электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 4. Vztah k budoucnosti


Объем:
222 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-3157-2

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Úvod

Na jaře roku 1996, poté, co vyšla má třetí kniha, jsem si řekl, ţe soustava je v zásadě dokončena. Stále častěji jsem se setkával s lidmi, kteří prohlašovali, ţe přečtení mých tří knih změnilo jejich povahu i náhled na svět. Kdyţ čtenář pozorně analyzoval vše, co se praví v mých knihách, jeho potíţe mizely. Pravda, nastaly i situace, kdy mé znalosti, zkušenosti a intuice byly vůči nemoci bezmocné. V takových okamţicích jsem se jen stěţí bránil touze zanechat všech výzkumů a věnovat se něčemu jinému.

Častější však byly případy přímo zázračného uzdravení. A to mě nutilo jít dál. Nesmírně důleţitý byl pro mě fakt, ţe obrovské mnoţství informací se mi podařilo zhustit do několika prostých a srozumitelných pravd. Názory na moje knihy se však diametrálně lišily. Jedni říkali, ţe soustava je příliš triviální. Jiní zase, ţe je zbytečně komplikovaná a nesrozumitelná. Jedni tvrdili, ţe nejsilnější účinek má první kniha. «Nejpůsobivější je třetí kniha,» říkali jiní. «Nejsilnější účinek má ale přece jen druhá kniha,» soudili další a snášeli pro toto své tvrzení pádné argumenty.

A tehdy jsem pochopil, ţe lidé vnímají informace kaţdý jinak a ţe na kaţdého kniha účinkuje po svém. O tom, ţe kniha má skutečně vliv, jsem se přesvědčil na vlastní kůţi, kdyţ jsem pročítal první dokončený rukopis.

Uţ po pár stránkách jsem v jemné hladině znenadání pocítil tak mohutný úder, ţe křehká skořápka mého pole se začala rozpadat na kousky.

Potom začal tělesnou schránku plynule opouštět i kokon struktury mého pole. Mnozí jasnovidci si jiţ povšimli, ţe kdyţ odchází aura, člověk za nějaký čas umírá. Pochopil jsem, ţe věc je váţná, a pokusil se odhalit zdroj tohoto útoku.

Výsledek byl vskutku nečekaný. Tímto zdrojem byl můj vlastní rukopis.

Poprvé v ţivotě jsem četl text, který měl na mě energetický vliv — rychlost proměny informací v energii byla mimořádně vysoká. Představil jsem si, co by to mohlo udělat s mými čtenáři a aţ jsem se z toho zachvěl. Dospěl jsem k závěru, ţe pod vnější vrstvou informací obsaţených v knize se skrývalo mnohem rozsáhlejší vnitřní pozadí. Kdyţ bylo toto pozadí disharmonické, informace vyloţené v knize do vědomí čtenáře nepronikaly. Prováděli jsme zajímavé pokusy. Dával jsem «pokusné osobě» 2—3 stránky rukopisu a poţádal ji, aby si je přečetla a sdělila mi svůj názor na jejich obsah.

«Nezlob se,» říkal mi oslovený, «ale to se nedá číst. Ten text je příliš komplikovaný, nesrozumitelný — nepochopil jsem prakticky vůbec nic.»

Zkoumal jsem hlubinné pozadí v jemné hladině a skrze modlitby a pokání jsem likvidoval agresivní programy, zkrátka jsem text energeticky vyčistil.

O dva dny později jsem týţ text bez sebemenších viditelných změn dal svému známému přečíst ještě jednou. Četl a nešetřil nadšenou chválou:

«Hned je vidět, jak to někdo dobře zredigoval. Teď se to čte báječně a člověku je okamţitě všechno jasné.»


Pochopil jsem, ţe nejpodstatnější v kaţdém textu je hlubinný, informačně pocitový kanál. Jak ve výtvarném umění, tak v poezii či v hudbě je estetickým i faktickým základem to, co nezbadatelně spočívá za textem, tónem či výtvarnou formou. Hlubinnost vnějškově téměř identických textů můţe být velmi různá. Přitom se takový text dá zdokonalovat téměř donekonečna. Čím víc je v informaci lásky, tím vyšší je její hutnost a tím univerzálnější má vliv. Ukazuje se, ţe nedokáţeme-li vnímat pocitově, pak nefunguje ani vnímání intelektuální. Hloubka pocitového vnímání je dána mnoţstvím lásky k Bohu, nahromaděné v naší duši.


Mnozí z těch, kteří si přečetli druhou knihu, mi říkali, ţe je schopna dohnat člověka k zoufalství.

Za sebemenší poklesek přichází trest — za hříchy rodičů, dědů a babiček neznámo proč pykají jejich vnoučata. Vzniká tak vědomí naprosté bezvýchodnosti. Snaţil jsem se je uklidnit.


Přestoţe jsou informace v knihách maximálně zpracované, je to přece jen reportáţ o mé cestě za poznáním světa a zákonů, které tento svět řídí. «Za agresivní myšlenky člověk nemusí platit,» vysvětloval jsem svým pacientům, «pokud nejsou podpořeny také agresivními pocity, pak se do našeho nitra nedostanou. Kdyţ člověk navenek rámusí, křičí a bouří se, ale v nitru si uchovává lásku, na jeho zdraví to rozhodně ţádný negativní vliv mít nebude.»

Ale uvaţujme dál. Negativní emoce a činy našich předků vstupují do našeho pole a zůstávají tam v tom případě, jestliţe jsou identické s naší duchovní konstrukcí — například: pokud jsem ani v minulých ţivotech nebyl ţárlivec, ţárlivost mých rodičů do hlubin mé vlastní duše neproniká. Kdyţ jsem v ţivotě správně orientován, pak i povrchová špína, kterou zdědím po předcích, jednoduše zmizí. Osobní karma odpovídá karmě rodičovské, a pokud jsem ve třech minulých ţivotech lidmi opovrhoval a povaţoval se za moudřejšího neţ ostatní, pak v tomto ţivotě dostanu stejného otce, dědu i pradědu. Proto kdyţ člověk na sobě začne pracovat a obrací se k Bohu, dá se předpokládat, ţe rodinnou karmu nemá a ţe je vybaven jen karmou osobní. Čím silnější je jeho směřování k Bohu a lásce, tím méně je závislý na energetice okolního světa, na negativní zkušenosti svých předků i vlastní zkušenosti z minulých ţivotů. Kdyţ jsem psal třetí knihu, občas jsem zápolil s okamţiky naprosté bezradnosti. Stačilo odstranit lpění na jedné lidské hodnotě, a hned se objevovalo lpění další. Ten proces mi připadal nekonečný. Proto jsem se snaţil maximálně zobecnit pojem «lidské hodnoty». V zásadě nakonec zůstaly dva kardinální pojmy — ţárlivost a pýcha.

Jedna skupina nemocí a pohrom souvisela s tématem mezilidských vztahů, kdeţto jiná zase s fenoménem schopností, intelektu a dokonalosti.

Ţárlivost přinášela jeden typ nemocí, pýcha typ jiný, kdeţto kombinace ţárlivosti s pýchou zpravidla plodila onemocnění velmi těţká a většinou nevyléčitelná.


Vzpomínám si, jak ke mně na seanci přišla jakási ţena a řekla: «Já uţ zase chodím i mluvím!» «Jak tomu mám rozumět?» podivil jsem se. «Copak vy jste nemohla chodit a mluvit?»

Vtom uţ mi ale její tvář začala připadat známá, nemohl jsem si však vzpomenout, kde jsem ji viděl.

«Dnes jsem u vás uţ potřetí,» usmála se ţena. «Na první seanci mě k vám manţel přinesl v náručí. Nemohla jsem ani chodit, ani mluvit, a lékaři mou chorobu povaţovali za nevyléčitelnou.

Svaly postupně atrofovaly. To nejdřív přestanete chodit, potom mluvit a nakonec i dýchat. Věhlasný profesor chirurgie mi řekl, ţe mě operovat nebude: stejně bys mi umřela na stole, řekl jen, na přeţití nemáš ani desetiprocentní šanci. Zkrátka a dobře mě pustili zemřít domů. A vy jste mi pak vysvětlil, ţe se mě zmocňuje ţárlivost a pýcha zároveň. Do té doby jsem si vůbec nedokázala představit, v čem spočívá smysl ţivota, proč ţiju a jak se musím chovat, abych byla šťastná. Kdyţ jsem přehodnotila svůj ţivot, mnohé jsem pochopila. A čím vřelejší byla má duše, tím rychleji nemoc odcházela. Pro mě byla láska k Bohu odjakţiva abstraktním pojmem. Kdeţto dnes ji prostě cítím.»

Setkání s takovým pacientem mi vţdycky udělá radost.


V poslední době se po šestiletém maratónu, který začal v roce 1990, tu a tam cítím poněkud unaven.

Příjemné bylo, ţe soustava začala fungovat víceméně bez mého zásahu.

Mé informace mohly pomoci milionům lidí. Neţ jsem se pustil do výzkumů, všude jsem četl jedno a totéţ: «Osud změnit nelze, před osudem člověk neuteče.» Změnit lidskou povahu je opravdu téměř nemoţné. To, ţe se dá před narozením a dokonce uţ před početím dítěte změnit jeho osud, zdraví a charakter, jsem si vůbec neuměl představit. Taky jsem nevěděl, proč se člověk na Zemi objevil.


V čem hledat smysl ţivota? Proč tu ţijeme, kdyţ stejně stárneme, postupně o vše přicházíme a nakonec umíráme? O tom, ţe chování člověka se můţe kardinálně změnit během několika hodin, jsem neměl nejmenší tušení.


Vzpomínám si, jak na seanci přišla jedna ţena a vyprávěla:

«Kdyţ jsem od vás odcházela naposledy, šla jsem domů. Přišla jsem, zazvonila, dveře se otevřely, na prahu stála moje dcera a najednou se mě uţasle otázala: Mami, co se to s tebou stalo?

Mně se najednou vůbec nechce se s tebou hádat a odmlouvat ti.»

Ukázalo se, ţe stačí, aby člověk změnil svůj náhled na svět, aby pocítil, nakolik reálný je cit lásky k Bohu a naopak — nakolik iluzorní a ţe vše ostatní je druhotné, a je aţ s podivem, jak se začíná měnit nejen lidský charakter, zdraví a osud, ale i lidé kolem nás a svět, který nás obklopuje. Ţe takovýmto způsobem lze zachránit nejen jednoho člověka, nýbrţ i celou skupinu, celé město, národ či dokonce stát — na to jsem tehdy nemohl ani pomyslet. Čím dál jsem však ve svých výzkumech pokročil, tím zřetelněji jsem chápal, jak důleţitý je pro uzdravení a záchranu jak jednoho člověka, tak velkých skupin lidí správný náhled na svět a práce na sobě.

Tehdy pro mě bylo sloţité si představit, ţe největší silou vesmíru je láska. A přestoţe jsem mnoho věcí ještě nechápal, orientovat se v okolním světě jsem se uţ dokázal. Jedním z bílých míst v mých výzkumech byla indická a čínská filozofie. Proč je třeba zříci se všech pozemských přání, abychom dospěli ke štěstí? Proč indická filozofie povaţuje celý okolní svět za iluzi? Proč je za našeho hlavního nepřítele označováno lidské myšlení, kdyţ právě mysl činí člověka člověkem?

Řekněme to takhle — pro sebe jsem si to ještě jakţtakţ vysvětlit dokázal, ale má soustava si s něčím podobným poradit neuměla. V mých výzkumech pojmy jako «vůle», «přání», «vědomí» člověka vlastně neexistovaly. A nevěděl jsem, zda tam někdy budou. Chápal jsem, ţe všechny lidské hodnoty se musejí soustředit do nějakého jednoho kruhu. Ale stále se mi to nedařilo.

Byly tu jen dva jasné a pregnantní pojmy — ţárlivost a pýcha. Uvědomoval jsem si také, jak je těţké je přemoci a zbavit se chorob, které z těchto dvou fenoménů plynou.

Vznikly ještě další dva pojmy, tentokrát dosti nezřetelné. První z nich je mravnost, láska k lidem.

Druhý je pak kontakt s budoucností, který se uskutečňuje skrze cíle, sny a ideály. Abych byl poctivý — jejich vzájemné souvislosti jsem tehdy rozpoznat nedokázal. Ve třetí knize jsem se pokusil vše propojit do jediného celku, jenţe se mi nepodařilo. Po celých posledních šest let jsem pracoval na hranici svých moţností. Soustava ještě nebyla dokončena, ale fungovala.

Přesvědčoval jsem se o tom kaţdý den. Nemyslel jsem si, ţe dospěju ještě někam dál. V kaţdém případě jsem byl přesvědčen, ţe v nejbliţších několika letech se dalšího skoku kupředu ve svých výzkumech nedočkám.

Jak se však třetí kniha blíţila ke konci, stále častěji jsem pokukoval po prázdných plátnech, napjatých na rámech v mém ateliéru. Proč to asi dělám, copak jsem malíř?

Svou povinnost vůči lidem jsem splnil, teď si můţu pohovět a nějaký čas ţít normálně. Přesně takhle jsem uvaţoval na jaře roku 1996. Ale v mysli mi neustále vězela tříska, která mi nedávala pokoje — a to bylo téma času. Taky jsem však cítil, ţe tohle téma je v daném okamţiku nad mé síly, a tak jsem nad tím zatím mávl rukou. «Odpočinu si tak rok aţ půldruhého roku a pak se uvidí,» řekl jsem si.

Asi na měsíc jsem skutečně opustil všechno, co nějak souviselo s mými výzkumy. Jenţe došlo k událostem, které mě donutily naráz zmobilizovat všechny síly a na své nedávné plány a sny zapomenout. Nové informace často přicházejí v podobě smrti nebo sledu několika náhlých neštěstí.

Právě takovéto informace se ke mně jedna za druhou hrnuly na jaře roku 1996.

Nepsal jsem své knihy proto, abych pacientům opakoval stále jedno a totéţ. Na první pohled velmi prostá informace se často dala zvládnout jen s velkými obtíţemi. Nejdřív jsem prostě chtěl napsat na stroji článek, který bych svým nemocným dával. Pak jsem ale pochopil, ţe mé informace potřebují všichni — proto jsem se rozhodl, ţe vydám knihu, zejména kdyţ se mi za nějaký čas taková moţnost naskytla. Poté jsem zjistil, ţe fakta obsaţená v knize jsou stejně hodnotná a účinná jako seance. Pak uţ stačilo jen doladit detaily. A tak jsem se rozhodl, ţe maximum toho, co vím, vyloţím v knihách, aby se pacienti léčili sami, a já abych se mohl věnovat jen mimořádně sloţitým případům.

Se mnou se to zkrátka má tak, ţe buď nepracuji vůbec, nebo naopak ze všech sil. Kdyţ se mi při jakékoli práci nepodaří rychlý kvalitativní skok kupředu, přestane mě taková činnost bavit a rezignuji na ni. Práce v maximálně rychlém tempu mobilizuje veškeré síly organismu a umoţňuje přecházet na kvalitativně novou úroveň. Několik let jsem například pracoval jako dekorační výtvarník. Vzpomínám si, jak mi v jedné organizaci paní vedoucí slavnostně řekla: «Váš předchůdce tu vysedával patnáct hodin denně, ale občas se mu stalo, ţe stejně nestihl udělat všechno. Mě absolutně nezajímá, kolik času budete trávit v zaměstnání, já potřebuju hlavně výsledky.»

Po pár týdnech po mně začala poţadovat, abych byl v práci alespoň 3—4 hodiny. «Vţdyť dělám všechno, co po mně poţadujete…» «Jenţe v práci nejste nikdy déle neţ hodinu.»

