páteru — a měla před ním velikou vážnost, vždyť chodíval oblečen jako pán páter, v kostele měl všecko pod sebou, když dal některému chlapci nepovedovi v kostele pohlavek, nesměl ani hlesnout, a sousedé když chtěli cosi u pana faráře, vždy se stavili dříve na poradu u kmotra kostelníka. «Musí být ten pan kostelník už přece něco hodného,» myslilo si vždy děvče, ale od té doby, co jí tak nehezky dveře ukázal a Lišaje švihl, že kňuče kus cesty po třech skákal, od té doby si myslívala, kdykoli ho viděla: «Nejsi, pane, nic hodného.»
Jak zcela jinak to bylo, když si vzala Elška Báru s sebou na faru, a to bývalo ve čtvrtek a v neděli. Jak zvoneček zazněl, děvečka otevřela, pustila děvčata, třebas i Lišaje, domácí pes dobře s ním se znal. Potichounku šla děvčata do čeledníku a vlezla na pec, kde měla Elška svoje hračky a panny. Pan farář, starý pán již, sedával na lavici za stolem, měl před sebou ležet pikslu, modrý šátek kapesní, a hlavu opřenou o zeď maje, vždy dřímal. Jen jednou byl vzhůru; tu mu běžela Bára políbit ruku, — a on ji pohladil po hlavě řka: «No jsi hodná; jděte si hrát, jděte, děvčátka!» — Také panna Pepinka, sestra pana faráře, byla hodná. Ona velkých řečí s Bárou nenadělala, ačkoli se sousedkami ráda mnoho mluvila, ale vždy jí dala veliký kus chleba s medem nebo buchtu k svačině, větší než Elšce. Panna Pepinka byla nízká osobička, ujímaly se na ní dary boží, byla tlustá, červená, na bradě měla bradavici a trochu plačtivé oči, ale za mladých let — jak sama říkala — bývala prý hezká, což vždy kostelník dosvědčoval. Nosila dlouhé šaty (panské) s krátkým životem, zástěru na celé kolo, s velikými kapsami, po boku náruč klíčů. Šedivé vlasy měla vždy pěkně uhlazené a na hlavě ve všední den hnědý šátek s žlutým okolkem, v neděli žlutý šátek s hnědým okolkem. — Panna Pepinka obyčejně šukala po domě nebo na poli, předla nebo s brejlemi na nose záplatovala, v neděli po obědě si také vždy trochu dřímla a po nešporu hrávala s panem bratrem a kostelníkem mariáš. Ona ale málokdy říkala «pane bratře», obyčejně «velebný pane». — Panna Pepinka byla hlava domu, co ona chtěla, to se dělo, co řekla, měl každý v domě za neomylnou pravdu, komu ona přála, tomu přáli všickni.
Elška byla mazánek panny Pepinky i velebného pána, a co Elška chtěla, to chtěla i panna Pepinka, koho Elška si zamilovala, toho i Pepinka náviděla. Proto nedostala Bára na faře škaredého oka, proto byl i Lišaj trpěn, ba kostelník, nemoha psy jinak vystát, Lišaje pro dobrou vůli mnohdy pohladit chtěl, ale Lišaj nemohl kostelníka vystát a vždy naň vrčel.
Bára byla všecka šťastná, když mohla být na faře. — V pokojích se vše jen lesklo, bylo tam nastlaných do stropu postelí, krásných obrázků, vykládaných truhel; v zahradě plno květin, zeleniny a dobrého ovoce. Na dvoře drůbeže, jaké by si kdo přál, a v chlívě dobytek, že se bylo radost naň podívat. Pastýř Jakub měl s farského dobytku největší potěšení. A v čeledníku na peci, co tu pěkných hraček a Elška nikdy neplácala koláče z hlíny, nesypala cihlou a vápnem, měla vždy dobrých věcí na vaření, a co se ustrojilo, — snědlo se.
Jak neměla být Bára v takovém domě ráda, ale jí byla nade všecko milá Elška, ba mnohdy se jí zdálo, že ji má radši než tátu, kdyby Elška třebas v pazderně bydlela, ráda by u ní Bára bývala. Elška ani jedinkráte Báře se neposmála, měla-li co dobrého, rozdělila se s ní a často vzala Báru okolo krku a říkala: «Báro, já tě mám tuze ráda.» — «Ona mne má tuze ráda, a je přece tak krásná, je farářovic, všickni lidé říkají jí vy, i pan kantor i kostelník, — a ti druzí se mně posmívají,» opakovávala si Bára a v duchu vždy Elšku za laskavost její objímala a líbala, ale v skutečnosti se ostýchala, ačkoliv by ráda byla vroucí svůj cit najevo jí dala.
Když se po louce honily a Elšce se rozpletl vrkoč, tu prosívala Bára: «Nechte, Elško, bych vás zapletla, vy máte hebounké vlásky jako len, já vás ráda zaplítám.» — Když to děvče rádo dovolilo, s libostí se probírala v hebkých vlasech, krásu jejich obdivovala, jsouc pak s pletením hotova, přehrnula svůj hrubý vrkoč kupředu, přirovnala k Eliščinu, řkouc: «To je rozdíl.» — Ano, Eliščiny vlasy podobaly se vedle Bářiných zlatu vedle kaleného ocele. A přece nebyla Eliška s nimi spokojena a přála si mít tak černé jak Bára.
