электронная
400
18+
Diagnostika karmy

Бесплатный фрагмент - Diagnostika karmy

Kniha 3. Láska


Объем:
160 стр.
Возрастное ограничение:
18+
ISBN:
978-5-4483-3156-5

18+

Книга предназначена
для читателей старше 18 лет

Předmluva

Třetí knihu jsem se chystal vydat aţ několik let poté, co vyšla kniha druhá. Jenţe informace, které jsem shromáţdil ihned po vydání druhé knihy, byly natolik důleţité, ţe jsem se rozhodl do dalšího vydání druhé knihy připsat jednu či dvě kapitoly. Vtěsnat takové mnoţství faktů do jedné či dvou kapitol jsem však nedokázal. Proto jsem se rozhodl vydat samostatnou třetí knihu. Na jaře roku 1996 jsem měl přitom v plánu vydat kníţku odpovědí na dopisy, které jsem dostal. Situace se ovšem začala měnit tak rychle, ţe jsem se rozhodl uchovat název Diagnostika karmy a poskytnout informace o svých posledních výzkumech.

A ještě bych své čtenáře rád upozornil: ničemu neučím a k ničemu nevyzývám. Uvádím jen své zkušenosti, jak porozumět okolnímu světu a zkušenosti s pomocí nemocným. O tom je mé sdělení.

Jestliţe se obraz světa, vylíčený včera, od toho dnešního začíná odlišovat, nedělám ţádné korektury a vše ponechávám v původním stavu. Zatím nevím, jak tahle svérázná reportáţ na pokračování skončí, ale vědomí, jak důleţité jsou mé pokusy, mě ţene neustále kupředu.

Mnozí čtenáři jiţ pochopili, ţe četné padělky mých knih nemají se mnou nic společného. Čtvrtou knihu zřejmě nenapíšu dřív neţ za tři čtyři roky.

Před přečtením této knihy by se kaţdý měl zbavit pocitu křivdy vůči Bohu, rodičům, okolnímu světu, sobě samému i svému osudu. Moji čtenáři mohou mít dojem, ţe má kniha se skládá ze střípků, nicméně by za nimi měli cítit celek.

Úvod

Čím dokonalejší je systém, tím silnější je jeho snaha izolovat se od světa a orientovat se výhradně na sebe. To znamená, ţe současná dokonalost v sobě nese zároveň své vlastní popření, protoţe v tom spočívá její jediná záruka přeţití.

V poslední době jsem si začal všímat, ţe se všechny problémy snaţím vyřešit pouze metodou duchovní očisty. Teoreticky mám určitě pravdu, ale ne vţdy je dost času k tomu, abych se stihl duchovně očistit také já sám. A na tomto poli musíme volit správné kroky.

Jeden pacient mi vyprávěl takovýto příběh:

Jeho známá začala trpět vřídky v ústní dutině a ţádné léky jí nepomáhaly. Obešla všechny nejlepší moskevské lékaře, avšak bez výsledku. Obrátila se i na zahraniční kapacity, ale výsledek byl týţ. Pak se svěřila do rukou senzibilů. Došlo k jistému zlepšení, jenţe uţ zakrátko se vše vrátilo do starých kolejí. Všechny pokusy o léčbu byly neúspěšné. Po čase se náhodou s někým o své problémy podělila a ten jen tak letmo prohodil:

«Máš v ústech kovové zubní korunky. Ty se okysličují a způsobují vřídky.» Nechala si tedy korunky vyměnit — a problém úplně zmizel.

S jiným zajímavým případem jsem se setkal já osobně. O pomoc mě poţádal majitel jedné menší firmy.

«Četl jsem vaši knihu,» řekl mi, «a můţu vás ujistit, ţe na penězích nelpím. Svým pracovníkům dokonce vyplácím víc, neţ si reálně vydělají, a prostředky na vlastní zdraví také nešetřím. Jenţe poslední dobou mě neustále pronásleduje pocit jakéhosi trvalého nezdaru.» «Máte velmi dobrou intuici,» odpověděl jsem mu. «Jedinou utkvělostí, kterou jsem u vás zatím zaznamenal, je přílišné lpění na harmonickém ţivotě rodiny. Proto se k nepříjemnostem, které

nějak souvisejí s osudem, stavíte se značným odporem. A tento program pak přechází na vaše podřízené.» Podíval jsem se na pole pracovníků firmy a zjistil jsem u nich podobné deformace. Případ byl naprosto jasný a banální a já ho poměrně rychle pustil z hlavy. Za nějaký čas jsem se však s majitelem firmy setkal znovu.


«Víte,» řekl mi, «moji zaměstnanci se najednou jeden přes druhého potýkají s různými trampotami. Potřeboval bych zjistit, co se to děje. A sám u sebe jsem zaznamenal nepochopitelnou agresi vůči svým lidem.»

Zkontroloval jsem tedy nejdřív pole všech zaměstnanců, kteří se pohybovali v jeho blízkosti, a zaznamenal silnou agresi. Jejím základem bylo přílišné lpění na ţivotním úspěchu a opovrţlivý vztah k ostatním lidem. V rovině pole bylo vidět, jak jejich duše okorávají. Tento proces souvisel ve své podstatě přímo s jejich šéfem. To znamená, ţe v něm vzrostla agrese, způsobená nějakými starostmi. Ihned jsem ho tedy diagnostikoval a ke svému velkému překvapení jsem nikde ţádnou agresi nezaznamenal. To by znamenalo, ţe jeho duševní dispozice na stavu věcí ţádnou vinu nenese. Asi tak hodinu jsem s ním rozmlouval a horečně se snaţil vypátrat příčinu jeho potíţí.

Narazil jsem na dvě aţ tři varianty moţných problémů, ale ty s aktuální situací nijak nesouvisely, to mi bylo jasné. V duchu jsem probíral desítky vlastních variant najednou, ale pokaţdé jsem si připadal, jako bych na konci svých úvah vţdy jen narazil na zeď. Kdyţ se všechny mé myšlenkové stereotypy zhroutily a přestaly fungovat, v hlavě se mi rozhostilo prázdno. Řešení pak přišlo nečekaně a vskutku elegantně.

«Demoralizujete své pracovníky příliš vysokými platy.» Podnikatel zkoprněl: «Jak tomu mám rozumět?»

«Kdyţ člověk dělá chyby a nedočká se za ně trestu, prudce vzrůstá jeho lpění na ţivotním úspěchu. A jeho duše začíná být pyšná a agresivní. Kdyţ člověk dostává vysoký plat s vědomím, ze si ho neodpracoval, a přitom ještě vidí, ţe lidé v jeho okolí berou za stejnou práci mnohem méně, zvyšuje to jeho závislost na ţivotním úspěchu. V takové situaci je dost těţké zůstat vnitřně vyrovnaný. Pro lidi tvůrčí to bývá snazší. Jen výkonná sila si s takovýmto stavem věcí naopak poradit neumí,» zdůraznil jsem podnikateli. «Chcete pro své lidi jen to nejlepší. Ve vašem chápání je to absence trestu v případě provinění a vysoké mzdy. Vy jste tak vytvořil pro své podřízené mimořádný duchovní i fyzický luxus. A tím je stále silněji orientujete na materiální zdar a stabilitu.

Proto chtějí-li přeţít, musejí tuto stabilitu neustále bořit. V normální situaci by měli mařit vaše podnikatelské snahy, tedy zdroj nebezpečí, ale vy máte naštěstí pronikavou intuici a mohutnou vnitřní energetiku. Proto se spíš hroutí osudy vašich zaměstnanců neţ vaše podnikání.

Podívejte se — u jednoho z vašich lidí je smrt jiţ na dosah, a druhý má v poli také její znamení.

Pokud ale zemřou, trestu se dočkáte vy. Dřív si mnozí rodiče mysleli, ţe smyslem výchovy je vytvořit pro dítě skleníkové prostředí a neustále mu poskytovat mravní ponaučení. Jenţe mravní ponaučení dítě nikdy nevnímalo a chování a činy rodičů v tomto případě nejsou vlastně důleţité.

Hlavní je, ţe rodič dítě vede a vychovává — ţe je to vnitřní stav jeho duše. Pedagogika vychází na jedné straně z rodičovské lásky k dítěti a na straně druhé z vědomí těch situací, s nimiţ se dítě v ţivotě setká, a také ze snahy ho v těchto okamţicích podpořit. Jestliţe rodič dítě za přestupek přísně potrestá, a bude mu tak zároveň demonstrovat svou lásku, bude to mnohem lepší neţ přání nepůsobit mu fyzickou ani duševní bolest. Dobrota bez disciplíny není o nic méně nebezpečná neţ násilí a krutost.»


Zavolala mi jedna pacientka, jinak moje stará známá. Kdyţ jí kdysi diagnostikovali rakovinu ledvin a navrhli jednu vyoperovat, měli jsme spolu váţnou rozmluvu.

«Kdybyste tu druhou ledvinu měla v energeticky lepším stavu, pak by operace měla smysl. Její energetika je však natolik porušená, ţe operace sotva pomůţe.»

Lékaři pak diagnózu nepotvrdili. Pravidelně jsem si s tou paní telefonoval. Bylo to v době, kdy jsem se jiţ věnoval vyloţeně koncepčním otázkám: neřešil jsem tedy jednotlivé, konkrétní zdravotní problémy, ale zabýval se rozborem různých typických i netypických situací. Té ţeně najednou nepochopitelně vyskočila teplota, přičemţ aţ na čtyřicítku.

Zaznamenal jsem lpění na duchovnosti a ţivotním úspěchu.

«Přehodnoťte znovu všechny situace, kdy jste vůči někomu či něčemu měla nějaké výhrady. A zítra mi zavolejte.»

Druhý den zavolala a já zjistil, ţe se vůbec nic nezměnilo. Znovu jsem tedy prohlédl její pole a pokračoval v komentáři:

«Své podráţdění, nespokojenost a pocity křivdy jste předala dceři a budoucím vnoučatům. Modlete se za ně.»

Nazítří telefonovala znovu a ztrápeným hlasem mi sdělila, ţe je jí ještě mnohem hůř.

«Vy jste svou dceru nedokázala zbavit lpění na duchovnosti a ţivotním úspěchu. Duchovnost

— to není jen mravnost a spravedlnost, to jsou také plány, cíle, úkoly, pořádek a řád. Lpění na pořádku se léčí tím, ţe se pořádek spíš rozvrací, a k zahození v takovém případě není ani neurvalost ze strany jiných lidí.»

«Prosím vás, o jakém pořádku to mluvíte?» zasténala ţena. «Uţ před několika měsíci jsme se přestěhovali do nového bytu, ale ještě pořád ţijeme v takovém zmatku, ţe se na to nemůţu ani dívat. Schválně jsem si vzala dovolenou, abych tam všechno uklidila, ale hned jsem onemocněla.»

A v tom mi to došlo:

«Proto jste taky onemocněla — ţe jste chtěla udělat pořádek. Kdybyste ho opravdu udělala, mohla onemocnět vaše dcera. Program lpění na stabilitě a řádu by se prudce posílil. Pochopte, ţe ţivot, není přeci řád. Látková výměna je naopak zkáza, i kdyţ kontrolovaná. Jakmile odstraníme jakoukoli zkázu a destrukci, dočkáme se smrti, protoţe látková výměna se zastaví. Ţivot je cyklický proces, plynoucí po sinusoidě mezi chaosem a řádem. A řád bývá často nebezpečnější neţ chaos.

Kdyţ jste se zlobila na ty, kteří si nevedli v souladu s vašimi představami, a tak porušovali vaši stabilitu a vizi úspěchu, ulpěla jste v tom natolik, ţe se zkomplikovala nejdřív vaše základní ţivotní situace a pak i vaše zdraví. Modlete se k Bohu a proste ho o odpuštění za to, ţe jste absolutizovala pořádek a přenesla toto lpění i na potomstvo.»

Druhého dne měla ţena jiţ teplotu zcela normální.