«Ale mám vţdycky všechno hotovo.»

«Trvám na tom, abyste tady alespoň do oběda byl,» prohlásila ta ţena.

«Tento poţadavek laskavě adresujte mému nástupci,» řekl jsem prostě a dal výpověď.

A přesně tento postup se ukázal být mimořádně potřebný a uţitečný, kdyţ jsem začal pracovatna svých knihách. Informace shromáţděné v první knize bych býval mohl vysvětlit v několika tlustých dílech, ale já je nakonec dokázal zhustit do rozměrů broţury. Proto občas bývá tak nesnadné vstřebat obsah mých knih hned napoprvé. Změny, které tyto texty vyvolají, jsou však vskutku významné, a kdyţ dnes slýchám, ţe po přečtení mých prací se lidem zásadně mění povaha, uţ mě to nepřekvapuje. Nedivím se ani tomu, ţe některé choroby úplně zmizí. Dnes uţ ţasnu spíš tehdy, kdyţ choroby neustupují. Sotva vyšla má třetí kniha, měl jsem pocit, ţe po jejím přečtení by do mé pracovny měli přicházet uţ jen naprosto zdraví lidé. A opravdu — na seance ke mně začali chodit lidé, kterým se změnila povaha, zdraví i osud. A ti se potřebovali přesvědčit, zda si počínají správně, a také uspokojovat svůj čistě poznávací zájem. Jenţe pak se poznenáhlu začali objevovat pacienti, kteří byli z hlediska mých předchozích výzkumů v pořádku, ale přesto u nich vznikalo cosi nového. A ono nové se ukázalo jako mnohem váţnější a nebezpečnější neţ lpění na vztazích, které způsobovalo ţárlivost a zboţštění schopností, intelektu a dokonalosti. V mé klasifikaci se tomu říkalo lpění na budoucnosti. Odstranit něco takového jsem neznámo proč nedokázal. Znovu a znovu jsem se k celému problému vracel. Aby se člověk příliš nezaměřil na budoucnost, nesmí se ocitnout v kolotoči snů a plánů. Musí pochopit, ţe vše je určováno boţí vůlí a ţe naše vůle je druhotná. Činil jsem stále nové pokusy o překonání budoucnosti, ale nic se nedařilo. Čím víc lásky a znalostí vynakládáte, tím víc dalších údajů přichází. Právě proto jsem nově začínal chápat problémy nejčastěji během besed a přednášek.

Jednou jsem například z pódia vysvětloval:

«V indické filozofii se praví, ţe základem okolního světa je čas, z něhoţ se rodí všechno jsoucí.

Čas se dělí na minulost, přítomnost a budoucnost.

Minulost je povahy materiální. Budoucnost je naopak entita duchovní. To, čemu říkáme materie, hmota, je jen jedním z druhů času. Tomuto druhu říkáme minulost. To, čemu říkáme duch, pole, prostor, to je také druh času, který pojmenováváme budoucnost. Budoucnost je duchovní. Minulost je hmotná. Přítomnost je duchovně hmotná. Z lásky se rodí duch. Z ducha se rodí hmota. Hmota směřuje k tomu, aby splynula s duchem a vrátila se tak k lásce a Bohu.»


U čeho začíná ţivot? U toho, čemu říkáme «homeostáze».

Mění se prostorový, materiální i energetický reţim. Uvnitř buňky však změny probíhají podle docela jiného schématu. Vzájemné působení hmoty, prostoru a energie v buňce se od zevních analogických procesů výrazně liší. Chci tím říct, ţe časové procesy v buňce se liší od časových procesů v okolním prostředí. Aby buňka v tomto prostředí přeţila, musí kontrolovat stav hmoty, prostoru a energie kolem sebe!


Vraťme se ale k výchozímu řetězci. Z lásky se rodí informační struktury pole, tedy struktury prostorové. Informace se mění v hmotu a přitom plodí energii. Energie se mění v hmotu, hmota tíhne k hromadění energie a informací. Kontrola a interakce s materiálními a duchovními strukturami pak představuje vlastní ovládání materiálních a duchovních hodnot. Čím vyšší je vývojový stupeň organismu, tím vyšší je úroveň kontroly nad přilehlým časem, tedy prostorem a materií. Jenţe duchovní a materiální hodnoty jsou citem lásky vytvářeny neustále znovu a znovu.

Kdyţ měřítko hmotných a duchovních hodnot převýší zásoby lásky, začíná to, čemu říkáme nemoci, neštěstí organismu. Tehdy hromadění hmotných a duchovních hodnot ustává a posiluje se orientace na hromadění lásky. Jakmile je dosaţeno jisté úrovně materiálních a duchovních hodnot, musejí odpovídající mez překročit i zásoby lásky. V takovém případě se prostor a hmota soustřeďují do jediného bodu a minulost, přítomnost a budoucnost rovněţ. Všechno se mění v prapočáteční čas a vrací se k prvopříčině. Čím větším mnoţstvím materiálních a duchovních hodnot člověk disponuje, tím úplnější je jeho kontrola nad minulostí a budoucností. Kdyţ existují určité hranice hmoty a prostoru a jejich mezní kvantity, znamená to, ţe musí existovat i nejzazší hranice času. A jakmile se osobní čas ţivé bytosti srovnává s konečným časem, vývojový cyklus se uzavírá.


Vesmír se zpočátku jevil jako jediný celek, jednotný organismus. Tato jednota se v jemné hladině uchovává dál. Vnějškově naprosto rozdílné ţivé i neţivé objekty představují v jemné hladině jediný celek. Proto je jakýkoli objekt na jemné úrovni v absolutní jednotě s vesmírem. Jednodušeji řečeno — kaţdá hmotně-prostorová jednotka nese v sobě, nezávisle na svých rozměrech, úplnou informaci o celém vesmíru. Proto lze tvrdit, ţe vesmír je vybudován podle stejného principu jako hologram. Vesmír se tu objevil jako informačně-pocitový impuls, jako něco, co si sebe sama neuvědomuje. Můţe se vrátit k prvopočátku a proměnit ve svůj protiklad. Z ducha se rodí hmota.

A čím dál tento proces pokračuje, tím větší mnoţství hmoty se hromadí, tím větší je mnoţství vztahů, do nichţ vstupuje, a tím rozumnější se tato hmota stává. Ţivé se liší od neţivého mnohem vyšší hutností času, jeho koncentrací. K tomuto zhutnění však nedochází na úkor větší rozlehlosti prostoru a většího mnoţství hmoty, ale díky informačním kontaktům, tedy díky posílení rozumového aspektu. V průběhu evoluce by tedy vesmír měl být stále intelektuálnější a individuální vědomí by mělo postupně přecházet ve skupinové formy inteligence, postupně svůj rozmach zvětšovat a nakonec dosáhnout kosmické dimenze.


Protoţe se vesmír objevil jako jednolitá bytost, kolektivní a individuální vědomí tvořila zpočátku jediný celek. Jak se ale vesmír vyvíjí, rozdíl potenciálů kolektivního a individuálního vědomí se neustále zvětšuje. Čím déle ovšem celý proces probíhá, tím intenzivněji se individuální já pokouší do sebe vstřebat okolní svět. A tím výraznější jsou signály kolektivního vědomí, vysílané do všech stran. Vesmír se dál rozpíná, a zároveň se začíná smršťovat. Jakmile individuální vědomí kaţdé ţivé bytosti dosáhne měřítek celého vesmíru, individuální a kolektivní vědomí splynou a cyklus bude u konce. Samotný rozvoj vesmíru je proces kmitavý, sinusoidní — od hmotného k duchovnímu a zase naopak. Vědomí je konglomerát hmotného a duchovního aspektu, jejichţ základem je pocitový princip. Vývoj vědomí procházel třemi stádii:

První impuls — zvýšení citu lásky.

Druhý impuls — posílení duchovního aspektu. Třetí impuls — logický hmotný aspekt.

Jinak řečeno — nejdřív láska, potom intuice a nakonec logika. Nové chápání rozbíjí staré logické struktury. To znamená, ţe zkáza duchovních struktur, jejich destabilizace, je také forma vnímání nového. Z čehoţ plyne, ţe zkáza a destabilizace citu lásky k okolnímu světu je nezbytným předpokladem poznání. A čím větší poznávací skok je nějakému člověku osudem předurčen, tím hlubší bazální zkázu celého vlastního mikrosvěta musí předtím proţít. Nakolik je v takovéto situaci v člověku silná láska k Bohu, nakolik se pro něj můţe stát věcí podruţnou jeho fyzická, hmotná schránka, jeho duchovní struktury, jeho pocitový potenciál, přesně do takové míry pak můţe vystoupat na novou úroveň. Kaţdý člověk, jako ostatně kaţdá ţivá bytost, má vlastní model okolního světa. Pocitový model je přitom vţdy velkorysejší, ale má velkou setrvačnost.

Intelektuální model je skromnějších rozměrů, ale o to vyšší je jeho adaptační schopnost. I kdyby však byl intelektuálně-pocitový model světa sebedokonalejší, vţdy bude nějak omezený. Z čehoţ plyne nevyhnutelná sráţka, konflikt s okolním světem, «a tedy agrese a nemoci. Jediným moţným a reálným modelem okolního světa je poznání tohoto světa skrze prvopříčinu, tedy skrze lásku k Bohu. A kdyţ je tento model prvotní, pak se vědomí vstupující do konfliktu s okolním světem nehroutí, nehyne, ale přebudovává se a postupuje na novou úroveň. Proto jsou nemoci, nepříjemnosti a neštěstí známkou toho, ţe náš model okolního světa přestává korespondovat se skutečností. Abychom něco pochopili, musíme posílit intuici. Abychom posílili intuici, musíme posílit lásku k okolnímu světu. A abychom posílili lásku k světu, musíme posílit lásku k Bohu!


Ve třetí knize jsem se pokusil rozdělit všechny lidské hodnoty do tří skupin: na hodnoty materiální, hodnoty duchovní, kam jsem začleňoval vztahy, schopnosti a intelekt, a konečně hodnoty, jimţ jsem původně říkal «láska k lidem a okolnímu světu». Později se ukázalo, ţe láska k lidem a okolnímu světu je jemnější vrstvou duchovních hodnot a je součástí jak vztahů, tak intelektu a schopností. Ještě později se ukázalo, ţe právě tohle je forma rozšířeného kontaktu s budoucností. V té chvíli jsem ovšem netušil, ţe jde o vůbec nejnebezpečnější téma a ţe lpění na kontaktech s budoucností je základní příčinou těţkých psychických poruch, rakoviny, neplodnosti a náhlých úmrtí.

Budoucnost

Do křesla proti mně usedla pacientka.

«Nejdřív vám vylíčím svůj příběh,» navrhla mi. «Před několika lety mi objevili nádor. Později se ukázalo, ţe nemoc uţ metastázovala, a to dosti rozsáhle. Léčba ţádný zvláštní efekt nepřinášela.

Pak se mi do rukou dostala vaše první kniha a potom i dvě další. Měla jsem velké štěstí, ţe jsem nekoupila ţádný padělek, ale skutečně Vaše díla. V New Yorku i v jiných amerických městech je přitom falešných Lazarevů přinejmenším stejně jako v Rusku. Sotva jsem vaše knihy dočetla, na těle se mi otevřelo několik ran a z těch začaly prýštit krev a hnis. Za nějaký čas jsem pocítila, ţe jsem zdráva. Jenţe tady v New Yorku působí řada Japonců se znamenitou diagnostickou elektronikou. Pracují s nejmodernějšími počítači a většinu rakovinných onemocnění dokáţí objevit opravdu včas. Vyšetřili mě a řekli, ţe úplné vyléčení to ještě není. Ţe něco v organismu ještě zůstalo. Proto teď přicházím za vámi — potřebovala bych pochopit něco, čemu jsem ve vašich knihách neporozuměla. Coţ je asi důvod, proč jsem se zatím neuzdravila úplně.»

Zadíval jsem se nepřítomně skrze ni a pomyslel si, kolik asi lidí je teď ve stejné situaci jako tahle paní. Myslím těch, pro které jedinou šancí a nadějí na záchranu zůstaly informace, uloţené v mých knihách. A to, ţe jsem si zatím nestihl uvědomit několik prostých pravd, nedovolí těmto lidem uzdravit se a ţít dál.

«Ve vašem případě tu zůstává poslední lpění,» řekl jsem té ţeně. «Nedokázala jste vyřešit jen jediný problém. Budoucnost je ve vašem případě uzavřena na víc neţ sto procent. A dokud to tak bude, nemůţete se uzdravit.»

«Co to znamená — budoucnost je uzavřena?» zeptala se ţena. «To znamená, ţe příliš sním a mám neustále nějaké plány?»

«To není hlavní symptom,» pravil jsem jí, «věc je ve vašem případě mnohem váţnější.»

Klidně a metodicky jsem jí začal vysvětlovat celou situaci. Po nějakém čase jsem zaznamenal, jak se její pole začíná pozvolna měnit. «Zastydlá», rafinovaně ukrytá nemoc se dala na ústup. Vzpomněl jsem si, jak mi v hlavě poprvé vytanulo téma budoucnosti. Vše začíná pocitem nestability a ztráty kontroly nad situací. Zdá se nám, ţe vše hodnotíme myšlením a logikou.

Jenţe mysl bez citu je nemyslitelná. A pokud nám moţnost alespoň minimální adaptace na podmínky okolního světa nedá cit, vědomí je najednou nejisté a mění se — vzniká strach. Kdyţ jsem začínal řídit auto, panicky jsem se bál a neustále pokukoval po instruktorovi, který seděl vedle mě. Pak jsem se poprvé posadil za volant sám a vyrazil jsem. Uţ za minutu jsem propadl dojmu, ţe tohle vlastně dělám celý ţivot. Sešlápl jsem plynový pedál a od té doby jsem uţ vţdy jezdil jen na plný plyn.

Zanedlouho poté jsem vezl jednoho známého. Ten se mě asi po deseti minutách jízdy zeptal: «Jak dlouho řídíte?»

«Tak čtvrt roku,» odpověděl jsem. Odmlčel se a pak dodal:

«No ano, ono je to hlavně věc nátury.»


Na jaře roku 1996 se se mnou začalo dít cosi zvláštního. Uţ zase jsem se bál řídit auto. Vzpomínám si, ţe během několika málo dní jsem se třikrát dostal do opravdu kritické situace, kdy k havárii chyběl krůček a mě zachraňovala jen šťastná náhoda. Nejzajímavější na tom všem je, ţe na rozvaţovací úrovni jsem si uvědomil, ţe jde o havarijní situaci, ale to nic neměnilo. Kdyţ nám správné hodnocení situace neposkytne cit, pak rozum nás zachrání tak v jednom případě z pěti.

Pokusil jsem se začít jezdit pozorněji a pečlivěji, ale jistota se mi stejně nevracela. Kdyţ jsem začínal řídit, zjistil jsem, nakolik je stav našich emocí závislý na nepříjemnostech, které se nám cestou přihodí. Jakmile začnete brblat, jak vám po ulicích překáţejí chodci, můţe to skončit tím, ţe někoho porazíte. A přitom se to stane bez vaší vůle. Kdyţ si pomyslíte něco nelichotivého o dopravním stráţníkovi a v duchu nebo dokonce slovně ho urazíte, během několika málo dní, a to prosím zcela nelogicky a nespravedlivě, vám to nějaký jiný dopravní stráţník v reálu vrátí. Sám pro sebe jsem si jednou provţdy stanovil pravidlo, které je za volantem třeba neustále dodrţovat.

Skládá se ze čtyř bodů:

Cti chodce v dopravním provozu.