Když přiběhla Elška k Báře někdy a jisty byly, že je nikdo nevidí, šly se koupat. Elška byla ale bojácná, a jakkoli Bára ujišťovala, že se jí pranic nestane, že ji bude držet a naučí plavat, přece nešla do hlubší vody, než co po kolena dosahovala. Po koupání utírala jí Bára ráda nohy svojí hrubou zástěrou, sevrouc pak malé bílé nožky do silných pěstí, políbila je a se smíchem říkala: «Bože, jsou to nožky, měkounké, maličké! Kam by se to dělo, kdyby to mělo boso chodit. — Hle!» doložila, přirovnávajíc svoji opálenou, rozedranou nohu, plnou mozolů, k Eliščině bílé nožce. «A nebolí tě to?» ptala se Eliška, sahajíc po tvrdé kůži zpod nohy s outrpným citem. «Dokud nebyla kůže jako podešev, bolívaly mne nohy, ale teď ani oheň pod nohou necítím,» skoro s hrdostí Bára odpověděla a Eliška se jí velice divila.
Tak se ta děvčata mile těšila; často se Josífek k nim přidružil, když strojily hody, musíval přinášet, co potřeba bylo, strouhat a krájet, kdy hrály na vlka, musel být ovcí, při výměnách hrnce vozit. Ale on si ze všeho nic nedělal a přece jen nejraději u děvčat byl.
Přešel dětem dvanáctý rok a konec učiněn dětinským jich radostem; Josífka dal kostelník do města na studie, chtěl mít z něho pana pátera; Elšku dala panna Pepinka do Prahy k bohaté, bezdětné tetě, aby se naučila způsobům a teta aby nezapomněla venkovské přátele. Bára zůstala s tatíkem a Lišajem sama.
II
Život na venkově plyne tiše, bez hluku a šumu, jako luční potok; — tři léta minula, co Elška do Prahy odjela. Zprvu ani panna Pepinka ani pan farář odvyknout nemohli — stýskalo se jim nesmírně, když ale kostelník namítl, proč se Elška z domu posílala, říkala panna Pepinka velmi moudře: «Milý Vlčku, člověk nesmí žít pro dnes, musíme myslet na dále. My — nu, copak — my už, dá pánbůh, ten život nějak protlučem; ale Elška je mladá, na tu dlužno myslet. Peníze zachovat — ty můj milý bože — , z čehopak! — Trocha peřin, vybytí — to je všecko, co někdy po nás dostane, — a to je málo. Svět se ohlíží po těchto (přitom rozevřela Pepinka dlaň a druhou rukou dělala na ní pantomimu počítání) — a pražská teta jich má — nepočítaných. Snad se jí Elška zalíbí; jen k jejímu dobru ji tam necháváme.» — Pan kostelník dal panně Pepince zcela za pravdu.
Paní teta pražská stonala mnoho let; od té doby, co jí manžel zemřel, — vždy psala panu švagrovi a panně švagrové, že je živa jen na lékách, a kdyby neznal lékař její předobře její náturu, že by dávno ležela na svatém poli. Najednou ale psala Elška, že má paní teta jiného lékaře, ten že jí radil, aby se každodenně koupala v studené vodě, hodně chodila, dobře jedla a pila, že bude hned zdráva. Paní teta že ho poslechla a že je zdráva jako rys. «Hm, jaké to novoty. — No, když je tomu tak, může Elška hnedle domů přijet.» — Jak panna Pepinka chtěla, tak se stalo. Ještě ten samý den musel pacholek vytáhnout kolesku z kolny, dovézt ke koláři a panna Pepinka umínivši si sama pro Elšku jet — vynesla si z komory klobouk, aby si ho prohlídla, jestli škodu neutrpěl. Ano, panna Pepinka měla také klobouk, dostala ho před desíti lety, když byla v Praze, od paní tety, ve Vestci nikdo ji v něm neviděl, ale když jela do blízkého města na děkanství na pouť s panem bratrem, to si ho nasadila a do Prahy musela ho vzít též s sebou, aby jak říkala, neplodila paní tetě v šátku ostudu.
Druhý den byla koleska spravena, třetí den poručila Pepinka, aby ji namazali, koně dali okovat, čtvrtý den loučila se s hospodářstvím, poslala pro Báru, by za její nepřítomnosti dohlídla, pátý den časně zrána nakládal se na kolesku obrok pro koně, strava pro pacholka, částečně i pro pannu Pepinku, koš vajec, hrnec másla a podobné dárky pro paní tetu, škatule s kloboukem, uzel šatu a po mši svaté schovala se po dlouhém loučení a nařizování do kolesky i panna Pepinka, pacholek švihl do koní a s Kristem pánem vydali se na cestu. Kdo zhlídl starožitnou kolesku, která se podobala křídlatému kotli, visícímu mezi čtyrmi koly, zdaleka smekal, ačkoliv pannu Pepinku, zavinutou v kolikero šátkách, v hluboké kolesce, mezi všelikým nářadím a v kupě sena, která nad ní čněla, ani vidět nebylo. Ale sedláci znali kolesku, jich otcové již znali ji a povídávali si, že ta koleska Žižku pamatuje.