Zavolali mi dva manţelé:

«Potkalo nás to oba naráz,» stěţovali si jeden přes druhého. «Ţena byla vlastně v pořádku, ale pak — jako by se všechno najednou sesypalo.»

«Je podzim,» snaţím se jim vysvětlit,» a posiluje se kontakt se záhrobním světem, kde sídlí pokladnice našeho vědomí. Víří se kal, jehoţ jsme si předtím nepovšimli, a problémy se pronikavě zostřují.»

Obrátil jsem se k muţi:

«Vy příliš lpíte na pozemskosti, penězích a vnějším zdaru. Peníze pro vás nejsou jen výrazem hmotného dostatku, ale i symbolem stability a moci tam, kde měla být zárukou stability spíš ţena.

Nepřijetí očisty se ve vašem případě projevilo pocitem ukřivděnosti. Skrze zášť jste pak ke lpění na pozemských statcích přiměl i svého syna. Pole nemá příliš valné, proto vás tak často bolí u srdce.

Vaše manţelka zase lpí na duchovnosti. Takoví lidé mívají pocit, ţe mají vţdycky pravdu. Své vnímání světa chtějí vnutit všem. Často se jim zdá, ţe nejen ostatní lidé, ale celý svět je k nim nespravedlivý. Cítí neustálé podráţdění a opovrţení lidmi, kteří boří jejich plány a stereotypy chování. Vaše ţena tak vehnala do stavu stejné vnitřní agrese i dceru a syna. Chce- li vaše dcera přeţít, musí se povznést nad duchovnost nebo se jí vzdát, tedy vědomě porušovat mravní zásady.»

Ţeně jsem po telefonu vysvětlil, ţe v posledních několika měsících svou dceru odsuzovala a pohrdala jí. Přitom nepochopila, ţe ji odsoudila k úplně stejnému chování. «Místo abyste dceři pomohla, bezděky jste ji deptala. Proto máte takové zdravotní problémy. V současné době ale tyhle problémy zachraňují ţivot vaší dcery.»

Manţel se mě zeptal:

«Začalo mě nesnesitelně bolet u srdce, mám si zavolat sanitku a brát nějaké léky?»


«Vaše podvědomá agrese by v těchto chvílích mohla zabít vaši ţenu. Ta agrese se blokuje právě bolestmi srdce, proto by léky postavily na nohy vás, ale ji by definitivně srazily k zemi. Můţete se však modlit a očišťovat duši.»

Za několik dní mi zavolali znovu — jejich stav se poněkud zlepšil, ovšem ne o mnoho. «Teď nastal čas,» vysvětlil jsem jim, «kdy nikomu nebude dovoleno být jen materialistou,

nebo jen idealistou. Dřív člověk ulpíval na pozemskosti a odmítal Boha, jeho tělo churavělo a nakonec umíralo. Odděloval od sebe pozemskost a směřoval k duchovnosti. V. tomto časovém úseku byl téměř stoprocentně šťastný. Pak ale začínal lpět na duchovnosti a onemocněl jeho duch.»

Vědci dlouhou dobu přísně oddělovali racionální od iracionálního. Myšlenky od citů. Jenţe ani jeden závaţný objev se neobešel bez toho, čemu říkáme «intuitivní výboj», «osvícení». Základem vědy je zkušenost, pokus. Experimentem se prověřuje nějaká myšlenka nebo koncepce, nebo — jak

říkají vědci — se z experimentu rodí objev. Ale aby se experiment dal provést, je třeba výsledek intuitivně znát předem. V hlubinné emocionální hladině totiţ pokus i objev uţ proběhly, a teď nezbývá neţ je prostě realizovat. Základem všeho jsou nové emocionální modely vnímání světa.

Poskytují je nám umění, filozofie a náboţenství. A také ţivotní situace, v nichţ se dnes a denně ocitáme. Pokud procházíme všemi ţivotními kolizemi s láskou, poskytují nám bohatství citů.

Naopak věda často zabloudí do slepé uličky a pokouší se roztrţené články řetězu spojit výhradně za pomoci suché logiky.

Nedávno se na mne se zajímavou otázkou obrátil můj přítel urolog.

«Můţeš mi vysvětlil jednu věc? Člověk si třeba léčí trichomoniázu. Nic nepomáhá. Léčení se proto zopakuje. A zase nic. Za nějaký čas pošleš nemocného do laboratoře, a ono je to naprosto stejné. A pak najednou infekce bez jakýchkoli srozumitelných důvodů mizí.

Laboratorní nálezy jsou negativní. A o dalších pár měsíců se při zkoumání moči najdou mrtví bičíkovci. Pod mikroskopem vypadají tak, jako by pacient absolvoval intenzivní léčbu…“ „Tady s normální logikou nevystačíš. Ale logiku to má, jen musíš přistoupit na trochu jinou koncepci. Ta tvoje předpokládá, ţe lék působí na infekci, na choroboplodné zárodky a mikroorganismy. Člověk sám a jeho celkový zdravotní stav se ale nebere v potaz. Poslední dobou se začala větší pozornost věnovat imunologii. A pro posílení efektivnosti léčby se nasazují příslušné preparáty. Koncepce jako taková se ale nezměnila: infekce je pro lékaře stále jen zlo.

Jenţe ve skutečnosti kaţdá infekce blokuje nějakou podvědomou agresi. Tato agrese deformuje struktury pole a lokální i obecnou imunitu organismu naopak sniţuje. Můţeme sice aplikovat preparáty na zvýšení imunity tkání a pak teprve potlačovat infekci antibiotiky, ale tím, ţe vyléčíme jedno, jen posílíme něco jiného.»

Nedávno za mnou přišel jeden muţ. Je mu padesát a myslí si, ţe je naprosto impotentní. Impotence obvykle vzniká ze ţárlivosti, z pocitů křivdy a opovrţení vůči ţenám. Tato agrese se po čase obrátí a program sebezničení destruuje pohlavní a vyměšovací ústrojí. Tak jsem pacientovi vysvětlil:

«Zlobil jste se sám na sebe, ale vaše slabá místa jsou ve skutečnosti někde jinde — vy lpíte na vlastních schopnostech, dokonalosti, osudu a budoucnosti. A váš program sebezničení v dané chvíli o polovinu převyšuje kritickou smrtelnou mez. To znamená, ţe buď dojde k prudkému sníţení potence, nebo vás začnou trápit hemeroidy, nebo se dočkáte infekce pohlavního a vyměšovacího ústrojí. Kdyţ úspěšně potlačíte infekci, hrozí vám impotence. Proto bych doporučoval začínat u toho podstatnějšího. I samotný pojem stárnutí je do značné míry výrazem našich vzrůstajících výhrad k okolnímu světu, k sobě samotnému, i k Bohu.

Ale vraťme se k infekci. Naše přirozená agresivita se střídavě rozhořívá nebo naopak tlumí v závislosti na vnitřním stavu našeho těla a citové zaměřenosti. Kdyţ člověk polyká jednu tabletu za druhou a léčí se, dochází k podvědomému potlačování tělesné, sexuální rozkoše, sexuálních vztahů.


Sex se asociuje s nemocí a bolestí. Proto dochází k nucenému odtrţení od pozemských, tělesných radovánek. Kdyţ se člověk modlí, postí a hladoví, dochází ke stejnému procesu, ale tentokrát na základě dobrovolnosti. Program pokoření pozvolna vstupuje do našeho vědomí a jakmile dostoupí do určité hladiny, podvědomá agresivita se hroutí, protoţe splývání duše se sexuální rozkoší se rychle vytrácí. Infekce je najednou zbytečná a organismus ji rychle potlačí sám. Ovšem pro případ, ţe by se člověk znovu vrhl do víru sexuálních radovánek a všechno kolem by hodil za hlavu, má organismus v určitém místě připravenou infekci další. Kdyţ je agrese na nízké úrovni, laboratorní výsledky jsou negativní. Jakmile se ale její stupeň zvýší, infekce se začne šířit znovu. Prostředí je však zatím dostatečně aktivní, takţe mikroorganismy v něm umírají. Agrese se prudce zvyšuje, a v tom případě po pohlavním styku, který mnohonásobně posiluje naše lpění na fyzických slastech, se infekční pásmo otevírá naplno, infekce propuká s původní silou a člověk se domnívá, ţe se nakazil při poslední souloţi.

Pokud je v muţi vysoká podvědomá agrese vůči ţenám, z několika ţen si pudově vybere tu, která má nejhorší povahu nebo je nakaţená. Muţe k takové ţeně obvykle vede jeho dvojník nebo osud. Protoţe v ukřivděnosti je vţdy skryté přání smrti. A kdyţ chce prst zničit ruku nebo dokonce celý organismus, obvykle se s tím prstem nikdo nepáře.»

«Uţ ti rozumím,» odpověděl mi přítel. «Duchovní práce, to je samozřejmě báječné. Ale ne kaţdému je dáno proměnit se hned. Léky přece také pomáhají, ne?»

«Souhlasím.»

«Chtěl bych si tě vyzkoušet. Dokáţeš podle názvů jednotlivých léků určit, které z nich jsou účinnější při léčbě některých urologických onemocnění? Urologové dnes s oblibou uţívají šokové terapie. Provedou jednu medikamentózní kúru, a kdyţ to nevyjde, hned se pustí do další. A vůbec jim nevadí, ţe jim pacient zelená před očima a játra se mu rozpadají. To já si vezmu od pacienta vzorek a teprve v laboratoři nechám přezkoušet, jak je rezistentní vůči jednotlivým typům léků. To pomáhá šetřit jak čas, tak hlavně pacientovo zdraví. Teď zrovna hodlám jeden vzorek vystavit působení čtrnácti léků.»

Začíná je vypočítávat a já intuitivně zkoumám jejich vhodnost. Podle mých úvah by mohly přinést jakýs takýs efekt jen dva. Po týdnu jsme si zavolali. Lékaři ověřili účinnost preparátů na kulturách a pozitivní výsledky přinesly jen dva. Právě ty, které jsem jmenoval.

«To je prostě zázrak!» ţasl můj přítel.

«To není zázrak,» odpověděl jsem mu. «Tyhle informace v sobě nosí kaţdý z nás, ale ne kaţdý jich umí vyuţít. Kdyţ se pro něco rozhodneme, aniţ bychom předem váţili všechny moţné varianty a jejich důsledky, mohla by jakákoli naše snaha dopadnout moc smutně. Čím silnější je účinek léku, tím víc duchovní práce musí člověk sám vykonat, pokud jde o jeho nitro. V daném případě pomůţe trvalá modlitba, mnohadenní půst a sexuální abstinence. K tomu se dají připojit ještě podpůrná a dechová cvičení. V takovém případě lék neuškodí, ale pomůţe.» «Dobře. A co kdyţ přidáme ještě akupunkturu?»

«Pak záleţí jen na osobnosti terapeuta. Dva různí lékaři, kteří budou s jehličkami zacházet zcela identicky, dospějí k naprosto rozdílným výsledkům. Ani být lékařem není kaţdému shůry dáno, o schopnosti správně aplikovat akupunkturu ani nemluvě. Dokonce při obyčejném předepisování prášků lékař do tohoto úkonu zapojuje i svou energetiku. Proto vţdycky musí být tak trochu knězem. Lékařem se můţe stát jedině člověk s velkou zásobou lásky v duši. Jedině tak je vedle medikamentózní léčby těla schopen léčit i pacientovu duši. Jestliţe je zásoba lásky nízká, léčí jen tělo, zatímco pacientově duši přináší škodu a pak za to platí vlastním zdravím a zdravím svých nejbliţších. Podle statistik se lékaři doţívají výrazně niţšího věku neţ lidé jiných povolání.

Aby si lékaři prodlouţili ţivot, potřebují nejen neustále doplňovat zásobu lásky v duši, ale také pochopit jednu prostou pravdu — ţádný lékař ani léčitel nikdy ve skutečnosti neléčil a neléčí, on jen pacientovi pomáhá, aby se uzdravil sám.»