Cti řidiče v dopravním provozu.

Cti pracovníky dopravní policie.

Cti dopravní značky a předpisy.

Krátce nato jsem si povšiml, ţe řídit auto je pro mě najednou mnohem snazší. Pocítil jsem, ţe i kdybych se stal obětí dopravní nehody, následky budou daleko menší, neţ by se jinak ve stejné situaci dalo očekávat.

Rok poté jsem se skutečně dostal do pěkné dopravní mely a jen zázrakem jsem se nezabil. Pak jsem situaci podrobně analyzoval. Začal jsem brzdit v zatáčce, i kdyţ jsem si povšiml písku na krajnici. Auto bylo odstředivou silou vynášeno ke krajnici a já měl jen přibrzdit, a nevyšlapávat spojku, aby si vůz zachoval stabilitu a udrţel se ve stopě. To se nestalo, a já se oběma levými koly dostal do louţe plné bahna. V takových případech je vůz neovladatelný.

Hlavní pravidlo jsem přitom dodrţel, ale stejně jsem se stal obětí nehody. Zamyslel jsem se a přidal ještě pátý bod:

«Cti silnici, po které jedeš, i kdyby byla sebehorší.»

Později jsem se měl ještě nejednou přesvědčit, ţe nadutost a přezíravost na silnici je ta nejpřímější cesta ke zranění či sebevraţdě. Náš emocionální stav totiţ určuje, zda se nám po cestě něco stane — včetně stupně závaţnosti nehody — dlouho před tím, neţ k takové nehodě dojde.

Tohle pravidlo mi pomohlo na jaře 1996, přestoţe jsem cítil, ţe s mou budoucností není něco v pořádku. Najednou přišla nečekaná slabost. Ztrácel jsem síly a dělalo se mi nevolno.

Podíval jsem se, s čím to souvisí. Odpověď přicházela stále táţ — s jinými světy. Docházelo u mě k jakési rozsáhlé poruše v kontaktu s jinými světy. Ostatně se mi v té době začal zhoršovat i zrak. A přitom tak nějak podivně. Periodicky jsem jednou viděl i ten nejdrobnější text, zatímco jindy se mi palcové titulky rozplývaly před očima. Pokud jde o závaţnost tohoto stavu, dost to připomínalo situaci popsanou ve druhé knize, kdy jsem také začínal slepnout.

Tentokrát šlo všechno sice mnohem pomaleji, ale zároveň jaksi velkoryseji. Měl jsem pocit, ţe jsem moucha, která se bezmocně zmítá v pavučině. Cítil jsem, ţe to, co se na mě hrne, nedokáţu zvládnout. V kritické chvíli ale člověk můţe přeţít tak, ţe zapomene na sebe a zkoncentruje se na pomoc jiným.

Kdyţ jsem tedy pocítil, ţe situace je bezvýchodná, začal jsem se ještě aktivněji věnovat léčitelství a tím, ţe jsem zachraňoval jiné, pomáhal jsem zachránit i sebe sama. Kdyţ se pokoušíte pomoci jinému, otevírají se ty rezervy organismu, které, kdyţ pomáháte jen sami sobě, zůstávají uzavřeny. Tentokrát ovšem osvědčený postup nezabral. Můj ţivot se pro mě uţ dávno stal šachovou partií. A já ho sledoval jakoby zpovzdálí. Tentokrát jsem ale musel uznat, ţe protihráč je mnohem silnější neţ já. Stejně jako dřív jsem se pokoušel něco podniknout, ale viděl jsem, ţe moje pozice se pomalu hroutí. Bylo to právě v době, kdy vycházela má třetí kniha. Zrovna jsem se tehdy ze všech sil snaţil zachránit ţivot jednoho ze svých pacientů. Trýznila ho rakovina plic. Poctivě dělal vše, co jsem mu doporučoval, ale jeho stav se vytrvale horšil. Cosi v jeho povaze mu neumoţňovalo, aby se změnil. V něm samotném však tkvěla jen polovina problému. Cítil jsem, ţe něco podstatného nevím. Ţe klouţu po povrchu. Nemocný přes veškeré mé úsilí postupně uhasínal. Aţ zemřel.

Poté, co vyšla má třetí kniha, jsem měl přednášku v Moskvě. Pak jsem přijímal pacienty. Jedna ţena mi vyprávěla, ţe její otec trpěl rakovinou plic. «Začal se modlit, pít vlastní moč, takţe za nějaký čas rakovina úplně zmizela,» vyprávěla ţena. Zdálo se to docela jednoduché, ale proč se jeden člověk se stejnou diagnózou uzdraví, a jiný ne? Znám i případy, kdy nemocný, který se o své rakovině dozví, úplně změní vztah ke světu, přestane jíst maso, přejde na přísnou dietu a vyléčí se.

Mnozí lidé dobře vědí, co je to makrobiotika. Správná výţiva je někdy při onkologických onemocněních dobrým lékem. V New Yorku však za mnou jednou přišel zuřivý vyznavač tohoto ţivotního stylu a výţivy — a přitom trpěl rakovinou hrtanu. Jednomu z věrozvěstů správné výţivy zemřela ţena na rakovinu, a zhoubný nádor jeho dcery neléčili dietou, ale magnetizovanou vodou a jinými způsoby. To znamená, ţe jak dieta, tak urinoterapie a jiné způsoby léčby jen vytvářejí jisté pozadí, které člověku pomáhá se vnitřně přerodit. Proč se některý člověk obrací k Bohu úspěšně, jeho modlitba dojde svého cíle a on se uzdraví? Proč modlitby jiného Bůh neslyší? Proč se někteří modlit nemohou, zatímco jiní ani nechtějí?


Na tyto otázky jsem tehdy nebyl schopen odpovědět. Jediné, co jsem věděl, bylo to, ţe zlostný samolibec se sotva dočká uzdravení, i kdyţ se k Bohu s modlitbou obrátí. Ačkoli — někdy je člověk vnějškově připraven se změnit, ale jeho duše si to nepřeje. To se pak buď poddá domnělému citu, a v takovém případě ho sotva co můţe spasit, nebo se v bolestech a mukách opravdu pokusí v kaţdé situaci pocítit, ţe jeho vědomí, jeho vůle i on sám jsou záleţitosti druhotné, kdeţto láska k Bohu je nade vším. Jeden mladý muţ mi po přednášce řekl:

«Kdyţ vaše přednáška začala, jako by mě cosi ze sálu doslova vyhánělo. Měl jsem co dělat, abych tu vydrţel. Nakonec jste všem navrhl, aby se v duchu pomodlili. Jenţe já se ani pomodlit nemohl, jako by mi jazyk přirostl k patru.»

«Vaše duše příliš lpí na lidských hodnotách,» vysvětlil jsem mu, «a máte vůči všemu plno výhrad, hlavně vůči vlastní osobě. Sebeopovrţení a nespokojenost se sebou samým — to je taky výraz pýchy. Dřív jsem nechápal, proč se v kostele tolika lidem dělá špatně. Pak jsem porozuměl.

V chrámu dochází k potlačení hierarchie lidských hodnot a do podvědomí vstupuje informace o jejich sekundárnosti. A čím silněji k nim lidská duše lne, tím bolestnější je proces normalizace.


Kdyţ člověk navíc není naladěn na vlnu maximální dobrotivostí a vstřícnosti uţ při vstupu do chrámu, agrese, která se přitom rodí, se okamţitě obrací proti svému původci a způsobuje mu velké problémy.»


Jelikoţ zdrojem největších problémů je lpění na duchovních hodnotách, obecně platí, ţe čím tvrději se člověk orientuje na schopnosti, intelekt a kariéru, tím rozsáhleji se mrzačí jeho duše a tím hůř se pokaţdé bude cítit v chrámu Páně.

Jedna pacientka mi vyprávěla velmi zvláštní příběh.

Její dcera vystudovala střední školu s vyznamenáním. Učila se skvěle. Zcela bez potíţí se dostala na univerzitu a i tam patřila k nejlepším. Za celý ten čas ani jednou nezašla do kostela, nic ji tam netáhlo. Ve třetím ročníku vysoké školy se však všechno změnilo. Prostě se jednoho krásného dne vypravila do chrámu, pobyla si tam a nezpůsobilo jí to ani bolesti, ani ţádné nepříjemné trnutí.

Jenom najednou měla pocit, jako by se jí trochu rozkolísala psychika. Pak přišlo prudké zhoršení psychického stavu a nakonec se ocitla na psychiatrii.

«Dnes je má dcera prakticky invalidní,» uzavřela příběh ta ţena. «Co myslíte, souvisí nějak to, co se jí přihodilo, s tou nečekanou návštěvou kostela, nebo ne?» zeptala se mě.

«Souvisí. Orientace na duchovní hodnoty, inteligenci, schopnosti a kariéru byla u vaší dcery stonásobně silnější neţ láska k Bohu. Kdyby bývala do chrámu chodila od dětství a někdo ji učil modlit se k Bohu, byl by v jejím případě rychlý rozvoj inteligence a vloh shůry uzavřen a naopak by ji cosi neustále tlačilo ke všeobjímající lásce. Kdyby tendence k budování kariéry byla příliš silná, potenciální schopnosti by byly nadlouho uzavřeny, a ona by zůstávala chudá duchem tak dlouho, dokud by v sobě nevypěstovala správnou duchovní orientaci. Kdyţ vlak příliš ostře nabírá maximální rychlost, náhlý prudší oblouk — byť ve správném směru — můţe způsobit katastrofu. Vaše dcera byla odsouzena k smrti a bezdětnosti. Aby dostala moţnost přeţít a mít děti, musela nejdřív ztratit to, kvůli čemu se její duše začala rozpadat. Tato cesta je prostě nevyhnutelná, a čím dřív na ní člověk stane, tím šťastnější nakonec je.»

Myslím si, ţe ţena mi porozuměla a pocítila, jak je třeba se modlit, aby se její dcera zase uzdravila. Ono se to všechno můţe zdát velmi jednoduché: ať se stane cokoli, vţdy si uchovávejme lásku k Bohu; ať je to třeba jen trocha lásky, ale udrţme si ji v duši zejména tehdy, kdyţ propuknou nepříjemnosti. Jenţe to se neznámo proč daří málokomu.


Krátce nato jsem zvolna začínal chápat, v čem je problém. Člověk stoupá k Bohu jakoby po schodišti. Není přitom závislý na schodu, který právě nechal za sebou, ale na tom, který má zrovna před sebou. A aby se zvedl na další, musí nějaký čas ţít pro něj, cítit ho, učinit ho svým cílem — to je nevyhnutelné. Jenţe jakmile tohle zvládne, zvykne si a na dalším schodu se postupně dostavuje pocit jistoty; musí z něj spadnout dolů. V takovém případě ztrácí kontakt se schodem, který měl před sebou, a uţ není spojen s tím, který se znovu ocitne za ním.

A právě v tomto okamţiku rozpadajícího se bytí záleţí na tom, nakolik se člověk vynasnaţí uchovat v sobě lásku ke Stvořiteli. Čím větší štěstí, čím větší záblesk lásky zakouší, kdyţ se dotýká nových lidských hodnot, tím větší bolest musí po čase přestát, aby jeho duše k těmto hodnotám příliš nepřirostla! Proto ty útrapy, proto ta muka. Nakolik je člověk připraven k ochraně a uchování pocitu lásky, natolik se katastrofa stává soutěţí, v které se člověk rozvíjí, a neštěstí se pro něj stává cvičnou překáţkovou dráhou.

Čím silnější je člověk, čím vyšší je úroveň jeho vědomí, tím méně má šancí na přeţití, jestliţe je zároveň jeho vnitřní duchovní orientace nesprávná. Rodiče však nejčastěji přemýšlejí o tom, jak v dětech rozvinout vše, co přináší okamţitý, leč pomíjivý úspěch.

Ukazuje se, ţe aby člověk zůstal člověkem a stal se lidštějším, je třeba co nejčastěji opakovat, ţe člověk je lidským tvorem jen svým zevnějškem, kdeţto v jeho nitru sídlí boţský princip a ţe tento princip se skládá z věčné lásky — a jako včela hromadí med, člověk se rodí proto, aby ve své duši hromadil tento pocit. Oč reálněji člověk pocítí boţský princip ve vlastní duši, o to bude lidštější.

Vraťme se ale k tématu času, k tématu budoucnosti.

V dubnu 1996 jsem byl poţádán, abych pomohl jednomu muţi. Musel jsem za ním odjet do nemocnice. Kdyţ jsem zjistil, ţe je to významný podnikatel, rozhodl jsem se, ţe nepojedu. Léčit takové lidi nemá většinou smysl. Ti jsou zvyklí dělat na světě všechno kromě jediného — měnit sami sebe. Nějaký čas se drţí na špici a zjišťují, ţe jejich vůle, zdatnost a rozum jim umoţnily dosáhnout všeho. Neuvědomují si však, ţe pokud vůli, zdatnost a rozum nebudou dosycovat citem lásky, změní se tyto vlastnosti ve smrtonosnou smyčku. Takţe kdyţ se na mě takový člověk i obrátí, pak moje rady bude vnímat jen jako jeden z módních prostředků a mou léčbu brát jako další tabletu a přitom podstupovat pět aţ sedm způsobů léčby naráz.

Vzpomínám si, jak jednou ke mně na seanci přišel člověk, který kvůli tomu přiletěl aţ z Kanady.

Lékaři mu řekli, ţe mu zbývá pár týdnů ţivota. Myslím, ţe měl mozkový nádor. Kdyţ zazvonil, otevřel mu můj známý, v jehoţ bytě jsem tehdy ordinoval.

«Proč tu máte tak zaprášený lustr?» zeptal se příchozí místo pozdravu.

To jsem se ovšem dověděl aţ později. Kdyţ jsem ale vstoupil do pokoje a pohlédl mu do očí, rázem jsem pochopil, ţe v tomto případě nebudou mít ţádné moje snahy smysl.

«Jakou mi můţete dát záruku, kdyţ vám za léčení zaplatím?» zeptal se. «Ţádnou.»

«Proč?»

«Protoţe všechno záleţí především na vás, na vaší ochotě sám na sobě pracovat.»

«Dobře, a kolikaprocentní pravděpodobnost uzdravení můţu očekávat, kdyţ na sobě začnu pracovat podle vaší metodiky?»

«Tak sedmiprocentní.» «Ale to je hodně málo!»

«Někdy je to velmi mnoho.» Tím naše rozmluva skončila.


Kdyţ se na mě obrátí pacient s rakovinovým nálezem a ptá se, zda po mém léčení můţe jít k lékaři, odpovídám mu, ţe v kritické situaci je k napravení stavu potřeba vyuţít kaţdé moţnosti. Dieta, chemoterapie, ozařování — to všechno nemusí vůbec zabrat, kdyţ v člověku zároveň neproběhnou hlubinné, zásadní změny. A naopak — jejich efekt můţe být mimořádný, nebo jsou zbytečné, kdyţ se člověk ve svých pocitech vydal tím správným směrem.»

Před několika lety ke mně na seanci přišla ţena a řekla:

«Mám leukémii. Teď mi aplikují chemoterapii. Výsledky byly nevalné a já měla hrozný strach.

Pak jsem se ale jednou podívala na děti, které také trpěly rakovinou, najednou mi jich začalo být neuvěřitelně líto a já k nim v duši pocítila takovou lásku, ţe jsem se za své obavy o sebe i za svou nespokojenost se světem a se sebou začala velmi stydět. Takové malé děti umírají, a já tu takhle vyvádím! řekla jsem si. Krátce nato se laboratorní testy neuvěřitelně zlepšily a na chemoterapii jsem reagovala alergií. Lékaři byli nuceni tento způsob léčby zastavit, a já se přesto uzdravila.»