Nikdo se vroucněji na příjezd Elščin netěšil jako Bára, nikdo na ni také vroucněji nemyslíval než ona, nikdo více o ní nemluvíval; když neměla s kým, hovořila s Lišajem, slibovala mu až se Elška vrátí, jak se bude mít zase dobře, ptala se ho, zdali se i jemu nestýská. Panna Pepinka i pan farář věděli, jak Bára Elšku miluje, a přáli jí též. Když se jednou panna Pepinka trochu roznemohla a Bára ji s největší ochotností obsluhovala, přesvědčila se o dívčině věrnosti a dobrosrdečnosti tak, že si ji v čas díla na faru brala na pomoc k své ruce, a konečně tolik důvěry do ní měla, že i klíč od špižírny jí svěřila, což byl u panny Pepinky největší důkaz náklonnosti. Proto také odevzdala jí dohled nad domem, když odjela, čemuž se všecky hospodyně divily a začež se kostelníková na Báru ještě více popudila. Hned se zase povídalo: «Vidíme, takoví nepodařenci mají z pekla štěstí, — jak se tam na faře uhnízdila.» — Myslely tím Báru. Nepominul předsudek proti ubohému děvčeti; ona se ani nestarala, mají-li ji lidé rádi čili nemají, nedotírala se mezi chasu, ani k hraní, ani k tanci, hleděla si své práce, svého starého táty a fara byla její Praha. — Ozývaly se po vsi hlasy, které pravily: «Ta čest se musí tomu děvčeti dát, že jí není v obratnosti a síle málokterý chlapec roveň, děvče pak žádné. Kterápak by unesla tak plná vědra vody a ještě si s nimi šla, jak by jí hráli. — A s dobytkem, kdo tak umí? — Kůň i býk, kráva i ovce, všecko ji to poslouchá, ona zmůže všecko. Taková děvka je v hospodářství pravé boží požehnání.» — Ale kdyby se byl kterýkoliv chlapec ozval: «Já bych si ji i za ženu vzal,» tu hned křičely mámy: «Ne, ne, chlapče, tuto nám nevoď do rodiny, člověk nemůže vědět, kterak to dopadne, a divous je.» — Opravdu se tedy o děvče ucházet žádný z chlapců nesměl a žertem si netroufal. Bára nedala s sebou vládnout, aniž si dala pěknými slovy oči zasypat. Nejvíce ji nenáviděla kostelníková, ačkoliv jí Bára jaktěživa na kříž stéblo v cestu nevložila, ba naopak dobře činila tím, že Josífka přede mstou chlapců chránila. Jak dostal který chlapec v kostele od kostelníka pohlavek, zajisté ho vrátit chtěl Josífkovi. Ale kostelníková měla zlost na Josífka, že je bluma a nechá se bránit od děvčete, že má to děvče rád; měla zlost, že chodí Bára na faru a že ji mají i tam rádi. — Ona by zajisté byla ji z fary vypíchala, kdyby panna Pepinka nebývala pannou Pepinkou, — ale Pepinka si nedala do kaše foukat — nanejméně od kostelníkové. — Jednou udělala kostelníková s učitelkyní na pannu Pepinku klep a od té doby spolu dobře nevařily, ačkoliv dříve jedna ruka bývaly. — Pana Vlčka panna Pepinka mnohdy za to sekla, řkouc: «Ach špičatý nůsek rád podrývá,» což padalo na kostelníkovou, — ale Vlček býval na faře vždy beránkem a jen doma pravým Vlčkem.
Přešly dva, tři, přešly čtyry dni, co Pepinka odjela, Bára nemohla se dočkat. «Bože, jemnostpane, jakpak daleko je do té Prahy?» zeptala se Bára pana faráře; když se byl odpoledne vyspal, to býval v nejlepším rozmaru. — «Měj strpení, děvče, ještě tu být nemohou. Dvacet mil, to je kus země, — tři dni potřebujou tam, dva dni se tam Pepinka zdrží a tři dni na zpáteční cestu — spočítej si to.» — Bára počítala dny, a když čtvrtý den nastal, bylo na faře chystání a Bára čítala již jen hodiny. Konečně když po desáté ven vyběhla vyhlížet, slunce již zapadalo a táta domů hnal, ukázala se na silnici koleska. — «Už jedou!» křikla Bára, že to po celé faře zaznělo. Pan farář vyšel před vrata, pan kostelník za ním; Bára byla by letěla ráda přijíždějícím vstříc, ale ostýchala se, běhala z místa na místo, a když se koleska již k samé faře blížila, přišla na ni ouzkost, srdce jí tlouklo, hrdlo se jí stahovalo, horko i zima ji pocházela. — Koleska se zastavila u vrat; nejdříve se z ní vyvalila panna Pepinka a za ní skočila štíhlá postava růžotvářného děvčete, na něž farář, kostelník i chasa se zahleděla. Kdyby byla panu faráři nebyla okolo krku padla a strejčkem ho nazvala, nebyli by věřili, že to Elška. — Bára s ní oka nespustila, když se ale Elška strejčkovi z náručí vyvinula, k ní přistoupla, za obě ruce ji uchytla, a vzhůru do očí jí hledíc svým lahodným hlasem pravila: «Báro — Báro — stýskalo se mi po tobě! Jak jsi se měla — je Lišaj ještě živ?», tu se pustila Bára do pláče a plakala, až jí srdce usedalo a nemohla ani odpovědít. — Po chvíli teprv si vzdychla: «No jen když jste zde už, milá Elško!» — Pan farář opakoval po Báře: «No jen když jste již tu. Stýskalo se nám.» — «Chtěli mne tam zdržet ještě den,» povídala panna Pepinka, kladouc kostelníkovi, Báře i služce všeliké věci z kolesky do náručí, «ale šlo mi tu o vás, pane bratře, abyste tu nebyli sami. Také bychom nebyli vystačili s obrokem,» dodala. — Kolesku dali zase do kolny na odpočinek, panna Pepinka uložila si klobouk do komory, tak neposkvrněn, jak ho byla vzala, — uložila, co byla s sebou přinesla, a rozdala dárky. Bára dostala pěkné pentle k sukni i do vlasů a od Elšky korále na krk. — Elška si také pěkného oděvu přinesla, ale tím by se byla nezalíbila, kdyby nebyla nazpět z Prahy přivezla svoje nezkažené, dobré srdce. — Nezměnila se.