Nedávno jsem se rozhodl, ţe sám sebe vystavím zkoušce. Bylo mi řečeno, ţe výtaţek z jedné rostliny má léčebný účinek. Šlo o experimenty s kulturami rakovinných buněk. V jednom prostředí buňky zahynuly, kdeţto ve druhém se začaly bouřlivě mnoţit.


«A já vám teď řeknu, které prostředí je příznivé a které ne,» navrhl jsem.

Postavili přede mě pět baněk. Byly mezi nimi dvě, v nichţ pokus probíhal úspěšně. «Tak tady v těch dvou se buňky vesele mnoţí, kdeţto v těchto třech hynou.» Experimentátoři se spokojeně usmáli:

«Přesně tak.»

V jedné ze dvou baněk buňky rostly ve výtaţku z řepy. V dalších dvou byla šťáva ze zelí, v níţ se projevoval naopak úbytek rakovinných buněk, a v dalších dvou byla šťáva vylisovaná z mrkve a petrţele. Musím zkontrolovat i ty. V podstatě všechno souhlasilo s mými dosavadními zkušenostmi. Mrkev bude zlepšovat zrak a zároveň sniţuje míru ţárlivosti.

Nejde tedy o nějaké mikročástice, ale o energetiku.

Ţárlivci by měli jíst co nejvíce různé kaše, zelí, mrkev a petrţel, méně pak rajčata — a vepřové by rozhodně měli nahradit skopovým. Vepřové ţárlivost posiluje. Vzpomeňte si na mou první knihu — v ní jsem psal o muţi, který pil prasečí krev, a líčil jsem, jak to poznamenalo jeho syna. Informace v krvi vepře neobsahovaly ani tak fenomén strachu, jako spíš lpění na osudu: sexuální radovánky, jídlo, touhu, tedy všechny rozkoše těla, které duši sráţejí k zemi.

Kdyţ člověk neustále konzumuje rozmanité lahůdky, získává stále více informací obsaţených právě v jídle a začíná být na těchto informacích závislý. Soudě podle všeho, by naše potrava měla být v pravidelných intervalech po delší dobu velmi jednotvárná. Pro tento účel jsou ideální chléb a kaše.

Zvykl jsem si, ţe získání nových informací vţdy probíhá jako nečekaný dar. Na člověka sestoupilo prozření — jeden má přitom větší štěstí, druhý menší. Alespoň dřív jsem to takhle čítával v kníţkách. Ukázalo se ale, ţe nové informace vţdy doprovázejí bolest a útrapy.

Přicházejí vţdy jako síla zla, jako zkáza. Kdyţ nereagujeme zlostí a vzdorem, kdyţ si člověk uchovává lásku, daří se mu zkouškou projít a druhá etapa vstřebávání informace je jiţ snazší. A právě tu pak chápeme jako osvícení, jako příchod nové myšlenky. Teprve v tuto chvíli jsem porozuměl tomu, s čím mám tu čest. A začal jsem pacientům vysvětlovat: «Základní konstrukcí světa je láska.» Vesmír je výsledkem vzájemného působení tří podstat: jedna je tvořivá, druhá bořivá a třetí stabilizující. Síly chaosu nebo zkázy jsou přitom vyššího řádu. To znamená, ţe je v nich ukryta velká láska k Bohu.

Proto kdyţ jako odpověď na zkázu zvyšujeme mnoţství lásky v duši, stává se ze zkázy tvořivost. Vnitřní nenávist ke zkáze je neochota k dalšímu vývoji. Čím víc lásky k Bohu při nepříjemnostech zakoušíme, tím důkladněji vše Bohem stvořené poznáváme.

Jedna z nejdůleţitějších etap mého poznání spadá do konce roku 1994. Tehdy jsem si uvědomil, ţe začínám ztrácet kontrolu nad situací. Pracoval jsem přitom podle schématu, které jsem si sám vypracoval. Je tu pozemskost a je tu boţství. Ze lpění na pozemskosti se rodí agrese a následně pohromy a nemoci. A tak jsem pacientům vysvětloval, proč Mojţíš zabíjel ty, kteří se kořili zlatému teleti. Mojţíš se prostě snaţil zastavit všechny, jimţ peníze splynuly s boţstvem. Já jsem naopak říkal — tohle je pozemskost, zatímco tohle je duchovnost a boţskost. Duchovnost a boţskost pro mě přitom znamenaly totéţ. Jakmile byla koncepce pozemskosti úplně zformována a já se rozhodl, ţe mohu vydat druhou knihu, začaly se se mnou dít zvláštní věci.

Za prvé se pronikavě zvýšil počet nemocných, jimţ jsem nemohl pomoci. Za druhé jsem se dočkal několika podrazů a podvodů ze strany dost blízkých lidí. O tom jsem ostatně ve druhé knize psal. A vlna se neustále vzdouvala.

Chtěl jsem například pomoci jednomu muţi. Tiskl mi ruku a byl mi velmi vděčen. Jenţe pak se ukázalo, ţe zároveň uţ kul se svým přítelem plány, jak mě připravit o co nejvíc peněz.

Kdyby to byl obyčejný podfuk, určitě bych se s ním snadno smířil, jenţe mě zklamal člověk, jemuţ jsem důvěřoval a chtěl pro něj jen to nejlepší. Má soustava mi přitom nedávala odpověď na otázku, jak se něco takového mohlo stát. Vše předurčuje Bůh a já pochopil, ţe tahle nepochopitelná a nesmyslná příhoda se z nějakého důvodu musela stát. Jenţe jsem nedokázal pochopit, z jakého.

Jediné, co jsem mohl udělat, bylo zbavit se výhrad a pocitů křivdy vůči těmto lidem. Udělal jsem to dosti rychle. Sloţitější uţ bylo si přikázat, abych své zrádce začal mít znovu rád.


To jsou mi věci, říkal jsem si, oni se ke mně zachovali tak odporně, a já je musím milovat. Dokázal jsem ale tento stav překonat a mé výhrady úplně vymizely. Nevytratily se však potíţe. Pár dnů poté kola mého Moskviče podklouzla nejdřív na písku a vzápětí v louţi plné bahna. Auto skončilo na chodníku, prosmýklo se mezi stromy a přišlo o oba přední blatníky. Kdyby však auto neabsolvovalo tenhle slalom, ale do jednoho ze stromů narazilo čelně, posadil by se na mé místo u volantu motor. Jenţe to všechno byly pouhé lapálie. Nejtěţší pro mě bylo vidět, kdyţ u nějakého pacienta má soustava, zdánlivě propilovaná do posledního detailu, nepřinášela očekávané výsledky.

Člověk z toho měl pocit, jako by ten pacient tonul a já, místo abych mu pomohl, mu jen z břehu mávám.

Vzpomínám si na jeden případ. Přišel za mnou pacient, který byl fyzicky zdráv, ale v hladině jeho pole se objevily stále vzrůstající problémy.

«Vaše duše příliš ulpěla na penězích a světském úspěchu,» vysvětlil jsem mu. «Vaše podvědomá agrese převyšuje smrtelnou úroveň. Je to vlastně časovaná bomba, která ve vás vězí a můţe kaţdou chvíli vybuchnout. Nesmíte vzhlíţet k pozemskosti, ale musíte se modlit k duchovnosti a boţskosti.»

Uvěřil mi a jeho stav se začal zlepšovat, ale pak se stalo něco nečekaného.

«Opustil jsem zaměstnání,» řekl mi, «prostě se mi uţ nechce pracovat. Vše pozemské mě nějak přestalo zajímat.»

«Nic si z toho nedělejte, to brzy pomine,» chlácholil jsem ho. «Nejdřív se odtrhneme od pozemskosti. V první fázi nás zaplaví apatie vůči okolnímu světu. Pak se ale člověk k pozemskému štěstí vrací, kochá se jím — jenţe uţ na něm nelpí.»

Ten muţ se však nevracel. Naopak se světu stále víc vzdaloval a já byl proti tomu bezmocný. Jeho ţena mi neustále volala a s pláčem mě zapřísahala, abych mu pomohl.

«Bojím se o jeho zdravý rozum,» říkala mi. «Všude si rozvěsil kříţe a ikony a přestal se stýkat s přáteli i příbuznými. Kdyţ na něj mluvím, jako by mě ani neslyšel.»

Tak jsem se s ním sešel znovu. Vysvětlil jsem mu, ţe je nejvyšší čas vrátit se k pozemskosti. Jenţe jemu se to nedařilo.

«Abych řekl pravdu, úplně jsem ztratil, například, zájem o ţeny a o ţivot vůbec,» přiznal se mi.

Mohl bych to samozřejmě svést na zvláštnosti povahy a osobnosti tohoto pacienta. Já ale cítil, ţe vše souvisí s tou vzedmutou vlnou, která se dala do pohybu a já ji teď nemohu zastavit. To znamená, ţe druhou knihu zatím vydat nesmím. Protoţe v informacích, které v ní chci přinést, je cosi nedokončeného. A kdo jiný neţ já by měl vědět, jak mohutný vliv na čtenáře mají informace, které do svých knih uloţím. Právě v té době kniţní trh zaplavily četné padělky podepsané mým jménem, v nichţ se sdělovaly věci, ze kterých čtenářům vstávaly vlasy na hlavě hrůzou. A všichni si přitom mysleli, ţe jsem to napsal já. Přátelé mi navrhovali, abych druhou knihu vydal po částech, a tak alespoň poněkud zmírnil chaos na kniţním trhu, ale já nemohl riskovat. Ba co víc — čtenáři si nakonec ve skutečnosti nepřečetli druhou, ale třetí knihu. Původní druhou jsem napsal v roce 1993 a kromě jediné epizody jsem všechno ostatní vyhodil do koše. A celou knihu začal psát znovu.

Nechtěl jsem, aby druhá kniha byla jen opakováním či odvarem knihy první. Proto také vznikl dojem obrovského posunu od jedné ke druhé knize. «Jako by to napsal někdo docela jiný,» přiznávali se ke svým pocitům čtenáři.

Já ale za vším tímhle zmatkem a hemţením viděl jedno jediné: moje soustava je nedokonalá; cesta zpátky přitom nevede, kdeţto přede mnou je zeď, kterou nejsem schopen překonat. A zřejmě bych ji ani nepřekonával, kdybych nevěděl, jak důleţité jsou mé výzkumy pro ty, kdoţ jiţ za nedlouho začnou churavět a umírat a nebudou přitom s to pochopit, proč to všechno je a jak je to moţné.

Dnes uţ si nevzpomínám, jak se to přesně seběhlo, ale krok za krokem jsem se postupně dobíral zjištění, v čem je moje hlavní chyba. Začalo mi docházet, ţe duchovnost a Bůh jsou dvě různé věci, ţe schopnosti a intelekt jsou první vrstvou duchovna, ale ţe v základě leţí mezivrstvy a hladiny mnohem jemnější. Mravnost, slušnost, spravedlnost, ideály. V nepřetrţitých snahách nějak vybřednout z bludného kruhu jsem se postupně dopracoval toho, ţe duchovnost je hodnotou mnohem vyšší neţ hmotná pozemskost. Jenţe přání učinit duchovnost naším jediným cílem je ještě větším zřeknutím se Boha.