Inu, dobromyslného člověka ochrání Bůh, pomyslel jsem si jen.


Jindy mi zase zavolal jakýsi muţ aţ z Jakutska.

«Prosím vás, mám se rozhodnout pro operaci, nebo ne?» začal se hned ptát a teprve pak mi vysvětlil, jak na tom je. Celý ţivot se subjektivně cítil zdráv, a najednou se ukázalo, ţe se narodil bez jedné ledviny. Lékaři provedli podrobné vyšetření a zjistili, ţe ta ledvina tam sice je, ale ţe je zakrnělá a scvrklá a s největší pravděpodobností vůbec nefunguje.

«Ta vám jen překáţí,» řekli lékaři, «lepší bude, kdyţ ji vyoperujeme.»

Nechal se tedy poslat do nemocnice a lékaři stanovili termín operace. Jenţe určeného dne se operace nakonec nekonala — chirurg, který ji měl provést, si pochroumal ruku. Posunuli ji tedy o dva týdny. V den přeloţené operace chirurg náhle onemocněl, takţe zase bylo třeba vše odloţit. Totéţ se zopakovalo i napotřetí. «Z nemocnice mě zkrátka a dobře propustili, a já teď nevím, zda tu operaci mám absolvovat, nebo ne.»

«Nedělejte to,» řekl jsem mu. «Vaše zakrnělá ledvina je jen projevem blokace mohutného programu sebezkázy. Kdyby vám ledvinu vzali, blokace by se mohla projevit například v podobě infarktu nebo dokonce slepoty. Podobně rozsáhlý program sebezkázy bývá výsledkem odsudku a opovrţení lidmi, společností a okolním světem. Intenzivnější touha soudit jiné je dána tím, ţe vás od dětství učili ţít podle zásad, ve jménu cílů, ve jménu světlé budoucnosti, a při takovémto světovém názoru vzniká přání soudit jiné a pak zabíjet silněji, coţ se nevyhnutelně transformuje v program vlastní zkázy. Vy jste ale velmi dobrosrdečný člověk, a přestoţe vám psychologické vnímání světa v dětství hodně zmrzačili, učinil jste vše pro to, abyste si dobro v duši uchoval. Proto jste na jedné straně onemocněl, ale na druhé zůstal zdráv. Ta zakrnělá ledvina jako by představovala nesprávný náhled na svět vtištěný do vašich emocí. Proto bych s operací rozhodně nespěchal, dokud vám ledvina nezačne působit skutečné potíţe.»


Na tuhle historku jsem si vzpomněl, kdyţ jsem jel autem do nemocnice k podnikateli, kterému jsem měl pomoci. Stačilo, abych dostal do rukou jeho diagnózu a hned jsem se rozhodl, ţe se tam vypravím. Byla to rakovina plic. Nedávno mi na stejnou diagnózu jeden pacient zemřel, ale tohohle se pokusím zachránit, pomyslel jsem si.

V nemocničním pokoji jsem nalezl bledého, utrápeného člověka. Zároveň však z jeho zjevu přímo čišelo, ţe rozum a vůle zůstávají nedotčeny.

«Vy jste jistě uţ od dětství zvyklý řídit se hlasem svého intelektu a svých schopností,» řekl jsem mu hned. «To vám umoţňovalo dosáhnout všeho, co jste si přál, a rozvíjet svou osobnost. Čím déle a intenzivněji jste se však orientoval na vlastní intelekt a vlohy, tím tíţivěji jste nesl kaţdou prohru.

Čím víc pro člověka intelekt a schopnosti znamenají, tím silněji se snaţí kontrolovat kaţdou situaci, ale zapomíná přitom, ţe jeho vůle bude vţdy aţ na druhém místě!

Postupně v nás tak sílí konflikt s celým světem a vesmírem. A protoţe pocit vlastní nadřazenosti a přání podrobit si celý okolní svět začíná u našeho vědomí a našeho těla, je tudíţ nejdřív bořeno vědomí a pak tělo. Zpočátku se vynoří neúspěchy, nelogické trampoty, ústrky a prohry, ale pokud člověk dokáţe tyto první signály správně interpretovat, obvykle se mu daří dostat věci zpět do rovnováhy.

Kdyţ se však v duši nezřekne kontroly nad situací a pokouší se ji přemoci podráţděním a nespokojeností s okolním světem, smyčka se utahuje dál a dál.

Měl byste si vzpomenout na všechny nedávné neúspěchy a prohry a chápat je jako lék,» řekl jsem pacientovi. «Měl byste skrze pokání zapudit ukřivděnost vůči světu, vůči svým nejbliţším i vůči sobě samému a modlit se za to, aby se největším štěstím pro Vás stala láska k Bohu.»

Nemocný mi velmi dobře porozuměl. Začal na sobě pracovat, ale já cítil, ţe se vnitřně vůbec nemění.

Cosi v jeho nitru mu nedovolovalo, aby se cítil odvozený, závislý na nejvyšší vůli. Pole se postupně vyrovnávalo a čistilo. Lpění na schopnostech, intelektu a dokonalosti bylo stále menší. Stav se však přesto nelepšil. Zůstával tu jeden moment — závislost na budoucnosti. «Neplánujte, nesněte, nemyslete na to, co přijde,» naléhal jsem na něj i na jeho ţenu.

«My uţ nemyslíme, neplánujeme a v nic nedoufáme,» odpovídali mi oba.

Ale ať jsem testoval, jak jsem chtěl, parametr lpění na budoucnosti stále zůstával hrozivě vysoký. Byl jsem bezmocný. Cosi se za tím vším skrývalo, a já nemohl pochopit, co to je. Kdyţ jsem si uvědomil svou nekompetentnost, pokoušel jsem se přivolat na pomoc jiné odborníky. A jedna moje známá, jinak vskutku prvotřídní senzibilka, se mi upřímně přiznala: «Ničemu nerozumím. Kdyţ ho distančně prohlíţím, má pole čisté, normální, ale energie přesto neustále uniká.»


Pocítil jsem, ţe zátěţ, které jsem vystaven, překročila únosnou mez. Bylo však pro mě snazší, abych umřel sám, neţ dívat se, jak umírá on. Nebezpečný proces v plicích se zastavil a pak přišlo zlepšení. Plíce se postupně pročišťovaly, ale o víc se zhoršila činnost ledvin.

Organismus přestal nemoci vzdorovat. Koncem července ten muţ zemřel. A já cítil, ţe čím víc jsem se ho snaţil ze spárů smrti vyprostit, tím víc mě zaplavovaly stejné procesy, které vedly k jeho záhubě. Vybavil jsem si, jak jsme se asi před osmi lety ve společnosti několika senzibilů bavili vzájemnou diagnostikou. Jeden z přítomných se najednou obrátil ke mně a řekl:

«Vy zemřete na plíce.»

Nijak mě to nepřekvapilo. Pár let předtím jsem během několika málo měsíců aţ třikrát prodělal zápal plic. V prvním ročníku Suvorovovy vojenské školy u mě nečekaně propukla prudká bronchitida, která se nedala vyléčit. Lékař se na mě s lítostí podíval a řekl mi: «Kamaráde, ty asi budeš mít tuberu.»

Lékaři se rozhodli nezasahovat — třeba si organismus poradí sám. A opravdu, za nějaký čas jsem se z toho dostal. Aţ později jsem provedl analýzu toho, co se to tenkrát se mnou stalo.


Kdyţ člověk své okolí tvrdě odsuzuje a špatně o něm smýšlí, trpí nejvíce játra. Kdyţ se někoho často dotkneme, nebo naopak propadáme záchvatům ukřivděnosti, pak trpí srdce. Kdyţ se člověk hodně uráţí, a to nejen na sebe, ale i na své nejbliţší a na situaci, projeví se to na ţaludku.

Nejrozsáhleji se však stavy ukřivděnosti projevují v jemných hladinách — v neznatelných, ale trvalých dávkách. A čím širší je rejstřík našich výhrad, tím je to nebezpečnější. Nespokojenost s okolním světem, s vlastním osudem, trvalý vnitřní nesouhlas se základní ţivotní situací přináší ty nejhlubinnější stavy ukřivděnosti, coţ nejčastěji vrcholí rakovinou plic. Kdyţ máme štěstí — pak jen tuberkulózou nebo trvalými bronchitidami a zápaly plic.

První rok jsem si na vojenskou školu dlouho nemohl zvyknout. Nezamlouvala se mi tvrdá disciplína, nadvláda starších nad mladšími, všudypřítomný kult síly, přestoţe jinak tam byl ţivot mnohem snazší neţ v sovětské, či dnes ruské armádě, kde je šikana, násilí a zvůle horší neţ ve věznicích.

Ukázalo se, ţe rakovina plic je výraz protestu, nesouhlasu s děním ve světě kolem nás. A čím víc se člověk zlobí a tento svět v duchu odsuzuje, tím tvrdší je odezva zvenčí.

«Budu vám vyprávět podivný příběh,» napsal mi jeden muţ. «Přihodil se mému synovi. Všechno začalo obyčejnou rvačkou.»

Jeho syn snadno přemohl svého soka a rvačka vlastně uţ skoro končila. Najednou však pocítil příval nepochopitelného strachu a nebyl schopen jediného pohybu. Sok ten bezdůvodný strach postřehl, přiskočil k němu, zasadil mu několik ran do obličeje a on se nezmohl na jediný odvetný pohyb. Od té doby byl často bit, spoluţáci ho týrali a posmívali se mu, ale on nebyl schopen křivdy oplácet. Řekl si, ţe je to vlastně nemoc, patologický strach, ale jakmile někde zůstal sám, zbabělost zmizela. Často riskoval ţivot a necítil přitom ani závan nějaké bázně.

Strach se projevoval jen tehdy, kdyţ bylo třeba postavit se někomu na odpor.

Tenhle syndrom bezbrannosti jsem dobře znal. Jako by někdo mluvil o mně. Já se také bál klást odpor, a také jsem čas od času riskoval o samotě ţivot, abych se přesvědčil, ţe nejsem zbabělec. Vzpomínám si, jak mi vyprávěli o jednom chlapci, kterého vrstevníci často mlátili, obvykle pro nic za nic, jen tak pro zábavu. A on si jen zakrýval tvář a neustále opakoval: «Pane, odpusť jim, vţdyť nevědí, co činí!»

A tady fungoval úplně stejný mechanismus. Aţ teprve ve chvíli, kdy jsem se začal věnovat bioenergetice, jsem pochopil, ţe strach, který někdy v mládí tolik svazuje ruce, je jen obranným mechanismem a svědčí o dobře vyváţené nervové soustavě. Kdyţ jsem dospěl, několikrát jsem v záchvatu vzteku svého případného protivníka div nezabil. Zastavoval mě obvykle jen zázrak.

Zvlášť kdyţ jsem viděl, ţe ten člověk se vůči mně v té či oné míře zachoval amorálně. Pokud takovýto vnitřní výbuch agrese nedokáţeme potlačit vnější zdrţenlivostí, dochází buď k fyzické, nebo k energetické záhubě. Zvýšená orientace na lidské ego a hodnoty, které s ním souvisejí, plodí pocit enormní významnosti těchto hodnot a našeho vlastního já. Tomu odpovídá zvýšená bezděčná touha začít vnitřně nenávidět. Zdrţenlivost v tomto případě zachraňuje jak duši, tak ţivot. Komplex méněcennosti se tak stává důsledkem komplexu plnohodnotnosti. To nejdůleţitější, co v sobě máme rozvíjet, není umění bránit se a útočit, ale umění dobrosrdečnosti, citlivosti, schopnosti porozumět tomu, ţe lidské já se všemi svými přednostmi je odvozené a ţe rozhodující je láska k Bohu. A protoţe pedagogika, psychologie a medicína vyrostly z priority lidských hodnot, pak ani pedagogika, ani psychologie, ani medicína nemají přesnou představu, co je to člověk a jeho osobnost, coţ znamená, ţe vliv na člověka se omezuje jen na souhrn jistých metod a technik, které mohou přinést navenek pozitivní výsledek s nepředvídatelnými následky v budoucnu. Tak tedy, moje chronická bronchitida ve vojenské škole polevila proto, ţe jsem podvědomě pochopil: buď budu svět přijímat takový, jaký je, a začnu se poznenáhlu radovat a posilovat vlastní aktivní vnější

vliv, nebo v sobě budu hromadit stále větší nespokojenost s okolním světem a jeho základními principy, pročeţ onemocním a zemřu.


Přísně vzato je rakovina nemocí ze smutku. Stísněnost a nespokojenost se sebou samým a s vlastním osudem vyvolá téměř vţdy nějaké nádorové onemocnění. K těmto chorobám mívají sklon především lidé přeintelektualizovaní. Protoţe jejich sebestřednost, lítost nad minulostí, sklon k hyperkritičnosti a nepřijetí okolního světa je mnohem silnější neţ u jiných lidí. «Hrubým je dána radost, jemným je dán smutek,» říkával Jesenin. Hrubý, to je ten, kdo je zacílen především na hmotné statky. Jemný je naopak ten, pro nějţ jsou tím nejpodstatnějším hodnoty ducha. Jestliţe člověk ţije výhradně duchovními hodnotami, je postupně stále zjemnělejší a zádumčivější, jenţe jen vnějškově, zatímco uvnitř narůstá zloba. Coţ končívá moc smutně. Aby člověk mohl ţít statky hmotnými i duchovními zároveň, musí především umět ţít láskou. Můj vlastní mladistvý impuls, zaměřený k duchovním hodnotám, byl natolik silný, ţe jsem téměř neměl šanci přeţít. Cítil jsem, jak se má duše zatahuje smutkem a nic jsem proti tomu nezmohl. Zachránilo mě pět let práce na stavbě. Nejdřív jsem tam pracoval jako pomocný dělník, pak jako tesař, svářeč, elektrikář a nakonec jako zedník. Pořádný stavař se ze mě samozřejmě nikdy nestal. Všechno mi padalo z rukou a práce mi připadala neuvěřitelně těţká. Tím spíš, ţe tehdy jsem byl zásadním odpůrcem alkoholu a pracovat ve třicetistupňových mrazech bylo pro chlapce ze Soči, odkud jsem přijel, občas téměř nemoţné. Abych vůbec vydrţel, neustále jsem si polohlasně prozpěvoval nějaké písně. Vzpomínám si, jak můj předák vţdy zaječel, sotva uviděl stavbyvedoucího:

«Michaile Semjonoviči, vodveď si někam toho maestra, my uţ nemůţem.» Stavbyvedoucí byl naštěstí můj strýc, a tak jsem mohl pracovat dál, přestoţe mi v rukou všechno hořelo a vybuchovalo. A ty obyčejné lidské city, které jsem doposud vnímal tak

povýšeně a pohrdavě, jsem začal zakoušet stále častěji. Postupně jsem procítil a pochopil, ţe myšlení samo o sobě je neplodné, ţe i ty nejrafinovanější a nejosvícenější intelektuální šarády jsou odvozeniny, kdeţto cit lásky, radosti a veselosti je prvotní.


Na jaře 1996 to však s tou radostí nebylo nijak slavné. Třetí kníţka vyšla, ale problémů spíš přibylo, neţ ubylo. Pokoušel jsem se zjistit, ve vztahu k jakým entitám u mě dochází k poruchám…

V první řadě jsem objevil poruchu ve vztahu k budoucnosti. Dále pak ve vztahu k jiným světům, a také k času. Překračování zákonů vůči jiným světům vedlo ke zhoršování zraku, ke ztrátě sil a neznámo proč sniţovalo také etickou imunitu. Nevěděl jsem proč, ale ostatní lidé se ke mně najednou chovali daleko hůř neţ předtím. Nevšiml jsem si toho hned, ale ta tendence byla zcela zjevná.