«Ach Báro, tys vyrostla!» bylo první, čemuž se Elška divila, když měla kdy s Bárou promluvit a jak náleží si ji prohlídla. — Bára byla o hlavu větší než Elška.
«Ach Elško, vy jste ještě taková hodná, jako jste bývala, ale jste ještě hezčí; kdyby to nebyl hřích, řekla bych, že jste podobná k Panence Marii na našem oltáři.»
«Jdižiž jdi, co to mluvíš,» okřikla ji Elška, — nikoli ale přísně, — «ty mi lichotíš.»
«Bože chraň, mluvím, jak srdce velí. Já se nemohu pohledu na vás ani nasytit,» upřímně řekla Bára.
«Milá Báro, kdybys přišla do Prahy, tam je pěkných děvčat!»
«Ještě krásnější než vy?» divila se Bára. «Baže krásnější,» vzdychla Eliška.
«Jsou hodní lidé v Praze? — Je tam krásně? — Líbilo se vám tam?» ptala se po chvíli Bára.
«Ke mně byli hodní všickni, tetinka, učitelka, všechny mě rády měly. — Ráda jsem tam byla mezi nimi, ale také se mi stýskávalo po vás a přála jsem si, abys ty u mne byla. Ach milá Báro, tam je krásně, že si to ani pomyslit nemůžeš! — Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, velikánské domy, zahrady, — ztrnula jsem. A lidu chodí po ulicích jako o procesí, někteří vystrojení i všední den, jako by svátek byl, kočáry jezdí ustavičně, hluku a zvuku, že neví člověk, kdo je s kým. — No, počkej, až přes rok pojedem tam spolu na pouť,» doložila Elška.
«Co bych já tam činila, lidé by se mi vysmáli,» mínila Bára.
«Nevěř tomu; tam si na ulici jeden druhého nevšimne, jeden druhého nepozdraví.»
«To se mi nelíbí, to je divný svět,» divila se Bára.
Druhý den — byla neděle — ustrojila se Elška pěkně, na hlavu posadila si červenou aksamitovou čepičku, což právě v módě bylo a velice jí slušelo, a šla na hrubou. Všech zraky byly v kostele jen po ní obráceny a mnohý z chlapců si myslel: za tebe, děvče, sloužil bych třebas dvakrát sedm roků, kdybych věděl, že tě dostanu.
V kostele bývala Elška vždy pobožná, nevšímajíc si nikoho kolem sebe, tak i tenkráte, ale když šla z kostela po vsi, teprv ohlížela se kolkolem, pozdravovala se s vesničany, kteří se k ní hrnuli, vítajíce ji z Prahy, poptávala se, jak se jim vedlo po všecky časy, a zodpovídala jejich otázky. Mnoho se přece za ta tři léta změnilo, jakkoli se to vesničanům ani nezdálo. — Tu i tam nebylo stařečka neb stařenky, kterýchž vidívala Elška nedělního času sedět na záspí neb v sadě a vyhřívat se na slunéčku. V kole veselé chasy chyběl nejeden párek, staraje se již o svoje hospodářství. — Děti batolily se v trávě, jichž Elška neznala, — mnohá hlava zbělela, jež šedivá jen byla, — vrstevnice pak Elščiny s chlapci se vodily, nejsouce považovány již za nedospělé. — Avšak i Elšku žádný neoslovil již «Elško», každý přidal k jménu i název «panno».
Když se slyšela Elška takto oslovena, zbarvila se jí výše tvář; tímto názvem vyslovili prostí vesničané, co Elška posud sama nevěděla, totiž že není více dítě. V Praze říkali jí z počátku slečinko, později slečno. Zprvu mněla, že to posměch, slyšíc ale, že» to obecný titul pro děvčata, nechala si tu módu líbit. — Titul «panno» ji ale více ctil, výše ji povznášel, to dobře cítila, proto ji polil ruměnec panenského studu.
Také kostelníková vyšla na práh, a když šla Elška kolem, zvala ji dovnitř; — Elšku měla ráda, ačkoliv pannu Pepinku nehrubě náviděla. — Vyptávala se Elšky, jak se měla v Praze, jak vyhlíží oltář sv. Jana na hradě, zdali to pravda, že most zlatem dlážděn, a když jí Elška na vše odpovídala, prohlížela si ji od hlavy do paty, ani nitka neušla těm jedovatým očím. Elška se ptala na Josífka. — «Ach ten se dobře učí, první je ve škole a roste jako z vody. Mnoho — mnohonáctekrát vzpomněl na vás, panno Elško, kdykoli tu na prázdninách býval; stýskalo se mu, neměl ani s kým se povyrazit. S chasou zdejší, to se pro něho už nesluší, když je žákem, mínila kostelníková; Elška byla sice jiného mínění, ale mlčela. — Odpoledne šla Elška navštívit Báru.