Láska k lidem a světu

Teď je leden 1996, já se dívám oknem na větve stromů, pocukrované sněhem, a znovu v duchu probírám události posledních několika měsíců. Napsal jsem tedy svou druhou knihu, v níţ jsem v pokusech o zdokonalení své koncepce pokročil o pěkný kus dál. V první knize bylo všechno velmi jednoduché: agrese rovná se nemoc. Pokud člověka zbavíme agrese, odejde i nemoc. V druhé knize jsem se pokusil pojmenovat moţné zdroje takové agrese. Výsledný závěr je také jasný: agrees vzniká z nesprávné hierarchie hodnot. Přílišné lpění na pozemských statcích, snaha učinit je cílem a smyslem našeho ţivota vede nevyhnutelně k hromadění agrese. Znamenalo to pro mě, ţe Boha je třeba milovat mnohem víc neţ vše pozemské. Pak jsem si ale uvědomil, ţe na těchto mých objevech není nic nového. Tohle všechno si lze přečíst v bibli. Ba co víc, nejen v bibli — například v indických náboţenských knihách se říká prakticky totéţ. Z příliš silného tíhnutí k pozemskosti se rodí prudké vášně, a ty zase vedou k nemocem. Pochopil jsem, ţe jsem jen znovu prošel cestu, kterou jiţ dávno přede mnou absolvovali mnozí jiní. Jelikoţ jsem ale nebyl závislý na ţádných starších pramenech a nezříkal jsem se ţádných výzkumů, mohl jsem pokročit ještě dál. Islám, křesťanství i judaismus vznikly později neţ indické náboţenství a filozofie. Měl jsem pocit, ţe kdyţ jsem si uvědomil klíčové momenty těchto náboţenství a dokáţu je zobecnit, vstřebám nejen indické náboţenské systémy a filozofii, ale budu také nucen věnovat se příslušným duchovním praktikám. Nejprve jsem ale musel z hlediska svého vlastního systému pochopit, proč je do indického systému zahrnut Bůh stvořitel, proč je tento vesmír prohlášen za iluzi a proč milovat ho nemá smysl. Realita mě k tomuto cíli postrkávala podstatně rychleji, neţ jsem původně očekával.

Kdyţ jsem dokončoval druhou knihu, mé základní představy o světě se pronikavě změnily. Velmi dobře jsem věděl a na stovkách příkladů dokazoval, ţe pozemské hodnoty nejsou boţské povahy a modlit se k nim nelze. Jenţe duchovnost a Bůh mi přitom splývaly v jedno. Trýznivým sebezpytováním a přehodnocením dosaţeného se mi podařilo zastavit drama, které by mohlo propuknout uţ v nejbliţší budoucnosti. Ukázalo se totiţ, ţe ani duchovní hodnoty se nemusejí stát cílem a smyslem ţivota. A kdyţ se k nim duše příliš připoutá, agrese propuká v ještě větším měřítku a s ještě větší silou. Vše, co jsem stačil pochopit, jsem tedy vtělil do své druhé knihy a byl jsem si jist, ţe teď mohu ten šílený závod s časem zastavit a několik dalších let se věnovat volnému výzkumu. Tím spíš, ţe se zrodilo zajímavé téma, jeţ souviselo s časem. Cítil jsem, ţe tenhle výzkum by mohl mít velký význam a obrovskou váhu.


Co je to čas? Proč je tak nerozborně spjat s prostorem a hmotou? Čas je vţdy jistou rozlehlostí, coţ znamená, ţe úzce souvisí s jistými zvláštnostmi prostoru. Jestliţe prostor stlačíme do jediného bodu, stlačí se do jediného bodu i hmota, a čas se tudíţ zastaví. Prostor a hmota jsou přitom stabilními informačními shluky. Z čehoţ plyne, ţe při stlačení prostoru a hmoty houstnou na jedné straně informace a na straně druhé toto zhuštění informací musí vést ke zhuštění prostoru a zástavě času. Čím vyšší je hutnost informací, tím pomaleji musí plynout čas. Člověk jako informační soustava můţe ovlivňovat časoprostorové charakteristiky ve svém okolí. Kdyţ vysledujeme zvláštnosti vlivu času na funkce lidského organismu a jejich zpětnou vazbu, můţeme se dopracovat nových pravd a zjištění. To znamená, ţe musíme začít jednou zcela elementární věcí: prozkoumat, co zpomaluje a co naopak zrychluje lidské stárnutí. Je všeobecně známo, ţe intenzivní útrapy mohou stárnutí výrazně urychlit. To znamená, ţe neschopnost vyrovnat se se stresem časové procesy urychluje a zdálo by se, ţe urychlení času je tedy jednoznačně špatné. Vzpomínám si však na zajímavý rozhovor s jednou dívkou: «Kdyţ vzniká nějaká nebezpečná situace a já se něčeho bojím, urychluji v sobě běh času. V takovém případě je pro mě daleko snazší jakýkoli děj kontrolovat, jen se mi zpravidla o několik dní uspíší menstruace.» Vybavil jsem si fakt, ţe v kritických situacích dochází u mnohých lidí ke zrychlení vnitřních procesů a všechno se jim zdá pomalejší neţ obvykle. Nejednou jim to pomůţe zachránit si ţivot. Zároveň jsem však zaznamenal, ţe při porušování nejvyšších zákonů člověk začíná rychleji stárnout. Kdyţ je v nás agrese vůči času, stárnutí se dostavuje mnohem překotněji a celý proces je doprovázen nemocemi. Lítost nad minulostí je ve vztahu k času přímou agresí a přináší velmi těţké choroby. Strach z budoucnosti rovněţ. Vnitřní agrese však k rychlému stárnutí vést nemusí, tady přímou spojitost nepozorujeme.


Vzpomínám si na jednu pacientku, které jsem se snaţil pomoci v roce 1982, kdy jsem měl ještě ordinaci ve středisku na Něvské třídě. Vyzáblá, asi tak šedesátiletá ţena mi líčila své problémy. Poslouchal jsem ji klidně a vcelku bez emocí. Kdyţ mi však ukázala svou fotografii z nedávné doby, šokovala mě. Vyšlo najevo, ţe jí není ještě ani čtyřicet. Rozdíl byl přitom pouhé dva roky.

Na fotografii jsem spatřil kvetoucí, velmi krásnou ţenu, kdeţto přede mnou teď seděla její babička, v nejlepším případě její matka.

«Jste neuvěřitelně agresivní vůči času,» řekl jsem jí, «a důvod toho, co se s vámi stalo, bychom měli hledat v období, kdy vám bylo kolem dvaceti.»

Mučivě se snaţila vybavit si události, které se jí přihodily právě v této době. Všechny pokusy vzpomenout si na něco podstatného však byly marné.

«Těsně předtím, neţ jsem takhle zestárla, jsem pocítila, jak mi z hrudi téměř hmatatelně uniká energie. Neznámo proč jsem ale zahořela silnou touhou po muţích, po lásce.»

Tehdy jsem v tomhle všem hledal jen souvislost agrese s chorobou, pokoušel jsem se příčinu odhalit nejen v ţeně samotné, ale i v jejích ţenských předcích. Ať jsme se však já i ona snaţili sebevíc, na nic jsme nepřišlí. Kdyţ později mé zkušenosti a vědomosti rostly, často jsem se k tomuto případu vracel. V době dokončování druhé knihy, kdy jsem kromě pozemských hodnot začal brát v potaz i duchovní hodnoty jako samostatnou kategorii, bych charakterizoval její osud jako čítankový příklad extrémní ţárlivosti. Ta byla devadesátkrát intenzivnější, neţ je běţný průměr. Takovouto ţárlivost mohlo zablokovat jedině prudké stárnutí. Jak ale ţárlivost souvisí s urychlením času, to jsem nechápal. V posledních měsících jsem stále častěji naráţel na případy, kdy člověk příliš lpěl na čase. Kdyţ v tomto člověku někdo urazí nejvyšší city lásky a ušlechtilosti, začíná být agresivní a najednou se upíná právě k času. Porušení nejvyšších zákonů tedy vede k urychlení času. V duši této ţeny zřejmě docházelo k mimořádně intenzivnímu porušení nejvyšších zákonů, které úzce souviselo se ţárlivostí.


K tomuto námětu jsem se vrátil na podzim roku 1995, kdy mě nejprve začala bolet kůţe na prstech u nohou, aţ jsem v ní nakonec ztrácel citlivost. Celý proces probíhal tak rychle, ţe jsem se obával, abych nezůstal bez nohou. Navíc se mi kvapem horšil zrak a začal jsem trpět dalekozrakostí. Myslel jsem, ţe je to věkem a nedělal jsem si ţádné zvláštní starosti, jenţe poruchy zraku postihly i řadu lidí v mém blízkém okolí. Pochopil jsem, ţe se blíţí nějaká nebezpečná vlna, ale zatím jsem nedokázal nic podniknout. První problémy se vyskytly, kdyţ jsem se pokusil vyléčit pacienta s nádorovým onemocněním.

«Příčinou vaší nemoci je ţárlivost. Příliš lpíte na milovaném člověku a vztazích, které vás s ním pojí. Modlete se, aby pro vás nejvyšším štěstím byla láska k Bohu.»

Přestoţe se velmi snaţil, ţárlivost téměř nepolevovala.

«Pokud chcete být zdráv, musíte pochopit, ţe veškeré existující ţebříčky hodnot jsou jen způsobem jak milovat Boha,» vysvětloval jsem mu. «V našem kosmu existuje hmota, prostor a čas.

Hmotě přitom odpovídají hodnoty pozemské, prostoru zase hodnoty duchovní. Zdrojem vašeho lpění na duchovních hodnotách je třetí článek a ten souvisí s třetí soustavou hodnot — s časem. Je to láska k milovanému člověku a světu, který vás obklopuje. To obojí je pro vás hodnotou absolutní.

Začínáte být na své lásce závislý, coţ plodí agresi. My všichni jsme často závislí na cíli svého konání, a tento cíl se pro nás stává hnací silou. Pokud je naším cílem Bůh, rozvíjíme se harmonicky a vztah k ţádnému dílu Boţímu pro nás nemůţe být cílem. Modlete se, aby pro vás láska k lidem a světu byla jen východiskem pro lásku k Bohu.»

Měl jsem pocit, ţe jsem vystihl to nejpodstatnější a ţe teď se ten člověk z potíţí dostane. To, co jsem ještě nedávno povaţoval za podruţné — tedy uvíznutí v čase –, se zničehonic rozrostlo ve váţný problém, který zastínil všechny ostatní.

«A co je na lásce k lidem tak špatného?» zeptala se mě zaraţeně jedna pacientka.

«Láska k lidem je nádherná věc,» vysvětlil jsem jí. «Ale jakmile se stane samoúčelem, mění se ve svůj protiklad, totiţ v nenávist.

Vylíčím vám jeden případ: představte si mladého muţe inteligentního vzezření, s pečlivě střiţeným vousem a v brýlích. Očekávala byste, ţe je to nějaký vědec, třeba filolog. A on je to přitom vrah, odsouzený k trestu smrti, jenţ mu byl posléze zmírněn na doţivotí. Nejdřív zabil svou ţenu a pak znásilnil a zavraţdil svou devítiletou dceru. Kdyţ jsem ho diagnostikoval, zjistil jsem, ţe nelne ani k pozemským, ani k duchovním hodnotám. Vţdy lpěl především na lásce k lidem.

Poté, co se stal násilníkem a bestiálním vrahem, lásku, na níţ tolik visel, úplně ztratil. Coţ znamená, ţe jeho oběti měly stejný program. Proto duše nemá k ničemu příliš přilnout. Kdyţ se člověk čas od času vzdává peněz, léčí ho to. Kdyţ přitom zároveň směřuje k Bohu, léčí ho to dvojnásob. Slyšel jsem, ţe Seraflm Sarovskij se nemohl zbavit nepěkného zvyku mluvit sprostě.

Zřejmě cítil, ţe duchovní hodnoty by neměly být neotřesitelné. Občas by se člověk měl vzdát i lásky k lidem a kráčet jen k Bohu. A pochopil jsem také, proč existují cynické a sadistické anekdoty. Proč lidé při pohlavním aktu někdy uţívají vulgárních slov. Vţdy jsem pacientům říkal, ţe upřímnost nedovolí agresi vstoupit do duše a zbavuje ji tak nemoci. Ukázalo se, ţe dalším velkolepým terapeutickým prostředkem je humor. Humor nekompromisně boří naše stereotypy a na světě není nic, co by mu bylo svaté. Neomalené poťouchlosti lidového divadla léčily odjakţiva mnohem spolehlivěji neţ jakékoli léky.»