Proč však stejná porucha souvisí s agresí jak vůči budoucnosti, tak vůči jiným světům? Jakým způsobem jsou jiné světy propojeny s budoucností? Začal jsem přemýšlet o tom, ţe po smrti kaţdého z nás se duše dostává nejdřív do záhrobí, pak do jiných světů, a čím větším počtem světů prochází, tím více duchovnosti, inteligence a schopností se člověku dostane při jeho dalším zrození. Coţ znamená, ţe jiné světy přímo souvisejí s nejvyššími vrstvami duchovnosti. Jestliţe člověk ţil před příchodem na svět v jiných světech, jeho vnitřní moţnosti jsou obrovské, přestoţe sám o něčem takovém často nemá ani tušení, není mu dovoleno je rozvinout a nejčastěji mívá nešťastný osud. Takového člověka odlišují od jiných jedině síla ducha a originalita osobnosti. Z takovýchto lidí bývají později skvělí rodiče.

Zhroucení osobního osudu, nepříjemnosti a nemoci je přimějí ke správnému náhledu na svět a k lásce k Bohu. Tito lidé svým dětem na jedné straně předávají obrovský vnitřní potenciál a na straně druhé je vychovávají ke správné orientaci ve světě.

Jiné světy tedy přímo souvisejí s nejvyššími vrstvami duchovnosti. Jakýmsi způsobem jsou ovšem spojeny i s budoucností. Uţ dávno jsem zaznamenal, ţe jasnovidci nejčastěji vyuţívají podvědomého kontaktu s oním světem. Je-li někdo schopen kontaktu se záhrobím, má obvykle blízko k prorokovi či ke svatému. Ve věštbách je méně konkrétních fakt, ale více strategických informací. V záhrobním světě jsou sevřeny časové body a lze v něm spatřit budoucnost. V jiných světech je však zastoupení minulosti, přítomnosti i budoucnosti ještě širší. Řekněme to takhle — psychologové zjistili, ţe vnímání přítomnosti zabere člověku v průměru 12 vteřin. Vnímání minulosti asi 8 vteřin a budoucnosti pouhé 2—4 vteřiny. V záhrobním světě se stejný časový úsek můţe rovnat dvěma měsícům a v jiných světech třeba dvěma rokům. Tomu odpovídá i jiná úroveň vnímání světa, který nás obklopuje. Také logika myšlení je nutně jiná.

To, ţe začínám mít nepříjemnosti s budoucností, jsem pocítil, kdyţ jsem začal pracovat na třetí knize. Fakt, ţe se mi začaly hroutit všechny plány a naděje, bych býval poměrně snadno unesl.

Kolem mě se však začaly dít vyloţené nehoráznosti.


Na počátku prosince 1995 jsem se rozhodl získat vízum ke tříletému pobytu ve Spojených státech. Sehnal jsem pozvání, vyplnil všechny potřebné doklady a vypravil se na americký konzulát. Pohovor proběhl normálně.

«Zajděte, prosím, do pokladny, zaplaťte poplatky a za tři hodiny si můţete přijít pro pas,» řekli mi tam.

Kdyţ jsem po třech hodinách přišel, pas mi nedali.

«Neznámo proč bylo rozhodnuto, ţe si vás prověří ještě státní department. Zastavte se tak za týden,» sdělili mi zdvořile.

Zastavil jsem se za týden.

«Velmi se omlouváme, ale ve Státech zrovna probíhá stávka státních zaměstnanců. Zatím vám tedy nemůţeme sdělit, kdy bude vaše ţádost vyřízena. Za týden si zavolejte.»

Za týden jsem tedy zavolal.

«Nejlepší bude, kdyţ zavoláte aţ po Novém roce,» zněla další odpověď, «pak uţ to moţná bude jasnější.»

Zatelefonoval jsem krátce po Novém roce.

«Stávka uţ skončila, ale vaše papíry tu z Washingtonu pořád ještě nejsou. Ozvěte se zhruba za deset dní.»

Zavolal jsem v polovině ledna.

«Zatím tu pro vás nic nemáme,» bylo mi sděleno, «zavolejte koncem měsíce.»

Pochopil jsem, ţe tohle můţe trvat ještě hodně dlouho. Nejpikantnější na tom všem bylo, ţe můj pas dál leţel na americkém konzulátě a já tudíţ nemohl vycestovat nikam.

«Pas si u nás můţete kdykoli vyzvednout,» oznámila mi konzulární úřednice, kdyţ jsem se na svůj cestovní doklad zeptal.

Já však dobře věděl, ţe v takovém případě se zbavím i poslední šance, ţe bych nakonec americké vízum přece jen mohl získat. Zavolal jsem tedy své známé do New Yorku. Ta mi slíbila, ţe na státní department zavolá sama a zjistí tam, proč se nemohu dočkat odpovědi. Během několika dnů přece jen nějaké informace získala. V jejím hlase zněla nechápavost. «Zavolala jsem tam člověku, který se těmihle záleţitostmi zabývá. Ukázalo se, ţe o tobě uţ dost slyšel. Jenţe ţádné tvoje doklady ani ţádost do státního departmentu nedorazily.» «Tak zkus zavolat na konzulární oddělení a zeptat se tam,» poţádal jsem ji.

Za pár dní jsme si znovu zatelefonovali:

«Jestlipak víš, co mi na konzulárním sdělili?» zeptala se mě tentokrát uţ se smíchem v hlase. «Nejspíš zase nějaký další podařený šprýmek.»

«Přesně tak. Řekli mi, ţe tvé dokumenty ve skutečnosti uţ dávno odeslali do Moskvy.» «Dobře,» řekl jsem. «Zkusím tedy ještě něco zjistit přes velvyslanectví.»

Jenţe jakmile začali pátrat moji známí, kteří měli kontakt na americké velvyslanectví v Moskvě, bylo jim řečeno, ţe ţádné informace zatím nedorazily.

Asi po deseti týdnech neustálých telefonátů jsem pochopil, ţe nezbývá neţ si pas z konzulátu vyzvednout. Všechny mé plány se zhroutily. Nakonec jsem se s tím vším smířil. Kdyţ mi shůry někdo tak upřímně nepřeje, abych do Ameriky odcestoval, tak tam prostě být nemám, řekl jsem si a uklidnil se. Pro pořádek jsem ale na americkou ambasádu zavolal ještě jednou. «Vaše doklady jsou jiţ tady,» dozvěděl jsem se. «Ale o tom, zda budete do USA vpuštěn či ne, rozhodne sám pan konzul.»

«Řekněte mi, prosím — stává se často, ţe by o udělení víza rozhodoval osobně pan konzul?» otázal jsem se.

Na druhé straně drátu jsem zaznamenal mírné rozpaky. «Je to vůbec poprvé,» zněla odpověď.

«No dobře, a jak se mám k panu konzulovi objednat?» «Je zrovna na dovolené, zavolejte za dva týdny.» Zavolal jsem za dva týdny.

«Pan konzul tu není, zavolejte ještě za pár dní,» zněla laskavá odpověď. Nakonec jsem se přece jen dočkal, kdy konzul znovu nastoupil do práce. «Objednejte se, prosím, a tak za deset dní přijďte.»

Mezitím uţ byla polovina března. Bylo mi doporučeno, abych raději přišel hodinu před stanoveným termínem, coţ jsem poctivě dodrţel.

«Pan konzul má neodkladnou záleţitost, počkejte laskavě asi tak půldruhé hodiny,» poţádali mě zdvořile.

«Ale samozřejmě,» zněla má odpověď.

Za půldruhé hodiny jsem přistoupil ke slečně u stolku a se zdůrazňovanou slušností jsem se otázal:

«Nezlobte se, ale pamatuje si pan konzul, ţe existuji?»

«Všechno je v pořádku, nedělejte si starosti,» utěšovali mě, «jenţe pan konzul musel právě odjet. Ještě chvilku strpení, pak uţ si vás zavolají.»

Proseděl jsem tam ještě tři hodiny, zahleděný mlčky před sebe. Konečně mě pozvali k okénku.

«Pan konzul je bohuţel zaneprázdněn,» řekla slečna, «ale vaši ţádost schválil, takţe za tři hodiny si přijďte pro pas s vízem.»

Coţ jsem také učinil.

Teprve poté jsem se snaţil pochopit podstatu toho, co se to se mnou skoro čtvrt roku dělo.


Čím nemoţnější a uráţlivější je stav věcí kolem nás, tím víc to svědčí o faktu, ţe jsme připravováni pro něco opravdu závaţného. V daném okamţiku tahle kalvárie zásadně a metodicky rozvrátila všechny mé plány a naděje do budoucna a já chápal, ţe sebemenší podráţdění nebo nevraţivost uvnitř mi neumoţní projít zkouškami, které soudě podle všeho jiţ brzy začnou.

Postupně jsem si začal zvykat na to, ţe kaţdý cíl a kaţdý plán se mi nevyhnutelně sesype. To nebylo nijak nesnadné.

Mnohem sloţitější bylo nakonec smířit se s proradností a křivdami, k nimţ došlo téhoţ jara. Ve třetí knize jsem psal o podnikateli, jehoţ pole se začalo rozpadat, a totéţ platilo o osudech a charakterech jeho zaměstnanců. Ukázalo se, ţe vysokou, nezaslouţenou mzdou lze člověku rozvrátit osud i povahu. Teď konečně mohu toho člověka pojmenovat. Byl jsem to já sám, chtěl jsem ve svém malém podniku vybudovat komunismus, přál jsem si, aby nikomu z mých spolupracovníků nic nescházelo — tím spíš, ţe celý kolektiv tvořilo jen sedm lidí. Nejdřív jsem si povšiml, ţe struktury osudu mých zaměstnanců se zhoršují, a pak dokonce některým z nich začal slábnout zrak — a to byl jiţ velmi znepokojivý signál. Potom jsem zaznamenal, ţe v hlavách prakticky všech sedmi zaměstnanců se mnoţí temné výhrady vůči mé osobě. Začalo docházet ke skutečné konfrontaci. Chápal jsem, ţe se musím za kaţdou cenu zdrţet odsudku a opovrţení. Pokud touto zkouškou neprojdu, uţ nikdy nepochopím, co se stalo, nemluvě o událostech, neštěstích a nemocech, které budou následovat.

Vzpomínám si, jak mi jeden známý, k němuţ jsem choval naprostou důvěru, upřímně hleděl do očí a říkal: «Tys mi zachránil ţivot a můţeš se spolehnout, ţe tě nikdy nezradím. A pokud jde o peníze, máš ve mně stoprocentní záruku poctivosti.»

Později se ukázalo, ţe jeho slova, mírně řečeno, neodpovídala skutečnosti. Všechny mé představy o slušnosti, morálce a poctivosti se počátkem léta 1996 jaksi naráz zhroutily. Domníval jsem se tehdy, ţe se snadno vyrovnám se ztrátou peněz i s jakýmkoli jiným neúspěchem a ţe i zmařené přátelství dokáţu přijmout bez mrknutí oka. Povaţoval jsem se za naprosto vyrovnanou osobnost.

Jenţe pak se ukázalo, ţe nemravná zrada mě zcela rozloţila — nic jsem proti tomu nezmohl. Vůbec jsem netušil, jak silně je má duše závislá na takových lidských hodnotách, jako jsou ideály, morálka, mravnost a spravedlnost. Rozumem jsem chápal, ţe chování mých spolupracovníků a jiných lidí ve vztahu ke mně bylo dáno především mým vlastním stavem. Ţe jejich chování mě jakýmsi způsobem varovalo a zachraňovalo. Jenţe pocit křivdy se na mě «valil ze všech průzorů» a své emoce jsem nedokázal ovládnout.


V dobách Čingischánových se nejtěţší trest mezi Mongoly uděloval za zločin zvaný «ztráta důvěry». Na jedné straně budou podlost a zrada dříve či později jistě potrestány — není přece náhodou, ţe Jidáš se oběsil –, ale na druhé straně kaţdého z nás vede Bůh, coţ znamená, ţe Bůh nezná viníků. Ţádný podlý a zrádcovský skutek není náhodný, coţ značí, ţe léčí duši zrazovaného. Jenţe jsem nechápal, jak tu duši léčí, a tak jsem se nedokázal své ukřivděnosti zbavit.

Pokračoval jsem však ve svých výzkumech a dospěl k nečekanému závěru, který mi všechno objasnil a pomohl mi přeţít.


Ukázalo se, ţe budoucnost — to nejsou jen cíle, úkoly, zásady a naděje. Budoucnost jsou také ideály, duchovnost a ušlechtilost, je to mravnost, slušnost a spravedlnost. Člověk, který příliš lpí na budoucnosti, tuto budoucnost ztrácí. A ztráta budoucnosti se rovná smrti. Ukazuje se, ţe rakovinová onemocnění vznikají tehdy, kdyţ je budoucnost uzavřena. A tak člověk, který není schopen vyrovnat se s nezdarem svých plánů a nadějí, člověk, který není s to vnitřně strávit zradu, neslušnost, nespravedlnost, krach ideálů a uráţku duchovnosti a nakonec odpustit, kráčí přímo k těţké chorobě a smrti.


Po několik dlouhých měsíců, kdy jsem se bezpočtukrát vracel ke všem těm událostem, jsem se postupně dopracovával pochopení toho, co se tehdy stalo. Kdyţ jsem psal třetí knihu, uţ jsem věděl, ţe duchovnost není ještě Bůh a ţe mnozí se v modlitbách zdánlivě směřujících k Bohu modlí k duchovním hodnotám, takţe duchovnost a láska se pro mě staly dvěm naprosto odlišnými pojmy. Jenţe mravnost, slušnost, ideály a láska — jak se ukázalo — všechny tyto pojmy byly pro mě tehdy stále ještě synonyma.

Mravnost jsem si spletl s láskou, a mám-li být úplně přesný, podvědomě jsem se vţdy domníval, ţe mravnost stojí výš neţ láska, tedy ţe milovat člověka, který nás urazil a poníţil, není moţné. Ţivot tuto mou utkvělou představu zkorigoval. A pak jsem pochopil ještě jeden velmi důleţitý detail.


Má kniha měla pro mnoho lidí příliš velký význam. A nesprávným návodem na vnímání světa se dá hodně uškodit. Proto něco takového nelze přirozeně připustit. To znamená, ţe mi musí být dána moţnost uchovat v sobě cit lásky, i kdyţ se mi vše lidské zhroutí. Kdyţ si v sobě uchovám lásku, nejen přeţiju, ale také dokáţu správně napsat tyto řádky. Zatímco kdyţ si při zhroucení lidských hodnot nedokáţu udrţet lásku k Bohu, pak je krajně neţádoucí, abych ţil, těšil se dobrému zdraví a psal dokonce tuto knihu. A tak jsem si — i kdyţ jsem věcem stále ještě přesně nerozuměl — neustále opakoval: «Miluji ty, kdoţ mě zradili. Miluji ty, kdoţ se ke mně zachovali nespravedlivě. Miluji ty, kdoţ urazili mé ideály a zničili mé naděje.» Duše vzdorovala, ale já ta slova opakoval stokrát a tisíckrát a přesvědčoval ji: «I kdyby mě potkaly sebevětší nepříjemnosti a strázně, má láska k tobě, Pane, nikdy neochabne, a kaţdé zhroucení všeho lidského budu chápat jako láskyplnou očistu na cestě k Tobě!» Tato modlitba mi pomáhala, aby se ze mě v kritické situaci nestalo zvíře.