Pastýrna byla malá chalupa, nejmenší z celé vsi, ale snad nebyla mimo fary nikde větší čistota jako tam. Stůl, lavice, dvě židlice, lože, truhla a stav byl všecek nábytek, byl ale čistý jako sklo. — Zdi bílé jako křída, strop udrhnut leštil se, jak by z ořechového dřeva dělán byl. — Na zdi několik obrázků a za nimi zelené letorostě, v poličce lesklo se několik džbánečků a talířů, všecko to památky matčina věna. Malá okénka byla v létě vždy otevřená a v nich ve střípkách kvetly bazalky, fialy i rozmarýna. — Podlaha nebyla dřevěná, byl to jen utlučený mlat, ale Bára pokryla si ji rohoží, kteroužto sama si upletla.
U chalupy bylo kousek sadu a malinká zahrádka květná, jež si Bára pěstovala; všude a na všem bylo vidět, že obyvatelé chýšky málo potřeb znají, stvoření ale, které v ní vládne, že není prosto krasocitu.
Ani jediné děvče ve vsi, nevyjímajíc služebné, nechodilo si tak prostě jako Bára, ale ani jediné nevyhlíželo celý týhoden při práci tak čistě jako ona. Košile její, u krku a u rukou sebraná, velmi hrubá byla, ale bílá vždy jak padlý sníh. Suknice tmavá, vlněná, zástěra též hrubá, plátěná, byl celý její oděv, v neděli jen se obula a vzala šněrovačku, v zimě přidala vlněný kabátek. Ozdoba její byla lemovka na sukni, červený kaloun u zástěry, červené stužky v černých vrkočích, které jí po zádech dolů visely skoro pod kolena. Děvčata jí mnohdy vytýkala, že chodí po celý týhoden rozpásaná, ale ona je přece neposlechla, bylo jí volno tak a Elška jí vždy říkala, že jí to lépe sluší bez šněrovačky. — Bez marnosti není nikdo, ani Bára bez ní nebyla!
Veliké potěšení měla Bára, že ji Elška navštívila; vodila ji všude, chlubila se jí s zahrádkou, vedla ji do sadu, na pole i na louku k tátovi, který se nemohl Elšce vynadivit, jak vyrostla, zkrátka pochodily všecka místa, kde se před třemi roky honívaly. Pak se usadily do sadu, Bára přinesla na misce smetany, v níž nadroben byl černý chléb, postavila ji do trávy a jedly s Elškou, jako před časy. Přitom jí vypravovala Bára o svojí černé krávě, o Lišajovi a přišla řeč na Josífka. — «A ještě tě nemůže Vlčková vystát?» ptala se Elška.
«Ba nemůže, jako by jí sůl do očí sypal, když mne vidí, a když neví nic jiného, haní moje oči, že prý koukám jako pulec.» — «Nehodná za to!» hněvala se Elška. — «Ba nehodná, dokonce když jí neubližuju. Onehdy jsem ale dostala zlost; poslala jsem jí zrcadlo, aby se dříve na svoji krásu podívala, nežli jiného haní.» — «Dobřes udělala,» smála se Elška, «ale proč se jen na tebe hněvá?» — «Eh habrovina, ona svým bažiliškovým okem každého uštkne, nejen mne. Ale snad se proto hněvá, že jsem u vás v pěknějším světle než Josífek a že mne Josífek rád má. — Chudák vždy je bit, když se doví matka, že byl u nás. Dost se mu namluvím, nechoďte k nám, a přece přijde, nemohu tedy za to.»
Elška mlčela, po chvíli se ale ptala: «A máš ty Josífka ráda?»
«Proč bych ho neměla mít ráda, každý kdáče na něho, chudáka malého, jako na mne a on se bránit neumí, je mi ho líto.»
«Což je posud takový, jaký byl? Vždyť řekla Vlčková, že vyrostl.»
«Lišajovi do podvazků,» usmála se Bára, hned ale pravila útrpně, «kterak má růst, když dostane od mámy víc buchet do zad než do žaludku.»
«A co tomu říká Vlček, vždyť je to jejich syn?»
«Vlček a Vlčková jedno pásmo. Mají zlost, že by nerad Josífek panem páterem byl. — Ty můj pane bože, jako by za to mohl, že se mu to teď nelíbí; — vždyť nevolná služba pánubohu milá by nebyla.»
«Pravda že ne,» dosvědčila Elška. — Ještě se za některou chvíli děvčata bavila, pak vyprovodila Bára Elšku domů a od té doby chodívaly zase k sobě, ačkoliv více na peci s pannami nehrávaly.