Shrňme si právě řečené. Koncem roku 1995 jsem dospěl k závěru, ţe všechny nejdůleţitější hodnoty v našem vesmíru lze pominout. Za hranicí času a prostoru se nalézá Bůh. To znamená, ţe aţ opustíme hájemství prostoru a času, přestaneme být nemocní. Hmota je součástí Boha a je v ní samozřejmě i značný díl lásky. Prostor je také součástí Boha a je v něm ještě větší díl lásky. Proto se z vakua rodí hmota — jednodušeji řečeno, hmota se rodí z ducha. V čase je pak obsaţen největší díl lásky, proto se z času rodí prostor a hmota. Myslel jsem si, ţe systém budovaný mými výzkumy je uzavřen, ale prudký zvrat událostí ukázal, ţe tomu tak není. Začněme tím, ţe můj stav v jemné hladině, kterou neustále kontroluji, se koncem onoho roku začal prudce zhoršovat. Za normálních okolností bych býval zemřel uţ někdy koncem listopadu či na počátku prosince. Vznikala jakási nová vrstva a já byl při prvním setkání s ní bezmocný. Nejzajímavější na tom všem ale bylo, ţe počátkem prosince začal u nás doma kaţdou chvíli drnčet telefon a docela neznámí lidé se vyptávali, kdy budu mít pohřeb.

«Víte,» vykládala mi nějaká paní, «chodím k jednomu senzibilovi a tam jsem se dověděla, ţe Lazarev zemřel. Ráda bych zašla na jeho pohřeb a uctila jeho památku.»

O několik dní později se ozval další zajímavý telefonát. Byl to jeden léčitel ze Sibiře. «Vyřiďte Lazarevovi, aby všeho nechal a přijel ke mně — pomůţu mu zachránit se před smrtí. Uţ brzy všichni onemocní záhadnou chorobou a začnou na ni umírat. A Lazarev ochoří a zemře jako první. Já ale dobře vím, ţe udělal pro lidi hodně dobrého a rád bych ho zachránil.» «Něco na tom je, seber se a jeď,» řekl mi přítel. «Sám jsi přece říkal, ţe přesně v tomhle období bys mohl zemřít a teď se ještě začaly ozývat ty telefonáty s úplně stejnou informací.

Hned dneska ti koupím lístek a jeď.»


Tohle všechno se aţ příliš podobalo pravdě. Ale já se ho snaţil uklidnit:

«Představ si, ţe všechno, co ten člověk řekl, by byla pravda. Ţe bych za ním jel a on mě vyléčil.

Jenţe co by si pak počali ti ostatní? Kdeţto pokud opravdu umírám, ale najdu východisko pomocí své vlastní metody, dokáţu pomoci milionům lidí. Já bych s tím odjezdem zatím nespěchal.»


Zavolal jsem jedné své pacientce a poptal se jí na zdraví. «Je mi nějak hůř,» řekla mi, «přestoţe jsem se neustále modlila.»

«A jak jste se modlila?»

«No — prosila jsem Boha o odpuštění za svou duchovnost.» «Ale vy přece nemáte prosit o odpuštění za duchovnost!» zařval jsem na ni do sluchátka. «Vy máte prosit o odpuštění za to, ţe na své duchovnosti příliš lpíte a ţe jste si z ní udělala hlavní cíl. Peníze a hmotné statky jsou štěstím, ke kterému bychom měli směřovat. Nesmíme si však z nich udělat modlu, cíl a smysl vlastního ţivota. Duchovnost je ještě větší štěstí, je to přesně to, co dělá člověka člověkem. Pokud si z ní však učiníme cíl a smysl ţivota, stává se strašlivým neštěstím. Cílem a smyslem našeho ţivota musí být láska k Bohu, sblíţení s Bohem. Nesprávná modlitba nejenţe nepomůţe, ta přímo škodí.

Nemoc je důsledkem nahromaděné agrese. A agrese je zase důsledkem falešné hierarchie hodnot.

Jakmile člověk smyslem a cílem svého ţivota učiní cokoli kromě Boha, v jeho duši se začíná hromadit agresivita, která vede k pohromám, neštěstím, nemocem, a v konečném důsledku, aţ ke smrti. Dnes se tyto procesy výrazně aktivizovaly, a tak to na vlastní kůţi můţe pocítit téměř kaţdý.»

Několik dní nato jsem při rozhovoru s jedním svým pacientem zaţil příhodu, jejímţ hlavním námětem byla také duchovnost. Přišel ke mně mladý muţ, který mi vyprávěl, ţe v jeho duši se usídlili běsi. Uţ navštívil báby kořenářky i různé léčitele, aby se pokusili běsy vypudit. Někdy se to zdařilo, ale ţelbohu ne nadlouho. A běsi mu neustále našeptávají: «Zabij někoho, skoč z balkonu!» A tak dále. Mladík najednou vstal a začal nervózně přecházet po místnosti.

«Vy bestie, vy mrchy, všechny vás zabiju!»

A pak se mu z hrdla vydral zvířecký, neartikulovaný zvuk. Zaťal ruce v pěst, zahrozil jimi nad hlavou a pomalu se blíţil ke mně. Sledoval jsem ho se zájmem. Jestli teď schytám pár ran po hlavě, bude to znamenat, ţe i ve mně s největší pravděpodobností sídlí analogický program.

Mladík se ale uklidnil a posadil se na ţidli naproti mně.

«V čem spatřujete smysl ţivota?» zeptal jsem se ho. Místo odpovědi jen pokrčil rameny. «Smysl ţivota spočívá v tom, abychom ve své duši hromadili lásku k Bohu. Kdeţto vy jste v minulých ţivotech učinil tím nejdůleţitějším své schopnosti a svou vlastní dokonalost.

Mravnost, spravedlnost, intelekt a schopnosti se pro vás staly hodnotou absolutní. Myslel jste si, ţe duchovnost a Bůh je jedno a totéţ. A začal jste pohrdat všemi neschopnými, tupými, nemravnými a nedokonalými lidmi. Automaticky se tak aktivoval program záchrany duše. A vy jste postupně začal ztrácet všechno, kvůli čemu se vaše duše začala plnit agresí, tedy duchovnost. A protoţe právě na té jste ulpěl příliš silně, stejně spolehlivě se ve vaší duší usadil ďábel. Proto babky a senzibilové nepomáhali. Modlete se, aby duchovnost, mravnost, schopnosti a intelekt byly jen prostředkem k hromadění lásky k Bohu. Kaţdý den si opakujte: «Nejvyšším štěstím, rozkoší a smyslem ţivota je pro mě a pro všechny mé potomky láska k Bohu.»

«V tom případě ďábel z mé duše odejde?» zajímalo ho.

«To ne, ale vrátí se na místo, jeţ mu za normálních okolností náleţí. To, čemu říkáme ďábel, je infekce poţírající nedokonalé duše. Je nezbytná jako prvek evoluce. Kdyţ vědci začali pozorovat buňky ţivých organismů, ukázalo se, ţe bez neustálého dotírání mikrobů se buňka přestává vyvíjet.

Mikrobi poţírají buňku nedokonalou, jeţ se vyvíjí nesprávným směrem. To znamená, ţe organismus se neudrţuje při ţivotě tak, ţe by ničil mikroby, ale tak, ţe zdokonaluje svou mravní orientaci. Zvykli jsme si předpokládat, ţe ďábel je zlo a Bůh dobro. Protoţe však Bůh je všechno existující, je tedy dobrem i zlem zároveň. Ďábel je infekce, přebývající v duši kaţdého člověka. Rozpad a zkáza je pro organismus smrtí. Látková výměna je ale přece taky rozpadem a zkázou, i kdyţ kontrolovanou. Kdybychom látkovou výměnu, tedy zkázu, úplně zastavili, člověk se jednoduše změní v neboţtíka. Proto podstata našeho snaţení nemá spočívat v tom, abychom přerušili zkázu, ale v tom, abychom byli schopni ji kontrolovat. A jak takovou kontrolu posílit? To je velmi jednoduché. Čím blíţ je člověk Bohu, tím větší sílu a větší moţnost kontroly získává. Bůh je láska.

Coţ znamená, ţe čím více lásky je v naší duši, tím spolehlivěji si za nějakou dobu podmaňujeme okolní svět a zlo proměňujeme v dobro. Navenek se můţeme hněvat, uráţet, hádat se a nevraţit — na tom není nic špatného. Hlavní je, aby z duše do našeho nitra pramenila láska. A to je umění, kterému se rozhodně nenaučíme naráz.»

Kdyţ po hodině práce na sobě mladý muţ opět vstoupil do mé ordinace, ihned jsem viděl, jak se jeho duše harmonizuje a jak začínají stále silněji zářit i duše jeho potomků. To mě definitivně uklidnilo.


Při jedné seanci mi zajímavou otázku poloţila starší pacientka:

«Mého dědečka zabil blesk. Pár dnů nato se babičce udělalo špatně a odvezli ji do nemocnice. Asi za hodinu vlétl do jejího pokoje kulový blesk a udeřil do postele, kde předtím leţela. A v sousední místnosti po sobě ten blesk zanechal klikyhák na zrcadle. To přece nemůţe být náhoda, ţe ne?»

«Určitě ne,» odpověděl jsem jí po letmém pohledu do pole. «Blesk, stejně jako radiace nejsilněji postihuje toho, kdo příliš lpí na duchovnosti. Ale v duchovnosti musí přece být i schopnost kontroly nad situací. Pokud duchovnost učiníme svým nejvyšším cílem, pak naše pole při sebemenší destabilizaci postihuje agresivita. Takové pole zkrátka agresivitu přímo přitahuje. Ve vašem dědečkovi dřímala silná podvědomá agresivita vůči lidem, kteří tupili jeho duchovní hodnoty. Totéţ se týká i vaší babičky, i kdyţ ne v takové míře. Kdyţ se k omezeným a neschopným lidem chováte shovívavě a modlíte se, aby se vaše duchovnost a dokonalost staly jen prostředkem lásky k Bohu, blesk a radiace pro vás budou méně nebezpečné.»

K naprostému krachu můţe díky neznalosti zákonů řídících vesmír dospět i člověk silný, energický a vybavený skutečnou vůlí, intelektem a bohatými zkušenostmi. To jsem si uvědomil při pohledu na dalšího z pacientů. Svůj příběh mi vyprávěl pomalu a s dlouhými zámlkami:

«Ještě docela nedávno jsem měl hodně přátel. Měsíční obrat mého podniku se pohyboval na úrovni několika set tisíc dolarů. Teď nemám přátele ţádné, zato mě ničí stotisícový dluh v dolarech a narodilo se mi nemocné dítě. Přitom jsem nikdy a nikomu nic špatného neudělal. Ţil jsem podle biblických zákonů a přikázání. Tak kde je nějaká spravedlnost?»

«Biblické zákony jsou zákony lásky, a vy jste je porušil. Často jste jiné přezíral a odsuzoval. Nesmíme opovrhovat těmi, kteří neoplývají penězi. Jakmile se začínáme modlit k penězům, začneme bezděky pohrdat těmi, kdo je nemají. Proto Kristus říkal, ţe je snazší, aby velbloud prošel uchem jehly, neţ aby bohatý vstoupil do království nebeského. Zkrátka a dobře — bohatý má vţdy větší sklon k tomu, aby peníze učinil smyslem ţivota. Kristus ale říkal ještě něco: ‚Blaţení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.» Tedy — bohatý duchem má sklon učinit duchovnost cílem a smyslem svého ţivota. Nesmíme opovrhovat ani chudými penězi, ani chudými duchem — a právě toho jste se vy dopouštěl.»

«Ano!» přikývl muţ. «Vţdycky jsem pohrdal hlupáky a zrádci.

«Vaše dítě uţ je připraveno takové lidi rovnou zabíjet, protoţe jeho duše překypuje nenávistí k světu. Proto je také tak nemocné. Z kultury se rodí civilizace. Coţ znamená, ţe duchovnost se proměňuje v peníze, hmotné statky. Kdyţ se Vaším cílem stanou peníze, ztratíte je, učiníte- li si cíl z

duchovnosti, ztratíte ji také. Duchovnost se rodí z mravnosti. A mravnost vzniká z lásky k lidem.