Kdyţ jsem kdo ví pokolikáté analyzoval tyto i následující události, hlouběji jsem pochopil souvislost událostí, které na první pohled nemají nic společného. Najednou jsem, například, věděl, proč první láska bývá nejčastěji nešťastná. Protoţe je symbolem lidského štěstí. A uchování pocitu lásky v duši, kdyţ se kácejí všechny vnější opory její existence, umoţňuje člověku zakusit později skutečnou lásku bez následků nebezpečných jeho zdraví a ţivotu.


Představme si ale jinou situaci. Muţ se zamiluje do ţeny a ona mu oplácí stejným dílem. A najednou ta ţena vyuţije nějaké nepříliš závaţné záminky a začne se vůči němu chovat nedůstojně, neslušně a nemorálně. On nechápe, oč v tu chvíli jde. A vlastně i jí dělá posléze problémy své chování nějak vysvětlit. Podstata věci přitom spočívá v tomto: to, čemu říkáme «kontakt s budoucností», tedy mravnost, duchovnost, ušlechtilost, zásadovost, sny a ideály, tvoří základ jak duchovních vztahů, tak dokonalosti, schopností a intelektu. A jakmile u zamilovaného muţe orientace na vztahy s milovanou ţenou, na její dokonalost a oduševnělost překročí kritickou hranici, pak takový muţ jednoduše zemře, nebo alespoň těţce onemocní.

Jeho ţivot můţe v první řadě zachránit nemravné, nespravedlivé chování ţeny. Kdyţ si muţ i pak uchová lásku, pak lpění na budoucnosti vymizí a odpovídajícím způsobem se omezí i závislost na vztazích, schopnostech a intelektu.


To znamená, ţe čím větší je naše ochota uchovávat si lásku a odpouštět milovanému člověku, který pošlapal naše nejsvětější a nejušlechtilejší city, tím víc harmonických vztahů, schopností, intelektu a toho, čemu říkáme lidské štěstí, nám bude dopřáno. Jen díky tomu, ţe jsem tohle všechno pochopil, jsem dokázal přeţít a zastavit rozklad, jemuţ jsem byl vystaven na jaře roku 1996. Právě to mi umoţnilo pomoci jiným lidem, jejichţ neobyčejně těţké choroby byly jen důsledkem neschopnosti zachránit lásku ve sloţité situaci.

Nové hodnoty

Třetí kniha spatřila světlo světa. Hodně lidí říkalo, ţe jim velmi pomohla. Uţ za několik měsíců jsem však zjistil, ţe informace, které jsou v ní obsaţeny, značně zaostávají za vědomostmi, k nimţ jsem se dopracoval v létě roku 1996. Byl tedy nejvyšší čas znovu usednout ke stolu a začít psát

další knihu. A já se přitom upřímně řečeno chystal, ţe si spíš odpočinu, urovnám si myšlenky v hlavě a teprve pak se opět pustím do psaní, abych odpověděl na četné otázky a vysvětlil různá, těţko srozumitelná, místa v mých knihách.

Často jsem slýchal, ţe informace jsou kromobyčejně zhuštěné a ţe k mým předchozím knihám by se dalo napsat několik objemných svazků, obsahujících jen komentáře!

A tak jsem pochopil, ţe soustava na dokončení teprve čeká, ţe mohou přijít ty nejpřekvapivější informace a ţe je třeba vynaloţit veškeré úsilí, abych je vůbec stačil strávit. Na podzim mi uţ bylo jasné, ţe všechny lidské hodnoty se dají rozdělit do tří skupin:

Do skupiny první patří vztahy.

Do skupiny druhé je třeba zařadit schopnosti, intelekt a dokonalost. Skupinou třetí, která tvoři základ obou prvních, je kontakt s budoucností.

K seznámení s jakoukoli novou informací v mém případě docházelo vţdy stejně, a to následujícím způsobem:

nejdřív nastal naprostý rozpad všeho kolem a ztráta kontroly nad situací. Pak přicházel pokus pochopit a zhodnotit, co se to vlastně odehrává. Pak následovalo začlenění nového článku do soustavy. A pak uţ se dostavuje poslední krok — do ladění obohaceného modelu v praxi, tedy vlastní očištění v dané oblasti, správné a vědomé procházení stovkami odpovídajících situací a případů,

práce s pacienty a podobně. Teprve poté bylo moţné novou informaci zařadit také do některé z knih. Nedotaţená informace mohla být pro čtenáře nebezpečná, o tom jsem se přesvědčil, sotva jsem začal psát první text.


Případ, který se tehdy udál, byl doslova mystický. Kdyţ jsem se pokoušel psát text první knihy, jako by mi shůry cosi bránilo. Obvykle to bývá tak, ţe autor píše text, pak ho dlouhé měsíce rediguje, a pak obíhá redaktory a nakladatele a ţadoní, aby mu spis někdo vydal. Má první redaktorka si mě po přečtení poznámky v časopise Věda a náboţenství vyhledala sama.

Sama navrhla, abych napsal první knihu a kdyţ zjistila, ţe mi psaní z nějakého důvodu nejde, hned našla východisko:

«Tak nadiktujte text na magnetofon a všechno ostatní uţ obstarám já.» Jedna naše společná známá ji navíc včas upozornila, ţe by se mohlo stát, ţe ztratím o kníţku zájem a práce nechám.

Proto jsem na ještě neexistující rukopis dostal velice slušnou zálohu, kterou jsem okamţitě prohýřil. A za pár měsíců, kdy jsem opravdu o jakoukoli práci na textu ztratil zájem, protoţe se pro mě změnila v úmorné plahočení, jsem uţ neměl na ústup šanci. Ukázalo se, ţe vše, co je spojeno s pojmem karma a s informacemi o ní, se podobalo vosímu hnízdu. Jakmile se toho člověk dotkl, sotva stačil uhýbat před ţihadly. Aby se mi text snáze diktoval, navrhl jsem, abychom dali dohromady malou skupinu posluchačů, jimţ budu o svých výzkumech prostě vyprávět. A přednášel jsem jim syrové, nezpracované informace, aniţ jsem si uvědomil, jak to pro ně můţe být nebezpečné. Uţ po několika minutách jsme si všichni povšimli, ţe se začíná odehrávat cosi strašlivého. Několika lidem zbělaly tváře a opanovala je prudká bolest hlavy, která neustále sílila.

Pole nad skupinou mých posluchačů se začalo chovat podivně. Propukla mírná panika. A já najednou nevěděl, co si počít, přestoţe bylo jasné, ţe je třeba rychle něco podniknout. «Informace, které jsem vám sdělil, jste vlastně neměli dostat. Nevím úplně přesně proč, ale jsou pro vás velmi nebezpečné. Co s tím dělat, to zatím ještě nevím — jedině snad ţe bych si je zase vzal zpátky.»

A vtom se mi v hlavě rozsvítilo: no jistě, proč bych si vlastně nemohl ty informace vzít zpátky?

«Teď zapomenete na všechno, co jsem vám aţ doposud říkal,» pronesl jsem sebejistě. «Do devíti minut všechno, co jsem řekl, z vaší paměti vymizí.»

Po této době jsem s úlevou zjistil, ţe se vše vrátilo k normálu a my mohli v rozmluvě pokračovat. Pochopil jsem, ţe přímý kontakt s různými zdroji informací můţe být pro mě naprosto

neškodný, kdeţto pro jiné nebezpečný.

Uvědomil jsem si, ţe kaţdou informaci si musím nejdřív nějaký čas podrţet ve vlastní hlavě, adaptovat ji, a teprve pak ji postoupit jiným, jimţ já poslouţím jako jistý filtr. Pokud jde o knihu, je to ještě mnohem sloţitější. I kdyţ je informace sebedůleţitější, musím nechat uplynout nejméně půl roku, neţ ji do knihy zařadím.


Na podzim roku 1996 jsem se domníval, ţe se sotva dá očekávat zrod nějakého zásadně nového tématu. Jenţe téma přišlo, a to velmi náhle — v době jedné z mých zahraničních cest. Chtěl se se mnou setkat jeden čelný představitel země, kterou jsem zrovna navštívil.

Distančně jsem ho diagnostikoval — hned vedle toho člověka, v jeho poli, byla velká zářící skvrna. Anděl stráţce, a to velmi silný. I sám ten člověk byl silná, harmonická duchovní bytost. Rozhodl jsem se dát k setkání souhlas. Mimochodem — ten muţ velmi lpěl na budoucnosti. Jeho pole jasně signalizovalo, jak pohrdá ničemy.

«Proč bych si jich taky měl váţit?» ptal se mě během našeho setkání překvapeně. «Váţit si jich nemusíte, ale pohrdat byste jimi taky neměl,» odpověděl jsem.


Tohle opovrţení a zjitřená nespokojenost s vlastní osobou se při neúspěších měnily v program sebezničení, který mohl zesílit a pak přinášet zdravotní problémy. Jednou v noci jsem se probudil s pocitem těţké nejistoty a počínající choroby. Dostal jsem strašlivou rýmu. Téma přitom bylo zcela nové. Nesouviselo ani se vztahy, ani se schopnostmi, ani se zásadami, ani s ideály.

Podíval jsem se, kde se vzala ta destabilizace. Ukázalo se, ţe došlo k rezonanci mého programu s programem člověka, s nímţ jsem se měl setkat příští den ráno. Jakýsi program, aktivně fungující v jeho podvědomí, se zkříţil s mým programem, a v mém nitru se rozhořela vnitřní agrese vůči celému světu. Program se okamţitě změnil v program sebezničení a ten byl zastaven onou

rýmou. Vzpomínám si, jak jsem pár dní nato vysvětloval svým pacientům:

«Vnitřní nespokojenost s okolním světem a odsudky jiných lidí se mění v program sebezkázy. Ten lze zablokovat bolestmi hlavy, úrazy hlavy, meningitidou, encefalitidou nebo ztrátou zraku či sluchu. Jednou z nejspolehlivějších forem blokace je zánět nosohltanu. Pokud toto lehké onemocnění nedokáţe program sebezkázy zablokovat, přenáší se choroba na pohlavní a vyměšovací orgány. Silná rýma je proto jednou z prvních známek aktivizace programu sebezkázy,»

pokračoval jsem ve výkladu. Najednou jsem si vzpomněl na své zarudlé oči a naběhlý nos a dodal jsem: «Vidíte, ve mně právě teď k takovému výbuchu dochází.»

Ještě několik týdnů po této příhodě jsem se pokoušel analyzovat, co mě mohlo natolik vyvést z míry.


Znovu tu bylo nové téma, které tentokrát souviselo s fenoménem moci. Pro mě osobně toto téma ţádný zvláštní význam nemělo, ale pro mého pacienta bylo mimořádně důleţité. To znamenalo, ţe v některém z předchozích ţivotů jsem si díky tomuto tématu vypěstoval přemíru agrese vůči okolnímu světu a lidem, kteří mě obklopovali. Moc se v hierarchii lidských hodnot zpravidla ocitá

velmi vysoko. Jenţe moc je pojem souhrnný. To přece není jen výraz kontroly nad situací. Je to suma několika závaţných lidských hodnot.


A já znovu a znovu přepočítával, analyzoval, hledal a pokoušel se pochopit, oč tu jde. V mé duši se probudil nový program. A já zjistil, ţe ve čtvrtém ţivotě jsem byl obdařen obrovskou mocí.

Příliš velkou mocí, a vybudoval jsem si k ní příliš nesprávný vztah. V tomto ţivotě jsem naopak cítil, ţe sebemenší moc nad lidmi ve mně probouzí samolibost, příkrost a despotickou krutost.

Proto byl můj současný ţivot v podstatě tvořen řetězcem ústrků. Jakmile se někde objevila moţnost, ţe bych se snad pro malou skupinku lidí mohl stát čímsi jako vůdcem, okamţitě mě někdo nebo něco rozpláclo jako mouchu. A já podvědomě cítil, ţe sláva, popularita a zejména privilegované postavení ve společnosti mě nejen morálně rozloţí, ale zabije nebo v nejlepším případě učiní nešťastným. Kdyţ jsem zjistil, ţe došlo k aktivizaci programu, pochopil jsem, ţe pokud během měsíce či dvou nezvládnu novou lidskou hodnotu, budu prostě rozdrcen na prach.


A tak znovu a znovu analyzuji. Z čeho se vlastně skládá moc? Je to řízení osudu jiných lidí, to znamená umění řídit vlastní osud. A z toho zase plyne, ţe ţádný vládce nesmí lpět na ţivotním úspěchu. K jakémukoli neštěstí, nepříjemnostem a ranám osudu se musí chovat klidně a chladnokrevně. Potom jsem si mnohokrát ověřoval, ţe pojem osud je komponentem pojmu moc.

Bez silné intuice nemůţe vladař existovat, a silná intuice je zase výraz čilého kontaktu s budoucností, a rozšíření kontaktu s budoucností bývá dopřáno jen lidem s velkou rezervou duchovnosti. Jenţe pojem «kontakt s budoucností», stejně jako pojem osud, mi uţ tehdy byly známy.

Našel jsem ještě jeden stavební prvek, přičemţ ten hlavní. Dobral jsem se ho postupně a byla to vůle. Bez silné vůle nemůţe ţádný vladař řídit stát. Můţe být třeba schopný, inteligentní a slušný, můţe mít v ţivotě úspěch, ale pokud nemá dostatek vůle, stát řídit nesmí, jinak by ho zahubil. Jenţe

co je to vlastně vůle? Ukázalo se, ţe procítit něco takového je daleko snazší neţ si to do důsledku uvědomit. Přehrával jsem si v duchu jeden model po druhém a pokoušel se pochopit, co je to vůle.

Vůle je přání, které je schopno existovat den, měsíc, rok atd. Obyčejné přání vzniká jen na určitý čas a pak zase mizí. Kdyţ však podmínky pro realizaci přání pominou, a to přání tu zůstane, je to uţ velká touha, a kdyţ vnější svět jeho existenci klade dokonce odpor, stává se z něj vůle.


Člověk s vůlí je ten, kdo je schopen strategického uvaţování. Strategické myšlení není zase moţné bez hlubinného pochopení okolního světa a rozvinutého vědomí. To znamená, ţe intenzivní volní impuls je výsledkem správného vztahu ke světu a správné orientace v něm. A něco takového

je moţné jen tehdy, kdyţ se v duši nahromadí hodně lásky k Bohu, kdyţ je svět poznáván prizmatem lásky, kdyţ se člověk plně vzdá projevů své vůle, protoţe ve všem dokáţe uzřít vůli Stvořitelovu. Proto se skutečným vladařem můţe stát jedině ten, kdo se vědomě zřekne všech lidských ţádostí, své vlastní vůle, svých ideálů, cílů a nadějí a ponechá si jen jeden ideál, jeden cíl a jeden volní projev — vymanit se z vlivu všeho lidského a pocítit jednotu s Bohem. Teprve v této

chvíli jsem pochopil, proč indická filozofie povaţuje za jeden z nejdůleţitějších předpokladů na cestě k nirváně schopnost zříci se všech tuţeb.


Znovu a znovu jsem ţádán, abych napsal, jaká nemoc s jakým porušením karmických zákonů souvisí. Takovéto všeobecně platné zákonitosti neexistují a ani existovat nemohou. Stejně jako je kaţdý člověk individuum, je individuální i jeho nemoc. Určité zákonitosti tu však fungují.

Například slinivka břišní odpovídá za vztahy mezi lidmi. Kdyţ máme často výhrady vůči blízkému člověku a vzniká přání zpřetrhat s ním vztahy, můţe se to projevit cukrovkou. Pokud se nechystáte vztahy rovnou zničit, ale neustále se na někoho uráţíte, budete mít problémy s dvanáctníkem a ţaludkem, a později mohou zároveň vzniknout i srdeční komplikace. Pokud příkře a nepříznivě uvaţujete o nějakém cizím člověku, mohou utrpět játra a ţlučník.