Přátelství těch dvou děvčat nebylo ale sousedkám vhod, začaly si povídat, proč se panna Elška jen s pastýřovic druží, že se to pro ni nesluší, že by měla spíše s rychtářovic, konšelovic a jinými se družit. Schválně se o tom mluvilo hlasně, aby se to doneslo panně Pepince k uším. — Pannu Pepinku to domrzelo. — Radno nebylo sousedky popudit; mezi chasu nechtěla ale panna Pepinka Elšku poslat, děvčata zvát k sobě na faru nebylo též jaksi slušné, i mluvila o tom s Elškou. Elška krátce rozhodla, že půjde někdy vesnická děvčata navštívit, že však Bára zůstane její nejmilejší družkou. — Panna Pepinka neměla nic proti tomu, neboť měla Báru z mnohých příčin ráda. Měla za to, že se Bára sotva kdy provdá, že tudy zůstane ona její pravou rukou, když by se Elška provdat měla. — Panna Pepinka měla pro Elšku ženicha za lubem, ale nikdo o tom nevěděl, ani sám pan farář. Byl to správčí ze sousedního panství, panně Pepince se ten človíček líbil i zdálo se jí, že by to bylo pro Elšku šikovné zaopatření. — Panská pole hraničila se zádušními a pan správec, když zašel až na ten konec, vždy se stavěl na faře. — Elška neměla o štěstí, které jí tetinka v duchu chystala, ani zdání a její hlavinkou probíhaly zcela jiné plány nežli ten, státi se paní správcovou; nepověděla o nich posud ani Báře. — Než Bára vidívala Elšku často zamyšlenou, smutnou a z toho hádala, že jí cosi na srdci leží; myslela si ale, však se trefí doba, kde mi to poví. — Nemýlila se Bára. — Navzdor tomu, že sousedky Báru v špatném světle Elšce ukázat se snažily, rozpustilých jí spílajíce, přece Elška Báře více věřila než jim a ji ráda měla jako kdy jindy. Před svatým Janem Křtitelem večír sešla se děvčata a Elška ptala se Báry: «Budeš házet zítra věneček?» — «Neházela bych sama, chcete-li ale, přijďte, před sluncem východem k nám, půjdeme spolu.» — «Přijdu!»
Ráno před sluncem východem stála Elška již v pastýřovic sadu, Bára vedle ní; vázaly na obroučky z vrbových proutků bílé, modré a červené kvítí. «Na koho budeš myslet?» ptala se Elška Báry. — «Milý bože, nemám na koho,» vzdychlo si děvče. «Hodím nazdařbůh věneček, popluje za vaším. Přála bych jen, až se vdáte, Elško, s vámi jít.»
Elška se zamlčela, ruměnec polil jí tvář; po chvíli povídala, podávajíc ruku Báře: «Tu moje ruka, že zůstanem pohromadě, jestli ty se nevdáš; já se vdávat nebudu,» doložila s povzdechem. «Kterak to mluvíte, Elško, mne málokdo miluje, vás každý, — vy budete bohatá, já jsem chudá, vy jste krásná, já jsem nehezká, vy učená, já sprosté, hloupé děvče — a měla bych myslet na muže a vy ne?»
«Tetinka mi vždy říkala, že to přijde na libost, jednomu svědčí karafiát, druhému růže, třetímu fiala; každé kvítko najde svého obdivovatele, každé má svoji krásu. — Nesnižuj sebe, nepovyšuj mne, jsme si rovny. — Nebudeš opravdu na žádného z chlapců myslet, ani jsi posud nemyslela?» — «Ne, ne,» zavrtěla Bára hlavou, usmávši se, «na žádného nemyslím, a když mi přijdou na zálety, zkrátka je sprovodím. Pročpak bych si mysl kalila, proč zlatou svobodu vázala!»
«Kdyby tě ale některý z nich rád měl, tuze rád a ty jeho, pak bys přece vázat se dala?» ptala se Elška.
«Což nevíte, Elško, jak to chodí? — Dříve by se jeho rodiče smlouvali s mým tatíkem, mnoho-li mi dá, nežli by směl chlapec si mne vzít. U nás věna není tolik, aby se jím kteříkoli rodiče spokojili, a z milosti přijít do statku nechci, raději bych si mlýnský kámen na krk uvázala a do řeky skočila. — Kdybych si ho dobrovolně na krk vložila, musela bych sama sobě bláznů nadat. — Jestli lajou teď na mne, pak by láli dvojnásob. A nechť jsem, jaká jsem, kytici mám za pasem,» dodala, zpívajíc a zastrkujíc za pas kytici z kvítí, co zbylo z věnce. Pak ale ukazujíc na ranní červánky, pravila: «Svrchovaný čas!»
Rychle dovila Elška věnec a obě děvčata pospíchala k blízkému mostku, který vedl přes řeku na luka. — Uprostřed mostku se zastavila. «Hoďme zároveň,» pravila Elška, držíc věneček nad vodou. — «Tedy!» zvolala Bára, odhodivši věneček nad vodou. — Avšak věneček, silným ramenem odhozen, nedopadl vody, zůstal viset na vrbě, okamžení zůstala Bára zaražena, plakala, odhodlaně pohodila hlavou řkouc: «Nechť tam visí; pěkně to kvítí vrbě sluší.» — Elška ale nespustila oko ze svého věnečku; věneček, třesoucí se rukou dolů spuštěný, točil se okamžení na jednom místě, pak ho uchvátila vlna, podala druhé, ta třetí, nesly ho dále a dále, až zmizel děvčatům s očí.