A lásku, kterou milujeme lidi, dostáváme od Boha. Z lásky k Bohu se rodí láska k světu a lidem; pak vzniká mravnost, potom duchovnost, a teprve pak to, čemu říkáme civilizační vymoţenosti. Pokud si cíl uděláte z jednoho ze stupňů na cestě k Bohu, vaše schodiště se zhroutí.»

«Řekněte mi, co znamená láska k Bohu v praxi?» zeptal se mě pacient.

«Inu, to je tak: Všechno je závislé na Bohu, ale Bůh sám není závislý na ničem. Bůh je láska. Představte si, ţe milujete nějakého člověka a vaši lásku nemůţe poznamenat nic — ani peníze, ani poměry v rodině, ani postavení ve společnosti, ani absence talentu, mravnost a tak dále. V lásce je hlavní nikoli brát, ale dávat. Kdyţ dál milujete člověka, který vás zradil a poníţil, znamená to, ţe skrze něj milujete Boha. Kdyţ se nebojíte být upřímný a za ţádných okolností neohroţujete cit lásky v duši, sbliţujete se s Bohem. A je tu ještě jeden důleţitý okamţik: čím blíţ jsme Bohu, tím je to pro nás nebezpečnější.»

Tvář mého pacienta se překvapeně protáhla:

«Jak tomu mám rozumět? Znamená to tedy, ţe čím zkušenější je horolezec, tím nebezpečnější jsou cesty, po nichţ postupuje? Jakou to má logiku?»

«Čím blíţ je člověk Bohu, tím nebezpečnější je cesta, po které kráčí,» opakoval jsem. «A tím silnější bude naše bolest, kdyţ toto štěstí ztratíme. Při posilování lásky k Bohu se tedy musíme orientovat nejen na bohatství citu, štěstí a rozkoše, ale i na větší strádání. Proto ikony s motivem Bohorodičky nezobrazují jen nezměrnou lásku k právě narozenému dítěti, ale i bolest nad jeho příští ztrátou. Jednoduše řečeno: Bůh je nejen štěstí, ale i trýzeň. Či spíš: Bůh je za hranicemi štěstí a utrpení.»


V listopadu 1995 jsem měl odletět do New Yorku. Chtěl jsem se tam věnovat výhradně léčení.

Cítil jsem, ţe se musím na čas distancovat od všech svých záleţitostí a dostat do rovnováhy situaci, která se mi začala rozpadat přímo před očima. Myslel jsem si, ţe má druhá kniha je v dokonalé harmonii. Kdyţ se teď můj čtenář vymaní z tenat pozemskosti, nebude se bezhlavě vrhat po duchovnosti a činit ji svým cílem, ale vykročí přímo k Bohu. Myslel jsem si, ţe se omezím uţ jen na tuto druhou knihu a na půl roku či na rok všechno psychologizování prostě pustím z hlavy. Z toho, co se v mém okolí začalo odehrávat, jsem ale vytušil, ţe mě ţádný podobný odpočinek nečeká. Nějaké důleţité téma nebylo zcela vyčerpáno, to téma jakýmsi způsobem souvisí s časem, ale já nejsem s to porozumět, jakým způsobem přesně. Pevně jsem doufal, ţe toto téma mi pomůţe nalézt a zvládnout jedině absolutní vzdání se běţných záleţitostí. Těsně před odjezdem ke mně přišli dva těţcí pacienti, jimţ jsem se jiţ delší dobu snaţil pomoci. Ten první byl desetiletý chlapec, zápolící s leukémií. Druhý byl muţ trpící velmi pokročilou rakovinou. Důvodem choroby byla v obou případech absolutizace duchovnosti. Chlapec jasně preferoval vlastní schopnosti a intelekt.

Podobné lnutí vyvolává pohrdlivost a opovrţení těmi, kdo jsou méně schopní a inteligentní, nenávist k těm, kteří nás poniţují; a i kdyţ jsem se sebevíc snaţil jemu i jeho rodičům pomoci a tuto orientaci potlačit, jeho zdravotní stav se nelepšil. Něco mi stále překáţelo, ale ať jsem dělal cokoli, nebyl jsem schopen zjistit, co to přesně je. A chlapec chřadl a chřadl. Rodiče na sobě pracovali velmi poctivě. Přitom však i se svým dítětem dál sklouzávali do propasti.

Totéţ platilo i o druhém pacientovi. Tomu jsem vysvětlil, ţe důvod jeho zhoršujícího se stavu tkví v ţárlivosti.

«Pochopte, ţe ţárlivost je vlastně hypertrofovaný vlastnický pud. Rodina je pozemské poţehnání. Kdyţ člověk kvůli kousku země začne závidět, přezírat, odsuzovat a lpět tak na pozemských hodnotách, povede si nakonec naprosto stejně i ve vlastní rodině. Rodina však není jen pozemským, nýbrţ i duchovním statkem. Ani duchovní území nesmíme učinit cílem. A teď si zkuste představit následující situaci: mám nějaký pozemek a odháním kaţdého, kdo by se na něm chtěl usadit. Dělám to proto, ţe je to můj majetek, coţ je to normální. Jenţe pak se stane, ţe nějaký člověk po pozemku jen projde a já ho začínám nenávidět — to uţ normální není. A uvědomte si, ţe nakonec budu ochoten zabít kaţdého, kdo na můj pozemek vkročí nebo se k němu třeba jen přiblíţí, coţ uţ je jev patologický. Tak tedy — kdyţ se pro mě můj pozemek stává hodnotou absolutní, jsem opravdu schopen kohokoli zabít, kdeţto je-li pro mě týţ pozemek jen prostředkem, agrese se nedostaví.»

Muţ zápolící s rakovinou se na mě pozorně zadíval a snaţil se ze všech sil pochopit, co mu to říkám. Bylo vidět, ţe na sobě pracuje, ţe se upřímně modlí, ale na manţelce lpí dál, proto jeho agrese vůči ní nepolevuje. Scházel jsem se s ním kaţdý den a horečně jsem se snaţil tuto základní situaci nějak napravit, nic však nepomáhalo. Je tu něco, co je výš neţ duchovnost, něco, co lpění na ţeně neustále přiţivuje. Bezpočtukrát jsem si vyvolával jednotlivé varianty této základní situace a dospěl jsem k nezvratnému závěru: láska k milovanému člověku je jiţ v tomto vesmíru autonomní hodnotou. A rodina v sobě zahrnuje veškeré myslitelné aspekty.

Je tu rodina jako pozemský statek.

Rodina jako duchovní území. Rodina jako území lásky.

«Území lásky je pro vás absolutní hodnotou. A milovaný člověk a láska k němu stejně jako láska k rodině a dětem je jen prostředkem lásky k Bohu. Naším nejvyšším cílem můţe být pouze to, co je nevykořenitelné a věčné, jinak nevyhnutelně vzniká agrese.»

Rozloučili jsme se a domluvili si schůzku, aţ se vrátím z Ameriky.

Já však měl uţ v této chvíli pocit, ţe jsem vyhmátl to nejdůleţitější — třetí soustavu hodnot, která je dána láskou k lidem a k světu jako takovému. Pochopil jsem, ţe čtenáři mé první a druhé kníţky uţ nebudou lpět ani na pozemských, ani na duchovních hodnotách. Mohou však ulpět na lásce k lidem. Cit lásky k lidem souvisí s časově omezenými strukturami. Tehdy jsem ovšem ještě nevěděl, jak nebezpečná je absolutizace času, tedy lásky k lidem. Prozřel jsem právě aţ v Americe.


Na Manhattanu stojí dvojice naprosto stejných mrakodrapů, které postavili Japonci, a v nichţ dnes sídlí Světové obchodní centrum. Kdyţ kráčíte po Broadwayi, která leţí pouhých sto metrů od těchto architektonických dvojčat, spatříte na jednom z nich nástěnnou malbu zobrazující skupinky lidí na kolečkových bruslích. V pátém patře této budovy jsem si na dobu amerického pobytu otevřel ordinaci. Kdyţ jsem své nové pacienty začal důkladně diagnostikovat, rychle jsem pochopil, v čem spočívá podstata americké psychologie. Jeden náš emigrant mi stav věcí popsal asi takto:

Američané jsou lidé absolutně tupí. V ţivotě si před sebe staví maximálně dva aţ tři cíle. Hlavní jsou samozřejmě peníze. V této zemi všichni přísahají na peníze. Dalším cílem je pěkně si zasouloţit, pořádně se napít a nacpat si břicho. Na všechno ostatní Američané s přehledem kašlou.

«A nezdá se vám zvláštní, ţe národ s takovouto hierarchií hodnot prosperuje a rozhodně si neţije špatně?»

Pokrčil rameny.

«Učinit si jediný cíl z peněz je přece špatné, co říkáte?» ptal jsem se dál. «Samozřejmě,» přikývl, «jenţe pro mě peníze rozhodně tím nejdůleţitějším nejsou.»

«Chápu,» odpověděl jsem. «Jenţe kdyţ se pro mě stanou absolutní hodnotou peníze, stojí nade vším ostatním. Výš neţ láska k Bohu, výš neţ lidský ţivot. To znamená, ţe aţ dojde na lámání chleba, budu třeba klidně schopen pro peníze dva tři lidi i zabít. Budu ochoten usmrtit kaţdého, kdo by si dělal na mé peníze zálusk. Protoţe cíl musí být neotřesitelný a všechno funguje ve prospěch tohoto cíle. A teď si představte, ţe svým cílem učiním duchovnost. To znamená, ţe ráj, který jsem vytvořil, mravný a spravedlivý, musí být věčný. Ideály, morálka a zákony, které vzniknou na jejich základě, jsou hodnotou nejvyšší a stojí nad láskou k Bohu, láskou k lidem i nad ţivotem jako takovým. V tom případě uţ budu ochoten zabít ne dva tři lidi, ale rovnou celé miliony. Coţ se koneckonců dělo pod vládou fašistů či komunistů, kdy se země ve jménu nějaké idei měnila v jatka. To znamená, ţe duchovnost je mnohem větším štěstím, ale také naopak neštěstím, kdyţ se sama sobě změní v účel. Mnozí si myslí, ţe největším poţehnáním je láska k lidem a světu.

Kdyţ ale miluji celé lidstvo, a ono mým tuţbám a nadějím nedostojí, budu ochoten vyvraţdit celé lidstvo. To znamená, ţe kdo si absolutní hodnotou učiní lásku k lidem, směřuje k apokalypse.


A teď se pokusme z tohoto hlediska hodnotit Ameriku. Tady se rodí a přijíţdějí sem lidé, jejichţ duše jsou připraveny učinit absolutním cílem duchovní hodnoty a lásku k bliţním. Přijíţdějí sem tedy lidé oplývající duchovností a láskou. A aby spasili svou duši před kolosální agresí, pomáhá jim, není-li v nich dost lásky a víry v Boha, zřeknutí se lásky k lidem a vzdáni se duchovních hodnot.

Proto se tu vše začíná budovat na penězích a zisku. Lidé nenavazují ţádné kontakty, protoţe jakékoli sdruţování podporuje zrod a rozvoj duchovnosti. Peníze začínají být důleţitější neţ láska k jinému člověku. A přestoţe se to můţe zdát zvláštní, z absolutního hlediska je to ospravedlnitelné.

Je tu ovšem jedno ale. Zřeknout se lásky k lidem a duchovnosti můţeme jen za předpokladu, ţe je takovéhoto bohatství dostatek. Myslet jen na peníze a na světský zdar můţe jedině ten, kdo v sobě má velké zásoby lásky a duchovních hodnot. Říká se tomu vybrat si menší zlo.

Teď však tato etapa končí. Dřív se duchovní hodnoty rodily na Východě a realizovaly se na Západě. Jenţe zatímco dřív člověku zásoba duchovnosti vystačila na několik ţivotů, dnes se dá docela dobře spotřebovat za pouhých pár let. Tady v New Yorku se stále častěji setkávám s pacienty, kteří se vzdali duchovnosti a lásky k lidem a stihli přilnout k pozemským hodnotám, k pozemským radostem. Pronásledují je těţké formy deprese a pak i fyzické nemoci.