Zamysleme se nad následující otázkou. Proč solar plexus, toto centrum nervové energie, leţí právě v místech, kde také dochází k trávení potravy? Protoţe skrze trávení jídla intenzivně poznáváme okolní svět. Člověk jídlo stráví nejdřív informačně. Zrak, čich, chuť — to vše jsou prostředníci dvou informačních soustav: potravy a lidského organismu. Pokud se na této úrovni nepodaří informaci správně zpracovat, buď zmizí přání takové jídlo jíst, nebo je zaţívací trakt nepřijme, a dostavuje se buď zvracení, nebo průjem. V bufetech a veřejných jídelnách bývají otravy ze špatného jídla nejčastěji nikoli kvůli jeho kvalitě, ale kvůli stavu toho, kdo je vařil. Dobrý kuchař, to je především dobromyslný nositel vnitřní nezávislosti na lidských hodnotách a velké lásky v duši.

Jeden známý mi před časem líčil: «Moje matka se před vařením vţdy modlila, a proto si všichni všímali, jak báječná je kuchařka.» Moje vlastní babička pracovala zase jako zdravotní sestra na infekční klinice, kde nebyly ţádnou zvláštností případy tyfu i cholery. Kdyţ jsem se jí ale ptal, zda byla někdy nemocná, odpovídala mi:

«Ne. Nikdy. Před sluţbou se vţdy pomodlím, řeknu pouze — Pane, všechno je jen tvá vůle — a jdu pracovat.»

Pak jsem si vzpomněl na jednu epizodu ze svého ţivota. Kdyţ jsem svou metodu začal teprve koncipovat a neměl jsem za sebou ještě ţádnou knihu, ocitl jsem se v jednom malém severoruském městečku. Dostal jsem se do řeči s šéfem-lékařem místní nemocnice.

«Kdyţ tedy tvrdíš, ţe všechno souvisí se vším, tak mi vysvětli, proč mě bolí srdce,» ptal se popudlivě. «Nepomohly vůbec ţádné léky a bolesti zůstaly stejné, jako kdyţ propukly.» «To je jednoduché — hodně ses v ţivotě zlobil na ţeny.»

«Jenţe co s tím teď mám dělat?»

«Jdi do kostela, zapal tam svíčku za své zdraví, dej si duši do pořádku a pak se obrať na Boha a popros ho, aby všechny pocity křivdy z tvé duše a z duší tvých potomků odešly; a popros, aby ti odpustil, ţe ses v ţivotě na tolik hodně lidí vztekal.»

«A ty si myslíš, ţe to přejde?» «Samozřejmě.»

«Tak to si teda hned sedneme do auta a jedeme do kostela. Jeden je kousek za městem, tak hodinu cesty. Mimochodem jsou to moc pěkná místa, nádherná příroda, kostel je starý několik set let a stojí na břehu řeky.»

A tak jsme vyrazili.

Jiţní příroda je při vší své kráse poněkud chaotická a roztěkaná. Ze severské přírody cítíte naopak podivný rozmach a mohutnost, aţ duše trne nepochopitelným nadšením. Kostel stojící nad řekou vyvolával takový pocit zboţné úcty, ţe se člověk modlil v duchu uţ jen při pohledu na něj.

Kdyţ jsme k chrámu přijeli, nikoho jsme tam nenašli. Na dvorku vedle kostela štípal dříví nějaký mnich. Poprosili jsme ho o svolení vstoupit a on nás zavedl do chrámu. Vešli jsme dovnitř a zapálili svíčky. Mnich znenadání povídá: «Kdyţ stavíte svíčku a začínáte se modlit, měli byste v kaţdém případě říct — všechno je jen tvá vůle, Pane.» Poděkovali jsme a on poodstoupil stranou.

Vyšli jsme z kostelních dveří ven a sestoupili po několika schodech dolů. Jeli jsme zpátky a já uvaţoval: je to zvláštní, ale kdyţ zapaluji za někoho svíčku, modlím se a o něco prosím, je to realizace mých přání, mé vůle, mého já, kdeţto kdyţ řeknu «Splň se tvá vůle, Pane», jako bych byl ochoten se svých přání zříci. Cítil jsem však, ţe ta věta je určitě velmi důleţitá.

Po několika letech studia lidských duchovních struktur jsem pochopil, ţe tato myšlenka umoţňuje neulpět na svých vlastních přáních a nečinit je svým nejdůleţitějším cílem. Jinak se buď nesplní, nebo se jejich splnění můţe proměnit v obrovskou katastrofu.

Má známá mi jednou řekla: «Mám tě naučit, jak si splnit jakékoli přání? Kdyţ něco chceš, představ si v duchu osmičku. Čím jasněji si ji představíš, tím dřív se všechna tvá přání splní.» Podíval jsem se, co se v takovém případě děje na jemné úrovni.

«Poslyš — jestli chceš, aby tvé děti ţily a byly zdrávy, raději se takovými věcmi nezabývej. Víš, co je to osmička? Vzpomínáš si na matematiku? Leţatá osmička je přece symbol nekonečnosti.

Kdyţ si tento symbol představíš, tvá přání se podvědomě proměňují ve své stonásobky a tisícinásobky. Pokud je tvé přání malé a směřuje proti zákonům vesmíru, nenápadně zase zmizí a ty nijak zvlášť neutrpíš. Jestliţe je však najednou tisíckrát větší, pak jeho síle bude odpovídat i reakce.

V jakém případě jsou tvá přání v rozporu s tuţbami vesmíru? Především tehdy, kdyţ je význam tvého já stavěn nad význam já nejvyššího, boţského. Duše, která příliš uvízne v lidských hodnotách, plodí přání se zárodkem agrese. Čím jsme na svých lidských tuţbách závislejší, tím větší břímě agrese naše přání v sobě nesou. Přání svatého obvykle mohou sílit, aniţ by nějak ohroţovala jeho duši. Přání obyčejného člověka, zejména v případě, ţe jeho láska k Bohu za tuţbami a přáními zaostává, mohou v konečném důsledku vrcholit chorobou či smrtí. Jestliţe velké přání utkví příliš hluboko, a přejde tudíţ na potomky, hrozí i zánik celého rodu. Proto slova jako‚ Budiţ tvá vůle, Pane!» znamenají, ţe přání zrozená z nedokonalé duše by se neměla plnit, pokud to odporuje zájmům a záměrům Nejvyššího. Pak dokonce ani nesprávná prosba nebude tak nebezpečná. Kdyţ člověk v modlitbě zdůrazní, ţe jeho přání, jeho vůle, jeho ţivot, jeho já jsou druhotné, kdeţto láska k Bohu a boţí vůle prvotní, pak čím častěji to opakujeme, tím méně jsme závislí na lidských hodnotách, tím čistší je naše duše a tím rychleji se naše přání plní. A nepřinášejí nám přitom bolest, ztráty a trýzeň, ale vskutku harmonické lidské štěstí.»


Závaţnost věty mnicha z venkovského kostela jsem pocítil proto, ţe uţ tu byl precedens. Povahou jsem maximalista, a kdyţ si něco vezmu do hlavy, nebo si to uloţím jako úkol či cíl, jdu za tím aţ do konce. A i kdyţ uplyne sebevíc času, mé tuţby se nezmenšují. V minulých ţivotech jsem byl zřejmě člověk harmonický, a dimenze mých přání bývaly velkorysé. Přitom jsem od dětství pozoroval, ţe mé touhy se naplňují. Nejdřív mě to těšilo, ale pak spíš děsilo.

Vţdyť mé tuţby mohou uškodit jiným lidem. A tak jsem začal usilovat o to, abych se při poznávání světa naučil pomáhat opravdu velkému mnoţství lidí.

Osud mě nelítostně pronásledoval a já nemohl pochopit, za co. Teď uţ si uvědomuju, ţe beru- li v úvahu naléhavost svých přání, pak při případném nesprávném náhledu na svět jsem neměl prakticky šanci na přeţití. Zachraňovaly mě jen trvalé nemoci a naprosté zhroucení osobního osudu, ale kromě toho i neodbytné nutkání pochopit svět a procítit jeho řád. V roce 1980 jsem si při jedné oslavě vymyslel tento přípitek:

«Ţivot je moţnost milovat, která nám byla dána. Člověk je prostředníkem lásky. Smyslem ţivota je hromadění lásky.» Síla našich tuţeb musí přitom odpovídat stupni naší vnitřní harmonie. Láska není pro disharmonického člověka štěstím, ale spíš trýzní. Čím větší snahu pomoci pacientovi má lékař či léčitel, tím přesvědčenějším věřícím musí být ve svém nitru.

Člověka činí člověkem soucit. Přání pomocí bliţnímu a zachránit ho v nás rozvíjí nejlepší lidské vlastnosti. Jestliţe však zapomínáme na to, ţe nemoci, utrpení, neštěstí, ale také třeba stárnutí očišťují duši, pak snahu zbavovat se útrap učiníme samoúčelem. V takovém případě jak lékař, tak léčitel berou nemoc na sebe, stačí jen vyslovit s nemocným soucit. Pak se sice očišťuje pacientovo tělo, ale okorává jeho duše.

Podmínkou přeţití a zdraví je neustálé povědomí lékaře či léčitele o tom, ţe naše vůle a přání pomoci jinému jsou druhotné, kdeţto vůle boţí a láska k Bohu jsou naopak prioritou.

Kdyţ jsem v roce 1990 pracoval v léčitelském sdruţení při Prvním lékařském institutu, přicházeli ke mně normální pacienti a výsledek byl často přímo podivuhodný. Tehdy jsem také poprvé zaznamenal karmické struktury a začal jsem postupně vyvíjet a zdokonalovat svou metodu.

Rodila se především jako soustava sebeobrany. Pochopil jsem, jak důleţitý je to objev a ţe pokud se nenaučím vidět, kdo, odkud a proč útočí, můţe všechno skončit špatně. Zpočátku jsem jakékoli deformace pole povaţoval za uřknutí či uhranutí. Nejdřív jsem se to vše snaţil odsunout do pozadí, později prostě zničit.

Časem se úroveň mého vidění neustále prohlubovala. A pak jednou, kdyţ jsem se neúspěšně snaţil najít původce uřknutí, zaznamenal jsem poprvé jemné hladiny pole a zaţil jeden z největších otřesů. Nešlo ani o uřknutí, ani o uhranutí, byl to trest shůry. Aţ mě zamrazilo v zádech, kdyţ jsem si uvědomil, s kým jsem to chtěl zápolit. Uviděl jsem, ţe tzv. léčitelství je jen dočasným

odročením nemoci a ţe nakonec k ničemu dobrému vést nemůţe. Šel jsem tedy do kostela, modlil se k Bohu a prosil ho, aby mi nebylo dáno pomoci nemocnému, pokud by to mělo uškodit jeho duši. Pochopil jsem, ţe lidem je třeba pomáhat, ale ţe se to musí dělat správně. Porozuměl jsem také tomu, proč lékaři obvykle nedosahují stejně vysokého věku jako ostatní lidé.


Lékař a léčitel neléčí, oni oba jen zmírňují utrpení nemocných a pomáhají jim uzdravit se. Za Jeţíšem Kristem přicházely tisíce nemocných, ale on léčil jen nemnohé, ty, kteří byli připraveni, protoţe větší část cesty jiţ urazili. A není náhodou, ţe se vţdy ptal, zda dotyčný věří. Čím silnější je tíhnutí k Bohu, tím méně duši škodí jakákoli kardinální změna. Proto to známé «Doma nikdo

není prorokem». Kdyţ Kristus přišel do svého rodiště, nedokázal vyléčit nikoho. Pro všechny byl jen synem tesaře Josefa. Na odchodu pronesl tuto větu, která je dnes všeobecně známa.

Jestliţe byl lékař v minulém ţivotě věřící a v duši má dostatek lásky, pak jeho upřímné přání nemocnému pomoci nemůţe škodit. Nepropadá sebetrýzni, kdyţ někomu pomoci nedokáţe, a nezlobí se na pacienta, ţe nedbá jeho rad. «Jakmile vstoupí do nemocničního pokoje skutečný lékař, pacienti se hned cítí lépe,» říkal Bechtěrev. Lékař tedy léčí v první řadě svou duší.

Předává světu svou naplněnost láskou a umění milovat nemocné, a to je ta nejdůleţitější léčba. Bez lékařovy osobnosti by medicína prostě neexistovala. Lékař usilující o poznání duše a cítící souvislost mezi tělem a duší se bude v jakékoli nemoci orientovat správněji.


Zvláštní význam má lékařova osobnost ve východní medicíně. Jedna má známá — Číňanka, která se zabývá akupunkturou — mi líčila, jak dlouho ji pronásledovala ţena ozdobená vědeckými hodnostmi a diplomem v oboru akupunktury: «Vpichuji jehly do přesně stejných bodů jako ty. Tak mi vysvětli, jak je moţné, ţe ty máš takové výsledky, a já prakticky nedosahuji ţádného efektu.»

Odpověděla, ţe jí odhalí jedno tajemství. A ţe to tajemství tkví v ní samotné. Ţe musí být dobrotivější a pracovat sama na sobě. Týţ lék předepsaný různými lékaři má také různý účinek, protoţe primární léčbou je léčba informační.

Sám jsem zaţil jeden komický případ z dob, kdy jsem se s karmickými strukturami teprve seznamoval. Byl jsem s přáteli na Krymu. Jednou jsme si vzali taxíka a odjeli na vzdálenou pláţ.

Platili jsme vţdy popořadě a tentokrát byla řada na mně. Jako by mě na poslední chvíli cosi osvítilo. «Zaplať to dneska ty,» poţádal jsem překotně kamaráda a vyskočil z auta ven. Neřekl ani slovo, vyrovnal se s taxikářem a šli jsme na tzv. divokou pláţ, plnou obrovských balvanů. Několikrát jsme se s poţitkem vykoupali a potom se opalovali. Nato jsme vytáhli několik lahví madeiry a něco k jídlu. S madeirou, jak je známo, se velmi dobře snášejí vlašské ořechy a sýr, a k tomu jsme přidali chléb, okurky a rajčata; naplnili jsme poháry a připili si na nádhernou přírodu Krymu a Alupky. Pak jsme seděli a kochali se okolím. A nalili si podruhé. Pronesli jsme další přípitek, znovu okusili vína a dopřáli si něco jídla.

Během pěti minut začalo mého přítele bolet břicho. «Asi jsem se otrávil,» řekl těţce. Rozesmáli jsme se, protoţe jsme všichni pili a jedli totéţ, co on. «To přejde,» uklidňovali jsme ho, «jen si ještě dej, a uvidíš.» Jenţe jemu bylo opravdu stále hůř. Během několika dalších minut si musel lehnout,

protoţe sedět uţ nedokázal. V obličeji nápadně zezelenal. Pochopili jsme, ţe je zle. Konečně jsem si uvědomil, ţe jsem léčitel. Podíval jsem se, oč tu běţí, a rozhodl se pro malý experiment. Všichni po mně ţádali, abych pouţil akupresury, anebo pohyboval nad jeho tělem rukama. «Já mu samozřejmě pomůţu,» slíbil jsem jim, «ale nejdřív něco zkusím.» Přistoupil jsem k příteli, naklonil se aţ k němu a do ucha mu pošeptal: «Ty ses na mě urazil kvůli těm penězům za taxík. Popros Boha, aby ti odpustil.» Za minutu mu obličej znovu zrůţověl a za dalších pět minut jsme uţ zase všichni — včetně něj — druţně popíjeli.