Elška sepnuté ruce položené majíc na zábradlí, dívala se planoucím okem i tváří za věnečkem, jak ho proud daleko unáší, Bára, podepřena tělem o zábradlí, též za ním mlčky hleděla. «A tvůj věneček uvázl zde; vidíš, že se vdáš zde!» ozvala se Elška, obrátíc se k Báře. «Dle toho bychom ovšem neměly býti pohromadě; já měla bych zůstat zde, a vy přijít daleko od nás. Nevěřím tomu ale; člověk míní, pánbůh mění.»
«Ovšem,» řekla Elška hlasem skoro smutným a sklopila s povzdechem oči na vodu.
«Tedy byste, Elško, tak ráda daleko od nás se dostala, nelíbí se vám zde?» ptala se Bára a temnomodré veliké její oko zpytavě pohlíželo do Elščiny tváře.
«Což si to myslíš,» šeptala Elška, nepozdvihnouc oko, «líbí se mi tu, ale…»
«Ale tam daleko je někdo, po němž se mi zde stýská, za tím bych ráda, viďte, Elško?» dořekla Bára, a položivši hnědou svoji ruku na bělounké rámě děvčete, hleděla jí s usmáním do tváře. Elška popozdvihla oči k Báře, usmála se, ale zároveň pustila se i do pláče.
«Tíží-li vás něco, svěřte se mi, u mne to zůstane pochováno jako v hrobě,» pravila Bára. Elška položila mlčky hlavu na Bářino rameno, obejmula ji a jen plakala; — Bára jemně jako matka svoje děcko k sobě ji přivinula, líbajíc rusé její vlasy. — Vysoko nad hlavami děvčat skřivan pěje se vznášel, nad vrcholy zelených lesů vycházelo slunce a polilo zlatou září zelené údolí. — Jakub vyšel před pastýrnu a trouby pastýřské hlas připomněl děvčata, že je čas, aby šla domů.
«Po cestě si to povíme,» pravila Bára, vedouc Elšku za ruku z mostku na luční cestu.
«Ale kterak jsi to poznala na mně?» ptala se Elška.
«I bože, to se lehko pozná. Býváte zamyšlená, někdy smutná a zase vám líčko září; — jak jsem vás pozorovala, myslela jsem hned, že vám něco musí být. Uhodla jsem.»
«Jenom jestli na mně tetinka to nezpozoruje a ptát se mne nebude,» ouzkostlivě pověděla Elška; «ona by se hněvala, nelíbil by se jí,» doložila.
«Zná ho?» — «Viděla ho v Praze; to je on, co tetinku pražskou vyhojil.»
«Ten doktor? Vidíme; — vy jste několikrát mi o něm povídala, jak hodný to člověk, co se tedy panně Pepince při něm nelíbí?»
«Nevím, ona jen na něho laje, a že je jí protivný,» skoro plačtivě povídala Elška.
«Což není libný?»
«Ach Báro,» vzdychlo si děvče, «tak krásný člověk není v celém okolí jako on.»
«Snad není bohatý?»
«Bohatý? To nevím; ale co z toho. K čemu bohatství?»
«To je pravda, ale tetinka bude chtít, abyste si vzala bohatého a dobře se zaopatřila.»
«Ne, ne, Báro, já si žádného jiného nevezmu, raději bych umřela.»
«No, vždyť tak zle nebude; a byť i nebyl bohat, však ona si dá panna Pepinka i pan strejček říci, až jim povíte, — že ho máte ráda.»
«Já jim to nesmím povědět, pražská tetinka mi to zakázala, ale slíbila nám, že se postará o naše štěstí, i kdyby tetinka bránila. — Před týhodnem psal mi, že se na druhý měsíc shledáme.» — «Vy si píšete?» — «To je tak: pražská tetinka neumí psát a je krátkozraká. Hynek — tak se jmenuje — , viď, že to je pěkné jméno?» — «Podivné, ještě jsem takové neslyšela,» mínila Bára a Elška dále povídala: «Hynek se nabídl, že jí listy na mne bude psát. Ona by nepsala, leda jednou za rok, ale on ji pohání k tomu, aby mi vždy nějaké vyřízení psala. Však se tomu strejček diví, že tetinka tak často píše.» — «A jak, když strejček list čte?» — «I holečku, to my jsme si všecko vymysleli; píšeme tak, aby tomu nikdo nerozuměl než my.»
«Je to přece hezká věc, když se člověk něčemu naučí, já bych to nedokázala.»
«I tomu bys lehko se naučila,» mínila Elška. Právě došly k pastýrně; i vzala Báru za obě ruce, a hledíc jí jasným svým okem do tváře, pravila: «Ani nevěříš, jak mi je nyní volno, jako by mi kámen se srdce spadl. — Nyní mohu s tebou o něm mluvit. Ale,» doložila s důvěrným přízvukem hlasu, «ty, Báro, nemáš mi co říci?»
«Já?» zajíkla se Bára a sklopila velké oči, «já — nic.» — «Přece snad slovíčko?» — «Nic, Elško, nic, pouhé sny!» — «Pověz mi je tedy.» — «Až někdy!» zavrtěla hlavou Bára, vysmekla ruce z Elščiných, a ukazujíc na chlív a boudu, doložila: «Vidíte Lišaje, kterak se stuchá, a Černá se tam ještě oběsí. Čas je pustit; a vaše krávy také již v stádu, slyším je zvonit. Hned požene tatík kolem. Jděte okolo zahrad, Elško, by vás selky neviděly a nepomluvily.»