Podvědomě cítí, ţe zvolit si za cíl duchovnost a lásku k lidem je nebezpečné. Začínají proto ţít jen ve jménu pozemských hodnot, ale zase se dostávají do potíţí. Ať sáhnou na cokoli, všechno se jim hroutí pod rukama a dostavuje se pocit bezvýchodnosti.

Takovým pacientům vysvětluji, ţe musejí správně zformovat svou hierarchii hodnot a ţe bez takového fenoménu jako je láska k Bohu v ţivotě velké šance nemají.»


Sedím v malé pracovně v Joe Street a rozmlouvám s další pacientkou:

«Uţ zanedlouho by se na vás mohlo sesypat velké neštěstí a k tomu různé nemoci. V současné době ve vás totiţ běţí neobyčejně silný program sebezkázy. Neprošla jste zkouškou a nepřijala jste očistu, kterou vám nabízel Bůh.»

«Víte», opáčila ţena, «já jsem vlastně nikdy v ţivotě nezaţila silný cit lásky k nějakému konkrétnímu člověku. Před několika měsíci mě sem do New Yorku pozvala jedna známá a já u ní začala pracovat jako pomocnice v domácnosti. A bezhlavě jsem se zamilovala do jednoho muţe.

Byla jsem v té lásce doopravdy šťastná, jenţe pak přišlo něco jako absurdní drama. Má známá mě zničehonic vyhodila na dlaţbu a já přitom neměla ani krejcar. Navíc zavolala domů do Ruska mé matce a řekla jí, ţe mám rakovinu a ţe brzy umřu. No a právě v tom okamţiku mě můj milenec opustil,“ dodala se slzami v očích. „Nejen ţe mi v těţké chvíli nepomohl, ale docela podle utekl.

Jak má člověk tohle všechno vydrţet?»

«Moţná vám to bude připadat zvláštní, ale původcem všech těch pohrom jste vy sama,» řekl jsem ţeně. «Přesněji řečeno vaše nesprávné vnímání světa. Vztah k milovanému člověku lze přirovnat ke zdem, kdeţto láska k Bohu je základem, na němţ stojí vše ostatní. Stěny, které vám byly dány, nebyly naštěstí vysoké, protoţe jinak by vás po zhroucení prostě zavalily. A váš základ je zase příliš mělký. V Americe je lpění na lásce menší, proto jste tady zmíněný cit mohla zakusit, a přitom nezahynout, ale část vašich stěn se přece jen zbortila. Jestliţe tento svět milujete víc neţ Boha, pak svět k vám musí být ve jménu moţnosti vašeho návratu k Bohu krutý a nespravedlivý.

Jestliţe si uchováte lásku a nedopustíte se agrese ani vůči jiným lidem, ani vůči sobě samé, kontakt k Bohu se posílí a dočkáte se očisty. Láska k jinému člověku se vaším cílem stala do takové míry, ţe kontakt s Bohem začal rychle slábnout, coţ váţně ohroţovalo vaši duši. Váš ţivot se dal zachránit jedině okamţitou ztrátou velké lásky a všeobecně krutým vztahem okolního světa k vaší osobě. Vaše matka se dočkala toho bezohledného telefonátu, protoţe právě ona vám postoupila přání učinit milovaného člověka svým nejvyšším cílem a největším ţivotním štěstím. To, co jste povaţovala za katastrofu a tragédii, byla ve skutečnosti rozsáhlá operace vedoucí k záchraně vaší duše i vás samotné. Někdy se lidé v ţivotě potkají, zakoušejí jeden k druhému silný vztah, a pak buď zemřou, nebo váţně onemocní, nebo si navzájem ubliţují a nakonec se rozejdou. A po celou tu dobu se ve strukturách jejich pole formuje duše jejich dítěte. V duši kaţdého z nás dřímá věčná boţská jiskra a její povrchové vrstvy, které vznikají z lásky rodičů po dobu několika ţivotů. Má-li se duše zformovat správně, musejí rodiče v pravidelných intervalech přicházet o všechny hodnoty, aby se duše jejich dětí skrze lásku k Bohu očistily. Čím více je v nás lásky k jinému člověku, tím dokonalejší můţe být naše dítě — a tím bude zároveň bolestnější dočasná destabilizace nebo dočasná ztráta této lásky. Ale taková je nepřekročitelná podmínka pro to, aby se láska k milovanému člověku nesvářila s láskou k Bohu. V okamţicích ztrát a útrap je modlitba, jíţ člověk prosí Boha, aby mu láska k Němu byla dána jako nejvyšší štěstí, obzvlášť účinná.»


Nedávno mě jedna ţena poţádala, abych jí vysvětlil smrt její dcery. «Řekněte mi, prosím, čím jsem se provinila?!» naléhala na mě.

«Tak za prvé — Bůh nezná viníků. A za druhé — program, který přivodil její smrt, nepochází z vás. Byla to záleţitost její osobní karmy. Vaše dcera nezemřela proto, ţe něco udělala, zemřela proto, aby se nedopustila určitých skutků, které by mohly beznadějně poškodit její duši. Smrt byla v tomto případě způsobem ochrany její duše. Za nějaký čas by se zamilovala do muţe, ale její nesprávné nazírání na svět by nakonec všechno překazilo. Půl roku před smrtí na ni byla seslána zkouška, spočívající v potupení a pošlapání citu lásky a důvěry, ale ona v té zkoušce neobstála.

Obrovská láska, jeţ vaši dcerku čekala, by její duši zmrzačila, místo aby ji zušlechtila. Proto vašemu děvčeti nebyl umoţněn přístup ani k lásce, ani k dalšímu ţivotu.»


Jedna zajímavá epizoda mi ještě jednou dostatečně jasně ukázala, ţe rakovinu lze léčit láskou k Bohu, pokud se tato láska stává cílem. Nemoc naopak přichází tehdy, kdyţ se cílem stává láska k člověku.

«Já ţiju na Floridě, zatímco má dcera v New Yorku,» vyprávěl mi můj pacient. «Před několika měsíci si začala stěţovat na bolesti pod levou stranou hrudního koše. Šla tedy k doktorovi a nechala se zrentgenovat. Zjistili jí velký rakovinný nádor na slinivce břišní. Okamţitě jí doporučili operaci a následnou chemoterapii. Kdyţ do operace zbývaly pouhé dva týdny, přečetla si vaši první knihu.

Začala se kaţdý den modlit a téměř nic nejedla. Těsně před chystanou operací jí dutinu břišní rentgenovali znovu a nestačili se divit, neboť nádor úplně zmizel. Lékaři byli šokováni — vysvětlit něco podobného prostě nedokázali, a tak prohlásili, ţe zřejmě muselo dojít k záměně rentgenových snímků.»

«Hned vám vysvětlím, co se ve skutečnosti stalo,» slíbil jsem dívčinu otci. «Za prvé je velmi dobře, ţe nepřišla do mé ordinace. Příliš by se na mě spoléhala, coţ by jí nakonec bránilo v samostatném sebezdokonalování. Za druhé poruchy slinivky břišní vţdy vyvolávají kontakty s milovaným člověkem. Jakékoli onemocnění tohoto orgánu naznačuje, ţe milovaný člověk a láska k němu se staly absolutní hodnotou. Ve vaší dceři se vzhledem k nesprávné hodnotové orientaci začala prudce rozrůstat podvědomá agresivita, která vedla aţ ke vzniku nádoru. Za třetí vaše dcera pochopila, ţe by mohla zemřít, a proto se vzdala všeho, co předtím povaţovala za nejvyšší štěstí.

Kdyţ se začala modlit k Bohu, intuicí vně pocítila, ţe i pro ni je nejvyšším štěstím a smyslem ţivota láska k Bohu. Jakmile odezněla agrese, odezněl i nádor. Kdyţ hovořím se svými pacienty, velmi často opakuji, ţe ţádný lékař a ţádný léčitel vlastně neléčí, jen pomáhá při uzdravení. Člověk se ve skutečnosti uzdravuje sám, a to díky posílení volního podnětu, který ho skrze lásku sbliţuje s Bohem.»


Před několika málo dny jsem se bez vlastního přičinění stal svědkem pozoruhodné epizody. Zavolala mi jedna známá z Říma a řekla mi, ţe za ní přijel její blízký přítel a ţe se naprosto neočekávaně roznemohl.

«Jeho stav se minutu od minuty zhoršuje,» sdělovala mi. «Nevíte, co se to s ním děje?»


«Příčina je jednoduchá,» vysvětlil jsem jí bez zaváhání. «Příliš se do vás zamiloval.» «No a co? Snad nechcete říci, ţe by ho to mohlo stát ţivot!»

«To by klidně mohlo!» opáčil jsem. «Čím silněji k někomu nebo k něčemu lneme, tím ničivější v nás propuká agrese. Ta by mohla zabít vás, proto se nakonec obrátila proti němu.» «A co tedy máme dělat?»

«Za prvé se oba okamţitě začněte modlit. Za druhé potlačte vzájemnou lásku i touhu po tělesném kontaktu. Pokud se nedokáţete ubránit, pak uţijte prezervativu. To sniţuje citlivost a lpění na lásce k druhému člověku. Ostatně, s tím souvisí i mechanismus obřízky.

Mimochodem — před časem se u mě zastavila mladá dvojice. Ţena měla chronickou moniliázu, kterou nebyl nikdo schopen vyléčit. A manţela při pohlavním styku trápily řezavé bolesti v močové trubici i měchýři. Řekl jsem jim, ţe se musejí modlit nejen před jídlem, ale i před sexuálním sblíţením. Ţe se musejí vzdát vzájemných výtek, které vyvolává přílišné lpění na tom druhém. A ať se ten mladý muţ rozpomene na všechny předchozí svazky se ţenami a zapudí jakékoli výhrady vůči bývalým partnerkám. Pak jsem si k telefonu vzal jeho a vysvětlil mu, ţe naší nejvyšší hodnotou nemá být milovaný člověk, ale láska k Bohu. Hned jsem si uvědomil, ţe ten na druhé straně drátu zápasí s těţkým vnitřním šokem. Jeho stav je váţný, protoţe v jeho poli jsem zaznamenal hieroglyf smrti.

Takţe,» řekl jsem své pacientce, «vyuţijte své šance a modlete se.» Zavěsil jsem.

Nazítří mi má známá zavolala znovu.

«Abych řekla pravdu, tak mému příteli je ještě hůř,» spustila vyděšeně. «Zrovna jsem přišla domů a zjistila, ţe byl čtyři hodiny v bezvědomí. Bojím se, ţe umře. Do nemocnice ho tady dát nemůţu, a to mám zrovna na několik dní odcestovat do Německa. Jenţe se bojím nechat ho tu samotného.»

«Mýlíte se, jeho stav se naopak zlepšil,» řekl jsem jí. «Ve strukturách vašeho přítele jiţ není zakódována smrt, a pak — čím víc se o něj bojíte, tím větší problémy mu způsobujete a vlastně mu bráníte přeţít. Kráčejte raději k Bohu. On půjde za vámi a uzdraví se. Ničeho se nebojte a klidně odjeďte do Německa. Tím, ţe odjedete, mu vlastně prospějete. Pokud je mu souzeno zemřít, tak ho nikdo nezachrání, ani já ne.»

«A nemohl byste se podívat do jeho budoucnosti?» zeptala se ţalostně.

«V tomto případě nemám právo se na cokoli dívat,» odpověděl jsem. «Ale dejte mi ho k telefonu, promluvím s ním.»

Neţ ţena předala svému příteli sluchátko, horečně jsem přemýšlel, jak tomu člověku pomoci. Pokud chci rozumět světu a dospívat ke stále vyššímu stupni chápání, musím neustále zdokonalovat sám sebe. V pravidelných intervalech u sebe zaznamenávám špinavý karmický škraloup, jehoţ překonání mi vţdy pomůţe — sice jen ztěţka a mučivě, ale přece jen — dospět k novým poznatkům a zobecněním.