Zjistil jsem, ţe potrava se dá překódovat i poté, co jsme ji pozřeli. Coţ znamená, ţe modlit se můţeme nejen před jídlem, ale i po něm. Kdyţ jídlo spatříme, popřípadě okusíme, dochází k aktivnímu informačnímu procesu. Proto kdyţ si člověk pokrm nejdřív prohlédne a potom jí beze spěchu, proces adaptace probíhá snáze a informačních škraloupů je méně. Proto správně sestavený

jídelníček a bylinné výtaţky mohou při léčbě nejrůznějších onemocnění opravdu účinně pomoci.


Jakmile se jídlo dostane do ţaludku, nadchází druhá etapa informačního trávení, zatímco třetí musí počkat aţ do chvíle, kdy potrava sestoupí do zaţívacího traktu. Tady pak dochází k nejdůleţitějšímu procesu. V první etapě si podstatnou část informačních aktů berou na starost slinné ţlázy a v ţaludku především jeho stěny při vstupu i výstupu, dále následuje slinivka břišní, dvanáctník a ţlučník. Játra pracují s informacemi souvisejícími se schopnostmi, intelektem a dokonalostí, slinivka břišní obhospodařuje vztahy a dvanáctník obojí. Na tom, jak se formuje informační struktura potravy vstupující do zaţívacího traktu, závisí naše fyzická i emocionální kondice. Proto pestré a pikantní jídlo spotřebovává příliš mnoho sil a můţe vést k nemocem i ke sníţení duchovního a tvůrčího potenciálu. Je tudíţ pravidlem, ţe dlouho ţijí ti lidé, kteří se celý ţivot spokojují s malým mnoţstvím prosté a jednotvárné stravy.

Střídmost v jídle pomáhá léčit různá onemocnění. Občas ale potřebujeme i šok, něco jako soutěţe jedlíků. Dřív jsem nechápal, proč lidé o někom dokáţou hrdě prohlašovat: «Ten sní za den celého berana.» Obţerství přece vţdy zůstane obţerstvím, tak co je na tom obdivuhodného? Pak jsem ale pochopil, ţe k tomu, aby někdo dokázal bez problémů spotřebovat takové mnoţství potravy, musejí všechny ţlázy s vnitřní sekrecí fungovat jako hodinky. Pro člověka ţárlivého, tvrdého, pyšného a příkrého je to úkol k nepřekonání. Jedlík musí být zároveň dobrák, jinak zemře na ţaludeční katar.

Kdyţ člověk trpí zvýšenou ţárlivostí a uráţlivostí, má to vliv na činnost slinivky břišní, takţe je tak nucen jíst méně sladkostí. Kdyţ je někdo nadmíru ambiciózní, trpí tím játra; proto je třeba jíst méně hořkých, slaných i jinak chuťově výrazných pokrmů. Kdyţ se člověk tvrdě postí nebo vysloveně hladoví, jeho energetická závislost na lidských hodnotách znatelně slábne. Pokud se k tomu ještě modlí, efekt je mnohem průkaznější. Půst a hladovění očišťují zkrátka především duši, coţ usnadňuje i očistu těla. Kdyţ se však během půstu zlobíme, uráţíme a hádáme, můţe takové hladovění tělu spíš uškodit. Lékaři si jiţ povšimli, ţe dlouhodobé hladovění je lepší absolvovat pod dohledem neţ ambulantně. V nemocnicích a sanatoriích se člověk odpojuje od stresů a zmatků a efekt je přirozeně větší. Není náhodou, ţe kdyţ se postil Kristus, odcházel na poušť.

V kaţdé chorobě však hraje nejdůleţitější roli charakter a způsob vnímání světa, stejně jako při uzdravování. Připomněl mi to případ jednoho mladého diabetika. Byl u mě na seanci jiţ poněkolikáté. Zkontroloval jsem jeho nejdůleţitější orgány v hladině pole. Postiţena byla především oblast slinivky břišní. Ta byla neviditelnými informačními nitkami propojena se smrtí ţeny ve dvou minulých ţivotech. Hlavní důvod úmrtí ţeny spočíval přitom v manţelově přílišném lpění na vůli, na přáních, za druhé pak na zásadách a ideálech a za třetí — na vztazích. Šlo tedy o agresi, despotismus, krutost a slepou zásadovost v situaci, kdy někdo neodpovídá naší představě, šlo o uráţlivost, ţárlivost a chorobnou podezíravost ve vztazích.

«Opravdu se snaţím na sobě pracovat,» řekl mi ten mladý muţ, «ale velmi mi v tom vadí maminka. Neustále pokládá věci jinam, neţ patří. Rozčiluje mě. Pořád má vůči mně nějaké výhrady.»

«Matčiny zvyky jsou pro vás něco jako očkování, a vy na něj zatím nereagujete správně. Jakékoli podráţdění a agrese vůči matce posiluje podvědomou agresi vůči příští ţeně. Ve dvou minulých ţivotech vám pokaţdé zemřela ţena. V tomto a příštím ţivotě zemřete naopak vy své ţeně. Jenţe předtím můţete ještě oslepnout nebo přijít o nohy. Ţárlivci obvykle trpí nedokrvováním končetin, hlavně nohou. Závislost na vztazích a ideálech ničí zase zrak. Takţe

— buď hned od zítřka změníte svůj vztah k okolí, nebo očekávejte to nejhorší. Celé tři měsíce na svět kolem sebe nereagujte vůbec nijak. Nechte vše vstupovat do sebe, ale nic nepouštějte ven. Vaše cíle, zásady, vůle a přání, vaše já, vše to, co reaguje na okolní svět, musí zmizet. Zůstat smí jen absolutně černý povrch. Myslet můţete, hodnotit však ne. Pokud to dokáţete, vše se změní k lepšímu.»


Slyšel jsem o případu, kdy se jakýsi mladík rozhodl nesoudit jiné. Přivázal si proto na zápěstí jedné ruky kousek příze, která mu to neustále připomínala. Očekával, ţe něco takového mu přijde na mysl dvakrát třikrát za den. Ukázalo se však, ţe nás denně napadají přinejmenším desítky malých či větších odsudků. «My třeba stokrát denně někoho odsuzujeme, a pak se divíme, ţe jsme

nemocni,» jednou zaraţeně poznamenal můj přítel. «Nejsmutnější na tom je, ţe právě tohle se stalo normou, ţe podobný balast se vkrade i do vztahů s milovaným člověkem — a výsledkem je cukrovka.»


Jednou jsem se v městských lázních dal do řeči s takovým, na první pohled silným a zdravým, muţem. Nikdy by mě nenapadlo, ţe má cukrovku. «Víte, já mám velmi silnou vůli, a ihned jsem se rozhodl pro tvrdou dietu. Cukr mi poměrně rychle klesl na třetinu původních hodnot. Vaše knihy jsem četl. Nedávno mě začaly bolet prsty u nohou. Pochopil jsem, ţe cestu jedné chorobě jsem sice uzavřel, ale druhá propukla.»

«Cukrovka bývá nemocí lásky a příliš urputných vztahů,» řekl jsem.

«Máte pravdu, před několika lety jsme se se ţenou rozvedli a já se dlouho nemohl zbavit stresu.»

«Musíte léčit duši, a uzdraví se i tělo,» poradil jsem mu.

Jak mnohotvárný je ţivot na povrchu, ale jak homogenní celek tvoří uvnitř, pomyslel jsem si. Například mezi vzrůstajícím počtem homosexuálů a diabetiků není ţádná viditelná souvislost, a důvod je přitom úplně stejný — ţárlivost. Pro kdekoho cukrovka propuká jako blesk z čistého nebe, bez jakýchkoli zřejmých příčin.


Něco takového se ostatně stalo jednomu mému newyorskému pacientovi. «Dodnes nechápu, proč jsem dostal cukrovku,» svěřoval se mi. «Sám jsem lékař, vlastně odborník právě v tomhle oboru, odjakţiva jsem měl dobrou ţivotosprávu. Nějakou zvláštní nenávist či ukřivděnost vůči komukoli jsem nikdy nepociťoval.»

«No dobře, ale co trvalé mírné podráţdění či nespokojenost s někým konkrétním?» zeptal jsem se.

«Tak to ano, a trvalo to několik let. Šlo o mého syna.»

«No prosím, to je ještě nebezpečnější. Vaše vlastní vůle, vaše zásady a idealizace vztahů pro vás nabyly příliš velkého významu. Abyste mohl být vyléčen, dostalo se vám syna, jehoţ povaha, chování a základní představy o světě odporují vašim principům, ideálům, vůli a tuţbám. Konflikty

nevadí, ale lásky se zříkat nesmíme. A pro vás byly zásady důleţitější neţ láska. Kdyţ se člověk zříká lásky a vnitřně se pokouší zpřetrhat vztahy s milovaným člověkem, má o problémy postaráno.

Pokud chcete za všech okolností zůstat zdráv, nezříkejte se milovaných lidí.»

Kasino

Dřív jsem nechápal, proč lidé chodí do heren, a myslel jsem si, ţe především proto, aby tu buď vyhráli, nebo naopak rozházeli spousty peněz. Ukázalo se však, ţe je to jen vnější dojem. Člověk chodí do kasina proto, aby se naučil být méně závislý na pozemských hodnotách. V obyčejném ţivotě se různě závaţných ztrát dočkáme několikrát za rok. Ten, kdo na ně není připraven, si pak otráví duši zápornými emocemi, po nichţ následují pohromy a nemoci.

Kdyţ člověk není schopen unést očistnou léčbu šokem, nezbývá mu neţ prodělat těţkou vleklou chorobu, která očišťuje jeho duši drobnými, ale neustávajícími nepříjemnostmi třeba několik týdnů či měsíců.

Kasino dokáţe úspěšně splnit roli obou těchto očistných postupů. V sále herny se dá za jediný večer absolvovat stovka drobných ztrát a jedna či dvě ztráty opravdu značné. Vztah k nim pak signalizuje, zda se ten či onen jedinec i v běţném ţivotě dokáţe s různě velkými pohromami vyrovnat, nebo zda se v nich doslova utopí. Nu a protoţe kasino je hra, nápodoba ţivota, smířit se s prohrou právě v takovémto prostředí je snazší neţ v ţivotě samém. Tady se nedočkáme nemoci, ale očkování. Kdyţ člověk chápe, ţe do herny přichází především proto, aby na sobě pracoval a změnil svou povahu, aby se naučil být méně závislý na svých pocitech a přáních, pak ho kaţdá taková návštěva činí bohatším a šťastnějším.

Bohatne zejména duše, a to je náš hlavní statek. Kdyţ ale přijdeme do herny s nevykořenitelným přáním opravdu zbohatnout, nemáme prakticky šanci vyhrát. A i kdyţ vyhrajeme, bude to pro nás mít moţná horší důsledky neţ prohra.

Slyšel jsem příběh jednoho Američana, který byl v kasinu denním hostem a prohrával tam prakticky všechny své peníze.

Jednou ale vyhrál, a hned sto tisíc dolarů. Asi týden byl ten muţ štěstím bez sebe, avšak potlačit svou vášeň nedokázal — chtěl stále víc. Vrátil se tedy zpět k hernímu stolu a celý snadno nabytý zisk zase prohrál. Pak přišel i o všechny zbylé peníze, co měl zrovna při sobě. Pak prodal dům a byl přesvědčen, ţe takto získané prostředky mu pomohou k nové výhře.

Prohrál samozřejmě znovu všechno. Kdyţ uţ nezůstalo vůbec nic, rozhodl se ten nešťastník vyloupit banku, protoţe jiný způsob, jak získat peníze na hru, ho nenapadal. Byl zatčen, odsouzen a skončil ve vězení.

Tam, jak známo, obvykle ţádnou hernu nemají. Ostatně jsou případy, kdy podobní notoričtí hráči končí ještě hůř. Situace podobné této však vyplouvají na povrch kaţdých pět či deset minut při jakékoli hazardní hře. Jasně jsem vypozoroval, ţe po prohře se musíte vţdy na několik minut stáhnout do sebe a vzpamatovat se. Ihned totiţ vybuchují negativní emoce a bezezbytku tlumí intuici. A bez intuice se hazardní hry hrát nedají. Přísně vzato vlastně není nutné chodit do kasina s velkými penězi. Jsou tam například hrací automaty, do nichţ si ţeton můţete koupit za pouhých pět centů.

Nebo můţete přijet s dvaceti dolary v kapse a hrát celou noc.

Jednou jsem cestoval linkovým autobusem z New Yorku do Atlantic City. Seděli v něm samí penzisté. Autobus přijíţdí do Atlantic City večer a vrací se brzy ráno. Cesta trvá asi tři hodiny. Na zpáteční cestě si cestující vyměňovali dojmy z příjemně stráveně noci a z jejich poznámek vyplynulo, ţe největší prohra mohla reprezentovat tak 40—50 dolarů. Vzpomněl jsem si, jak jsem do

Atlantic City vyrazil poprvé: peníze, které jsem si vydělal při seancích s pacienty, stačily na cestu tam a zpět, na příjemné ubytování a na opravdu vzácný způsob odpočinku.

«Nechceš se úplně uvolnit a jet na celou noc do kasina?» navrhla mi známá, která mě do Států pozvala.

«Samozřejmě,» přikývl jsem hned.

«V New Yorku jsou hazardní hry zakázány, pojedeme do Atlantic City, je to dvě a půl hodiny autem.»

Někdy kolem půlnoci jsme jiţ uháněli na jih. Zdejší dálnice připomínají letištní ranveje. Jízdní pruhy jsou vyznačeny kovovými odrazkami, vystupujícími asi na centimetr z vozovky. Ve tmě se tyto odrazky protahují v nekonečné přerušované mihotavé linie, ubíhající na několik kilometrů dopředu. Kdyţ řidič za volantem náhodou usne, zaslechne charakteristické klapání po odrazkách uţ při mimovolném přejíţdění neovládaného vozu z pruhu do pruhu.

Odstavný pruh je asi metr od kraje vozovky zvlněný tak, ţe kdyţ na něj vjedete, připomíná to drnčení hole po plechové valše.

Mimoto stojí po obou stranách dálničního tělesa sloupky s luminiscenčními prouţky. Řidič se tedy neorientuje podle osvětlení ostatních vozidel, ale podle zářících čar, vyznačujících dopravní pruhy, a jasně rudých odrazek na sloupcích po obou stranách betonového pruhu vozovky. Ostatně kdyţ jsem se po první návštěvě New Yorku vrátil zpět domů, jako první mi do oka padla neuvěřitelná ubohost petrohradské silniční sítě ve srovnání s americkou megapolí. Jinak je ovšem Petrohrad opravdu unikátní město. Je to jedno z největších center světové kultury, a přitom je tak špinavý a zpustlý, aţ se zdá, ţe uţ nikdy nebude zase krásný a čistý. Také všichni dosavadní sovětští otcové města byli doslova na jedno brdo: kaţdý se jen snaţil přispět k dalšímu rozkladu a pustnutí města.

Na špinavý, rozkopaný a zaneřáděný Pitěr jsem si vzpomněl zejména ve chvíli, kdy nás měkce se pohupující limuzína unášela po velkolepých amerických dálnicích. Pohodlně jsme seděli v křeslech a probírali, co nás uţ zanedlouho čeká.

«Můţeme jít rovnou na hrací automaty, ale kdyţ budeš chtít, zahrajeme si nejdřív ruletu.» «Poslyš, a kde je šance na největší výhru?»

«V Black Jacku. Vy Rusové tomu říkáte očko. Jediný rozdíl je, ţe eso platí buď jedenáct bodů, nebo jeden — podle toho, jak se ti to zrovna hodí.»

«A proč se tomu říká Black Jack?»

Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.