«Eh, ať si mluví, vždyť nedělám nic zlého. Poslechnu tě, jdu, ale co nejdřív si povíme více,» pravila Elška a zmizela mezi ploty.
III
Dvě noviny roznášely se po vesnici; v každém statku, v každé chalupě se o ničem jiném nemluvilo než o strašidle v zádušním lese a o svatbě panny Elšky s panem správčím.
«Tedy tak záhy zapomněla na první svoji lásku?» pomyslí si čtenář. — Nedělej Elšce křivdu, ona se nezpronevěřila ani myšlenkou a umínila si, že raději vše podstoupí, než by se stala paní správcovou. I kdyby nebyla již milovala, pan správec nebyl člověk ten, do něhož by se zamilovat mohla.
Byl to mužíček, jak by ho opekl, postaven na krátkých nožičkách. Červené tváře jak pivoňky, i nos takový. Na hlavě humence, jež ale zakrýval zrzavými vlasy, které mu v týle a okolo uší ještě pozůstaly. Oči byly masem zarostlé a měly tu dobrou vlastnost — zvlášť pro správce — , že se dívaly zároveň na dvě meze. Nosíval v létě slaměný klobouk se zelenou pentlí, rákosku se střapcem, nankinky, vestu zimní přes prsa sepjatou, aby se nezastudil a košili neušpinil, na krku kartonový šátek a hřebíčkové barvy frak, se špičatými šosy a žlutými knoflíky. Z kapsy visel mu vždy růžek modrého šátku — neboť pan správčí šňupal. — Povídalo se mezi vesteckými sedláky, že poddaní sousedního panství panu správčímu hřebíčkový frak nejednou za větrem vyprášili, než nepřišlo to nikdy k soudu. Správce byl velmi bojácný, ale navzdor tomu se ho sedláci přece báli, on totiž nahrazoval bojácnost svou lstí a mstivostí, kterou jim pak splácel; — k lidem, od nichž jakéhož užitku očekávat mohl, byl velice úlisný a zdvořilý, jinak hrubý člověk. Byl také velice skoupý; jedinou dobrou vlastnost mu nemohl nikdo upřít, totiž tu, že byl bohat. Ano, bohat byl pan správčí Kilián Sláma, a to byla ta pěkná vlastnost, která se panně Pepince při něm líbila; — ostatně nemínila také, že by jeho postava byla nepěkná. — Jaktěživi, se jí velcí suší lidé nelíbívali; i to velmi jí lichotilo, že jí pan správce vždy ruku políbil. Myslila, že se Elšce konečně také zalíbí, že mu přivykne; a říkala panu bratru, který o tom plánu nechtěl slyšet, takový muž že si umí ženu vážit více než mladý hejsek, že ji bude na rukou nosit, Elška že bude paní, dobře se mít, a kdyby měl umřít, že bude bez starosti. «A já, kdyby měl pan bratr zemřít,» rozumovala v duchu dále, «budu mít kam jít.» — Zkrátka, panna Pepinka uměla to pěkně navléknout, aby pan správec začasté na faru přišel, že konečně i pan farář proti němu ničehož neměl; přivykl mu, a když nepřišel správec k večeři a po večeři měl hrát mariáš s Pepinkou a kostelníkem nebo učitelem, jako by mu něco chybělo. Elška o Pepinčině plánu z počátku ani zdání neměla, slyšela jen chvalořeči na jeho dobrotu a bohatství, jichž si ale tak málo všímala jako dvoření, jež pan správec dosti nemotorně najevo jí dával. Čím dále, tím byl správec úsilnější a tetinka zjevnější, takže porozuměla Elška, oč se tu jedná. Bylo jí to k smíchu; když ale tetinka žertům rozumět nechtěla, přísně domlouvat jí začala i pan farář k tomu radil, aby si správce vzala, tu začala být smutná, začala se správci vyhýbat, utíkajíc se s těžkostí svojí k milé Báře. — Bára znala plán panny Pepinky od ní samé, neboť Pepinka chtěla, aby jí Bára nápomocná byla a Elšce domlouvala. — Tenkráte ale uhodila na nepravou žílu; kdyby ani byla Elščinu lásku neznala, k tomu by jí nebyla domluvila. Ona sama nevážila si pana správce víc než prachu v očích a nebyla by ho chtěla, kdyby jí panství byl podával. — Neřekla Pepince tak ani tak, ale tajně s Elškou se spolčila a sama list, v němž Elška pražské tetě vše vypsala, do města na poštu donesla. Od té doby, co věděla Elška, oč se správci jedná, neslyšel od ní vlídného slova, neviděl libého pohledu, — a nikdo by byl neřekl, že dobrá, ke každému vlídná Elška úsečně mluvit dokáže a škaredě hledět. Po každé, když pak přicházel na faru, slyšíval po návsí neb kdesi u plotu hanlivé písničky, které jakoby schválně na něho složené a pro něho schválně zpívány byly. On si to ale všecko nechal líbit, když ale jednou Báru potkal a ona tu z čista jasna spustila:
Lecjakýs trpaslíček
na krátkých nožičkách
chtěl by sobě vybírati
v hezounkých holčičkách —
Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.