Ten člověk však stojí na prahu smrti a chápe mě jako jedinou vyhlídku na přeţití. Doslova se na mě věší, činí mě svým cílem a zároveň okamţitě přebírá můj karmický škraloup, který tím vlastně dál zvětšuje. Musím mu poskytnout co nejúplnější informace, ale zároveň ho od sebe musím zapudit. Orientace na mě by ho totiţ mohla stát ţivot. Neţ se chopil sluchátka, napadlo mě nejrozumnější řešení.

«Poslouchejte mě pozorně,» řekl jsem mu. «V této chvíli umíráte jen proto, ţe jako hlavní hodnotu svého ţivota chápete to, co vidíte kolem sebe. Smrt nás nakonec připraví o všechny hodnoty bez rozdílu, takţe my tak dokonale očištěni předstupujeme před Boha. Pokud uděláte to, co se tak jako tak odehrává v okamţiku smrti, nebude proč umírat. Vzdejte se všeho, k čemu dnes lnete, a v duchu se s tímto světem rozlučte, přestoţe toho moţná není zapotřebí.

Je-li vám souzeno zemřít, zemřete, a já vám nedokáţu nijak pomoci. Dal jsem vám všechno, co jsem vám dát mohl. Víc uţ mě nepotřebujete.»

Příštího rána mi ten mladík zavolal.

«Cítím se naprosto normálně, sám tomu ani nechci věřit», přiznal se mi místo pozdravu. Pokrčil jsem rameny.


«Prostě jste začal svou vlastní hierarchii hodnot budovat správně. Ale zapamatujte si, prosím, ještě jednu důleţitou věc. Mezi vámi a milovanou ţenou musí vzniknout jistá vzdálenost.

Nejdřív tu musí být boţská láska, tedy láska k Bohu, a teprve pak láska mezi muţem a ţenou. Zkuste procítit, ţe ji milujete jako sestru, jako dceru, jako matku, jako ptáky a zvířata, jako přírodu kolem sebe, jako svět stvořený Bohem. Prvním citem musí být to, ţe v ní milujete Boha, a teprve pak všechno to, co jsem právě vyjmenoval. Kdyby později láska náhodou pominula, nebo kdyby milovaný člověk zemřel, zradil, odešel, zklamal vás nebo vám jinak ublíţil, váš vnitřní cit lásky zůstane nezranitelný. A ještě jednou vás snaţně prosím, abyste se neorientoval na mě.»

«Ano, to uţ jsem pochopil,» povzdechl si úlevně. «No tak zaplať Pán Bůh.»

Rozloučili jsme se.

Láska k lidem je nesmírná hodnota, právě z ní se rodí naše nejlepší vlohy a schopnosti. Kdyţ člověk začíná své nadání a svůj talent uplatňovat, vţdy v něm zaznívá hlas lásky k lidem, ale za tímto hlasem vţdy musí znít ten téměř neslyšný, ale o to důleţitější — hlas lásky k Bohu. Kdyţ tu není, člověku není umoţněno naplno rozvinout svůj talent, aby neoklamal a nepodvedl své příznivce.

Kdyţ jsem poprvé vyslechl ţivotní příběh Edith Piafové, pochopil jsem, v čem tkví podmanivost jejího hlasu. V útlém dětství byla slepá a já zjistil, ţe důvodem této slepoty byla láska k lidem a světu. Kdyţ člověk svět miluje nad Boha, začíná ztrácet zrak, aby na vnějším světě přestal lpět. A kdyţ se ţeny ve městě, kde ta malá dívenka ţila, začaly modlit k Bohu a čekat na zázrak, jejich pospolitý, mohutný duchovní vzmach dívčinu duši vyléčil a ona znovu prozřela. Právě překonávání všech myslitelných hierarchií hodnot při směřování k Bohu nám umoţňuje procítit a popsat okolní svět.

Do ordinace za mnou přišel mladý muţ, který mi dlouze líčil své problémy.

«Uţ jsem byl opravdu všude — u babek kořenářek, u léčitelů i u věhlasných lékařů. V nejlepším případě jsem se však dočkal krátkodobé úlevy, ale mé uřknutí nikdo z nich nadobro odstranit nedokázal.»

«To není uřknutí,» řekl jsem mu. «Dřímá ve vás rozsáhlá agrese vůči ţenám. Mám-li to říct docela obyčejně, jste neuvěřitelný ţárlivec. Vaše duše příliš přilnula k rodině, milovanému člověku, k přání mít s milovanou ţenou děti. Proto se ve vás probouzí agrese, kdykoli něco z právě vyjmenovaného ztrácíte. Přehodnoťte svůj dosavadní ţivot, změňte svůj vztah k lidem i svůj charakter.»

Za měsíc se objevil znovu.

«Jsem nadšen,» přiznal se hned úvodem. «Je mi mnohem líp. Cítím, ţe uţ nejsem závislý na vztazích. Uţ si umím představit, ţe mě někdo zradí, ţe se se mnou znesváří, ale já uţ nesahám po agresi, takţe láska v mé duši přetrvává dál.»

«Ano, na vztazích s milovaným člověkem, tedy na přílišné duchovnosti, uţ nelpíte. Vaše duše však ještě stále příliš vězí v lásce k lidem.»

«Vţdycky jsem si myslel, ţe je to správné,» podivil se.

«Láska k lidem je obrovské bohatství a štěstí. Jakmile ji však začneme stavět nad Boha, mění se v pravý opak. Láska klidem nesmí být samoúčelná — to je jen prostředek pro dosaţení skutečné lásky k Bohu. Kdyţ člověk učiní smyslem svého ţivota peníze, jeho děti se rodí jako příští ţebráci, aby tak dokázaly očistit svou duši. Aby přeţily, Bůh jim buď peníze nedopřeje, nebo se jich zřeknou samy. Kdyţ si rodiče jako svůj cíl zvolí duchovnost, děti se rodí intelektuálně méněcenné nebo se samy duchovnosti vzdají, nerozvíjejí svůj intelekt, schopnosti a mravnost. Kdyţ člověk učiní svým cílem lásku k lidem a odsuzuje ty, kdo zradili jejich důvěru, pak Bůh jeho děti lásky k lidem zbavuje a činí z nich ty, v jejichţ duši se usídlil ďábel. Nebo se lásky k lidem zbavují samy a stávají se z nich ničemové a násilníci. Takoví lidé pak nelnou ani k pozemskosti, ani k duchovnosti.» Za měsíc se ten mladík ukázal znovu. «Jsem víceméně v pořádku, ale mám pocit, jako bych trochu cizopasil na ţenách. Je to tak?» «Ano, přesně tak to je!» odpověděl jsem mu. «Milovaná ţena pro vás ještě stále zůstává cílem, ještě stále se nestala prostředkem. Jenţe cíl nám dává energii, právě z něj bereme nové síly.


Jestliţe si za svůj cíl vyvolíme Boha, jsme silní a svou lásku čerpáme z něj, a to je úsvit. Pokud však svým cílem učiníme milovaného člověka, pak o sílu a lásku připravujeme právě jeho, coţ je vlastně loupeţ. Právě proto matky, které bezhlavě milují své děti, je nevědomky připravují o zdraví a štěstí.»

«Podle vás by tedy milovat jiného člověka byl hřích?»

«Všechno tkví v poměru mezi láskou k člověku a láskou k Bohu. Vesmír se tu objevil jako akt vyčlenění, jako akt odloučení od Boha. A čím větší je toto odloučení, tím silnější musí být láska k Bohu, touha po návratu k němu. V čem spočívá smysl mýtu o Adamovi a Evě? Na jedné straně láska muţe a ţeny produkuje potomky, na straně druhé je ta láska vlastně hříšná. Hříšnost této lásky spočívá v tom, ţe můţe předčit lásku k Bohu. Pokud je jakékoli štěstí, které zakoušíme, i všechno existující prostředkem lásky k Bohu, pak i kdybychom okolní svět milovali sebevíc, láska k Bohu bude vţdy silnější, coţ znamená, ţe místo zkázy dojde k dalšímu vývoji.»


Jeden můj pacient se mě v ordinaci zeptal:

«Kdyţ se zkouším modlit k Bohu, začíná mě okamţitě bolet pravá strana hlavy. Nevíte náhodou, čím by to mohlo být?»

«Ve vaší duši ještě zbylo příliš mnoho opovrţení nedokonalými lidmi a také hodně výhrad vůči světu, který vás obklopuje. K ikoně nelze přistupovat s pocitem křivdy a odsudkem, protoţe pokud člověk překypuje opovrţením a ukřivděností, modlitba k Bohu se nezdaří. Vţdy začínejte pokáním.»

Chápavě přikývl a já si vzpomněl na příhodu, kterou mi kdysi vylíčila jedna známá. Prý se začala modlit a znovu a znovu opakovala:

«Paneboţe, tebe miluji ze všeho na světě nejvíc.»

A pokaţdé jí hlavou projela příšerná bolest. Trvalo to celé dva měsíce. Nakonec to jiţ nevydrţela a zvolala:

«Pane, mám tě radši neţ cokoli na světě, ale nezpůsobuj mi takové útrapy!» Bolest zmizela a jiţ nikdy se nevrátila.

Jak jsem jiţ zmínil, před odletem do New Yorku jsem se zabýval dvěma těţkými pacienty. Mimořádně nadaný a spořádaný chlapec zápolil s leukémií. Důvodem choroby bylo v tomto případě lpění na schopnostech a na duchovnosti. Druhého mého svěřence suţovala rakovina v posledním stádiu. Kdyţ jsem se jim snaţil nějak pomoci, dobral jsem se i toho, co podporovalo jejich lpění na duchovnosti. Přání učinit samoúčelem lásku k lidem a světu. Byl jsem si téměř jist, ţe teď uţ se vše v dobré obrátí, ale mýlil jsem se. Hned po mém odletu se stav muţe s těţkou rakovinou zhoršil. Jeho zničená ţena mi do New Yorku volala několik dní po sobě, ale nic nepomáhalo. Umíral — a po týdnu vydechl naposledy. Musel jsem si tedy nutně poloţit otázku: proč umřel, kdyţ nelpěl na ţádné ze tří soustav pozemských hodnot?

Dejme tomu, ţe předal svým dětem příliš mnoho duchovní špíny, kterou sám nedokázal rozptýlit, nebo se v tomto ţivotě dopustil skutku, za který musel nevyhnutelně pykat, nebo mi třeba nebyl schopen do důsledku uvěřit, nebo byla setrvačnost jeho charakteru příliš velká a on nedokázal svou duši přesvědčit, ţe nejvyšším štěstím v ţivotě je láska k Bohu. Nebo se za rok či dva měl někde jinde na zemi narodit do dalšího ţivota a tento jeho pozemský pobyt byl proto v čase přísně omezen. To všechno bylo moţné, ale já cítil, ţe nemoc podporovalo ještě něco jiného. Ţárlivost v sobě definitivně potlačit nedokázal, ale v takovém případě bylo třeba vstoupit do struktur stojících výš neţ čas. Do struktur, které utvářejí čas jako takový. A právě ony také mohou být hodnotovými soustavami, na nichţ je moţno ulpět a učinit z nich smysl a cíl lidského ţivota. Ale co je třeba udělat, abychom opustili dimenze času, prostoru a hmoty, to jsem si neuměl představit. Pravda, v poslední době jsem začal alespoň tušit strukturu, která byla evidentním protikladem času a periodicky jsem v sobě samotném naráţel na programy, jeţ se utkvěle vztahovaly právě k této struktuře. Pokoušel jsem se ji nějak klasifikovat.

Namaloval jsem kruh, reprezentující čistě pozemské hodnoty, tedy hmotu. Pak druhý, který představoval hodnoty duchovní neboli prostor. Z prostoru se rodí hmota a zároveň tyto entity přecházejí jedna v druhou.


Бесплатный фрагмент закончился.
Купите книгу, чтобы продолжить чтение.